V rámci (SIGu) Seberozvíjení občas věnuji čas něčemu, co mě zajímá, i když to nemám moc v plánu použít. Už dávno vím, že i tak se mi čas věnovaný něčemu pro mě nepraktickému může vyplatit, synergií s jiným oborem, s chápáním v širším kontextu nebo mě daný obor zaujme. Přesně tohle byly důvody, proč jsem se v sobotu 11 června účastnil „Setkání genetických genealogů v Brně a 200. jubileum G. J. Mendela“. Omluvte případné nepřesnosti v textu, jsem stále laik. Nejsem zatím ani příliš kovaný v klasické genealogii (na základě matričních a jiných písemných dokumentů). Máme přes 600 lidí v rodokmenu, nejstarší z konce 17. století, ve své otcovské linii jsem v 18. století.
Co mi dala (klasická) genealogie aneb proč genealogii věnovat čas
Různé výzkumy naznačují, že opuštěné děti nebo „jen“ děti „bez“ otce mají o něco málo horší celkové výsledky. Tak nějak to souvisí s tím, že člověk pro případ potřeby, nebo dokonce nouze nemá tak dobré zázemí. A asi to souvisí také s tím, že mu chybí i jen kusé informace o předcích, rodičích, prarodičích a jejich životní zkušenosti a znalosti.
Celkem mě překvapilo, že i když pocházím z úplné a přinejmenším nadprůměrně harmonické rodiny, informace, které jsem vyčetl z matrik, mě stejně obohatily a víc sepjaly s rodným krajem. Dokonce bych řekl, že člověk je víc hrdý na svůj původ díky nepřímo zmiňovaným utrpením tehdejšího života. Při doslova detektivní práci se člověk mimoděk učí část historie, a díky vztahům předků získává osobnější vztah k událostem minulým. Zvláště když si prostě některé události (jako stěhování předků) dá do souvislosti se zákony, např. v souvislosti s nekatolíky. Je nucen se učit samozřejmosti tehdejšího života (např. plnoletost ve 24 letech, výjimky na sňatky před tímto věkem nebo výjimky na sňatky mezi vzdálenými bratránky). Učí se obvyklosti typu rozestupy mezi sourozenci, a když je rozestup kratší než nějakých 20 měsíců, obvykle předchozí sourozenec zemřel v kojeneckém věku. Každý potomek má svůj význam, protože se člověk dočte povolání rodičů, které se v průběhu času mění, takže pár doslova renesančních lidí v rodokmenu máme. Mám v rodokmenu i zajímavosti typu, že jedna z dcer dostala jméno po jedné své zemřelé sestře a vzala si vdovce/švagra po své druhé zemřelé sestře. A to jsou pořád jen střípky, plno zajímavých detailů se někde skrývá – např. proč se v tehdejší době tak moc stěhovali i s mnoha dětmi? Navíc plno předků čeká na své objevení. A co člověk, to nějaký život – a my se dozvíme jen střípky.
Setkání genetických genealogů
Na setkání jsem vstupoval bez přípravy a o genetické genealogii jsem předem věděl zhruba toto: přes DNA se hledají předci.
Pro genetickou genealogii se čte pár částí, desítek, nejvýše stovky částí DNA, které mají lidé mezi sebou odlišné (většina částí DNA je mezi lidmi stejná a valná většina je stejná i s opicemi…). V databázi stop z míst z činu je nějakých 230 tisíc vzorků na dnešní dobu nevalné kvality. České dobrovolné projekty se pyšní tisíci vzorky, což není málo. Celosvětově vzory DNA už umožňují dohledání neznámých otců, i zemřelých, propojování rodů nebo konstatování, že jsou na sobě nezávislé… ve smyslu např. Y chromozomu. Protože jinak se dá říct, že všichni jsme gogo, lidé jsou spolu na tolik spříznění a v minulosti bylo tak málo lidí, kteří do dnešní doby mají potomky, že nějakého společného evropského předka máme tuším nejpozději 600 let zpět, celosvětově tuším 2000 let.
Genetická genealogie je užitečná tam, kde klasická genealogie končí. Ať už z důvodu, že se ještě matriky a ani jiné použitelné záznamy nevedly. Nebo z toho důvodu, že se matriční záznamy nezachovaly, především z důvodu požárů matrik a far.
Samozřejmě má genetická genealogie své limity. Pokud máte v rodokmenu dobře ukryté kukaččí vejce, není úplně triviální je odhalit. Pokud původní rodová linie nemá pokrevní potomky, asi je přímo nemožné pak dál pátrat hlouběji do historie. Naopak nevlastní sourozenci při pátrání pomocí genetické genealogie svým způsobem pomáhají (vysvětlení by nebylo krátké).
Vývoj genetické genealogie jde relativně rychle, usuzuji z toho, že teprve před pár lety se objevil komerčně test na Y chromozom. Aktuálně můžete běžně dělat testy přes Y chromozom, které se dědí po otcovské linii. A protože je zvykem po otcovské linii i dědit a neměnit příjmení, dává smysl to spojit. Zde se můžete zapojit do projektu: gap.genebaze.cz (ale pamatujte na své příbuzné, jestli s vaším zapojením do projektu souhlasí).
Podobně dlouho dostupné jako testy Y chromozomu jsou testy na autozomální DNA. „Zachycuje ve svých výsledcích původ všech linií předků v nedávné minulosti, tedy není omezen na konkrétní rodové linie. Vzhledem k exponenciálnímu růstu počtu předků jedince v jednotlivých generacích (2, 4, 8, 16…) se ovšem již v případě nejbližšího společného předka před 6 a více generacemi (tj. přibližně 200 lety) stávají segmenty DNA společné dvěma jeho dnešním potomkům tak malé, že jen na základě jejich shody přestává již být možné spolehlivě prokázat nedávný společný původ, a tedy i relativně blízkou příbuznost zkoumaných osob. Těmito testy lze však srovnáním v databázích obvykle získat největší množství osob se sdílenou částí genetické informace, což jej činí mezi veřejností nejpopulárnějším typem testování.“ zdroj: mensa.click/qn
Výrazně déle dostupná mitochondriální DNA se dědí po ženské linii. Dále se testy se liší „mírou podrobností“, z přednášek jsem pochopil, že z finančních důvodů se dělají nejdříve levnější testy, které se dle výsledků potvrzují podrobnějšími testy. Rozhodnout, které výsledky podobnosti dále prověřovat, a se kterými neztrácet čas, není vůbec triviální. Nicméně není špatné se držet všeobecného pravidla s anglickým názvem: „low-hanging fruits first“ – něco jako nejdříve prověřujte ty snadnější případy, kde je vyšší šance na snadnější postup. Tedy raději prověřit nejdříve o něco menší shodu v DNA, ke které má daný vlastník DNA i rodokmen, než prověřovat nejslibnější shodu DNA bez rodokmenu. Co to je to snadné, to už se liší. Někdo nechce pátrat v zahraničí, někdo naopak hledání v USA preferuje. Někdo má jako hlavní kritérium délku nejdelší shody, někdo něco jiného.
Je to dobrá cesta?
Přednášky byly velmi zajímavé, zábavné, napínavé a detektivní podobně jako klasická genealogie. Je to celkem pracné, mnoho shod je falešně pozitivních, i naopak falešně negativních. Nadchlo mě to, ale jsem skeptik.
Zaprvé i když dle zákona mohu rozhodovat za svou DNA, nezdá se mi to správné, protože rozhoduji z principu i za své sourozence, rodiče, děti, i vzdálenější příbuzné.
Zadruhé tu máme ošklivé příběhy zneužití dat z dávné minulosti (například Židé se kdysi účastnili sčítání lidu pod nějakým zákonem, následně se zákon změnil a údaje ze sčítání se „efektivně“ použily). Máme tu i relativně nedávné překvapivé změny – víte např. o tom, že od minulého roku má každý lékárník přístup k lékům, které berete, pokud jste nedali včas nesouhlas? Proto si myslím, že mé obavy jsou odůvodněné a nemyslím si, že je rozumné tak osobní informace, jako je DNA, sdělovat komukoliv, i když současné zákony je chrání. Těžko říct, jaký důvod nebo „veřejný zájem“ příště převládne, aby ospravedlnil omezení ochrany; zajisté postupně, ale za to často i zpětně. Zajímejte se, co kdysi bylo trestané (nevěra byla trestaná, učitelé nesměli mít děti, v Číně byl omezen počet dětí), co někde ještě/už zase trestané je (konzumace drog, potrat) a co padá za návrhy zákonů. Koho by před dvěma lety napadlo, že bude zákaz vycházení, zákaz opuštění okresu nebo zákaz jít na pohřeb vyjma tuším 10 lidí?
A s těmito riziky budeme sdílet DNA, která nějak, zatím přesně neznámo jak, ovlivňuje naše zdraví a vlastně i svým způsobem chování. Znalosti, zkušenosti se v tomto oboru mění každým rokem. Co bude za 10, 20 let? Najdou se geny pro „neposlušnost“? Vlastní názor? Schopnost jít proti proudu? Bude chtít někdo někoho i proti jeho vůli zachránit? A tendenci zachraňovat proti vůli „zachraňovaných“ projevilo nejen během covidu plno lidí. Budou se lidé přijímat na základě DNA vzorku, kde se budou zjišťovat predispozice k nemocím, ale i takové vlastnosti jako výdrž, nezdolnost?
Asi si nechám zajít chuť, mně to za ta rizika nestojí, zůstanu u klasické genealogie. Na druhou stranu chápu, že někdo má potřebu najít svého rodiče či má jiné důvody. Jen mysleme na to, že naše DNA nepatří tak úplně jen nám a že rozhodujeme i za jiné.