Pozdní večer, v kavárně sedí dva hráči. Střelec na F6. Věž na D4. „Přineste bílou kávu,“ hlásí servírce Černý. „Mně zase silného turka,“ ozývá se Bílý. Obě strany ztratily mnoho jednotek. Teď bílá královna vzala černého pěšáka z pole B5. Najednou bílá garda nečekaně zmenšuje své řady.
„Nechcete to vzdát, milý příteli? A jestli ne, můžu si zatím prolistovat Černou kroniku?“ ptá se škodolibě Bílý. Za chvíli naopak provokuje Černý: „Než si promyslíte svůj další tah, tak já snad dočtu Bílého tesáka.“ Atmosféra kolem stolu se dala krájet. Bouřlivý souboj intelektů v klidné kavárně.
Servírka mezitím přinesla oba objednané nápoje. Vojenští stratégové posilňují kofeinem činnost svých mozků. „Nedělá se vám špatně? Máte tvář bledou jako mramor,“ vtipkuje Bílý. „Vy nám naopak začínáte uhelnatět,“ kamarádsky popíchnul Černý. Chaos na bitevním poli, zní řinčení zbraní.
Šachmat. Král padl a Bílý úderem do stolu rozlil černého turka s bílou kávou.
Teplé léto. Pozoruje, jak okolo pouličních lamp poletují drobné stíny můr a jindy přecpané ulice zejí prázdnotou. Všichni se baví u veselek na přístavních molech. Nebo na palubě lodí proplouvající kanálem. Jenom od protější kavárny Revaire zní nadávky dvou mužů.
Kolik je vůbec hodin, uvědomí si. Vytáhne ruku z kapsy kabátu, zadívá se na hodinky. Půl deváté – za chvíli tam musí být. Pokud to dneska zvládne naposled perfektně, unikne konečně z té pekelné taneční třídy. Po chvíli přemýšlení rychle utíká.
Do tramvaje linky č. 6 stihla nastoupit akorát, když sebou vůz cukl a rozjížděl se. Celá nervózní stojí uprostřed poloprázdné tramvaje. Látkový vak v ruce. „Příští zastávka: Hronovská,“ ohlašuje hlas z reproduktoru. Tuto ulici nikdy předtím neslyšela. Že by… že by nastoupila do špatné linky?
„Pane řidiči,“ zeptala se, „jedete, prosím, na zastávku K divadlu?“, když vůz zastavil na Hronovské. Otočil se na ni vousatý postarší muž. „Milá slečno, tam zastavuji pouze já a kolega z linky č. 2, takže nemusíte mít strach.“ Sedla si vedle něj.
Tramvaj se opět rozjela. Příští zastávka: Jungmannovo náměstí. To je divné, řekla si, to bych si přece pamatovala, že projíždím tou zastávkou. Jak dlouho už takto cestuji? Čtyři roky? A nikdy jsem nemluvila s řidičem jinak než „student, K divadlu“.
„Kampak vlastně jedete?“ vyrušil ji ze zadumání. „Za přítelem na schůzku? V tuto dobu často mladice chodí za amanty.“ „Kdeže!“ odpověděla, „Učitelka tance mne přihlásila do konkurzu, neboť divadlo hledá nové baletní talenty.“ „Nejlepší ze třídy?“ zeptal se. „Ano, ovšem…,“ zarazila se. „Vás to nebaví, že?“ dokončil větu. Přikývla.
Příští zastávka: Burianova. Začala vyprávět: „Učitelka striktně dohlíží na každou žačku. Špatná otočka? Trest! Neumíš vyšvihnou nohu? Trest! Ohleduplně se chová jen k těm nejoblíbenějším. Ti jsou neuvěřitelní namyšlenci, ty určitě vyberou.“ „Tak proč vlastně chcete soutěžit,“ otázal se, „když vás to nenaplňuje?“ Chvíle ticha.
Vůz zastavil. Konečně se rozhodla. „Slečno,“ obrátil se na ni, „zastávka K divadlu následuje až po této. Teď ještě nemusíte vystupovat. Odsud je to daleko.“ Podívala se na něj, poté pronesla: „Děkuji Vám.“ Na tváři řidiče se objevil hřejivý úsměv.
Tramvaj odjíždí ze zastávky. Dívka zahodila své piškoty do odpadkového koše. Sice promarnila životní chvíli, ale nebyla přece její. Čekal na ni život někoho jiného. Příjemný letní večer, můry poletují okolo pouličních lamp. A Karolína L. je konečně svobodná.
Přes zástupy opilých partiček vůbec neviděl na cestu, ba dokonce by ho málem zajela rozjíždějící se tramvaj. „Co to, proboha, děláte člověče?! Dávejte pozor na cestu!“ zaznělo z kabiny. Nevšímal si toho. Dnešek se stane jeho hvězdným začátkem. Cítí to.
Vešel do vstupní chodby divadla. V rukou svírá scénář, který před několika dny svým herectvím vybojoval. To si vždy Vilém S. přál – účinkovat v Divadle Klubovna mezi profesionály. Odložil si v šatně svou bundu, zamířil do dveří označených cedulkou ‚Probíhá předpremiérová zkouška!‘ Za nimi ovšem neslyšel žádné hlasy herců, žádné remcání režiséra, zkrátka hrobové ticho.
Kam se všichni poděli, přemítal dívaje se na hodinky. Zkouška měla začít ve tři čtvrtě, nyní je deset minut před devátou. Najednou se vyděsil. Z vedlejší místnosti se rozléhal pláč zlomených srdcí smíchaný s nekompromisním „Ne!“. Zadíval se na kus papíru s nápisem „Konkurz pro nové baletky“, který byl nalepený na dveřích.
Zdálo se mu to jako věčnost. Tik. Tak. Znuděně listuje scénářem se zvýrazněnými dialogy. Tik. Tak. Nespletl si náhodou den zkoušky? Nalistuje přední stranu. Ne, má tam opravdu dnešní datum. Tik. Tak. Sáhne na kliku zkušebny, ale nakonec si opět sedne. Tik. Tak. „… Pane doktore Riegere, mohl byste nám říct, v čem bylo jádro vaší hospodářské politiky v době, kdy jste byl kancléřem? …“ pročítá nahlas. Všímá si, jak dobře zní místností echo jeho slov. Tik. Tak. Proč vlastně nejde pryč, napadá ho. Nikdo ho k čekání nenutí… Proč tedy ne? Vtom si připadá nějak unaveně. Tik.
„Prosím vás pane, vstávejte,“ někdo promluví k němu. Vilém se probudí. Ach, to je jenom uklízeč. „Dobrý večer, pane,“ slušně pozdraví, „copak se děje?“ „Mne hlavně zajímá, co tu děláte vy. Je už půl desáté. Všichni už jsou pryč.“
Vilém zděšeně pohlédne na hodinky. Opravdu, devět třicet. „Teď mě napadá,“ pronese uklízeč, „že vám to neřekli?!“ „Co?“ „No že se všechna divadelní představení od deváté zrušila. Prý nějaký zkrat v elektrické síti nebo bůhvíco.“
Vilém zaraženě procedil: „Takže Odcházení se dnes nehraje?“ Pan na něho nevěřícně kouká. „Odcházení, neodcházení… hlavně vy odcházejte, holomku. Domů.“
Tak skončil hvězdný večer Viléma S. – sezením na lavičce v parku a rozjímáním nad smyslností lidského bytí do ranního svítání.
Už dlouho se potuluje ulicemi. Potkal nejen překrásnou slečnu u pouličních lamp, ale i skleslého hocha sedícího na lavičce. Od přístavu také slyší hlasité dechovky a výskání nadšených posluchačů. Přestože ho přátelé zvali, aby se přidal a trochu si užil v bujaré společnosti, odmítl. Měl vlastní plány.
Igor O., student fakulty matematicko-technologické, miloval ten líbivý městský život. Tolik architektonických skvostů, tolik neuvěřitelných zážitků. Obešel by se bez jediného – všudypřítomných dealerů a barů. Alkohol nenáviděl od mládí, kdy se jeho otec otrávil methanolem. A drogy? Ty přímo nesnášel. I když… To je jedno, teď už takový není. Snad.
Spokojen usedává na schody bytovky. Z kapsy džínsů vydává drobnou dřevěnou figurku. Kéž bys tu mohl být, přeje si v duchu. Byla od táty, když ještě nepil. Kdykoliv Igor panáčka držel, vzpomněl si na ty bezstarostné chvíle na venkově, o kterých nikomu nevyprávěl. Připadalo mu, že už není uprostřed stísněného velkoměsta.
Najednou slyší něčí kroky. „Čágo bélo Igo, nemáš náhodou cígo?“ promluvil ženský hlas. Igor si připadl, jako by na něj dopadlo stokilové závaží. „Ne, nemám,“ odpověděl, „a odejdi pryč.“ Postava se k němu naklonila. „Takže po tom, co tě pustili z léčebny, jsi úplně čistej, že? Herák, perník, takový srajdy už nechceš, hmm?“
Postavil se. „Nekaž mi můj život!“ zařval, „Odteď nejsem zfetovaná nicka. Pomohli mi stát se lepším, vydrápat se z bludného koloběhu. Pavoučí sítě. Spirály závislosti.“ „Ale stále po tom toužíš, Igorku,“ poznamenal hlas. „Sakra, já to překonám!“ Pohár trpělivosti začal být přeplněný, krev v žilách vřít. Vše okolo ztemnělo.
Podíval se na postavu. Zase ona, feťačka jedovatá. „Anastázie,“ oslovil ji, „musíš mi to připomínat?!“ Přikročila k němu. „Pamatuješ si ještě na naši partu? Navštiv starý přátele na setkávačce, U Kotelny.“ Igor bere do ruky dlažební kostku. „Tvá kovová lžička leží stále schovaná za cihlou.“ Pohár přetekl.
Křik. Nenávistný pohled. Rozbitá lebka. Krev, krev, spousta krve. Zkrvavená kostka padající na chodník.
Igor neví, co má dělat. Snaží se volat o pomoc, avšak hrdlo jako by nechtělo poslouchat. Udělal to. Co bude dál? Cítí silnou migrénu. Vystresován jako divoká zvěř hledí na příchozí z přístavu. Vtom zkolaboval. Postavička s ulomenou hlavou padá na kraj chodníku.
Houkání sanitního vozu. Policie zkoumající místo činu. Pohřební služba odnášející tělo. Tělo, které nebylo Anastázie.
„Ta rychlost dnešních novinářů je obdivuhodná – něco se udá teprve před pár minutami a už píší odborný rozbor,“ mumlá s cigaretou v ústech. Zkrátka soukromé očko se musí umět přizpůsobit době. Sáhne po zapalovači. Za chvíli celou kanceláří tancují jemné obláčky kouře. Čte: „Další vražda – a to pár bloků vedle. Obětí mladá dívka, dvacetiletka, na místě mrtvá. Pravděpodobný pachatel zkolaboval vedle ní, převezen na JIPku Purkyňovy nemocnice… Určitě feťák nebo podobná smažka.“ Otočil list. „Já to říkal! Podle očitých svědků se vrah hádal s nebohou kolemjedoucí. Takhle se často chovají po aplikaci první dávky po dlouhý době. Aha… a dokonce nalezli u schodů ležet injekční stříkačky, použité.“ Popotáhne. „Jak silný sajrajt asi musel do sebe píchnout? Nadávky, agrese, poté normálka – popadl nejbližší předmět, zaútočil. Bla, bla… I komisař se vyjádřil.“ Odhodil noviny. Má na práci něco důležitějšího než tuhle frašku.
Natáhl se ze svého křesla k zaskládané klientské kartotéce (měl by ji někdy protřídit, ale vždycky mu do toho skočil případ), vyndal ze šuplíkového chaosu různých dokumentů desky označené nálepkou „Kancl“ a postupně si při opakovaném šlukování vybavoval všechna fakta, která dosud nashromáždil…
Minulou středu se od dveří Detektivní kanceláře Souček & Karas ozvalo nervózní klapání střevíců Leony Frieglichové, přítelkyně Rozrázla mladšího, syna majitele bankovní společnosti Eviana. Teda spíše bývalé, což bylo i jejím důvodem k vyhledáním služeb soukromého očka; podle policejní protokolu v úterý v 22.45 měla Kateřina Málková – vedoucí pobočky v centru města – dohodnutou schůzku s ředitelem podniku Rozrázlem starším, ten však neodpovídal na její volání, dveře navíc zamčeny zevnitř. Po půlhodinovém čekání upozornila přítomného sekretáře, ten sebral svůj rezervní klíč od zaměstnavatelovy kanceláře a po cvaknutí zámku nalezli pobodané tělo ředitele, ležící mezi rozházenými lejstry. Sekretář co nejrychleji odběhl k sobě zavolat policii, předtím nervově zhroucenou slečnu Málkovou posadil do sedačky na chodbě.
Nešťastnou náhodou (nad tím zůstával detektiv stále skeptický, neustále mu připadalo absurdní věřit na takové věci) se tehdy na místo činu dostala právě Frieglichová, která k tomu pobyla v kanceláři tak dlouhou dobu, že ve víru událostí, které následovaly, nemohla být více podezřelá. Po příjezdu policie se technikům naskytl dosti nečekaný pohled: hlášená mrtvola v kanceláři nebyla k nalezení. Otevřené okno, rozházené listiny, ale samotný ředitel prostě fuč. Při výslechu svědků se navíc Málková rozpomněla, že koutkem oka viděla Frieglichovou, jak vešla do pokoje a odešla až po delší chvíli. A pozdější odhalení intimního setkání v 21.30 mezi Leonou a panem bankovním, jak mu přezdíval jeho sekretář, důvěryhodnosti té „náhody“ také moc nepomůže. Závěr vyšetřování jasný – Frieglichová se stává hlavním podezřelým celé kauzy.
V puse se mu pohupuje rudá špička čím dál kratší cigarety. Drobný popílek lehce padá na složku, zatímco detektiv louská důkaz za důkazem. Nebyl si tímhle kšeftem vůbec jistý, vypadalo to jako vyřešená věc. Vtom uviděl před sebou toho chudáka holku. Holku, jak sedí před soudním tribunálem. Holku, kterou její přítel zavrhl hned, jak se dozvěděl, do čeho se namočila. Že to opravdu udělala, to je možný. Možný je to, že se někdo za jejími zády těší jejímu neštěstí. Sám to nejlíp věděl: nikomu se nesmí věřit.
I proto se po středečním setkání vydal na vlastní pěst do bývalé úřadovny někdejšího finančního magnáta. Dobře věděl, že okolo něj nikdy nic nebylo v pořádku. Praní špinavých prachů pomocí investičních fondů, pochybné převádění kapitálu do nevystopovatelných účtů, lichva se stala jeho druhým jménem… Nedivil se tedy tomu, co se událo; jednou se mu to muselo sesypat jako domeček karet při silném průvanu. Nyní stál přede dveřmi, jež stále vítaly příchozí tučným nápisem: „Ing. Eduard Rozrázl, generální ředitel banky Eviana“.
Za skřípání pantů uviděl pokoj ve stejné scenérii jako před pár dny: země pokrytá tím detektivem nenáviděným nechutně huňatým kobercem; na něm rozházené různé složky a listy; dvakrát rozbité sklo okna, které střídavě zabouchával průvan; knihovna přeplněná všemožnými matematiky a literáty; vedle ní pracovní stůl s položenými účetními knihami a otevřeným plnícím perem; na stěnách moderní adaptace starých německých mistrů; nad tím vším visela lebka dvanácteráka s překrásným parožím div nečnícím skrz strop. Kéž by si v takové chvíli mohl jednu zapálit, hned by tušil, kde má začít. To by ho však sekretář odvedle nesměl upozornit na zákaz kouření. Hlavně že si hned strčil rypák zpátky do tý svý ošuntělý knížky. Určitě do ní čuměl tak zaujatě, protože si nechtěl nechat ujít prasárničky fotogenických šťabajzen v sexy prádýlku i bez něj; to on poznal od pohledu – komplex méněcennosti.
Počal plouživým krokem ohledávat prostor kanceláře. Občas by si v podobných případech přál, aby mu zdi pokojů mohly objektivně a bez přetvářky odvyprávět celý průběh zločinu – ani tento okamžik nebyl výjimkou – a tentokrát nebylo výjimkou, že opět mrtvolně mlčely. Tedy ne úplně; celý frustrovaný neustálým boucháním zavřel okno, ve vláknech koberce si povšiml drobných střípků skla, které však po odchodu z budovy nalezl nepatrně rozptýlené i v trávníku pod oknem Rozrázlovy komnaty. A co se za chvíli podíval na okno samotné pozorněji, ihned se mu vybavily ty bezesné noci nad spisy o mechanoskopii: zdálo se mu, že obě poškození mají podobný tvar.
Dlouho se však báječnou vyhlídkou do jádra rušného bulváru nekochal, nezaujatým pohledem přejel přes pečlivě uspořádané svazky v knihovně (Rozrázl senior musel mít talent, když tak odlišná díla klidně seskládal na poličku takto: Arnošt Goldflam – DOMA U HITLERŮ; Maxim Gorkij – NA DNĚ; Kurt Gödel – AXIOMY A NEÚPLNOST MATEMATIKY, DOPISY EINSTEINOVI; Sabina Gömlich – O FILOZOFII A DALŠÍCH SPROSŤÁRNÁCH; Wilma Góds – LÁSKA PO SEVERSKU) a na desce pracovního stolu se začal vršit sloupec všemožných papírů, které detektiv postupně zvedal ze země. Ty vole, pomyslel si po sebrání posledního archu, Rozrázl povznesl lichvářskou praxi na úplně novou úroveň – proč lidem jenom půjčovat nehorázný prachy, když je můžeš systematicky vydírat. Iveta Mahačová, Horác Masnič, Agáta Mastková, Radim Maznik, Magdaléna Mäcklerová, Francek Mára… ale to přece nemohli být jediní s takovou složkou, musely jich být desítky, stovky, ba tisíce za pouhý den. Detektiv začal jeden po druhém prohledávat šuplíky psacího stolu, každý do dna vyprázdněný. Když držel v dlani madlo posledního, ozval se znenadání ženský hlas. Vytáhl-li by v tu chvíli nervově podrážděn svůj věrný revolver s palcem na spoušti, mířila by jeho hlaveň doprostřed obličeje slečny Hálkové. A vystřelil-li by, zdobila by její čelo krom tuny make-upu i ukázka průstřelu z učebnic balistiky.
„Kdo jste?“ zaječela Málková na neznámého muže. „Tady nemáte co dělat! Já upozorním sekretáře, který sedí hned vedle, ten vmžiku zatelefonuje na policii a to už přiznáte barvu.“ Detektiv byl zpočátku zaražený, ale pak s ledovým klidem podal slečně ruku: „Tobiáš Souček, soukromý očko – vizitku bohužel nemám po ruce –, zastupuji klientku ve věci vraždy Rozrázla staršího.“ Sice se mu nyní Málková omluvila, avšak místo opětování gesta se jen pousmála: „Takže si Frieglichová doopravdy objednala vaše služby, abyste ji pomohl? Já vám to řeknu na rovinu; nemá to cenu. Několik dní před tím incidentem se kvůli té náně hádali oba Rozrázlové. Mladý tehdá ještě všechno viděl přes růžové brýle, takže nesnesl, když otec protestovat proti jejich chystané svatbě. Abych pravdu řekla, mně se také dvakrát moc nezdála – prý kvůli němu nešla na forenzku, ale za tím mohla skrývat cokoliv. Těžko říct, co se během toho osudového dne mezi nimi stalo…“ I když ji dál Souček neposlouchal, musel nad tím broukem pořád přemýšlet: jak si může být jist, že nepomáhá spravedlivě odsouzené ženě? Nikomu nesmíš věřit bylo přece jeho mottem, ale – něco mu tady pořád smrdělo.
Dlaň jeho pravé ruky opět spočinula na madle, šuplík zaskřípal za pomalého pohybu detektivovy paže a pod deskami plánovacích diářů nahmatal… Hlas slečny Málkové dosti znervózněl: „Počkejte… Tam si celou dobu ukládal ten mobil?“ Souček pokračoval v konverzaci, jako by si ničeho nevšiml: „Vidíte, slečno Málková, stopa se často najde na poslední pokus. Ale dneska mi štěstí nepřeje,“ mezitím se pokoušel volnou rukou zapnout telefon, „nic – je buď vybitý, anebo z něj někdo vyndal baterii. Pachatel nenechal nic náhodě!“ Podíval se na něj pozorněji: dotykový displej jako každý druhý, i přesto dnes už zastaralý model, ale stejně umí něco, co ty ostatní neumí – vnést trochu světla do toho mlhavého pozadí případu, kdyby fungoval…
Vyndal si po několika minutách dohořívající špaček ze rtů, nad jeho hlavu se vznesl poslední mrak dýmu. Musel si na chvíli nechat zchladnout hlavu. Vmžiku vstal z polstrovaného křesla a podíval se z okna na ulici. Nikotin to sice není, ale v čerstvém vzduchu se taky lépe myslí. Otevřel jej dokořán, aby ho po chvíli zase zavřel. Halekat jak na lesy by zase nemuseli, pomyslel si, ať se pak nediví, že normální lidi doma nemůžou dýchat. Sáhl si do kapsy. Kam jsem ho ksakru dal? Celou dobu jsem se Málkovou snažil přesvědčit, že mobil beru jako důkazní materiál na expertizu kolegům. Jenomže ona se vykrucovala, že pozůstalost inženýra Rozrázla musí být předána rodině, dědický proces a podobné krávoviny. Napoprvé vytáhl zmačkanou krabičku od cigaret. Odhodil ji do koše.
No, naštěstí se lekla, když sem jí řekl, že se dobře znám s hlavním vyšetřovatelem. Jakmile člověk vytáhne známosti, hned jde všechno jako po másle. Napodruhé detektiv nahmatal vlastní telefon. Položil ho na stůl.
Vyzvídat přesto nepřestala, že kde by ho mohla vyzvednou, že není zdejší, dojíždí prý z krajskýho města, takže to tu nezná. Jako správný gentleman jí samozřejmě nemohl nechat v nesnázi: ta až zjistí, že jí na papírek z trhacího bločku napsal adresu jedné upovídané věštkyně, která si za každé slovo účtuje dvě stovky! Ty si určitě budou rozumět. Konečně se mu v dlani objevil matný displej smartphonu. Tak teď do práce!
Z kanceláře odcházel nadmíru spokojen. Pátrání přineslo konečně ovoce: důkazní břemeno, jak má bejt. Po pár krocích však uviděl zaraženého sekretáře, jak přichází od poštovní schránky s nějakou knížkou v podpaží. Vyměnili si mezi sebou pohledy a jako by se tak mlčky domluvili, pustil ho sekretář k sobě do pracovny.
Jeho kancelář byla prostá – otevřené okno, vrzající židle, na stole se povalovala všelijaká lejstra, razítka s logem banky Eviany a několik spisů klasické literatury – Shakespearova Zimní pohádka, Moliérův Lakomec, Danteho Božská komedie… „Vy jste tady ohledně té vraždy Rozrázla?“ zeptal se sekretář. „Ano, chtěl jsem si vše prozkoumat na místě činu,“ odpověděl detektiv. „Copak jste si to přinesl ze schránky?“ Na sekretářově košili se lehce začala cukat vizitka se jménem ‚Ludwig Mähler‘: „Jenom Divou Báru, co jsem si ji včera objednal. Rád totiž čtu, když mám volnou chvíli. To snad není zakázaný, ne?“
Detektiv se začal procházet po místnosti, mezitím si Mähler sedl na židli. „Jinak mi o vás povídala vaše kolegyně, Kateřina Málková. Prý jste měli se šéfem nějaký neshody ohledně pracovní morálky, dokonce vás údajně minulý týden osočil z konzumace pornografie během bílého dne!“ Mählerovi se s polknutím rozpohyboval jeho ohryzek. „To v-vám asi pěkně kecala. J-já a porn-no? Nikdy! Měli jsme sice nějaké neshody, ale to bylo hlavně kvůli snížení platu.“ Souček nadzvedl několik listů ze Zimní pohádky, když najednou uviděl v pravém dolní rohu opřenou nahotinku. Má ho v hrsti – stačí jen zatlačit! „A co má být potom tohle?“ zařval a v tu samou chvíli nalistoval obsah, který měl do Shakespearova rukopisu hodně daleko. Ticho. „Tak řekni pravdu!“ Místností se znovu rozhostilo ticho, jež občasně narušoval přetrvávající šum z ulice. Mähler zavřel okno. Rozhodl se k tomu postavit jako chlap. „Rozrázl senior mně už od nástupu sem vařil krev – ukecej je, aby si u nás půjčili; zbav se těch daňových přiznání, jinak se tady znova neohřeješ. Veškerá špinavá práce šla přese mne. To jsem ještě vydržel, ovšem od zavedení té lichvářské kartotéky se to všechno zvrhlo. Hádky, vyhazovy členů ze společnosti – chtěl prý sesadit z vedoucí funkce i tu krávu Málkovou, schůzky nekončící dvakrát dobře… Stal se z toho bordel.“ „Zavedení jaké kartotéky?“ „Té vestavěné za skříní. Tam si ukládal všechny ty složky o klientech, co k nám zavítali. A co se nevlezlo tam, tak schovával do toho svýho podělanýho mobilu – nejraději bych se ho navždy zbavil!“ Detektiv si všiml, jak sekretářův obličej přešel z úplné běloby do rudého podtónu.
„Policie přece v jeho kanceláři nenašla žádný mobil, pokud se nemýlím,“ podotkl sekretáři. Mähler se mu podíval přímo do očí: „Ani ho nemohla najít, vždy si ho schovával do posledního šuplíku a pro jistotu zahazoval papíry určenými ke skartování. Přesto se nemusel namáhat; jednou tady pořádal menší firemní večírek – alkohol, chlebíčky, povídání si mezi sebou – když vtom hlavičku Rozrázla, v tu dobu už plně zmámeného svou pijáckou vášní, napadlo, že bychom se mohli vyfotit v jeho kanceláři. Vešli jsme tedy do ní, a jelikož jsem jako jediný neměl tolik promile, přemluvil mě šéf, abych je vyfotil. Přede všemi mi předal ten mobil, který nikomu do toho večera nikdy neukázal, a zašmátral někam okolo té lovecké trofeje. Teďka si nepamatuju, co se přesně stalo – možná to rozsvítilo nějaký světla, ta místnost se mi potom zdála více namodralá – prostě nevím, ale od té doby se o tehdejších událostech nikdo nezmínil.“ „A kdo všechno byl na tom večírku?“ „Tak chlapi a holky z poboček, Káťa Málkovic, syn Rozrázl junior, nynější vdova Rozrázlová, … Když tak o tom mluvím, ta juniorova kost, Frieglichová, ta se tam vůbec neobjevila, prý musela nutně odjet na rodinnou oslavu. Ale stejně to bylo kvůli tomu, že ji tchán natvrdo pověděl, že už teď lituje svého prvorozeného při sňatku s takovou holkou.“ Detektivův kabát se odhrnul od špiček mladíkových lakovek a v rychlosti přelétl k prahu dveří. Dnes už toho slyšel dost, teď si to musí jenom poskládat. Mähler ho ten den naposledy zahlédl, jak vstoupiv na ulici, vyndal si z krabičky nikotinovou svačinku.
Stále mu ta Mählerova slova vrtala v hlavě „a zašmátral někam okolo té lovecké trofeje“, zatímco otáčel v ruce s mrtvým telefonem. Sekretář, co ho dopoledne přistihl s trochu jinak „krásnou literaturou“, se mu zdál pořád něčím podezřelý. Něco skrýval, ale to už z něj nevypáčí tak snadno. Sáhl si znovu do kapsy věrného kabátu. Že by znovu hledal cigaretu, kterou by si mohl zapálit? Po chvíli ve své dlani držel… nabíjecí lithiovou baterii.
Uvnitř telefonu našel velmi hezké věci: sms zprávy o předání výkupného; fotografie, za které by se za svých časů nestyděli ani příslušníci StB; kontakty na známé firmy z hlubin kriminálního podsvětí – zkrátka klasické věci denní potřeby průměrného kmotra. To za tu námahu určitě stálo! Součka však mezi tím vším zaujala jedna konkrétní složka všeříkajícího označení „Malkova“. V hlavě se mu vybavil ten dívčin obličej, nasáklý kdejakými krémy a mastičkami, ohraničovaný ze stran zlatavými pramínky s lehce kaštanovým melírem a cenící na něj zuby jakoby na posměch. Hned jí však úsměv zmizel, jakmile detektiv rozklikl její složku. Jenže nastal menší problém – uvnitř složky to bylo vybílené jak v obchodě během vánočních slev. Našel tam jen zeď zpráv, kde Rozrázl žádá po Málkové prachy, co mu doteď nedodala (nebudu mít s tebou slitování, i když v tom jedeme oba, já mám té tvojí špíny ještě dost schované, zněla jedna z nich), a úryvek z článku o náhlé smrti bavorského podnikatele Mällecka, jehož žena K. Strauss-Mälleck se v době vydání článku stále pohřešovala. Stávalo se to čím dál zamotanější…
Sedl si zpátky do křesla. Musel si případ projít pěkně od začátku – v myšlenkách nyní stál uprostřed inženýrovy kanceláře, zatímco od dveří slyšel tlumené bouchání slečny Málkové. Nemohl se sice pohnout, ale přesto na vše potřebné viděl a měl poblíž. Uslyšel cvaknutí zámku, pak se na něj upřely zaražené pohledy Málkové a sekretáře Mählera. Chvíli sice měl tendenci se co nejrychleji schovat, naštěstí ho však vlastní konstrukty nemohly vidět. Tehdy nemohl být na místě činu, takže v tom okamžiku v podstatě neexistoval. Jednalo se o jeho vlastní rekonstrukci celé události. Během detektivových myšlenkových pochodů „fiktivní“ Mähler ztěžka vydechuje a odnáší mentálně zhroucenou Málkovou na chodbu, aby si odpočinula. Detektiv Souček měl chvíli si vše promyslet. Poté přijde na místo činu Frieglichová, uvědomil si, která má ukrýt tělo Rozrázla staršího, přičemž je příliš těžké, aby ho dokázala nepozorovaně pronést chodbou. Navíc tam leží Málková, sice polomrtvá, ale stále lehce při smyslech. Při příchodu by kriminálka tělo jednoduše našla, kdyby ho vyhodila z okna. Jasně, proražení okna by bylo chytrou zástěrkou pro loupežné přepadení, ale nevzbuzovalo by to v tu chvíli příliš pozornosti? Tak co pod stůl? – Těžko. Do knihovny? – To by tam zas nenacpala ty knížky. Do obrazu? – Leda by za nimi byla skrytá chodba! Podíval se za sebe na lebku dvanácteráka s parožím čnícím vzhůru a vedle ní stojící knihovnu. Papíry byly rozházené směrem od knihovny – připomněl si – takže za ní musí být ta vestavěná kartotéka, o které mi pověděl sekretář. V hlavě mu to začalo šrotovat. Ale jak se dostat dovnitř? V mysli mu pořád rezonovala ta Mählerova slova „a zašmátral někam okolo té lovecké trofeje.“ Natáhl ruku, sápal se po pravém parohu. Pak jím trhl k zemi a před celou stěnu se rozvinula ta podniková fotografie, kterou, než se zahloubal, našel mezi ostatními v telefonu. Fotografie, jež vznikla úplnou náhodou. Fotografie, kde nebylo vidět knihovny více, ovšem volného místa akorát na dvě osoby ano. Zde tedy mohl skončit Rozrázl st. – muž, jenž věděl o jednom pozoruhodném faktu: že Mälleck, počeštěně Málek = Kateřina Mälleck.
Další případ vyřešen. Usedaje do křesla vzpomínal, kolikrát už pomohl svým kolegům z řad policie, když byli v úzkých. Nyní hledí zasněně do ulice, přesněji do výlohy módního salónu naproti. A zapaluje si další hřebík do rakve.
Konečně mi končí další šichta. Ne že bych neměla tuhle práci ráda – od dětství jsem milovala navrhovat oblečky pro panenky, v pubertě kamarádkám radila s oblečením na rande a krom aranžování kolekcí na ty mdlé figuríny je tohle místo splněným snem – ale kdyby tu měli pro čekající taky i něco jiného než červenou knihovnu. Kdybych měla vybrat svou největší zálibu, na tutovku řeknu čtení. Nemyslete si však, že jsem čtenářka hltající jednoho klasika za druhým – spíše úplný opak – ovšem vysvětlete mi, kdo by dobrovolně četl něco takového:
„…Marco se naposledy podíval do jejích žhnoucích očí. Jako před devíti lety i teď ty dva plameny vášně naplňovaly jeho chladné srdce neobyčejnou energií a emocemi doposud ukrytými pod krustou zamlklého samotáře. ‚Ach, Francesco, Francesco, proč musíš opustit opět své rodné San Castilo?‘ zavolal na ni. Zastavila se, alespoň na chvíli se přestala zvětšovat puklina v jeho srdci. ‚Marco Santore,‘ oslovila ho hlasem pro něj neznámě chladným, ‚jak na tebe po tom všem, co jsi mi provedl a bez bázně a hany řekl, mohu dívat těma stejnýma očima?‘ Přiběhl za ní, jak nejrychleji mohl, jen aby její kufr nezačal opět klapat o dlažební kostky. Šumění okolního moře náhle ustalo. ‚Kvůli tomuto,‘ pověděl a přitiskl své horlivé rty na ty její. Daroval jí polibek sladší mandlových pralinek…“
Mimochodem, ten Marco tu blbku Francescu podváděl nejen s jednou, ale hned se čtyřmi milenkami současně. Není tedy divu, že jsem po téhle kravině knihu vyhodila do koše. Zároveň jsem si však vzpomněla na vlastní milostnou zkušenost…
„Hele, Anastáze, nechceš náhodou se mnou do kina? Dávaj tam My děti ze stanice ZOO, fotr mi to doporučil,“ byla jeho první slova. Co jsem se přidala ke skupině puberťáků od Kotelny, tohle bylo poprvé, kdy se mnou někdo z nich promluvil. Dnes se jim vůbec nedivím – poctivá černovláska od vedoucího oceláren s kontakty na vysokých místech, a chce se přidat k narkomanům? I kvůli tomu mi ten kluk, Igor, který se odhodlal mne oslovit, dost přirostl k srdci. Jinak z kinosálu jsme nakonec odešli pár minut po začátku filmu, byla to kravina.
Rok od roku strávených mezi těmi „ztroskotanci“, jak je můj otec přede mnou označoval, abych „konečně vybředla z toho pubertálního bláznění“, mi byl Igor spolu se svým tragickým osudem čím dál tím bližší: jeho fotr propadl alkoholovému opojení, když Igovi bylo pět, šest – nejsem si moc jistá – zkrátka jednoho dne zaháněl své problémy nekvalitní pálenkou, ovšem tak silně pančovanou, že poté poblitý od hlavy až k patě vypustil z úst duši včetně napůl stráveného krajíce od večeře, namočeného ve směsi slivovice s mlékem. Zdálo se mi, že na všechny problémy světa najednou nejsem sama. Ale zasáhl osud…
Ve středu, než přišel Igor za zeď kotelny, zastavili mě jeho domnělí kamarádi. Ptali se, proč se nechávám od něho tolik ovládat, od takového debílka. A jestli to tak není, ať si s nima vemu herák, řekl Francek Rozrázlů. Všimla jsem si, jak se v jeho dlouhém pařátu matně leskne použitá injekční stříkačka, v jeho zjizveném obličeji úsměv nikotinové vášně. Odmítla jsem. Žluklý povlak zubů a krvavě rudé dásně přestaly ukazovat své krásy. „On ti to ještě neřek’? Vždycky, jak jsi vysmahla večer z naší grupy, chvástal se, kolik kurviček za ten den zvlád’ nějakým chudákům přebrat.“ Naklonil se ke mně. „Ty ho ve skutečnosti ani krapet nezajímáš, Extázko (tak mě oslovoval každý z party, asi jim to připadalo hrozně vtipné vzhledem k podobnosti té přezdívky se zdrobnělinou mého jména).“ Skončil, jen mlčky pobízel, dej si… A – a – nevím, co mě v tu chvíli popadlo, asi se tam Igor nachomýtl v blbý čas, jako pitomá jsem po něm vystartovala, posilněná svinstvem ze stříkačky; hádali jsme se, on nechápal a já chápat nechtěla, nadávala jsem mu do všeho možného, najednou vrazím své okousané nehty do jeho ksichtu; nevěděl, jak dál, zlomený v jediné jistotě odešel – a pak jsem s příšernou migrénou klečela na chladné dlažbě, proudy zkalené tekutiny sršely z mé pusy i nosu, zatímco ostatní utekli.
Stojím před výkladním oknem módního salónu. Sice jsem s sebou nic nepřinesl, ale snad jí přesto udělám radost – i když tu jsem jí udělal už před lety. Musel jsem jí přece pomoct, jakože se Taust jmenuji. Stále si pamatuji na ty výrostky, jak vyděšeně přede mnou utíkali jako o život. Nejraději bych je tehdy chytil za jejich kapuce a vykonal s nimi krátký proces, ovšem mou pozornost zaujala jiná, od ostatních odlišná postava: polomrtvá dívka s havraními vlasy. Poté události nabraly rychlý spád – slečnu jsem ihned doprovodil k jejímu otci, ten zavolal doktora, následoval výslech na policii a pobyt v protidrogovém zařízení. Od té chvíle jsem však na ni nemohl zapomenout, a tak jsem se s jejím otcem domluvil, aby za mnou chodila pomáhat s loutkami. Vracím se v myšlenkách zpátky a vcházím do obchodu…
„Dobrý den, pane Taust!“
„Ruku líbám, slečno Kučerová. Jakpak se Vám nyní daří?“
„O moc lépe, děkuji za optání. Ale nepřišel jste si asi jenom popovídat…“
„Bystrá jako rys ta žena! Přišly vám nové vzory?“
„Představte si, teprve před chvíli je dovezli. Dorazil jste na vteřinu přesně! Takže – orientálku či lidový vzor?“
„Jakou z nich byste doporučila pro oblečení pouťové kouzelnice?“
„Počkejte prosím… – Na ni bych si představovala tuto světle žlutou s červeno-zeleným vzorem, přibližně 1 m s čtvrtmetrovým přesahem pro vytvoření límečku, sepnuta kovovou sponou na zádech, delší rukávy s manžetou…“
„Nemusíte mi popisovat celou výrobu kostýmku, já si s tím nějak poperu. S klidem na srdci však mohu říci, že přes počáteční nevoli se z vás stala mistryně oboru.“
„Tolik chvály si nezasloužím. Tedy 1,25 – světle žlutá – červeno-zelený vzor?“
„To bude všechno.“ (on zaplatí a chce pomalu odejít; ona si najednou vzpomene, podává mu krabici) „Na shledanou!“
„Počkejte, pane Taust, tady máte něco ode mě. Za všechno, co jste se mnou musel prožít a vytrpět.“
„Vždyť to si taky nezasloužím, jak sama říkáte.“ (ušklíbne se; ona se usměje) „Tak na shledanou!“
„Na shledanou!“
Jakmile udělal první krok z obchodu, ihned pan Taust zamířil do své čtrnáctky bytového komplexu domovního čísla 12/5 na Kolářské ulici. Cesta mu sice běžnou chůzí trvala hodinu, ale povzbuzen dívčiným úsměvem postával u bytovky za půlhodinku.
Jen ty schody, na ně pořád nemůže vyzrát. Výtah pořád nepřijeli spravit, a tak po chvíli znělo domem vrzání schodů a znavené funění, přehlušované nespoutanou večerní zábavou. Taust nakonec stanul před bytem, zaznělo odemykání zámku a stařík spokojeně vstoupil dovnitř.
Celý podnájem vypadal, jako by si z něj regionální muzeum udělalo novou expozici loutkářství. Všudypřítomné visící marionety připomínaly sestavu cirkusových umělců: stovky kouzelníků provádějí své ohromující triky, baleríny by nejraději začaly předvádět Čajkovského Labutí jezero, komičtí klauni otřepávají usedlý prach, připraveni bavit obecenstvo, elegáni v tmavých fráčcích krotí exotické šelmy a akrobaté se spouští z hvězdných výšin.
Položil krabici na pracovní stůl plný různého nářadí. Krabice, krabice, jaké záhady pod víkem skrýváš, přemýšlel. Než ho ovšem stačil sundat a nakouknout dovnitř, vstupní dveře zavrzaly…
Návštěvník: Tauste, tvůj čas právě nadešel! Pojď se mnou dobrovolně, nebo zajdu k sobě pro chloroform. Jinak tě nikdo odsud nevypudí.
(Taust mlčí)
N: Dobře, vyber si pečlivě: Peníze, nebo chloroform? Se dnem na rozmyšlenou táhni k čertu! Vyříkejme si to jako chlap s chlapem – tady, teď.
T: Drahý pane, jsem poctivý člověk a své dluhy vždy splácím. Dnes loutkové divadlo už nenese tolik jako dřív – však to znáte. Jakmile ovšem budu mít peníze, ihned vše dodám do poslední koruny.
N: COŽE?! Čert aby tě vzal za ty lži, prašivče! Vždy třetinu prokarbaníš v hospodě, třetinou se opiješ do mdlob, zbytek investuješ (začne se prohrabovat mezi loutkami) do těch svých pitomých pimprlat.
T: (opře se o stůl) Ptáček vám přistál do hrsti, tak se krutě bavíte jeho utrpením, kdykoliv sevřete pěst. Máte, člověče, nějakou duši? Skončila v pekle, vyměnil jste ji za hříšné dukáty. Koleno vrtat by si nechal, jenom ne penízky…
N: Fuj! Kolenovrt a trýznitel! (vytáhne složený papír z kalhot) Vše, k čemu ses umluvil, mám zapsané v naší smlouvě: „Já, Jindřich Taust, níže podepsán, souhlasím s výpůjčkou ve výši třiceti tisíců korun českých a zavazuji se jich navrátiti svému služebníku, panu Smirkovi, za rok a den od podepsání.“ (zasune smlouvu zpět) Podepsals? Tak naval, cos sobě neprávem nakradl!
T: Počkejte… Můžete zopakovat prosím to jméno?
Smirek: (vyndává list) Samozřejmě. „Já, Jindřich Taust, níže…“
T: Aha – vy jste si nás s bratrem spletl. Já jsem Pavel. Jindřich, ten pracuje na úřadě práce.
S: Ukažte mi tedy občanský průkaz. (Taust podává lichváři průkaz.) To jsem z toho jelen – já vždycky myslel, že vy zastupujete úřednický post a váš bratr dělá loutkáře. (vrací občanku)
T: No, my jsme si to nedávno vyměnili. Mého bratra semlela ta ustavičná administrativa, já zase ze snu o loutkářství vyrostl, ale pořád na svou dávnou zálibu s láskou vzpomínám. Tento týden ovšem bratr musel akutně odjet do lázní, proto mu hlídám jeho byt. (dává Smirkovi bankovky)
S: (předstíraná neochota) Milostivý, to vůbec nemusíte dělat. Já bych vše za pár dní zařídil po svém. Ale když jinak nedáte… (vezme bankovky, kráčí ke dveřím) Pozdravujte Jindřicha! (zabouchne za sebou)
T: (pro jistotu se podívá do kukátka, poté přeběhne k telefonu a vytočí nějaké číslo; do sluchátka) Brácho, slyšíš? Ten Smirek to snědl i s navijákem! Díky za tu občanku; on by mi jinak nevěřil, že jsem ty peníze opravdu sehnal. Někdy ti to oplatím, ovšem teď někam musím jít. Čau!
Zkontroloval čas. Půl desáté, to k Mouřenínovi akorát stihne. Vtom si vzpomněl na tajuplný balíček, v tom spěchu by ho tu málem nechal. Chvíli polemizoval, zdali ho vzít s sebou či ne, poté po něm sáhl a rychle za sebou zaklapl dveře. Loutky jako by s odchodem pána padly do hlubokého spánku.
Senegalský mouřenín, ulice Čápkova č. p. 423
„Já říkám,“ tvrdil poštmistr toho večera, „že před mnoha lety tento podnik založil jeden takový, který přijel se zasloužilým profesorem gymnaziálním do našeho městečka z cest po africkém kontinentu. Sloužil mu, mouřenín, v jeho bytě tak dobře, až mu uctivý pán koupil tuto nemovitost. Společně ji přestavili… A slouží svému účelu dodnes výborně, není-liž pravda?“ Sklenice hořkého potěšení souhlasně zacinkaly – až na jedinou.
Hospodský podal vyschlým hrdlům zlatavého moku a opět se protáčel mistrovskými piruetami mezi hloučky pravidelných pijanů k výčepní pípě. Občas utřel stůl, pokapaný od nezkušených mladíků, občas pokašlával z všudypřítomné cigaretové mlhy a občas (na tu oblíbenou kratochvíli si vždycky našel čas) poslouchal zpovzdálí pultu ty bujaré diskuze Čecháčků-filozofů. Stejně se to znovu zvrtne, pomyslil si v duchu, vždyť pátek co pátek se všichni pohádají, div že někdo neodejde s rozseknutým čelem. Vtom ho vytrhne ze zamyšlení „Hospodo, další tři plzně!“
„Kolego, pokud nahlížím na to téma vaším pohledem, dopouštím se obrovského omylu nejen proti ostatním, ale i sobě samému. Nemůžeme přece odhalit skutečný důvod, proč se tento lokál jmenuje tak, jak se jmenuje, takže je nesmyslné se o tom vůbec dohadovat,“ namítl dosud nezúčastněný Schwartz, provozovatel místního koloniálu. Vedlejší stůl ho napomenul: „Schwartzi, nedrážděte hada bosou nohou!“ Poštmistr sebou podrážděně škubl: „Musím s vámi nesouhlasit, protože jméno této hospody se po letech stalo záhadou, která pro nás má nedocenitelného významu.“ „Leda tak prd!“ odvětil koloniálník. Poslední kapka. A málem by se tam oba řečníci, doprovázeni publikem, skutečně pobili, nepřišel-li by do podniku on.
„Prosím vás, pánové, nebudete se doufám tady mydliti, že?“ zaznělo přes štamgasty. Oběma rozčepýřeným kohoutkům se svěsily hřebínky, po rvačce prahnoucí publikum si bázlivě přisedlo blíže ke stolům; tehdy by mohli kolemjdoucí otevřenými okny naslouchat jedině střídavému dýchání s rytmickým tikáním hodin, což by považovali za dosti neobvyklé v tuto hodinu. Popíjející nově příchozího uviděli, jak stojí u výčepního pultu: muž muskulární postavy, vlasů a vousů bledých moudrostí, hlasu jako zvon, obleku časem osvědčeného, mluvy strohé a vznešené zároveň…
Co to pravíš za lži? Svalnatá postava? To jsou pouze špeky, jeho korpus svaly volné. Obleku spolehlivého? Pročpak by nebyl, když ho po pátečních pranicích musí vždy má žena látat, látat jak průmyslová mašina v textilce. A mluvy vznešené a strohé? Věšíš jim pěkně bulíky na nos – bude-li to Josefovi nadále vycházet, nemusel by splácet svou sekeru po zbytek roku! Vznešená, to přiznávám, opravdu jest, ovšem strohost je pro něj sprostým slovem, když ty povaleče hospodské pokaždé očaruje svými „příhodami ze života“ a ti mu ještě s radostí zaplatí veškerou útratu. Štěstí, že ho vídám jen o pátcích! – Víš ty co, vypravěči; práce mám nad hlavu, ty pantem meleš naprázdno… Nechceš mi raději píchnout?
Ehm… Kde jsem to skončil? – Ten tajemný muž těžký měl den, i když obvyklých problémů ho tolik netížilo. Jestlipak poradil správně mladé tanečnici, jejíž ručku naposled uviděl nad odpadkovým košem? Nekřivdil tomu jinochu, který jak uhnaný srnec trať přeskakoval k budově divadla? Copak ho tížilo? Mlhavý opar těch divých myšlenek se míhal před ním, když usedal k prázdnému stolu. Chvíli postřehli hosté tupý pohled mudrcův, chvíli plni nejistoty přemítali, co dělat. Vtom rozjasnilo se v starcově mysli, neupravený vous nadzvedl úsměv.
„Když nad tím dumám,“ prohlásil, hladě si pěstěnou houni na obličeji, „jeví se mi představa, zdali byste si Vy, uctiví pánové – i přítomné dámy –, nezasloužili odhalit tu záhadu, jež se léty vpila do oprýskaných zdí tomuto ctihodnému chrámu pivnímu a o které dnes tak vášnivě debatujete; nechci však mluviti marně do vzduchu, tudíž ptám se, máte-li v tento památný čas zájmu zhasiti své žízně po odpovědích křišťálovým mokem zvaným Pravda…“ Nemusel ani dokončit svůj výstup, aby mu bylo jasné, že upoutal pozornost přísedících. Opět.
Po minutě ticha začal vyprávět: „Celá historie odehrála se dávno, dávno před dneškem, ne však tak dávno, aby na ten příběh všichni zapomněli; v té době nebylo smartphonů, rychlovlaků, ba televize byla v plenkách, když se po tratích britských společností ozývalo houkání vlakové soupravy slavného cirkusu ‚The Sherkovec‘s Grandiose Circus’ – nedělám si šprýmy, skutečně toho starého Šerkovce, který se poté, co mu shořela třetí trafika na Stravinskýho alejích, rozhod‘ vodcestovat do ciziny a vydělat tam kopce prachů, ať je mu zem lehká – která vezla mnoho neobvyklého zboží: tisíce cvičeného zvířectva z celého světa, pěti set těch nejtalentovanějších akrobatů, dvou set polykačů ohně (k nim si všichni kuřáci chodili pro plamen, dokonce sám ředitel), šesti set nabušených kulturistů, zaklínačů, fakírů či lidských anomálií, množství najatého personálu nezmiňuji. A mezi tím vším humbukem se pohybovala i má maličkost…“
Příhodu přerušil hlas vchodového zvonku. Zavrzání dveří. Klapání bot o parkety. Do rytmu chrastící krabice. Nejen to ohlásilo příchod starého známého. Obrátila se na něj nejen pozornost publika, ba i dokázal nevídané – vykouzlil na kamenném obličeji hospodského srdečný úsměv, který jako by vypadl z jeho učňovských let.
Jak bych se na něj netěšil, když jsme se znali už od raného věku. Přemku, Tauste, mon ami, radostně jsem zahalekal, dobře, že jsi přišel! Už jsem slyšel o té tvé příhodě; poprvé jsem tomu nechtěl věřit, podruhé mě cukal koutek a potřetí… to bych se tu válel smíchy, jak jsi nad tím vydřiduchem vyzrál, kdybych nemusel čepovat.
Bývalý cirkusák ho příliš vřele nepřivítal: „Ach ano, toť slovutný Taust, který přechytračil senilního páprdu, jehož bych sám oklamal alespoň čtyřikráte za jediné odpoledne. Provolávejme mu slávu! Zblázněme se kvůli němu! Pípo, prolévej řeky božského nektaru – český Odysseus se vrátil do rodné Ithaky!“
V té chvíli jsem měl toho divadla akorát dost. „Teď už opravdu přeháníš! Sedni si na prdel a pokračuj ve vypravování,“ zařval jsem neurvale. Přiznávám, nechal jsem se unést lehkovážnými slovy toho blázna (oprava, ani ti blázni si takovou urážku nezaslouží), přičemž mne opustily dobré mravy, avšak tohle jsem nemohl nechat jen tak: ať si povídá ty své báchorky, ať je cpe těm pitomým husám u stolů, ale mého kamaráda zesměšňovat nebude. Zatímco tedy Josef pokračoval ve vyprávění, natočil jsem Přemkovi jedno černé, orosené a povídali jsme si…
Tato reakce ho dosti zarazila, avšak nenechal na sobě nic znát. Jak by vypadal, kdyby ho vykolejila taková nicotná poznámka? Raději bude pokračovat v příběhu, jako by se nic nestalo: „Takže, měli jsme najeto už stovky mílí, během nichž jsem se jako pomocná síla naučil všemožné dovednosti v branži: od kydání trusu, vázání prapodivných uzlů, přes roznášky stravy spolucestujícím, asistenci při vykládání rekvizit a sestavování stanu, až k plánování dalších představení – abych se přiznal, nic z toho nebyl žádný med, jak si často lidé myslí na představeních, léta potu a dřiny – ale ta největší show nás teprve čekala…
Další zakázka: LONDÝN! šířilo se po vagónech několik minut před příjezdem do města; všem zářila v očích ta oslnivá jiskra nedočkavosti – konečně dostali příležitost ukázat svůj um velkoměstu. Uvítací výbor se k nám dostavil okamžitě: nad věžemi Toweru jsme postřehli mračna krkavců, jak ve vzduchu provádějí svou vzdušnou akrobacii a ladně plachtí mezi zemí a nebem; za mými zády zpívala svůj chorál Temže, na jejíž hladině si vlny pohrávaly s oprýskanými trupy zakotvených lodí a v níž se chvílemi míhal lesk městských lokálů na protějším břehu.
‚Zpátky do práce, holoto! Sotva se zastavíme, hned byste se nejraději rozutekli na všechny strany. Stan se asi postaví sám, že? Ne – ať si ho diváci sami postaví! A zvířata klidně můžou chcípnout žízní, co? Marš vyložit bedny z vlaku, cvičit na večer! Krucinál!“ vyrušil nás z kochání Šerkovec. Nikdo sice neměl velkou chuť se chystat na další přestavení, ale show must go on! – jak se říká u těch Angličanů – a tak postupoval zpátky k soupravě ten roztodivný průvod pochodujících individuí, které by jinak běžný občan viděl pouze v drogovém rauši.
Mně navíc k nadšení nepomáhalo, že jsem se minulý večer rozhádal s ředitelem. Ještě jsem si živě pamatoval, jak jsem uprostřed noci našel přede dveřmi své kabiny postávajícího ožralého Šerkovce, který se držel z posledních sil na nohou a snažil se ihned ke mně vloudit. Co děláš v mém pokoji, neřáde, sem nikdo krom mě nesmí, lehni si zpátky do tý zaplivaný noclehárny v druhým vagóně; několikrát jsem mu vysvětloval, že postel na něj čeká ještě o chodbu dál, ale nakonec mne došla trpělivost a zabouchl jsem mu před nosem.
Konečně jsem se došoural ke zbytku dělníků mířících k otevřeným dveřím nákladních vagónů. „Další bedna!“ zařval pokaždé vedoucí čety, pak po nás bednu hodil, my ji odnesli na místo budoucí manéže a uvolnili páčidlem její víko. Vysypat obsah na zem, složit podpěrné tyče, natáhnout a zkontrolovat stanovou plachtu – aby si člověk připadal jako úplná troska, chybělo jen svléknout si všechno oblečení, aby se přihlížející hvězdy představení krom rýpavých poznámek měly i na co dívat. Cítil jsem se hrozně: takovou práci jsem dělal naposledy při začátku kariéry, takže jsem si už po čtvrté bedně musel odpočinout, zatímco mě probodávaly nevěřícné pohledy ostatních, kterým se nezaleskla na čele ani kapička potu či mastnoty. Nikdo však nemohl tušit, co si pro nás osud připravil…“
Schválně, že vytáhne zase uprchlého lva! Chápu, že možná někoho, kdo přijde do mé hospody poprvé v životě a naslouchá napjatě slovům toho samozvance, by takový dějový zvrat docela nadzvedl ze židle, ale že to stále překvapí i pravidelné pijany, to mi hlava nebere.
Raději jsem se duchem vrátil k Přemkovi, jehož sklenice byla opět do poslední kapky prázdná. „Dneska piješ jak žíznivý velbloud u napajedla,“ zavtipkoval jsem a plácaje ho po zádech, jsem dodal: „Jen aby ti taky nevyrostl hrb!“ Přemek se na mě pousmál řkouc: „Ty zase neklapej tak zběsile svým zobákem! Tvá písnička může jednoho potěšit, a druhého ranit.“ Jak často jsem dumal, proč si jeho srdce vybralo cestu bídnou loutkářského mistra nad teplým místečkem v redakci nějakého časopisu. Přitom ty fejetony, ty glosy, ty sloupky, přátelé – pro ně by mu čtenáři ruce zpřetrhali! To ale zabíhám někam jinam; vzal jsem dopitou sklenici, promyl ji v chladné vodě, načepoval na hladinku zlatavého moku a položil zpátky k Přemkovi. Během toho jsem si povšiml v Přemkových rukou krabice, která mi nasadila pořádného brouka do hlavy…
Vousatý Homér nepřestával vyprávět, ba vypadalo to, jako by pohlcen svým vyprávěním opět prožíval onu chvíli: „Najednou jsem si všiml, jak ostatní nosiči, kteří dosud přenášeli poklidně v rukou jednu bednu za druhou, je hází chvatně na zem, sbírají zbrkle z trávy své košile – toho dne bylo takové vedro, že i kdybyste měli na sobě nejprodyšnější tílko, pracovat v něm by vám připadalo neúnosné – a prchají ode mne, seč jim síly stačí. Vzhledem k tomu, že jsem stál čelem k utíkajícím mladíkům, nedocházelo mi, co je mohlo tak vyvést z míry. ‚No tak, hoši,‘ zažertoval jsem, ‚vy dobře víte, že takové triky na mě neplatí. Vraťte se zpátky!‘
Vtom mne něco popadlo kolem krku a já ucítil, jak se mi do něj cosi ostrého zařezává. Další z těch mládeneckých kousků vtipálka Louise, pomyslel jsem si, určitě se nejen se zbytkem domluvil, aby se, jakmile sem přijde, před ním s hrůzou skryli, ale dokonce chtěl starého Joa postrašit směšnou břitvičkou u krčku. Toto přesvědčení jsem ovšem rychle zavrhl, když jsem sáhl za sebe, a přitom jsem nahmatal pouze hustou hřívu. Nedlouho poté mé tělo pod tíhou neznámého huňáče spadlo do trávy, po bolestivém otočení tváře k útočníkovi jsem uznal, že celou dobu za mnou stál lev. Sáhl jsem si na krk – dlaň byla pomazaná řinoucí se krví z ran, v nichž měla ta krvelačná šelma stále zaťaté své drápy. Pomalu mne začaly opouštět poslední síly, čím dál více se tento souboj stával mou osudovou prohrou…“
Napjaté ticho se rozhostilo mezi přísedícími. Jedině cinknutí plné sklenice o povrch výčepního pultu jej na okamžik narušilo, i když to spíše znělo jako tlumené nesouhlasné mručení. Takové, kterému nikdo nepřikládá velkou váhu a přehlédne ho, nedočkavě touže po pokračování příběhu.
„Už mi začal probíhal před očima probíhat celý můj život, už ztrácel jsem naději, že bych jakkoliv dokázal té neustávající agonii uniknout, když běsnící král vší zvěře zničehonic polevil, sňal své zakrvácené pracky z mého krku a odběhl na několik kroků ode mne se zděšeným pohledem ve tváři. Byl to pro mne neuvěřitelný šok, proto jsem tehdy nezvládl ani poděkovat zachránci, který se nedlouho poté objevil.
Na vlastní oči jsem viděl, jak před lva předstoupil černošský jinoch, oblečený ve volné haleně zdobené všelijakými cizokrajnými ornamenty a v plandavých kalhotách, jejichž nohavice si mladík zkrátil do úrovně kolen, opásaných kusem nějakého provazu, a jak jej bez biče, bez opasku, ba holou rukou napomínal. Ano, skutečně si ten černoch s Azrejem, tak se můj útočník jmenoval, povídal v takové řeči, jíž jsem nerozuměl ani slovo. Nevím proč, ale čím více nejasností vyvstávalo okolo mouřenína, tím více jsem jím byl fascinován, nepamatoval jsem si totiž, že bych ho někdy během své dosavadní kariéry potkal.
Najednou o mě můj anděl strážný zavadil koutkem oka, což ho dosti vyvedlo z míry. Dokonce se mi zdálo, jako by každou chvíli očekával, že mu vsadím facku. Ještě více ho tedy překvapilo, když jsem se k němu přiblížil, ovšem políček nikde. Ihned pokračoval tou svou hatmatilkou, z očí mu tekly potoky slz, dokonce si přede mnou klekl na kolena, jen pomocí jeho gest jsem odtušil, že se mi omlouvá. I když jsem se ho pokoušel různě uklidnit, posunky mu naznačit, že to nic není, mladík nepřestával. Sáhl jsem tudíž po poslední možnosti: promluvit na něj takovým jazykem, který by znal i on. První mě napadlo využít své dosavadní znalosti portugalštiny vzhledem k tomu, že většina z našich účinkujících se jí mezi sebou dorozumívala. Žádná změna, mladík nadále hořekoval. Španělština – úspěch jako u portugalštiny. Francouzština – černoch se chvíli zahleděl do mé tváře, nejspíše mi zčásti porozuměl, avšak poté opět počal naříkat. Vtom mě to napadlo…
‚Hey, dude,‘ spustil jsem, ‚stop apologising – I‘m all right, you saved my life and I’m not angry at you about that. What if we go for a walk instead and have drinks together?‘
Mouřenín ihned přestal lkát, postavil se na nohy a zaraženě procedil: ‚You speak English?‘
Tentokrát jsem zaražený zase já. ‚No, sám jsi mě slyšel a myslím, že se sluchem asi problémy nemáš, ne?‘
Černochova tvář zazářila bělostným úsměvem, alespoň tak bělostným, jak si ho může běžný cirkusák na světovém turné udržet. ‚To si děláš srandu! Jsi první člověk, se kterým si mohu konečně pořádně pokecat! Mimochodem – Charlie jméno mé.‘ Vzal svou zašpiněnou pravici, hbitě ji utřel do kapesníku, zauzlovaného na svém provizorním opasku, a vmžiku mi ji nastavil.
Jako slušně vychovaný muž jsem mu gesto opětoval. ‚A Charlie, jak je možné, že jsem tě doteď ještě nepotkal?‘
Stisk Charlieho ruky polevil, místo toho můj nový známý začal hladit nyní již klidného lva. ‚Já většinu svýho času trávím tady s Azrejem a jeho kumpány, pro příděly chodím pod rouškou temnoty hluboké noci přímo do kuchyně. Jinak za Azriho se fakt omlouvám – kdykoliv může, rád uteče z klece. Prohánění se po volný savaně mu prostě chybí a jeho náladě nepomáhá ani chování ostatních cirkusáků. Ať se pak nediví, že si odnesou menší suvenýr!‘“
„Homér“ sáhl po půllitru, z nějž si už dosti upil, smočil své vyprahlé hrdlo a chtěl postoupit v příběhu, když tu zaznělo: „Prosím vás, měl bych na vás takovou otázečku…“ Byl to tlumený hlas docenta Grenála, odborníka na slovo vzatého, co se zoologie týče. Nadšení na obličeji vousatce bylo to tam. „Nechtěl jsem předtím narušovati vaše poutavé vyprávění, ovšem nemohu na zodpovězení svého dotazu již déle čekat: jaký druh lva na vás zaútočil?“ Vousatý Homér překvapen pohlédl do okulárů přírodovědcových. „Cože to?!“ Šlo vidět, jak tato reakce Grenála dosti zneklidnila: „Nejspíše jsem položil otázku nešikovným způsobem… Jednalo se spíše o Panthera leo leo, lva berberského, či Panthera leo melanochaita, lva kapského?“ Homér ještě více vyvalil oči na čím dál nervóznějšího docenta. „Byl to prostě lev! Zdá se vám snad, že bych ve smrtelném sevření myslel na zařazení té bestie do taxonů? No, možná byl ze Senegalu, později mi totiž Charlie vypověděl, že se s Azrejem připojili k Šerkovcovu cirkusu právě…“ „Pán rád starou školu – takže Panthera leo senegalensis? Teoreticky Panthera leo krugeri, ale to zní velmi…“
Grenálovy úvahy přehlušilo třísknutí půllitru o stůl. „Mládenče,“ pronesl stařec podrážděně, „vy se snažíte vypadat před všemi jako všeználek. Oháníte se těmi svými termíny a připadáte si hrozně nad věcí, že? Ale tady není žádné odborné kolokvium, kolego, tady přišli normální chlapi a normální ženský naslouchat lidskému příběhu, ne vyčerpávající přírodovědné přednášce, nemám pravdu?“ Publikum souhlasně zamručelo, nenávistné pohledy diváků se soustředily na docenta, z davu dokonce zaznělo: „My tady posloucháme historku ze života a vy ji přerušujete svými přihlouplými poznámkami! Že vám není hanba, člověče!“ Vypravěč si promnul plnovous, navazuje, kde skončil: „Sám to slyšíte – tady nikdo není zvědavý na ty vaše chytrácké řečičky! Pokud vás zajímá vyprávění jednoho staříka, uvelebte se a naslouchejte. Chcete-li si naopak tvrdohlavě stát za svým, žádám vás ve jménu nás všech, kteří dnes popíjíme u Senegalského mouřenína, abyste pokojně odešel z našeho společenství, nechtě nás nadále přerušovat. Uctivě děkuji.“ Grenál následně pouze cosi nesrozumitelně zakoktal, nejspíše něco jako „j…já nevěděl – hlu… hluboce se v…všem omlouvám“, opouštěje co nejrychleji nahněvaný hlouček pijanů.
Bylo mi toho docenta docela líto. Jasně, mladá generace dokáže být svými dotazy dosti otravná – sám jsem to zažíval, kdykoliv jsem se nachomýtl okolo hejn těch nalitých bažantů, jež po večerech sobotu co sobotu pořádaly nálety do mého lokálu – ale tenhle jinoch se jen ze zvědavosti doptával, nic víc. „Hele, mladej,“ zavolal jsem na něj, „klidně si sedni k nám, máme tu ještě spoustu místa, že, Přemku?“ Přemek rychle pochopil, o co mi jde: „Jasan, zaber si místo klidně vedle mě, zelenáči!“ Docent zprvu plný nejistoty několikrát obešel celý pult, po předchozí scéně si nejspíše nebyl jistý, jestli si z něho neutahujeme, anebo nás opravdu nebude otravovat, avšak nakonec přikročil k jedné stoličce a přisedl si.
„Jakpak se jmenuješ? Vidím tě tu poprvé,“ zeptal jsem se ho, zatímco mi v ruce tancoval omytý půllitr, který se pomalinku plnil pěnivou patnáctkou z pípy.
„Bohuslav Grenál, student přírodovědecké fakulty, obor Aplikovaná zoologie, těší mě,“ odpověděl třesoucím se hlasem.
„Tak proto ses tolik zajímal o druh toho lva?“ navázal Přemek. Přírodovědec jako by opět nabral sebejistotu: „Ano, docela mne totiž během studia zaujalo, jakým způsobem mohou lidé ovlivnit africkou faunu z hlediska její introdukce na nepůvodní lokality. Značnou část semestru jsem tak strávil nad studiem praktik loveckých agentur zaštiťující zájezdy na černý kontinent, zoologických zahrad přijímající chovance z této části světa, no a dokonce i kočovných cirkusů, u nichž mne způsob získávání nových zvířat zaujal ze všech nejvíce.“ Vůbec mi nepřipadalo, že by se nad nás chtěl nějak povyšovat; prostě nám chtěl popovídat o tom, co ho srdečně baví, to šlo poznat z nadšení doprovázejícího jeho slova. Jen tak tak jsem zabrán do těch myšlenek stačil po Bohoušově upozornění nepřelít jeho půllitr.
„Co vlastně tady děláte vy dva, když jsou ostatní zabraní do vyprávění?“ otázal se nás Bohouš po upití trošky ze sklenice. „No, co by…“ odvětil Přemek mezitím, co jsem stíral docentovi pěnu zpod nosu, „taky tu hovoříme o svých životech, ovšem ne tolik zkresleně jako on,“ a přitom naznačil, že myslí Josefa. Bohouš se při tom zatvářil dosti překvapeně. „Opravdu,“ pokračoval jsem, „ty jeho historky jsou vskutku jenom historkami. Smyšlenými báchorkami, aby vylákal z posluchačů peníze na zaplacení útraty. Proto ti možná ani nechtěl odpovědět – sám by totiž spontánně nic nevypotil. Schválně, že poté, co dovypráví tenhle výmysl, si ani nevzpomene na všechny podrobnosti! Bude si házet klacky pod nohy.“
Minuta po minutě ubíhala během našeho veselého povídání, hladinka tekutého zlata v půllitrech ubývala, až rázem Bohouš vzal do ruky svou sklenici a slavnostně pronesl: „Pánové, možná je dobře, že jsem od nich odešel! Vás dva bych nejspíše nikdy nepoznal, kdyby mě nevyloučili z jejich kroužku a vy mne laskavě nepozvali k sobě. Tak na vás, hoši!“ I já jsem si kvůli tomu načepoval jednu patnáctku, takže se po hospodě rozeznělo cinknutí hned tří sklenic.
Stále mi však v hlavě vězela ta prapodivná krabice, již si Přemek s sebou přinesl. Ne že bych si neužíval čas strávený po boku svého dlouhověkého druha, ne poklábosení se zelenáčem Bohoušem, ale její tajemnost na ni nepřetržitě strhávala mou pozornost. Co v ní mohl starý brach skrývat? Divně chrastila, když přicházel… Že by drahokamy? Ale kde by k nim panenko skákavá přišel? Možná korálky od loutek… Takové domněnky pomalu zaplňovaly mou hlavu k prasknutí, zeptat se Přemka jsem se zdráhal. Nicméně jsem to dál nemohl vydržet a dodával jsem si odvahu, když tu Bohouš pravil: „Pane Tauste, proč máte u sebe tu krabici? Skrýváte tam snad něco, co by nemělo spatřit oko smrtelníka?“ Přidal jsem se k němu: „Mě by to taky docela zajímalo, Přemku.“ Taust pravděpodobně takové zaujetí nečekal, protože krátce kolem pultu zavládlo hrobové ticho. Hrobové ticho, jež ukončila slova: „Vy byste se to chtěli skutečně dozvědět? Muselo by to ovšem zůstat jen mezi námi.“ Já s Bohoušem jsme souhlasně zakývali hlavami. „Tak dobře. Co se v té krabici nachází, vám bohužel říci nemohu, sám to nevím, ale proč jsem ji dostal, o tom vám rád budu vyprávět…“
Ignoranti, sebranka vyvrhelů, přišlo vousatci na mysl, zatímco přikládal okraj křišťálové nádoby, v níž zbývalo posledních pár kapek zlatavého potěšení, ke rtům. Ochmelkové, co utápí své životy tou tmavou břečkou, prolétlo mu hlavou, když obracel dnem vzhůru svou sklenici. „Vždyť tam nic nemáte!“ promluvil pan poštmistr z davu, následuje výskotem na hospodského: „Hospodo… pro mne, vás – to jsou dvě, poté pro kolegu Schwartze – ještě tady pro zamilovaný páreček na suchu… pět plzní!“
Jak se dalo čekat: řidič tramvaje ani nemusel hlesnout, aby dostal, co chce. Jen tak dál a penízky se samy do kapsy pohrnou. Neříkej však hop, dokud neskočíš, připomněl si i pokračoval v bavení obecenstva svou historkou obdobně jako proslulý baron Prášil.
„Staroch Šerkovec si Charlieho po té nehodě nechal předvolat na koberec; někteří svalovci, kteří tehdy procházeli okolo ředitelovy kanceláře, tvrdili, že slyšeli nejen hlasitou hádku v té neznámé řeči, ba dokonce se často ozvalo šlehnutí biče, doprovázené bolestným sykotem, či tříštění porcelánu. Samozřejmě jim nikdo nechtěl věřit, ale jakmile ve svých mohutných pazourech třímali střepy talířů s monogramem OŠ – Oliver Šerkovec, těžko by si někdo nepomyslel, že nejspíše na tom bude něco pravdy. Já měl spoustu věcí k zařizování, takže jsem neměl zájem se tím útokem hlouběji zabývat, naslouchat příhodě svalovců mně stačilo, vždyť ještě ten den jsme měli v plánu odehrát dvě představení. Show měla prostě přednost před takovou malicherností.
Světlo pouličních lamp už nějakou chvíli ozařovalo z obou stran hladinu Temže, lákajíc do pestrobarevných bulvárů spolu s poblázněnými můrami i všelijaké vrstvy londýnského obyvatelstva – rozmarné paničky doprovázené jejich vyšňořenými gentlemany, umazané dělníky z nedalekých doků, drobné úředníčky mířící do tepla svých domovů, shluky přiopilých studentů, členy městské sebranky – užívajících si plodů rušného nočního života, když jsem vyprovodil poslední opozdilce z útrob cirkusového stanu. Zasněně jsem se zadíval na tu živou scenérii, opíraje se o zídku nad Temží.
Na nic takového zatím nemáš, řekl jsem si v nitru, ale určitě se blíží lepší časy. Určitě… Pokud Šerkovce přesvědčíš, aby ti přidal. Osminový podíl z každého představení – to přece nikoho neuživí! Dnes to docela ušlo – deset liber v kapse, ale jindy šetříš penny za penny, abys další den měl vůbec co žrát! Hlavně že on vždy shrábne polovinu výdělku, to bych taky uměl! To bych hned chodil do barů, rozhazoval, kde se dá, žil bych si… ‚Jako pán!‘ zakřičel jsem znenadání. I to by mne samo přivedlo do rozpaků, ovšem vtom jsem za sebou zaslechl tiché uchichtnutí.
‚What’s up, pal?’ otázal se povědomý hlas. ‚Není sice neobvyklé jančit v tuhle dobu, ale sotva jsi odešel z manéže!‘ Hned jsem se otočil a uklidnil se, že mě nesužovaly nepříjemné slyšiny; nedaleko ode mě postával Charlie se vřelým úsměvem přes celou tvář. Vypadalo to, že scéna u ředitele mu na náladě neubrala, jen chvílemi přejížděl rukou po zádech.
‚Nic, pouhé drobnosti,‘ odbyl jsem ho, snaže se směřovat náš rozhovor k něčemu jinému než k mým bláhovým plánům. ‚Azrej už má večerku, že se takhle potuluješ?‘
‚Po té nehodě Šerkovec nařídil, aby se Azrej nechal na noc uspat nějakými sedativy, nechce totiž riskovat další nedopatření v budoucnu. Mohlo by, dle jeho slov, zařídit odchod mnoha účinkujících, čímž by byly vážně ohroženy příjmy cirkusu. Naštěstí bude uspávadla Azrej brát jen večer, jejich účinky prý do rána vyprchají – takže teď mám horu volného času, kterou s tebou mohu prokecat.‘
‚Jak víš, že mám chuť si s někým povídat?‘ rýpl jsem do něj, ovšem někde uvnitř mi připadala tahle chvíle příjemnější, když byl poblíž.
‚Takže to pozvání na drink bylo jen gesto?‘ ohradil se. ‚Dobře, ale vypít všechen alkohol nezvládneš bez pomocné ruky… nebo spíš hrdla!‘ zavtipkoval. Po chvíli uvažování jsem mu pokývl hlavou, aby si stoupl vedle mne, neboť jsem nechtěl pokračovat v té maškarádě.
Charlie kvapem přiběhl, ba on nepřiběhl, on přímo přiskákal jako zvědavý vrabec, a několikrát mne svižným krokem obkroužil, než se nakonec zastavil po mé pravici. ‚Ten pohled poznávám,‘ pípl po chvíli ticha, pokračuje s určitou poetičností v hlase: ‚Zasněný, jakoby mířící do dálek, kam se myšlenkami většina lidí netroufá vypravit… Já mám na takové věci čich – sama si stavím vzdušné zámky.‘
‚Je to zkrátka osud nás prosťáčků, zaslepovat se falešnou nadějí na lepší život,‘ odvětil jsem mimoděk, sleduje pořád ten neustávající londýnský ruch. Po pěti minutách jsem však začal přemítat nad tím, co mi Charlie během mého silného opojení říkal, i překvapeně jsem se na něj zahleděl.
‚Proč jsi řekl, že si sama stavíš vzdušné zámky?‘ zeptal jsem se ho. Všiml jsem si, jak mouřenínova tvář ztratila svou dosavadní sytou barvu, jak se jeho úsměv stával čím dál nejistějším. Tehdy se pro změnu on snažil směřovat náš rozhovor k jinému tématu, ovšem veškeré snahy byly málo platné, takže nakonec se musel smířit s mou neutuchající zvědavostí a počal mi vyprávět svůj životní příběh.
‚Ve skutečnosti se jmenuji Charlotta Gueye, pod přezdívkou Charlie jsem začala vystupovat, abych se mohla dostat do tohoto cirkusu. Narodila jsem se do chudých poměrů – svého otce jsem nikdy nepoznala, matka posluhovala po domácnostech evropských osadníků od rána do večera, aby zvládla uživit alespoň mě spolu s dalšími šesti sourozenci. Nechápala jsem zpočátku, proč musí odcházet pryč, ale jakmile jsem povyrostla, začala mne brát s sebou jako výpomoc. Tehdy se zrodil sen, který mě dodnes pohání vpřed: interiér každého domu, do něhož jsem vkročila, vypadal v porovnání s naší chýší jako prostory bájných paláců, patřících nejmocnějším vládcům.‘
V tu chvíli jsem na ni upřel nechápavý pohled. Ona ho opětovala… a netrvalo dlouho a oba jsme se váleli smíchy po zídce.
‚Ano, značně přeháním – zdi těch sídel nezdobila mramorová běloba, vzácné drahokamy ni zaslepující třpyt zlatých pokladů – ovšem byly natolik odlišné od běžných afrických příbytků. I rodiny matčiných zaměstnavatelů žily rozdílně od nás: děti nestrádaly hlady, věděly-li, co to vůbec je; všichni nosili sice méně pestré oblečení, obvykle jedné barvy, nicméně nezapomínali je vždy doplnit zlatými hodinkami neb drahou broží; kochali se mohutnými loveckými trofejemi pověšenými na stěnách; rádi zapíjeli svou štěstěnu života drahým alkoholem, nalitým ve skleničkách z broušeného skla; po domě měli umístěné mohutné knihovny plné všemožných knih, jež paradoxně v mnoha rodinách málokdo četl. Nejen to mě nadchlo natolik, že když o několik let později navštívil naši vesnici sám principál Šerkovec s nabídkou připojit se k jeho cirkusu…‘“
Starcovo vyprávění bylo náhle přerušeno příchodem tolik očekávané objednávky. Cinkání naplněných sklenic zpřetrhalo nit jeho příběhu, vzrůstající neklid v publiku dráždil víc a víc jeho slabé nervy, ovšem až radostné zvolání poštmistrovo, následované výskotem pijanů, to způsobilo výbuch jím zadržovaného vzteku. On měl sklidit za své vyprávění veškerý obdiv posluchačů, pro něj měl znít mohutný, zvučný aplaus těch prosťáčků, kteří ještě s chutí vyprázdní své kapsy k zaplacení jeho útraty, a oni oslavují pitomce ze svých řad. Lid zvolil si papeže bláznů: ten pravý, znemožněný takovou neomaleností, ji nemůže nechat bez odezvy.
Skutečně jsem nečekal, že někdy uslyším podobně silný příběh tomu, jemuž jsem mohl společně s Bohoušem naslouchat z neúnavných úst Přemkových, natož uvěřit, jak ho dokázal i prostým jazykem vylíčit tak živě, tak nepředstavitelně přestavitelným způsobem. Ono ani nejde přesně popsat, co dokázalo tomu běžně tichému, skromnému introvertovi dodat tolik nevídaného sebevědomí a elánu. Nepřisypal špetku figur, špetku tropů do svého výtvoru, vystačil si s prostým korpusem připraveným dle základního receptu, jejž nám také servíroval. A my ho jedli, panečku, hltali každé jedno slovo, přecpávali se až k prasknutí!
Když Přemkův hlas po čase utichl, opět přehlušovaný děním vzadu, upřeně jsem se zahleděl do jeho tváře a vyřkl: „Člověče, to byl příběh! Ty bys dokázal tamtoho náfuku strčit hravě do kapsy!“ Bohouš se mnou souhlasil: už slyšel mnoho životních příhod, ovšem čeho dnes byl svědkem, změnilo jeho chápání umění vyprávět. Přemkova stará povaha se však navrátila v plné síle: „Hoši, vždyť to nemělo ani pořádnou zápletku! Našel jsem holku na ulici – přivedl ji domů – domluvil se s otcem, že ji zasvětím do loutkářství – několik let jsem ji zaučoval, dokud si nepovšimla na okně módního salónu cedule HLEDÁME POMOCNICI DO PRODEJNY a naše cesty se rozešly, naštěstí ne úplně – toť vše.“ Za něco takové jsem měl chuť mu jednu vrazit, dříve se ovšem ozval Bohoušův hlas:
„Chápu vás, pane Tauste, mnozí mí známí si také nedokážou přiznat, že dostali přiděleno, včetně mě samotného. Prý mistrovsky umím na klarinet, dokonce jsem celou střední častěji vyhrával po koncertech, než chodil do hodin. Pak začala strašit maturita a já pověsil svou vášeň na hřebík… možná by bylo lepší říct, že jsem schoval nástroj do pouzdra – proražený klarinet by mně přivodil mrtvici.
Svého společníka jsem se rozhodl znovu vzít do rukou na vysoké, když jsem se toužil přidat k tamější studentské kapele. Po odehrání jediné skladby sice ostatní má hra oslnila, uvnitř jsem ale cítil, že už to není jako dřív. Muzikanti, stále se z toho nevzpamatovavše, zůstali beze slov; já, každou vteřinou více skličovaný vzrůstající nejistotou, se odplížil beze slov zadním východem. Na klarinet jsem poté víckrát nesáhl…“
„Tady se taky vypráví životní příběhy?“ otázal se zčistajasna poštmistr s dalšími mými zákazníky za ním, kteří akorát přistoupili k pultu. „Můžeme si k vám přisednou?“ Mrkl jsem na Bohouše prohlašuje: „To rozhodne tady Taust!“ Bohouš rychle pochopil, odkud vítr vane, a pokračoval: „Samozřejmě, ať soudce Taust promluví!“ Přemek následně znejistěl, hledě střídavě na nás. „No… klidně se k nám přidejte, místa je tu přece dost!“ vypravil nakonec ze sebe. Skupinka se rozesadila porůznu po neobsazených stoličkách, doprovázena svými nápoji.
Několik minut zavládla okolím pultu trapná atmosféra, narušovaná pouze vícehlasem pokládaných a utíraných sklenic, jíž nakonec přerušil tentokrát dotaz koloniálníka Schwartze: „Povídáte si tu životní příhody… ale o čem?“
„Předtím tu vyprávěl Taust,“ odpověděl jsem mu, „o záchraně jedné holčičky; když jste dorazili k nám, vzpomínal tady docent-klarinetista na svou hudební minulost – takže tak různě.“ Poté jsem si něco uvědomil: „Schwartzi, díky za připomenutí – Tys nám, Přemku, neukázal, co máš v té krabici!“
Doušek za douškem upíjel vousatý Homér ze svého ukořistěného půllitru, avšak kdykoliv sklouzl jeho pohled na ten hlouček u pultu, nabyl nápoj vždy trpkého podtónu, jako by mu připomínal jednak zkaženost mluvkova postranního úmyslu, jednak sílu jím učiněných křivd.
Podíval se zpátky na své obecenstvo. Odvyprávěl jim zbylou historii o životě Charlotty – jak musela pro získání místa odchytit několik lvů, jak se tak skamarádila s Azrejem, stala se od té chvíle jeho věrným společníkem, jak si neustále přeje opustit cirkus, založit si malou kavárnu – a oni s každým dalším slovem ztrácejí zájem. Jak se to mohlo stát?! Nedávno měl pozornost všech… teď ho naopak mají na háku. Nevěděl, co je pro něj horší: zdali pomyšlení, že mu další drinky nejspíše nikdo nezaplatí, anebo skutečnost, že jediný, komu předkládá své smyšlenky, je on sám. Hluboký nádech, výdech.
„Oba jsme se poté zaposlouchali do poklidného šumění tekoucí vody. Její zpěv byl pro naše unavené duše po těžkém dni i probdělé noci ukolébavkou, a proto jsme ihned sladce usnuli. Mezitím, co jsme klidně dřímali, vláda královny Noci nad londýnskými ulicemi skončila a město vstalo do nového dne, osvěženého tradičním britským deštěm. My jsme se probudili právě ve chvíli, když z putyky naproti nám vyklopýtal nějaký ožralý páprda, který současně křičel jako na lesy. Naráz jsme se zhrozili – byl to principál Šerkovec.
‚Dobré ráno… pane principále!‘ střídavě jsme pozdravili.
‚Co tam děláte, vy pobudové? Nemáte se náhodou připravovat na dnešní představení?!‘ zařval na nás. Co se vzhledu týče, zdálo se mi, že spíše on připomíná obejdu, neboť kusy obleku měl různě zmačkané, zamazané, někdy i ledabyle zapnuté.
‚Dneska jste neplánoval žádné představení,‘ pronesl jsem. ‚Slíbil jste nám volný program!‘
‚Sliby chyby!‘ zahlaholil. ‚Musíme vydělávat! Musíme hrát! Musíme…‘ Najednou se zarazil, z jeho hlasu se vytratila dosavadní opilecká ráznost. ‚Já vám nedokážu lhát – dojdu za vámi!‘
Uběhla snad věčnost, než se Šerkovec dobelhal až k nám na zídku, nakonec se však postavil po mé levici a spustil: ‚Hoši, bohužel to s námi není už dlouho dobré. Sami víte, že včerejší představení bylo jistou výjimkou v řadě nezdarů našeho turné. Liverpool, Glasgow, Cardiff – tam jsme pohořeli na celé čáře!‘
‚Máme-li peníze ze včerejška, dneska rozdělíte podíly mezi nás a my z nich na nějaký čas vyžijeme,‘ pokusila se ho uklidnit Charlotta. Její slova útěchy však měla značně opačného účinku: Šerkovcovu tvář okamžitě zaplavily proudy slz.
‚V tom je ten problém – já už ty peníze nemám!‘ vzlykl. ‚Zaplatil jsem jen tady Josephovi, zbytek jsem propil!‘ Rozhodli jsme se s Charlottou, že ředitele nemáme raději o samotě, tudíž jsme opustili toho muže zpytujícího své těžké svědomí…“
Koukl se opět do obecenstva. Židle před ním zely prázdnotou, konec klauniády. Chtěl se napít – pivo chutnalo jako odvar z pelyňku. Chtěl se dívat – pokaždé s nechutí sledoval hovorné uskupení u pultu. Chtěl být v centru dění – svým chováním ho od sebe odehnal. Začalo mu …připadat, že jsem nakonec jediným, koho tady zajímám. Nedokázal jsem pochopit, jak mohli ti kulturní barbaři dát přednost jim přede mnou. Já jsem Homér! Já jsem Orfeus! Ani pivo se mi nechtělo dopíjet, stejně stálo za starou belu. Zaplatil jsem a co nejrychleji opustil ten blázinec…
Hospodský: Představte si, že se v té krabici nakonec skrývala nádherná loutka loutkáře! Jsem trochu zběhlý v řemeslných pracích, proto jsem si nemohl dovolit nezdůraznit míru preciznosti, s níž byla vyrobena. „Vypadá úplně jako vy, pane Tauste!“ ozvalo se ze zástupu. Přemkovy tváře ihned zrudly studem. „A proč má v levé ruce dláto a v pravé špalík s dívčím obličejem?“ zeptal se někdo. Já, Přemek a Bohouš jsme sice věděli své, ovšem nechtěli jsme ostatní nechat na holičkách. Nakonec nás však předběhl Schwartz, který řekl: „Jedná se o loutkáře, tak přece vyrábí loutku – to pozná každý!“
Na něj hned navázal mladý pár: „Když jsme tu překrásnou loutku uviděli, hned jsme si vzpomněli na příhodu, díky níž jsme se seznámili. Chcete ji slyšet?“ Všichni okolo pultu souhlasně zamručeli. A zatímco nastiňovali milenci okolnosti jejich příběhu, já …s úsměvem na tváři začal utírat další umytou sklenici.
Zničehonic ho překvapilo, že už nevypráví vlastní příběh v první osobě, protože očekával mou přítomnost u toho vousatého břídila. Jakmile se však zahleděl ke stolu, kde předtím seděl, všiml si pouze nedopitého půllitru a několika papírových obdélníčků zanechaných pod ním; po tlustém vousatci jakoby se slehla zem.
Položil sklenici, prodral se zástupem obklopujícího pult, vzal do jedné ruky nádobu, do druhé bankovky a vrátil se zpátky k výčepním pípám, aby mohl opět nerušeně naslouchat ne příhodám o sobě, ale o životech jiných.
PROLOG – EPILOG
Jak se pomalu celý lokál vylidňuje, hospodský sbírá sklenice s mizejícími ostrůvky pěny na dně i utírá hadrem poskvrněné desky stolů, začínají tmavou oblohu prosvětlovat první paprsky přicházejícího nového dne. Nového dne, který přesvědčí Viléma S. vstát z lavičky a jen tak se potulovat městem. Nového dne, který možná přinese pod práh kanceláře Souček & Karas další případ. Nového dne, který pacienta z pokoje č. 9 Jednotky intenzivní péče Purkyňovy nemocnice přesvědčí, že naděje v lepší život umírá poslední. Ovšem není to jenom o tom dnu s velkým D, i ten nejběžnější přece oplývá tou Osudovou symfonií neobyčejných příběhů. Příběhů, jež si zaslouží být vyprávěny.
Tímto odstavcem bych klidně mohl vše uzavřít, avšak to neudělám. Netoužím po tom. Uzamknout svou práci, jako by pro mne neznamenala víc než pár bezvýznamných výmyslů hozených na papír, a nechat ji napospas těm divokým vlnám čtenářské obce. Není mi jedno, co stálo na těch desítkách řádků. Není mi jedno, jakých ohlasů se bude hromadit okolo Figů. Tudíž bych se chtěl s Vámi, čtenáři těchto řádků, tímto způsobem (dobře čtivým a přes svou délku, doufám, co nejsrozumitelnějším) podělit o své dojmy z povídek, detaily schované mezi řádky, ale hlavně záhadou toho, co všechny tyto nesourodé střípky lidských příběhů spojuje v celek: co jsou vlastně ty Figy?
Celý příběh Figů opravdu začal první povídkou, kterou jste si přečetli: popisem šachového duelu intelektuálů „Černého“ a „Bílého“ v kavárně. Tu jsem napsal v rámci slohového cvičení v českém jazyce, kdy jsme za výběru dvou barev měli napsat příběh kratšího rozsahu. Přestože to většinu spolužáků nejspíše odradilo, tak pod hrotem mého pera se zrodil kratičký text inspirovaný experimentální literaturou. Střídal jsem personifikovaný popis šachové partie s líčením dění mimo hru, jména protagonistů se stírala s barvou jejich „armád“ a mezitím se motiv barev prolínal i skrz mluvu postav či objednané nápoje. Na dlouho jsem pak na ni zapomněl, až jednoho dne jsem si řekl, že bych mohl napsat něco většího. Zkušenosti jsem měl už z psaní básní (k tomu se pak přidala divadelní tvorba), takže jsem neskákal do úplně neznámých vod. Vtom jsem si vzpomněl na pana „Černého“ a „Bílého“, kterého jsem po prolistování slohového sešitu do souboru začlenit.
Současně s pohnutkou napsat Figy jsem se na gymnáziu seznamoval s mnoha literárními směry – naturalismem, realismem, romantismem, poetismem, surrealismem nebo absurdním dramatem – povinně četl klasickou literaturu a dohledával si některé méně probrané pojmy. I z toho vzešla myšlenka Figu: experimentovat různými způsoby s jednotlivými povídkami (nejen např. volbou ich-/er-formy, stylizací textu do scénáře divadelní hry či použitím básnických vyjádření, ale i tím, že např. povídku odehrávající se v bytě staříka Tausta jsem vystavěl jako lehkou parodii Fausta J. W. Goetha, v hospodském vyprávění řidiče tramvaje Josefa jsem se inspiroval způsobem psaní Bohumila Hrabala a prvky poetismu, v příhodě Viléma S. čekajícího v divadle zase principem absurdního dramatu nebo jsem u postavy Igora O. balancoval mezi skutečností a jeho podvědomím – jako surrealisté), a zároveň aby všechny spojoval jeden společný motiv.
Co se tedy skrývá za tím názvem Figy? V tuto chvíli dávám ještě možnost těm, kteří by rádi po předčtení předchozích řádků chtěli odhalit toto tajemství na vlastní pěst stejně jako štamgasté Sedícího mouřenína. Pokud však nechce už dále být napínáni, tak vám to prozradím: zkuste si do Akademického slovníku současné češtiny zadat heslo FIG a podívejte se na výsledky. Je to tak – společným motivem všech povídek v souboru byla tato tři písmena, která jsem v nich v různých podobách zakomponoval. Figuríny, figurky, figury, ty byly během vaší četby přítomné různými způsoby – někdy okrajově, někdy v jádru příběhu, jako příčiny děje či motivace postav něco změnit. Chtěl jsem tak ukázat, jak i velmi drobné detaily, jichž si někdy ani nevšimneme, mohou propojovat ve víru chaosu moderní doby tolik nesourodé příběhy v celek. Celek natolik lidský, že si v něm každý může najít své.
Dovolte mi nyní v těchto posledních řádcích poděkovat těm, kteří mě ve psaní tohoto díla různě podpořili, jak rodinnou podporou, tak i zpětnou vazbou a korekturou příběhů, čímž se staly více lidskými, a Vám, čtenářům, za to, že jste si mou prozaickou prvotinu Figy přečetli. Doufám, že se líbila a snad se někdy znovu setkáme.
Dne 25. srpna 2023
Matěj Šrubař
Pozn.: Povídka U senegalského mouřenína byla dokončena až po sepsání sekce PROLOG-EPILOG, dne 17. srpna 2024.