Ve středu 14. června mi přichází přes WhatsApp zpráva, že konečně dojde na plánované MS juniorů v Toguz kumalaku, které původně mělo být už na podzim 2020. Prý – přivezte čtyři juniory pod 18, všechno hradíme.
Kazašských mistrovství máme za sebou několik, i s účastí našich juniorů. Jenže dřívější junioři už nesplňují věkové kritérium. Nakonec oslovuji celou Dětskou Mensu a zájemci se začínají hlásit. Je jich naštěstí tak akorát – ani stovky, ale ani to nezůstalo bez odezvy. Bude to vlastně první výprava, kde budeme vybírat, kdo pojede – vymýšlíme tedy nominační turnaj, který se nakonec uskutečňuje 15. července a po kterém máme vybrané naše účastníky – Matěje, Vaška, Huga a Elen.
Mezitím dostávám detailnější informace k mistrovství – byť zatím jen v kazaštině (překlad celých 5 stran je docela výzva). Posílám organizátorům informace o týmu, zjišťuji informace, které potřebuji, vylepšuji server, zapisuji a komentuji partie a čas plyne. Asi v půlce srpna přichází video z tiskové konference. Říká se tam, že soutěže se bude účastnit 100 zahraničních účastníků a 200 domácích účastníků. Ve whatsappové skupině se sem tam objeví omluva organizátorů, že ještě nemohou kupovat letenky.
Jenže je už týden před odletem a letenky stále nemáme. Začíná to být docela adrenalin. Co když letenek už nebude dost? Co budou jako dělat? No jsem napnutá jak kšandy. Z našeho týmu mají letenky jen dvě doprovodné osoby, ještě celkem za levný peníz. A my jsme hodně nervózní. Nakonec mi píše jeden z organizátorů, Serik. Bez ohledu na to, že mohou letenky kupovat na poslední chvíli, mají tvrdý finanční limit, takže máme velké štěstí, že vůbec ještě jsou nějaké, se kterými se do toho limitu vejdeme. Ve 4 odpoledne máme provedenou rezervaci, píšu instrukce týmu a v 9 večer mi Serik posílá letenky.
Ráno se scházíme na letišti, v 8 naposledy zamáváme rodičům a letíme. Jsme v krásném letadle s obrazovkami pro každou sedačku, a tak toho využíváme. V Turecku při přestupu čekáme ne úplně příjemných 7 hodin. Zabereme jednu sekci sedaček a celou dobu na stejném místě střídavě odpočíváme se sluchátky na uších, střídavě trénujeme a taky rozehráváme zápas o starší kategorii. Kluci jsou totiž tři, ale ve své kategorii mohou být jen dva – jeden z nich tedy musí hrát ve starší kategorii. Přijde mi nejlepší maximalizovat možnosti na celkové dobré umístění týmu tím, že odehrají vzájemné zápasy a do kategorie pro starší půjde ten nejhorší z nich, což je všemi přijato. Odehrajeme nakonec dva zápasy a před závěrečným, který už na letišti nestíháme, se Vašek dobrovolně hlásí. Palec nahoru.
Přistáváme v Almatě, vyzvedáváme zavazadla a u východu na nás čeká Lina z organizačního týmu, fotí si nás s vlajkou (stejně jako všechny týmy před námi i po nás) a pak nás posadí do autobusu. Čekáme ještě na jeden tým. V Almatě svítá a většina účastníků v autobusu usíná.
Dorazíme do hotelu, ale protože před chvílí odjela velká výprava z Číny, ne všechny pokoje jsou připravené. Nejdřív tedy jdeme na snídani. Lina do sebe hodí jen vajíčka a trošku čaje a zase jede pro někoho na letiště (mimo jiné i pro našeho posledního člena). Když dorazí zpátky, chybějící pokoj je mezitím naštěstí připravený. Po obědě vyrážíme společně s Turky a Rumuny rozměnit peníze a koupit vodu. Nastudovali, kam jít, takže se s radostí přidáváme. V pět je schůze a mám to tak akorát, abych vyřídila týmové formality – tj. odevzdala přihlášky, pasy ke kontrole, nástupní lístky do letadla…
První den soutěží nás čekají dva herní bloky a slavnostní zahájení. Odjíždíme zelenými autobusy do tenisového klubu, kde už jsou připravené čtyři řady stolů, každá jinak dlouhá podle počtu účastníků dané kategorie. Všichni se usazují a začíná se hrát.
Po třetím kole se jede na oběd. Kuřecí polévka, pálivý zeleninový salát a rýže s mrkví a kousky hovězího masa. A ve všem spousta oleje, takže o něm všichni vtipkují. Po návratu do hrací haly nás čeká slavnostní zahájení.
Týmy jsou seřazeny do řady, drží vlajky, a jak se to tak všechno chystá a je tam několik televizních stanic, jedni reportéři najednou začnou zpovídat můj tým. No však jsem říkala, že budou v televizi. O něco později jiní reportéři vyzpovídají i mě…
Během zahájení zpívá vítěz kazašské verze soutěže Voice, potom sponzoři a jiné důležité osoby zahrají první tah a pak už se může hrát další kolo. Kluci mají po prvním dnu
3 body, Elen 2. Několik účastníků nakonec nedorazilo, a tak se občas podaří bod zdarma. Rozhodčí jsou ale přísní, a kdo nemá soupeře, musí čekat, než soupeři dojde čas na hodinách. Takže 20 minut nuda.
Večer v hotelu řeším pracovní věci a po večeři vytahuji svoje hry a bavím jimi spoustu lidí. Nakonec diskutujeme s kolumbijským trenérem o výuce matematiky ve školách a domlouváme si na další den hudební session.
Druhý herní den se hrají jen dvě kola dopoledne. Matěj končí turnaj se třemi body, ostatní mají 4. Za mě skvělé a nějak tak jsem očekávala, že to dopadne. Na odpoledne je naplánovaný výlet. Nicméně celý den je zataženo, během dopoledne prší, a tak je nakonec výlet do hor zrušen a místo toho se jde do dvou muzeí.
Návštěva muzea hudebních nástrojů děti moc nenadchla, do druhého nechtějí, a protože zelený bazar je za rohem, oddělujeme se od skupiny a jdeme radši nakupovat. Učíme se smlouvat a užijeme si s tím spoustu legrace. Na chvíli se oddělím a hledám sekci s národními produkty, abych si koupila dombru, dvoustrunnou kazašskou kytaru.
Bazar zavírá a my řešíme, jak se dostaneme domů. Zkoušíme zjistit od místních, jestli směrem k našemu hotelu jede nějaký autobus bez přestupování. Každý říká něco jiného, ale v kombinaci s mapami na zastávkách a online informacemi se nakonec dostáváme na správnou zastávku a do správného autobusu.
Před hotelem nás potká Maxat – a protože vím, že umí hrát, nechávám ho dombru vyzkoušet. Naladí ji a hned jde do jídelny, hraje a zpívá a celá jídelna se dobře baví. Po večeři vezmu na recepci všechny hry a hudební nástroje, co mám s sebou, a kdo umí, ten hraje. Krásný večer.
Další den nás čeká Blitz. Účastníků je hodně a množství je vyřešeno tím, že každé kolo nejdřív hrají kluci a potom holky. Odpoledne se o sebe děti musí postarat samy, oběd je oddělený. Nás, dospělé reprezentanty jednotlivých zemí, odvážejí na oběd kamsi daleko do centra Almaty, junioři jedou na obvyklé místo. Nás čeká konference – no prostě takový přátelský pokec s nejvyšším představitelem Toguzové federace. Ukazuji tam svoje poslední dvě díla – bestemshe banner a toguzová pravidla ve formě písničky. Obojí se líbí. Jenže to taky znamená, že mám velký úkol – vytvořit nahrávku. (Budu tedy muset sebrat odvahu a napsat autorovi melodie, Pokáčovi.) V podstatě jediný bod, který se týkal Toguzu, bylo mé zvolení do funkce viceprezidenta světové Toguzové federace. Takže federace těš se, máme v úmyslu diskutovat o spoustě věcí.
Přichází poslední den, mladších je hodně, a tak hrají o kolo víc. Když se dohraje, jede se na oběd, po obědě je už jenom vyhlášení. Dole jsou připravené tři řady židlí. Radši bych šla nahoru, dole bude asi pěkný rachot a to já nemám ráda. Nicméně tak trošku tušíc, že bych mohla být jedním z těch, kteří budou předávat medaile, když jsem teď ten viceprezident, radši zůstávám dole. A dobře dělám. Opravdu mě volají na předávání medailí dívčího Blitzu. Po oznámení nejlepších hráčů se koná předávání památečních medailí. Poslední možnost se vyfotit a hurá do hotelu.
Po večeři je turnaj v jedné z jakutských her. Dělám tam překladatele a vyhlašuji výsledky. Získali jsme dvakrát třetí místo a jednou druhé. Odměnou je jedna souprava tyček, se kterými se hrálo. Jelikož je chtějí všichni, tak si říkáme, že by si o ně měli dát zápas. Nejlépe v Toguzu…
Cesta zpět byla bez problému, krátce po šesté večer přistáváme v Praze. Poslední fotky a rozchod domů. A za dva roky určitě chceme ze druhého juniorského mistrovství dovézt medaili!
Redakčně kráceno, plná verze: mensa.click/143