Nicméně je třeba říct, že na některých nákladech se stát podílet musí. Např. školní docházka: je-li povinná, musí ji hradit stát. U všeho to ale zdaleka tak jasné není. Přídavky na děti být můžou, ale nemusí. Mateřská dovolená je v různých zemích velmi různá, a to jak co do délky, tak do výše dávek. Někde hradí stát veškeré náklady nejen na školní, ale i na mimoškolní činnost dětí až do konce střední školy, jinde se středoškolské vzdělání platí. Nicméně žijeme v evropském prostoru, podíl státu na finančních nákladech, spojených s dětmi je zde tradičně významný. V době kriticky nízké porodnosti tedy určitě není vhodné začít s nějak radikálními změnami tohoto principu. Odpovězme si tedy ano a ptejme se kolik, na co a jak.
Část první: Děti musí jíst
Přídavky na děti, sociální příplatek, sleva na dani, daňový bonus: tento systém základní podpory rodin s dětmi lze charakterizovat jednoduše: složitý a nákladný. Z peněz „pro děti“ jsou placeny tisíce lidí, kteří se zabývají vydáváním potvrzení, prověřováním a kontrolami, vyplácením dávek. Nebylo by lepší tohle všechno zrušit a všechny tyto peníze vyplatit skutečně na děti? Když už daňoví poplatníci přispívají, nechť z jejich peněz cestou ubude co nejméně. Pokud bychom nehodlali ušetřit, mohla by rovná dávka na dítě být ve výši 50 % životního minima dítěte podle věku. A kdybychom to chtěli mít ještě jednodušší, tak polovina průměrného ž.m. (neodstupňovaného podle věku), což by zvýhodnilo rodiny s malými dětmi, kterým vzhledem k výpadku příjmu jednoho z rodičů finance nejvíc chybí.
Rovná dávka na dítě by se vyplácela stejně jako dnes – tedy odpočtem z daně a případným doplatkem formou negativní daně (v současném systému nazývanou bonusem). Rodiče bez zdanitelných příjmů by ji dostávali od finančního úřadu (zamezení duplicity).
Existují hlasy, které namítají, že dávat podporu na děti plošně je nesmysl, protože lidé s vysokými příjmy ji nepotřebují. S tím se dá souhlasit, ovšem hledisko, které je nutno vzít – možná jako jediné – skutečně vážně v úvahu je: Je levnější platit dávku všem nebo testovat nárok na ni? Je-li levnější to první, nemá cenu to komplikovat.
Část druhá: O děti je třeba pečovat
Dávky, související s porodem
Porodné by bylo možno vyplácet pověřenou obcí formou šeku, zaslaného matce automaticky spolu s rodným listem dítěte.
Mateřské dávky jsou dávkou nemocenského pojištění. Systém obsahuje výrazná diskriminační opatření. Jednak jsou růzností podmínek znevýhodňovány OSVČ proti zaměstnankyním, jednak zvýhodňuje tzv. samoživitelky proti ženám žijícím v manželství nebo s partnerem. Zvýhodňuje tedy nezodpovědné vůči zodpovědným nebo sice zodpovědné, ale podvádějící vůči poctivým. Kdo z nás nezná dvojici, která si pořídí dítě bez svatby jen kvůli zvýhodnění při pobírání mateřské a dalších dávek a společné soužití prostě zapře? (Skutečně osamělí – vdovy a vdovci, jsou samozřejmě něco jiného.)
Třetím nesmyslným prvkem je vyplácení rodičovského příspěvku těm ženám, které nejsou nemocensky pojištěny, už od narození dítěte, zatímco těm, které pojištěny jsou, až po skončení mateřské dovolené. Opět diskriminace zodpovědných. Nemocenská je pojištění, rodičovský příspěvek je nároková dávka. Pojištěná/nepojištěná – příspěvek by měl být poskytován stejně dlouho. Bylo by vhodnější ho vyplácet od narození dítěte po stejně dlouhou dobu všem.
K diskusi by měl být veřejnosti předložen návrh na prodloužení placené mateřské dovolené. Fiskálně neutrální způsob by byl prodloužit mateřskou a zkrátit dobu pobírání rodičovského příspěvku. Např. mateřskou namísto 6 vyplácet 9 měsíců, rodičovský příspěvek místo 3,5 roku roky tři. Tím by byla rodina podpořena víc v době, kdy děti potřebují nejvíc péče.
Mateřské dávky jsou dávkami nemocenského pojištění a teoreticky se vypočítávají z průměrného vyměřovacího základu (hrubé mzdy) za posledních 12 měsíců. Prakticky stačí, aby se budoucí matka nechala (třeba fiktivně) zaměstnat u kamaráda za papírově vysoký plat měsíc před odchodem na mateřskou, a mateřská se počítá z tohoto platu. Na to, aby si člověk ověřil, že nejde o žádnou výjimečnou záležitost, stačí pročíst poradnu na Peníze.cz.
Nemocenské pojištění by mělo být převedeno na zdravotní pojišťovny, stát se dobrovolným a pojišťovny by vyplácely prostě pojistnou částku tak, jako je tomu u každého normálního pojištění. Ta by měla strop ve výši daného procenta loňského vyměřovacího základu. Samozřejmě s určitými výjimkami – např.absolventka školy, která nastoupí do prvního zaměstnání po ukončení studia atd.
Dítě může být nemocné
Další dávkou je podpora při ošetřování člena rodiny. Obvykle se týká rodiče dítěte do deseti let. Dávka je poskytována maximálně 9 dnů, osamělým osobám (opět!) 16 dnů. Při ošetřování se rodiče nemohou střídat. OSVČ na tuto dávku nárok nemají, ačkoli mají stejnou sazbu pojistného. Je třeba sjednotit dobu poskytování dávky, aby byla pro všechny stejná a sjednotit podmínky jejího poskytování.
Nemoci dětí (a péče o dítě vůbec) mají jeden velmi závažný důsledek – jsou pro matky značnou překážkou při shánění zaměstnání. „Antidiskriminační“ přitvrzování zákonů pak vede ke zhoršení situace při uplatnění na trhu práce u všech žen v „nebezpečném“ věku.
Diskriminováni jsou ovšem i muži. Nikoli při hledání zaměstnání, protože se s tím, že budou pečovat o děti, prostě nepočítá. Ovšem v případě, že pečovat o děti chtějí, postaví se proti nim právě to, že se s tím u nich nepočítá. Muž, který se častěji stará o nemocné dítě nebo nedejbože nastoupí na rodičovskou dovolenou se vesměs stane nepohodlným a s další kariérou se může rozloučit.
Počínání zaměstnavatelů se nelze divit. V normálně fungující firmě znamená výpadek pracovníka problém a matka malého dítěte je prostě osobou, u které je pravděpodobné, že bude problémy způsobovat častěji. Firmy podnikají za účelem zisku, nikoli sociální dobročinnosti. Nemá smysl jim zaměstnávání problémových zaměstnanců nařizovat. Lepší je nabídnout finanční zainteresovanost, a to takovou, aby se jim zaměstnávání matek s dětmi mohlo finančně vyplatit. Nejjednodušší způsob je snížení sazby pojistného na sociální zabezpečení, které odvádí zaměstnavatel, na zaměstnance s dětmi do deseti let.
Ze zákoníku práce by měla zmizet všechna ustanovení, která „chrání“ matky s malými dětmi. Jejich jediným důsledkem je další důvod pro to, aby nesehnaly práci. Má-li např. žena zaměstnání, které zahrnuje pracovní cesty, není možné aby na něm trvala a zároveň s poukazem na péči o dítě pracovní cesty odmítala. Prostě si musí vybrat – buď se o dítě postará manžel nebo jiná osoba, nebo si ona najde zaměstnání jiné. Rovněž propuštění matky s dětmi by mělo mít úplně stejné podmínky jako u všech ostatních zaměstnanců. Dokud budou mít ženy s dětmi jakékoli extrabuřty v pracovně právních vztazích, do té doby budou obtížně zaměstnatelné. Čím dříve tohle pochopíme, tím lépe pro nás.
Na druhé straně lze jen uvítat opatření, která matkám pomáhají – zkrácené a sdílené pracovní úvazky, firemní školky apod. Jsou firmy, které umějí kalkulovat dlouho dopředu a jsou schopny pochopit, že se jim to v důsledku vyplatí. Podpořit je např. tak, že provoz školky je odečitatelným nákladem, by mělo být samozřejmé.
U všech dob péče o dítě – tedy mateřské a rodičovské dovolené a ošetřování nemocného dítěte – by mělo být umožněno střídání obou rodičů. U mateřské po určité době – minimálně pochopitelně po šesti týdnech, lépe po třech měsících. Pouze by byla povinnost upozornit zaměstnavatele na nástup na mateřskou/otcovskou či rodičovskou dovolenou v určitém předstihu.
Vyšlo na Peníze.cz v dubnu 2005