Baví mě lidé, baví mě národy. Myslím si, že vezmete-li skupinu lidí, kteří po staletí žijí na jednom místě, zjistíte, že mají cosi společného. V Orlických horách se rodilo mnoho písmáků, prý to bylo složením půdy. Jižní přímořské národy rády večer pijí a tančí, protože mohou trávit večery venku. O odlišnostech lidí se dá číst, něco se dá odhadnout, ale nejlepší je to zažít.
Škoda, že nevidíte, jak na mě ten Američan s pivem a kšiltovkou zčistajasna vysypal: „Jak se máš? Praha je nádherná, ale s těmi snídaněmi byste měli něco udělat. Místo chleba se sýrem byste měli servírovat slaninu s vajíčky, jako to dělají ve Vídni.“ Musím mu dát za pravdu, bylo by to lepší. Ovšem, kus masa je pro Američany důležitá součást života, což jim můžeme jenom závidět, nám se sem ty stáda holt nevejdou. A ohledně kšiltovek? Nebýt Ameriky, jejich produkce by byla sotva dvacetinová.
Několik Poláků a východních Němců velice zajímalo, jaký byl vývoj Československa od pádu železné opony; máme s nimi mnoho společného. Dány jsem pít vůbec neviděla, a asi proto vždy soustavně mlčeli, nicméně mlčeli vždy přívětivě a sympaticky. Byl tam také létající Holanďan – přilétl do Prahy vlastním letadlem. Všichni Holanďané byli štíhlí a vysocí. Německá fanynka geocachingu měla (v Německu) perfektně vychovaného, naprosto klidného psa zvyklého na děti, se kterými geocaching dělá. Blonďatý gentleman Berlíňan toho o Čechách věděl překvapivě hodně, zajímal se zvláště o architekturu. Ovšem krásy pražského panorama se líbily všem stejně, zrovna tak jako technické muzeum pražských vodovodů v podolské vodárně, kam se kromě Čechů přihlásili samí mladí hubení dlouháni.
Škoda, že nevím, odkud byl ten spáč. První přednášku o Praze hlučně prochrápal, další dny jsme ho vídali spát různě po učebnách. Paní provozní na galavečeru jsem musela vysvětlit, že ten vandrák, co mi ho ukázala, abychom ho nějak vyhodili, že i ten k nám patří právem a že je neškodný. Belgičana, který se mě dopředu zeptal, jestli bude na galavečeru dost sladkostí, že jako hlavní jídlo chce čokoládu a koláče a jako zákusek něco se šlehačkou, jsem musela zklamat, že jsme objednali hlavně masové pokrmy.
Němec, Dán a jedna Švédka uměli dobře tančit latinské tance, ale zatančit od podlahy valčík, v tom jsme my Češi zcela nedostižní! Jediný cizinec, který dobře tančil valčík, byl jeden starší gentleman, možná Němec nebo Belgičan. Nejhlučnější na galavečeru byli Italové, seděli venku a přes jejich hovor občas nebylo slyšet vlastního slova. Bavili se dobře. Naproti tomu seveřané se vůbec nezdáli chladní, jak se říká.
Seveřané (Švédka, Dán a Belgičan) mi první den řekli, že se s jedním Němcem radili, co si vzít na galavečer na sebe, a co já na to. Němec je varoval, aby to s večerní róbou nepřehnali. Tak jsem je ujistila, že toho se nemusí obávat. Budou tam jistě džíny, ale i velké večerní, právě tady v Čechách. Jsem ráda, že vydařený večer mi dal za pravdu. Ovšem o své místo na žebříčku společenské úrovně mezi národy budeme ještě pár let muset bojovat. Ještě pár galavečerů bude muset proběhnout, než se dost cizinců přesvědčí o tom, že tu také máme civilizaci. Poctivě jsem se snažila svými klobouky pomoci držet prapor naší kultury hodně vysoko – na každý den jiný klobouk. Jeden smutný Švéd mi na galavečeru řekl, že u nich se klobouky přestaly nosit v šedesátých letech. Sdělila jsem mu prostou pravdu, že u nás se nosí od středověku zkrátka dodnes.
Program EMAGu byl neuvěřitelně nabitý. Kéž by organizátoři některé z exkurzí zopakovali v budoucnosti jen tak pro české účastníky, já sama bych měla zájem například o Temelín.
Na EMAGu jsem se velmi dobře bavila, za což skromně děkuji celému týmu včetně mě. :o) Nejvíce díků patří asi Tomáši Blumensteinovi, Hance Kalusové, Hance Studenské, Zuzaně Polákové a Pavlu Celbovi – ti na tom dělali průběžně od počátku do konce, a to velmi intenzivně.
foto: Tomáš Kubeš