Tato balkánská země nepatří k běžným turistickým destinacím a program čtyřdenního putování vypadal tak nabitě a lákavě, že nešlo odolat. A tak jsem ve středu 24. října v osm večer v Prostějově nastoupila do autobusu na cestu, díky níž jsem během jedné stovky hodin nejen viděla spoustu památek a pozoruhodností a zažila několik zajímavých a inspirativních setkání, ale také jsem se stala mensankou.
Testování IQ jsem totiž podstoupila už před časem, v rámci své novinářské profese. Když už jsem o něm psala (do regionálních novin), proč si jej taky nevyzkoušet? Výsledná číslovka trochu polechtala mé ego, ale dál jsem se jí nezabývala. Jen jsem občas napsala nějaký článek o aktivitách české Mensy, jejíž předseda Tomáš Blumenstein shodou okolností žije ve stejném městě jako já. Teď jsem dostala možnost připojit se k akci, která mě oslovila, a tak jsem vyplnila přihlášku a zaplatila členský příspěvek. Srbské putování pak pro mě bylo nejen cestovatelským zážitkem, ale i výzvou k zamyšlení. Chci si jako členka jen užívat příjemné volnočasové aktivity, nebo jsem schopná a ochotná podílet se i na projektech, které vyžadují čas a energii?
Myslím, že odpověď je jasná, ale teď ještě zpět k srbskému výletu. Něco tak hektického a přitom pohodového jsem snad ještě nezažila. Program byl naplánován doslova na minuty a na „zbytečnosti” ve formě jídla nebo dokonce „courání” po obchodech v něm nebyl čas. Tedy – kdo nechtěl, nemusel se samozřejmě společného programu účastnit. Ale kdo by chtěl přijít o návštěvu vykopávek římského města Viminacium následovanou exkurzí do povrchového hnědouhelného lomu a tepelné elektrárny v sousedním Kostolaci? Kdo by se nechtěl projít po středověké tvrzi Smederevo, kde dřív sídlilo hlavní město Srbska? Kdo by odmítl prohlídku krásné budovy srbského parlamentu spojenou s besedou o jeho fungování? Kdo by se nechtěl setkat se členy České besedy, spolku, který v Bělehradě působí už od roku 1885? Kdo by nenastoupil na přívoz přes Dunaj, kterým se cestovalo do vesnice Češko selo, v níž dodnes žijí české rodiny? Kdo by se otočil zády k nádherným klášterům, schovaným v jediném srbském pohoří Fruška Gora? A tak dál … až k závěrečné nedělní tříhodinové procházce po Hradním vrchu v Budapešti, kde jsme se zastavili na cestě domů.
Z celého výletu mám jednoznačně skvělý pocit nejen kvůli zajímavému programu, ale také díky lidem, které jsem na něm poznala. Přestože to chvílemi bylo náročné, nikdo si nestěžoval na nějaké nepohodlí či únavu. Naopak, nálada zůstala skvělá po celou dobu. Určitě nejen za sebe moc děkuji všem organizátorům exkurze, jejíž příprava určitě nebyla snadná. Zvláštní poděkování patří českosrbskému mensanovi Milanu Fürstovi, který žije v Bělehradě a po celé tři dny nám byl úžasným průvodcem.
P. S. Na příští rok se už teď plánuje cesta po Španělsku a Portugalsku…