Sobotní cestu přes Prahu směrem na Německo jsme spojili s návštěvou křtu nové knihy Václava Fořtíka, plné záludných „mozkolamů“. Po tomto rozptýlení a protáhnutí kostí jsme pokračovali dále až k Bodamskému jezeru, kde se nám s vypětím posledních fyzických i duševních sil podařilo, i přes kulturní a jazykové bariéry, sehnat nocleh v kempu. Stan, který jsme „viděli“ poprvé rozbalený až tam, se nám zdárně podařilo, i přes pokročilou noční nebo spíše brzkou ranní hodinu, sestavit po dobré třicetiminutovce přemýšlení a přeskládávání. Nedělní probuzení nebylo nikterak rozvláčné. Jeden z techniků kempu nám oznámil, že stojíme na předplaceném místě TíPí. Po rychlém ranním odbavení jsme vyrazili vstříc dalším zážitkům.
Obkroužením jezera jsme se dostali na švýcarskou stranu a namířili si to k duševní i historické krmi, do Curychu. K nasycení těchto choutek jsme navštívili historickou knihovnu plnou zcela jistě zajímavých knih a místní kostel včetně přilehlých budov dříve sloužících duchovním myšlenkám, dnes využívaných zcela světským způsobem jako úřednické kanceláře. Chrliče střech nám svými zkroucenými tvářemi připomněly, že takto se začíná kroutit i náš žaludek, který bohužel potřebuje i potravinovou krmi. A tak jsme se vydali hledat něco k snědku.
Poučeni sobotou jsme se snažili sehnat kemp a postavit stan za světla. První pokus o vměstnání se do kempu ztroskotal na lidském faktoru, odpudivém muži, který se zachoval velmi neslušně až nacionalisticky a se slovy: „Vraťte se zpátky do Čech!“ nás vyštval z již domluveného noclehu. Znechuceni, ale i velmi unaveni jsme se vydali hledat jiné útočiště. Po krátkém bloudění jsme narazili na malý útulný kemp u řeky, kde byli lidé milí a usměvaví. Snaha o přítomnost slunečních paprsků při stavbě stanu opět vyšla naprázdno a do hry „postav si svůj stan“ se zapojily i světlomety vozu české provenience. I při tomto chabém osvětlení jsme přišli na krásnou věc, a to, že stan je pro účely montáže vybaven, velice hezky barevně označen, aby každý, i méně soudný, věděl, jak jej postavit.
V pondělním plánu jsme měli návštěvu Lucernu, a to především jeho chlouby a vlastně i znaku města, dřevěného krytého mostu z počátku 14. století, vinoucího se jako had přes řeku Reuss. Po příjezdu do města a chvilce hledání jsme most našli a se zájmem jej přešli. Podle plánku se nám sice zdál kratší, jenže dřevěný byl, krytý také a obrazy pověšené v krovu zde byly také, tak jsme naše divné pocity nechali plavat. Následovala další krásná zákoutí staré části města zhlédnutá při pomalé okružní procházce, která nás přivedla zpět na břeh řeky. Zde se k našemu velkému údivu objevil další dřevěný krytý most. A nám došlo, že pocity nebyly liché a dříve viděný most byl pouze podobným bratrem zdejší pýchy. A až nyní jsme mohli plně vychutnat chuť historie prken, po nichž kráčely již miliony lidí.
Další naše kroky (přesněji většiny z nás) směřovaly k informačnímu centru poblíž kulturního střediska Lucernu, kde jsme získali indicie k nalezení dalšího místa, kam míříme, které je vzdálené cca čtyři hodiny cesty. A tak jsme vyrazili, abychom ten stan konečně postavili za světla. Po nastudování trasy k cílovému místu jsme si všimli, že podle mapy je to vzdušnou čarou jen kousek, tak proč to trvá tak dlouho? Tato otázka se nám zodpověděla sama po slabé hodince jízdy, kdy před námi na obzoru vyrostli velikáni propojující zemi a nebe, zvané Alpy. Cesta se klikatila po úbočích hor, stoupala pomalu k jejich vrcholům a nad námi i pod námi se otvíraly nádherné scenerie. Těsně pod vrcholkem jsme opustili chabou ochranu českých plechů a ochotně se vystavili horským paprskům i hledáčku fotoaparátu a stvořili toto foto:
Po překonání hradby hor jsme sjeli do údolí k našemu cíli do městečka Visp. Poslední místo, kam se dalo dojet a přenocovat v kempu. Konečně jsme stan viděli a stavěli při denním světle. Probuzení do úterního rána bylo klidné a příjemné, zabalili jsme si a vyrazili dál. Jen chvíli cesty autem a byli jsme nuceni zaparkovat na odstavné parkoviště v městečku Tasch. Dál do Zermattu už je cesta možná jen motorovým vlakem nebo elektromobily, aby si v údolíčku udrželi čisté povětří. Zvolili jsme si cestu vlakem, která zabrala necelou půlhodinu, a dostali se až k úpatí hor do podhorského hotelového centra městečka Zermatt. Když říkám hotelové, tak tím myslím opravdu hotelové, je to tam mimo obchody a malé uličky hotel vedle hotelu, od nejmenších a levných až po velké a nejluxusnější. I když bylo léto v plném proudu, o turisty zde nouze nebyla. Všechny lanovky jezdily i v tomto období.
Také my jsme využili lanovku a dostali se nahoru do cca tří tisíc metrů nad mořem pod „vrchol“ Matterhornu, který jsme ve skutečnosti viděli v dáli. Měli jsme štěstí a celou dobu bylo nádherné počasí, sluníčko svítilo a vál jen lehký větřík. Měli jsme tedy nádherný výhled do širokého okolí. Nahoře jsme se rozhodli se aspoň po kousku hory projít pěšky. Procházka po kamenitém povrchu v dosahu ledovce byla velmi zajímavá. Kolem vyšlapané cestičky kvetlo pestrými barvami horské kvítí, málo vnímavým by tento život mohl uniknout. Nakonec jsme všichni vyšli až k nejbližší horské chatě, odkud byl výhled do propasti s ledovcem, který byl vlastní tíhou krásně potrhaný a zvrásněný. Po cestě zpět k jiné lanovce jsme se zastavili u ledovcového jezírka se záhadnou bílo-modrozelenou barvou. Pocit na sluníčku a u vody byl, jako bychom byli u moře.
Vrátili jsme se zpátky k autu a vydali se k Ženevě. Pomalu jsme se blížili k místu, které bylo záminkou celého našeho počínání, k Ženevě, k CERNu. Za okny auta se nám rozprostřel výhled na modrozelené Ženevské jezero, dál cestujeme kolem jeho břehu až k hranici s Francií, za kterou máme objednán nocleh v ubytovně F1. Těšili jsme se konečně na pevnou postel a kulturní spánek, ale po ubytování naše nadšení opadlo a začalo se nám stýskat po čistotě kempů. Nutno říct, že hygienické zázemí všech námi navštívených kempů bylo na úrovni velmi kvalitního hotelu. Po noci strávené ve vyhřátých betonových zdech motelu F1 jsme se s nadšením vypravili za poznáním tajemných tunelů v CERNu.
Naši malou expedici doplnili další lidé toužící po odhalení tajemství oné zkratky. Když jsme se seskupili v recepci, ujal se nás jeden z místních průvodců, drobný starší Asiat, který nás angličtinou se značným přízvukem zavedl do promítací místnosti. Jakmile jsme uviděli její prostředí, nabyli jsme dojmu, že jsme se vrátili o pár desítek let zpět v čase, a ne že jsme v nejmodernějším výzkumném zařízení. Ošumělé stěny, staré školní židle, k promítání zde byl stařičký světelný meotar na tzv. „slaidy“ a po tom, co si průvodce jako ukazovátko vzal tyč od žaluzií, jsme se neubránili smíchu. Asi po hodinové teoretické přípravě jsme byli odvezeni do již technicky vyspělých prostor ústavu a zde pokračovali v nasávání informací o průběhu prací na největším urychlovači na světě. Viděli jsme jednotlivé součásti ve zkušební hale a dozvěděli jsme se zajímavosti s tímto experimentem spojené. Jako například, že chlazení probíhá kapalným heliem, jehož spotřeba na tento pokus tvoří 1/3 světové výroby, že dráhu tvořící elektromagnety jsou nejsilnější na světě a mnoho dalších zajímavostí. Prohlídka s oním Asiatem probíhala celé dopoledne, po poledni si nás konečně vyzvedl člověk, u kterého jsme nemuseli luštit slova vypuštěná z úst a který je také zdejším expertem, Tomáš Kubeš. Vzal nás hladové a lehce znavené do místní jídelny, kam nás měl vzít roztržitý Asiat. Po krátkém občerstvení jsme dostali opět velkou dávku zajímavých informací, včetně procházky objekty CERNu a navštívení zdejšího památného „kanclu“, místa vzniku webu.
V odpoledních hodinách jsme již byli vyčerpáni ze všech technických dojmů, část skupiny se vracela zpět do vlasti a my ostatní jsme se vydali na nákupy a dále vstříc grilování i koupání na pláži Ženevského jezera. Grilování, jak jsme brzo zjistili, patří k místnímu koloritu jako sýr a víno. Po velmi vydatné večeři jsme se se všemi rozloučili a vrátili do vyhřátých postelí F1. Následující den jsme se vypravili na gurmánský výlet za sýrem a čokoládou. Navštívili jsme výrobnu sýra Gruyer a také jej ve třech stupních zralosti ochutnali.
Jako předkrm jsme ovšem navštívili zdejší přilehlý hrad s krásným výhledem po okolí a jen s nechutí, pro nedostatek času, jsme rezignovali na procházku po místních salaších. Následně jsme pokračovali za štěstím z kakaových bobů do čokoládovny Cailler. Zdejší expozice není z největších, ovšem ochutnávková část všechny zcela jistě zasytí. Jsou zde kousky čokolády i pralinek zdejší produkce, jíst je možno dle libosti, jen nic neodnášet. Po pár kouscích velmi vydatné a chutné čokolády jsme opustili expozici, nakoupili v místním krámku a vyrazili dál. Při zpáteční cestě jsme navštívili další zajímavý hrad Chillon přímo na břehu Ženevského jezera.
V pátek jsme se vypravili poznat krásy města Ženevy. Je zde spousta míst k vidění a uliček k procházení. Navštívili jsme zdejší muzeum (vstup do všech muzeí je zdarma), kde jsme se ukryli před neduhy počasí. Pak už jsme jen nakoupili dárky a suvenýry pro sebe a nejbližší a v sobotu ráno vyrazili zpět k domovu, do Ostravy.