Když jsme byli mladí, byla mysl každého z nás otevřena novým a fantastickým možnostem. Naše probouzející se zvědavost nás hnala neprobádaným lesem dobrodružství a objevování. Neustále jsme zkoumali život a vše, co nás obklopovalo, dotazovali se rodičů a starších sourozenců a pátrali jsme v nás samých i v celistvosti přírody po odpovědích na naše otázky. Co se vlastně děje s tímto dobrodružným, zkoumavým duchem spolu s procesem našeho stárnutí? Ztrácíme svou pro dětství tak běžnou schopnost žasnout? Odpověď je „ano“ i „ne“.
Pokles kreativity nemusí nutně začínat s dosažením věku 40 nebo 50 let. Může začít už ve chvíli, kdy začneme chodit do školy. Zhruba v pěti letech využíváme podstatnou část našeho potenciálu. Objevujeme a vynalézáme. Tvoříme. Nevadí, že to, co tvoříme, bylo již vytvořeno dávno předtím. My o tom nemáme jiné vědomosti, než je naše vlastní zkušenost. A inovujeme pozoruhodným tempem. Avšak po nástupu puberty, někdy kolem dvanácti let, náš kreativní duch zdá se značně upadá a někteří z nás mohou být „odsouzeni“ zůstat v těchto vyježděných kolejích po zbytek svého života.
Konformita je cena, kterou platíme za to, abychom mohli žít v moderním světě. Abychom dobře vycházeli s lidmi své kategorie i s nadřízenými, musíme dodržovat řadu pravidel a přijímat určité hodnoty. V životě je, jak se zdá, více toho, co dělat nemůžeme, než toho, co dělat můžeme. Přestali jsme – a nejspíš už hodně dávno – objevovat a zkoumat náš svět a děláme to, co nám jiní říkají, že dělat musíme. Naše kdysi jakoby dětská zvídavost se proměnila v předvídatelné chování a mechanické memorování faktů a pravidel.
Kreativita může ty, kteří jsou na konformitě závislí, ohrožovat, a tak proto, abychom „drželi krok“ a „nerozhoupávali loď“, usilujeme o to utlumit svou kreativní energii. Počínaje roky strávenými na základní škole nám neustále někdo vtlouká do hlavy konformitu. Naše schopnost řešit problémy kreativně tím trpí. Učíme se, že existuje jen jedna cesta, jak je řešit. Ta cesta, kterou má na mysli náš učitel. Tímto učitelem je tatáž osoba, která se naučila stejná pravidla konformity, přizpůsobená aktuálním mravům té doby, kdy on, resp. ona, byli rovněž žáky základní školy. A tak se cyklus opakuje, generaci za generací. Do té doby, než dojdeme až na vysokou školu, jsme důkladně zpracováni do patřičného stavu, abychom dávali pozor na každou slabiku, kterou naši profesoři vyřknou, jakoby hlásali „Slovo Boží“. Ve chvíli, kdy dostáváme diplom, jsme vskutku funkčními členy společnosti – zároveň však možná nejsme kreativnější nežli roboti!1
Kognitivní pasti2 a nemoci jsou primární důvody uvadání kreativity starších lidí, stejně tak jako i u některých úspěšných osob. Proto s tím, jak postupujeme životem a svou profesní dráhou, musíme hledat únikové cesty, abychom překonali onu „všední monotónnost“, která je náš denní chléb. Uvnitř v každém z nás stále existuje svět našeho dětství – fantastický, nepravděpodobný. Ty surrealistické stránky sebeobjevování a vzdání se sama sebe, které musíme odkrýt, abychom dospěli ke svému potenciálu.
Vzpomeňte si, jste-li ochotni, na ty věci, které uchvacovaly vaši představivost v dětství a během dospívání. Vžijte se do oněch raných etap vašeho života, které vás nejvíce zaujaly – kromě vašich posedlostí opačným pohlavím! Pokuste se zkultivovat svou niterní zahrádku. Máte-li vlohy k psaní poezie nebo prózy, dejte jim příležitost, aby rozdmýchaly vaši představivost, nebo si připomeňte mládí a zapřemýšlejte o dávno opuštěných zálibách. Ty vás mohou zavést na kreativní cesty, které jste až dosud považovali za nepravděpodobné nebo nemožné.
V tomto procesu přitom nemusíme pouštět ze zřetele naše osobní nebo rodinné závazky a povinnosti. Avšak uzavřeme-li se do opakujících se a nudných šablon, může to naši kreativitu jen zhoršit. Jakožto mensané a zodpovědní členové společnosti jsme povinni využívat naši inteligenci a kreativitu k tomu, abychom obohatili životy jiných i naše vlastní, ať už jsme mladí nebo staří. Historie nám říká, že Sofoklés napsal hru Oidipus na Kolóně ve svých 89 letech a soudce Nejvyššího soudu Spojených států Oliver Wendel Holmes začal studovat řečtinu, když mu bylo 92 let.
Fluidní inteligence (Gf) má tendenci se snižovat s tím, jak stárneme, a mírná ztráta krátkodobé paměti se považuje za normální. Naproti tomu naše obrovská zásobárna krystalické inteligence (Gc) se nezmenšuje. Krystalická inteligence je neustále narůstající suma učení se po celou dobu života z rozmanitého, neustávajícího proudu zážitků. Teorie o všeobecném poklesu kreativity a inteligence spojované s „nevyhnutelnými důsledky stárnutí“ jsou zcela zřejmě chybné.
„Kognitivní výzkumy poslední doby prováděné s mentálně svěžími, zdravými seniory ukázaly, že inteligence u starších lidí nemusí nevyhnutelně klesat,“ říká Dr. Harry R. Moody, zástupce ředitele Brookdale Centra. „V některých oblastech,“ dodává Moody, „jako při testech zjišťujících orientaci v problémových situacích, při kreativním chápání a metaforických procesech prokázali starší lidé dokonce statistický nárůst.“ Podle Marka Kaminského, ředitele a tvůrce projektu Umělci a lidé pokročilejšího věku, který běží již dva roky, je „proces bilancování života styčnou hranou, kde se setkává gerontologie a humanitní vědy. Vzpomínky starých lidí je možné přetvořit do podoby článků, poezie, románů nebo her. Mohou vytvářet působivá díla, která mají význam pro ně samé i velký ohlas ve společnosti.“3
Začneme-li dělat jiné, nové věci, jako například chodit na nová místa, debatovat s lidmi, s nimiž jsme se seznámili teprve nedávno, číst spoustu knížek a novin, učit se nějaký cizí jazyk – nebo se dokonce v pokročilém věku vrátíme do školy a případně si stanovíme za cíl dosáhnout bakalářského, magisterského titulu nebo doktorátu, nezbývá nám nic jiného než koordinovat, syntetizovat a regenerovat naše tvořivé síly. „Svět nových možností“ nás očekává.
Zdraví, kreativní lidé obvykle přežívají ty, kteří nemají ve svém stylu života ani špetku kreativity. Mají-li všechny ostatní podmínky srovnatelně stejné, intelektuálně aktivní jedinci mohou žít stejně dlouho, jako ti, kteří se udržují ve vynikající fyzické kondici.4
Zůstávejme aktivní a žijme dlouhý, zdravý a kreativní život. Jak říká přísloví o našem mozku: „Užívejme ho, nebo ho ztratíme!“
Poznámky
1 Naše schopnosti znovuobjevovat a vynikat mohou být utlumeny v době, kdy jsme mladí a naši vysokoškolští učitelé někdy zavrhnou nebo označí naše kreativní nápady za „bohémské“ nebo „nekonformní“.
2 Operační definice kognitivní pasti z www.creatingminds.org: Názory a pocity jako náhrada za správné myšlení; definování vaší reality tím, co znáte, čemu věříte a jak jednáte.
3 Krystalickou inteligenci můžeme považovat za souhrn všeho, co se naučíme během života z neustálého proudu nejrůznějších zážitků.
4 Glenn Collins, „Exploring the Past: Creativity in Old Age,“ The New York Times. 2. března 1981.