Co tedy chci napsat? Soustředím se na pár poznatků a postřehů, které mne zaujaly a snad zaujmou i někoho dalšího. Po prezenci přítomných, která odhalila několik odpadlíků, se nás ujaly dvě průvodkyně. Svou hlavní odbornost neprozradily, ale svými znalostmi potvrzovaly, že v JE pracují přes 20 let. Žádná z našich otázek je nezaskočila (nutno ovšem připustit, že na mensovních akcích jsem už zažil dotěrnější diskuse). Po úvodním filmu jsme se rozdělili na dvě části a vyrazili ke vstupním detektorům. Celkově mi systém kontroly vstupu připadal složitější než v Temelíně, nejenže měří radioaktivitu vstupujících, protože se stalo, že exkurzí prošli lidé se zbytky radioaktivního barviva, které pár dní předtím dostali při svém lékařském vyšetření, a při výstupu pak vyvolali podezření, že něco „chytli“ v elektrárně. Ale při výstupu osob zavedených do databáze (zaměstnanci, dodavatelé, dlouhodobé návštěvy) se kontroluje i váha jedince, kterou při registraci uvedl (s tolerancí 5 kg). Je to prý z bezpečnostních důvodů (asi aby někoho nepronesl na zádech). Na druhé straně třeba v Temelíně mají celý areál vymezen dvěma ploty, podstatně vyššími, než je ten místní, před kterým je celkem obyčejná zeď. Absolutní prohibice je ovšem samozřejmá všude – a stalo se i to, že kompletně prověřený pracovník dodavatele při prvním vstupu do areálu nadýchal 1 promile a celá firma přišla o kontrakt.
Z projevu obou průvodkyň jsem pocítil dva základní postoje. Za prvé hrdost na svou elektrárnu, zjevně oprávněnou. Víc než 25 let stará EDU je pravděpodobně nejsložitějším výrobkem socialistického Československa, a to v podstatě ze 100 %, protože ze zemí RVHP se dovezla (v rámci povinné spolupráce) jen menší část součástek, a to výhradně takových, které se u nás daly vyrobit také. Naopak to podstatné, co odlišuje jadernou elektrárnu od jiných, vyrobily české ruce a dodnes států schopných dodat jadernou technologii není mnoho. Je otázka, zda se ČR může k nim počítat, podle paní průvodkyně se dnes u nás samostatně nevyrobí ani sirky.
Druhým postojem byla skrývaná averze vůči názorům, které jadernou energetiku neoslavují, nebo dokonce kritizují. Všiml jsem si toho právě proto, že v naší skupině se takový názor ani náznakem neobjevil. Opakovaně jsem vstřebával informace, jak je vše bezpečné, spolehlivé a výhodné. Nepochybuji o pravdivosti konkrétních údajů, např. že radiační pozadí celé oblasti je jedno z nejnižších v ČR a činností elektrárny se nezvýšilo. Nebo že tlakovodní reaktory jsou už z principu tou nejbezpečnější současnou technologií. Střednědobé úložiště v areálu má kapacitu pro několik JE na celou dobu jejich životnosti a úroveň radiace nad ním je nižší než v domech nedaleké Třebíče. A jen pro jistotu se při vstupu k němu musí zaměstnanci převlékat do monitorovaných oděvů (k úložišti se ale nechodí často, takže běžně se převlékají jen 2x denně – z civilu do pracovního a naopak). Atd., informací o pozitivech jaderné elektrárny a Dukovan zvláště bylo mnoho a celkově vytvářely myšlenkové ovzduší, kde by alternativní myšlenka nevzklíčila. Uvedu příklad.
Jak mnozí víte, náklady na výrobu 1 kWh v jaderné elektrárně se pohybují kolem 1 Kč (podle průvodkyně je to včetně nákladů na uložení vyhořelého paliva a likvidaci elektrárny po dožití). Ovšem tvrzení, že výroba elektřiny ze slunečních elektráren je 12x dražší, mne překvapilo a mlčel jsem ne proto, že o tom téměř nic nevím, vždyť bych se mohl něco dovědět, ale kvůli pocitu, že bych byl považován za narušitele. Nicméně i nadále tomu nevěřím, bojovat proti nesmyslnému boomu solární elektřiny takto přemrštěnými údaji je medvědí služba.
Naopak zaměstnanci JE věří, že případné rozšíření Dukovan o další bloky je možné nejen technicky, ale i ekonomicky a politicky. Stejně je prý možné vyměnit dosloužilé komponenty elektrárny (včetně reaktoru) za modernější. Ostatně bloky v Dukovanech se postupně modernizovaly a dnes mají výkon 500 MW místo původních 440 (čtvrtý blok se právě připravuje na tento vyšší výkon). Modernizace probíhá i v drobnostech: v areálu hned za informačním střediskem je malá farma fotovoltaických panelů (!), zapomněli jsme se zeptat, na co jsou. A osobní dozimetry už nejsou na bázi filmu, ale elektronické, a tudíž přenosné: pracovník se při vstupu do elektrárny zaregistruje i s nafasovaným dozimetrem, a při odchodu se naměřená hodnota z dozimetru vytáhne a přičte k dosavadní dávce, zapsané v centrální databázi.
Výsledný dojem z elektrárny mám velmi kladný, odcházeli jsme skoro hodinu po konci otvírací doby, nikdo nás nevyhazoval. Celý komplex zabezpečení provozu je impozantní jak po stránce technické (např. trojí jištění náhradního zdroje elektřiny pro chod elektrárny), tak lidské (mj. po 14denní dovolené stráví zaměstnanec první směnu na trenažéru). I kdyby platila jen polovina z těch všech opatření, byl by to stále jeden z nejprecizněji vedených podniků v Česku, věc dosti nevídaná v dnešní době, přímo charakteristické masivním úpadkem kvality práce a odpovědnosti za ni. A to je to hlavní – v Dukovanech se žádný Homer Simpson nenajde.