Víra, mé víry
Vyrůstal jsem v křesťanské rodině za komunistů. Dodnes obdivuji svého otce za to, že přes nátlak seshora nás vedl ke křesťanství, chodili jsme do kostela, k farářovi. Přesto se nakonec křesťanem necítím být, Bibli považuji „jen“ za nejstarší knihu o hygienických, právních, morálních zásadách, knihu popisující historii, zjevně předávanou ústně, tedy značně zkreslenou, vágní, jinotajnou. Kdyby se mě někdo ptal, v co věřím, asi bych řekl, že v ateismus (bezbožnost, život bez Boha či bohů). Pokud bych to měl upřesnit, tak asi jako něco mezi pasivním/tolerantním ateismem (tj. posuzující jen vlastní víru a postoj k dogmatům; označován i jako ateismus slabý nebo nejistý) a apateismem (apatie k otázce existence Boha), ale sám bych si tím nebyl a nejsem jist.
Nicméně já věřím ve spoustu věcí, jen s mým poznáním těžko říct, co vše se za danou vírou skrývá. A spíše dodatečně jsem si pro své víry našel odůvodnění, značně pod vnuceným vnějším pohledem: „emoce a víra jsou fuj, věcnost a věda je bůh“. Mimochodem všimněte si, jak často lidé paradoxně mají prvky víry k věcným otázkám jako je věda, např. je to tak, protože to řekl farář, v jejich případě nějaký jejich bůh, vědec, lékař, důvěryhodná osoba. Samozřejmě ona víra/důvěra značně zjednodušuje život.
V co konkrétně věřím? Těžko říct, stejně jako mnoho věcí není ani víra pro mě binární (buď věřím, nebo nevěřím), ale analogová. Analogově myslím to, že většinou vnímám nějak intuitivně míru víry. Prostě mnoho věcí mám ukotveno, i když důkazy nejsou, nebo dokonce pravděpodobně nikdy nebudou, nebo jsou jen částečně, ať už z důvodu celospolečenského nebo mého osobního – už mi nedává smysl tomu věnovat více času.
Věřím v sebenaplňující proroctví aneb nejdříve by si člověk měl umět něco představit, než to udělá, a naopak mnoho věcí, které si neumíte představit, se prostě nestane. Když si neumíte ani představit, že oslovíte svou Bohyni, pravděpodobně ji sám nikdy neoslovíte, a spoléhat na štěstí, že ji oslovíte omylem, nemá velkou šanci na úspěch. I proto se snažím naplnit si mozek spíše pozitivními myšlenkami.
S tím souvisí i to, že věřím tomu, že špatné chování se dřív či později lidem vrátí, stejně tak dobré. Není radno na to spoléhat, ale na druhou stranu – toho, kdo vás riskantně předjel, můžete (aniž bych mu to přál) o kus dál potkat ve škarpě. Věřím ve sny, mozek nejen v noci prostě zpracovává myšlenky a mnohé to, co se zdá, jsou logická vyústění, předtuchy, věštění budoucnosti. Věřím ve svobodu, tržní hospodářství – a nalezneme knihy, které předkládají důkazy. Věřím v placebo/nocebo a opět jsou seriózní výzkumy na to, jak velký vliv (a to i měřitelně) mají na léčbu věci jako bílý plášť člověka, barva léčiva, velikost a cena léčiva, chování lékaře/léčitele. Je zajímavé, že sebedůvěra lékaře je u mě placebo, jeho přehnaná jistota nocebem. Věřím v to, že mozek potřebuje chvíle klidu k lepšímu výkonu, nejen že je obhajoba prokrastinace, ale také jsou za tím výzkumy, že dost myšlenek člověka napadne ve sprše, na záchodě, před spaním i během spánku, při čekání – jen mnoho lidí těmito myšlenkami mrhá a nezapisuje si je.
Ale věřím v nějakého boha? Asi jen tím věcným způsobem – pokud neexistuje, je jedno, jestli v něj člověk věří, nebo ne. Pokud existuje, je lepší věřit. Dále mi zodpovězení této otázky trochu komplikuje otázka, kdo/co je to vlastně bůh. Někteří mimozemšťané budou pro nás pravděpodobně svým způsobem bohové. Vesmír je příliš obrovský, abychom v něm byli sami. Když věřím v mimozemšťany, věřím tím i v boha, ve formě mimozemšťanů?
Už před mnoha lety vlastně pro mě ta otázka byla na tolik nedůležitá, že z jednoduchosti jsem se označoval jako ateista – a taky vědomě prostě být ateistou je v ČR méně vyčnívající. Ale sám pro sebe jsem si ji vlastně nikdy nezodpověděl. Stejně jako jsem si neodpověděl na mnoho jiných otázek, typu jestli jsem pravák. (Cítím se být spíše obojetným a myslím si, že mnoho praváků jsou praváky jen z výchovy).
Jak jsem potkal kvakery
Jako finanční poradce se potkávám s mnoha zajímavými lidmi. A tak jsem se potkal i s mensanem, se kterým jsme nakonec strávili dovolenou, a při té příležitosti jsem se dozvěděl, že existují nějací kvakeři a něco málo o nich. Stručné představení mi stačilo ke vzbuzení zvědavosti. Googlil jsem, wikil jsem, ptal jsem se. Zjistil jsem, že vlastně kvakerem už jsem. Navštívil jsem pražské osobní vícedenní setkání. Naštěstí pro mě jsem si nejdříve četl, kdo kvakeři jsou (víceméně společnost přátel), než jsem se dozvěděl jejich oficiální název, který mě jako ateistu mírně odpuzuje slůvkem náboženský: Náboženská společnost přátel (anglicky Religious Society of Friends).
Je mi trochu líto, že podobně jako o jiných důležitých věcech, jako jsou myšlenkové mapy nebo metody učení, jsem se o kvakerství dozvěděl tak pozdě. A tak vznikl tento článek. Ať lidé, kdo kvakery víceméně jsou a kteří směřují k jejich zásadám, o nich ví, mohou se od nich inspirovat. Nicméně první upozornění – neexistuje žádná Bible kvakerů, existují jen názory členů, které jsou rozmanité, tedy i vše níže berte s rezervou, může být zkomoleno mnou nebo mými zdroji.
Pro mě bylo na kvakerech zajímavé, že už tak dlouho a v jaké dávné době prosazovali skutečnou rovnost, nenásilnost (až pacifismus), jako jediná organizace získali Nobelovu cenu míru, dokázali se vzepřít státu, zákonům – a to se nedá srovnat vzepřením se státu v dnešní době. Např. odmítali bojovat ve válkách a odmítají platby na válku, odmítali přísahat – prohlašují (já od malička odmítám slibovat). Nevolí, nenavrhují. Nehlasují, shodují se (ale ano někdy to může trvat, což je v pořádku, i tak otroctví odmítali už v 17. století). Ano, byli to oni, kdo značně přispěli ke zrušení otroctví, rovnosti žen. Neuznávají „vyšší“ postavení, mimo jiné proto jsou bez hierarchie (protože to není v souladu s rovností). Jejich projekty, projekty jejich členů jsou mnohé známé: Pensylvánie, Amnesty International, GreenPeace, Oxfam, Loyd, Barclay. Nesnaží se lidi vychovávat, poučovat. Líbí se mi kvakerská svatba s podpisy všech zúčastněných, zvyk z doby, kdy jejich svatba nebyla uznávána ani v Anglii a v ČR není uznávána stále, protože proces uznání církve v ČR není moc kompatibilní s kvakerstvím a zatím nebyla motivace i ambice být církví, která může v ČR oddávat.
Jakou mají kvakeři histori? To vás asi odkážu na wikipedii Odkaz, případně na záznam přednášky SIGu Seberozvíjení Odkaz.
Je jednodušší napsat, kdo kvakeři nejsou, než kdo jsou. Neexistuje žádný seznam povinností správného kvakera, ani žádná kritéria pro přijetí. Mají pár svědectví, která jsou vlastní minimálně většině kvakerů, ale ani ta nejsou povinná. Ale mně velmi dávají smysl. Jsou to svědectví:
- Pravdy. Stáváme se sami sebou tím, že mluvíme pravdu. Dělej, co ti napovídá láska. Kvakeři jsou označováni jako šiřitelé pravdy.
- Rovnost. Víc uzdravení než odplata. Víc náprava než potrestání. Víc vyvážený výsledek než oko za oko.
- Jednoduchost. Já ho pochopil především jako nemějte doma nic, o čem si nejste jisti, že je to užitečné (nebo krásné).
- Mír. Je cesta, ne cíl. Nenásilí znamená přímou konfrontaci s bezprávím. Zajímá vás víc? conscienceonline.org.uk
- Trvalá udržitelnost je svědectví novější, částečně vyplývající z předchozích.
Líbí se mi kvakerské myšlení. Např. nejsme hříšní od narození, jsme dobří od narození, nedokonalí, ale na své cestě. Bůh je pojmenování pro skutečnost, již pojmenovat nelze. Kvakeři mají otázky, ne dobré odpovědi. Jsou heretici, ti, kdo kladou otázky, zastávají neortodoxní názory. Odlišovali se tykáním.
U kvakerů máte mnohé různé víry, nejvíce je tam křesťanů (mimo jiné z toho důvodu, že původně to byli heretici anglikánské církve). Nyní asi neexistuje náboženství, ze kterého by nebyl aspoň jeden kvaker, včetně ateistů. Dá se říct, že každý kvaker je sám o sobě farář. Podobně jako v Mense, kvakerských akcí, setkání se účastní mnoho nečlenů (jako já), tzv. přátelé přátel. Každý kvaker, když mu něco dává smysl, získá poslání.
Kvakeři a jejich ticho
Co ještě charakterizuje kvakery kromě žití dle svědectví? V úvodu zmíněné ticho. Setkání kvakerů se často neobejde bez ticha (aspoň ta evropská a US, afričtí kvakeři naopak hodně zpívají), pravidelně týdně se setkávají kvůli tomu, aby hodinu mlčeli (ale občas někdo něco řekne, když má z ticha důvod). Jednání, domlouvání často přeruší nějakou dobou ticha. Pro neateisty je to čekání na pokyny, vnuknutí od příslušného boha. Pro mě ateistu je to forma zklidnění, času na zpracování informací, času na vlastní nápady (když někdo mluví, hůře se soustředím), místo Boha čekám na pokyny a vnuknutí od svého mozku. A vnímám, že pro mozek introverta je ticho jak pobyt v lázních. A vlastně věřím, že mi mozek poradí dobře, stejně jako oni věří, že jim jejich Bůh poradí dobře. A stejně jako oni často nevím, kde k tomu mozek/Bůh ksakru vlastně přišel. A kdo ví, třeba mají pravdu neateističí kvakeři a v realitě dostávám vnuknutí od Boha.
Za mě je škoda, že kvakeři nejsou známí a víc rozšíření. Jejich svědectví dávají smysl mně a věřím, že dávají smysl mnoha lidem. Navíc vše je dobrovolné. Tedy se vyvíjí. Nejsou zde z principu dogmata, černobílé vidění, jasná témata, která se neotevírají (možná tak svědectví, ale i jejich praktická realizace je na každém kvakerovi a samozřejmě každý kvaker může mít svá témata, která už pro něj nejsou prioritou).
Mimochodem označení kvakeři byla původně nadávka, vysmívání, nakonec ho kvakeři vzali za své a svým způsobem i to něco říká o nich.
Kvakeři a Mensa
Vidím zde značné podobnosti s Mensou. Nadprůměrnou toleranci, diskuzi, nesouhlas. A podobně jako před mnoha lety jsem pomáhal Pavlovi rozjíždět místní skupinu Brno, kdy jsem si ze začátku občas naplánoval akci pro sebe a případně Pavla, to i nyní tak asi dopadne u kvakerů.
Pravidelná setkaní kvakerů jsou v Praze, z nouze online se na ně připojují lidé z celé ČR, ale i sousedních i nesousedních států (např. z Polska, Ukrajiny). Zjistil jsem, že kvakerů je kolem mě víc, nejvíc jich znám z řad mensanů a kdo ví, o kolika jich nevím…
Zatím hybridní (online i osobně) setkání v Brně plánuji ad hoc, pár dní předem, takže nedává moc smysl vás pozvat na nejbližší, které bude minulostí, až budete číst tento článek. Chcete být u toho? Chcete se víc dozvědět? Napište si o informování na vlk@mensa.cz