Holasicko, určitě mnozí z Vás se budou divit, kde toto území hledat? Jedná se území na severovýchodě České republiky v okolí města Opavy (Opavsko, Krnovsko a Hlučínsko) a přilehlé území na severu, dnes ležící v Polsku.
Holasicko lze tedy dnes rozdělit:
území které dnes je součástí České republiky, jde dále historicky rozdělit dle stavu k 01.01.2000 na:
1.1. území, které bylo součástí Horno a Dolnoslezského vévodství
1.1.1 Opavsko
1.1.2 Krnovsko
1.2. území které bylo součástí Moravského markrabství – Enklávy
1.3. území které bylo součástí Pruského království – Hlučínsko
území, které je dnes součást Polska, lze taky dále rozdělit dle stavu k 01.01.2000 na:
2.1. území obývané českým etnikem
2.1.1 Ratibořsko
2.1.2 Hlubčicko
2.2. území ostatní v Holasicku náležící Polsku.
Od 6.století je celá tato oblast obývaná slovanským kmenem Holasiců. V roce 874 je území kmene Holasiců připojeno velkomoravským knížetem Svatoplukem (vládl 870-894) k Velké Moravě. Po zániku Velké Moravy se stává součástí Českého knížectví, po vítězných bitvách s Maďary u Lechu a na jihovýchodní Moravě roku 955 za českého knížete Boleslava I. (vládl 935-972). V roce 999 je celé toto území odtrženo a připojeno k Polsku. Ve 20. letech 11. století za českého knížete Oldřicha (vládl 1012-1033, 1034) je znovu připojeno k jím stabilizovanému Českému státu.
V roce 1269 český král Přemysl Otakar II. (vládl 1253-1278) na celém Holasicku zřizuje Opavské vévodství, jako samostatnou zemi v rámci Českého státu a věnuje ji svému levobočkovi Mikulášovi I., spolu se znakem svisle půleným – bílá heraldická pravá a červená heraldická levá polovina. Mikuláš I. zde založil boční větev rodu Přemyslovců. Po vymření opavských Přemyslovců v 1. polovině 15 století se zde střídají držitelé.
Na území Holasicka za velice specifickou formu území lze považovat tzv. Enklávy, které se nestaly součástí Opavského vévodství. Enklávy, kromě svého všeobecného významu, byl oficiální název v 19.století označující území Markrabství Moravského, které bylo obklopeno územím Vévodství Horního a Dolního Slezska. Toto specifické území existovalo od 13. století do roku 1918. Je tak jedinou územní raritou typu enklávy, která zůstala Českému státu, na rozdíl od enkláv Českého království v Německu, které existovali od Karla IV. do 19 století.
Celé tyto Enklávy měly dohromady 288 km 2. Skládaly se z těchto dílčích enkláv:
- Osoblaha (Hotzenplotz), byla největším územím v Enklávách o rozloze 127,38km 2 a je dnes výběžkem České republiky do Polska. Osoblaha byla přirozeným centrem těchto Enkláv.
- území Litultovic a Životic, nebylo v plným slova smyslu enklávou, ale výběžkem Moravského markrabství do Slezska, který vedla až k městu Opavě.
- okolí Vlaštoviček,
- Butovic a Slatiny, se Suchým Lazcemi a Hadruňkem
Jako Moravské území bylo součástí od roku 1182, kdy bylo ustanoveno Moravské markrabství. Po ustanovení Opavského vévodství se enklávy jako majetek Olomouckého biskupství nestaly součástí této země, ale zůstaly dál součástí Moravy. Po prohrané válce, kdy Marie Terezie ztratila v roce 1742 ve prospěch Pruska většinu Slezska a Kladsko se Osoblaha stala výběžkem, možná z důvodu, že byla součástí Moravy.
Enklávy byly součástí Moravy a byly jejími zemskými úřady řízeny až do doby Josefa II., který po hledisku správním začlenil enklávy pod Krnovský krajský úřad. V roce 1850 z hlediska soudního a výběru daní byly Enklávy podřízeny úřadům c.k. místodržitelství Slezského vévodství v Opavě, ale daně se odváděly na Moravu. Přesto však po politické a volební stránce spadaly do Moravského markrabství a tvořily jeden jeho volební okres, který vysílal jednoho poslance na říšskou radu království a zemí do Vídně.
Po začlenění Enkláv do Československa koncem roku 1918 tyto enklávy jako specifické právní území zanikly a jejich území se stalo součástí Slezské země. Slezská země se v roce 1927 sjednotila s Moravskou zemí a vznikla Moravskoslezská země.
Ted se však vraťme k ostatnímu území Holasicka.
V roce 1365 se od Opavska oddělilo, jako samostatná země, knížectví Krnovsko. Znakem Krnovska se stává zlatá lovecká trubka na modrém poli. Opavsko a Krnovsko byly až do roku 1659 samostatné země, poté zaintegrované do země vévodství Horní a Dolní Slezsko.
Opavsko i Krnovsko se roku 1526 spolu s celým Českým státem stává součástí Habsburské monarchie. V roce 1622 Krnovské knížectví a v roce 1623 Opavské vévodství získává Karel z Lichtensteinu a drží je jeho rod až do jejich zrušení roku 1918 (zánik Habsburské monarchie). Od 17.století jsou u znaku Opavska prohozeny barvy. O významu těchto území pro Lichtensteiny svědčí to, že jim byly umístěny do jejich rodového znaku a to v 2. poli znak Slezska, v 4. poli znak Opavska a v 6. poli znak Krnovska. Tento jejich stále platný rodový znak je dnes i státním znakem bohatého nezávislého státu Lichtensteinské knížectví v Alpách (stát mezi Švýcarskem a Rakouskem).
V roce 1742, za vlády Marie Terezie (vládla 1740-1780), je v důsledku Vratislavského míru většina Slezska připojena k Prusku. Území na sever od řeky Opavy, jak Opavska tak Krnovska, se stává součástí Pruska a přestává být součástí Opavska a Krnovska. V tomto severním území se udržel zčásti český národ i po dobu pruské, později německé, vlády. Dokonce většina území obývané touto populací byla dne 10.01.1920 připojena k Československu pod názvem Hlučínsko (316km 2 a 40.000 Čechů). Bohužel, nebylo připojeno území Hlubčicko a Ratibořsko s 17 českými vesnicemi a populací 13.500 Čechů těsně za hranicí; to zůstalo v Německu, dne 13.06.1945 bylo obsazeno československými vojenskými jednotkami (připravovala se jeho anexe Československem), které ho ale musely na nátlak Sovětského svazu vyklidit (tzv. Ratibořský incident) a stalo se součástí Polska.
Zde bych se na chvilku zastavil u obyvatel Hlučínska, jenž v současnosti tvoří populačně i územně 0,5% České republiky (dále jen ČR). Lze zde dodnes vystopovat nižší zločinnost než u ostatní populace ČR, upravené obce, větší disciplínu a slušnost. Proč tomu je, lze najít v tom, že právě v letech 1742-1920 byli součástí Pruska (po r. 1871 i sjednoceného Německa), a znovu v letech 1938-1945 Německa ( Altreich) a tudíž zde platilo pruské právo. Na pruské právo vzpomínají obyvatelé Hlučínska rádi.
Teď odbočím, abych to vysvětlil. Dnes v ČR platí právo, jenž ve své podstatě vzniklo za císaře a krále Františka I. (začátek 19. století, Habsburská monarchie). Vychází ze staré německé právní tradice a obsahuje takové právní pojmy, jenž jsou velmi volně definovatelné, uvedu příklady: běžné, podstatné, obvyklé, zvlášť zavrženíhodné, řádné, přiměřené, nepřiměřené, závažné, společenský nebezpečné, přísné, podobné, větší než menší atd. Což v praxi znamená popření oddělení moci soudní a zákonodárné neboť soudce sám do jisté míry musí říct, co tyto pojmy představují. Tudíž je jakýmsi místním doplňujícím zákonodárcem. Je zde i nebezpečí, že při silné žalobě je odsouzen snáze i nevinný a při silné obhajobě snáze je osvobozen vinný. Totéž platí o ostatních státních zaměstnancích (výkonná moc).
Toto dnešní české právo se, již ve své době, vyznačuje sice pozitivem, že popíše veškeré stránky lidské činnosti, ale při současném negativu nejasnosti, nepřesnosti, pomalosti, malé účinnosti a nelogičnosti. Důsledkem toho je průměrná až nízká ochrana života, zdraví a majetku. Toto dnešní právo České republiky má blíž k právnímu systému balkánských nebo východoevropských států než k právnímu systému západoevropských států. Že toto právo nevyhovuje české mentalitě je vidět z neztotožnění většiny lidí s právem a nejvíce je markantní u Čechů, kteří přišli do styku s jiným právem, př. u emigrantů v západních státech nebo Čechů žijících v Hlučínsku, které bylo v letech 1742-1920 součástí Pruska. Dokonce po připojení Hlučínska k ČSR (rok 1920) a po zrušení posledních pruských právních předpisů na Hlučínsku (pruské právo vykazuje lepší ochranu života, zdraví a majetku než právo Františka I.) roku 1927 u těchto Čechů vznikla, celkem logicky, nenávist vůči ČSR. Z toho vyplývá, že české mentalitě je bližší jasné, účinné a srozumitelné právo popisující veškerou lidskou činnost a chránící slušné občany.
V Německu platí právo, jehož smyslem je všechno přesně jednoznačně popsat a ztotožnit obyvatele s ním. Toto právo vzniklo v Prusku za krále Fridricha Viléma I. (vládl 1713-1740) a sjednocením Německa v minulém století se přeneslo na celé jeho území. Tento král provedl reformu tak, že všechny zákony vycházející ze staré německé tradice zrušil, zavedl nové zákony, jež jsou srozumitelné, jednoznačně formulované a účinné. Došlo zde k odluce soudní, zákonodárné a výkonné moci. Takže dnes paradoxně v Německu jsou zákony, jež nevychází ze staré německé právní tradice, ale z potřeb reálného života, zatímco dnes v České republice platí staré tradiční německé právo. To, co se říkalo o obyvatelích Pruska či ostatního Německa před zavedením práva od pruského krále Fridricha Viléma I., je to samé, co se dnes říká o nás, tj. právní zmatek, chytráčkování, poklonkování, zlodějinky, strašpytlování, že jsou malí atd., ale zavedením tohoto práva se to o nich přestalo říkat.
Ale nyní se již vraťme k tomu území, které zůstalo po roce 1742 českému státu v rámci Habsburské monarchie. V důsledku ztráty slezského zemského města Vratislavi se stává roku 1742 Opava slezským zemským městem. V prosinci roku 1918 stalo se Opavsko a Krnovsko součástí Československa a to po zrušení separátního německého útvaru Sudetenland (sídlo měl v Opavě a vznikl dne 30.10.1918) československým vojskem složeným hlavně z českých dobrovolníků.
Československo oceňovalo státoprávní význam Holasicka i tím, že ve svém velkém znaku (platný v letech 1920-1960) umístilo kromě znaku Slezska v 5. poli za znak Těšínska v 6. poli (zlatá orlice na modrém poli) znak Opavska do 7. pole (svislý červený a bílý pruh) a znak Hlučínska do 8. pole (v heraldické pravé polovině zlatá korunovaná orlice na modrém poli, heraldická levá polovina svislý bílý a červený pruh).
V Československé republice je od roku 1918 Opava slezským zemským městem a dokonce v letech 1920-1927 byla sídlem komisaře pro nově nabyté území od bývalého Pruského království (Německa) a to kraje Hlučínského. Roku 1927 je země Slezsko zrušena a stává se součástí Moravskoslezské země a Opava přestává být zemským městem.
Na Opavsku, Krnovsku a Hlučínsku bylo v letech 1935-1938 vybudováno lehké a těžké opevnění, včetně několika tvrzí, na obranu první republiky. Některé objekty opevnění užívá současná Armáda České republiky dodnes. Taky je zde dnes známé muzeum Darkovičky, věnované právě tomuto opevnění. V září 1938 je osoblažský a sudický výběžek ovládnut Henleinovci a jsou zde na celém území boje Stráže obrany státu a československé armády s nimi. V říjnu 1938 se celé území stalo součástí Velkoněmecké říše v důsledku Mnichovské konference.
V dubnu 1945 v rámci Ostravské operace (trvala od 10.03.1945 do 05.05.1945) je toto území včetně Ostravy dne 30.04.1945 dobyto Rudou armádou a Československým armádním sborem a to jeho 1. čs. smíšenou leteckou divizí a 1. čs. tankovou brigádou (tato brigáda se zformovala za 2. světové války na východě ze značné části z Čechů uprchlých před nacisty a z Čechů usazených na ukrajinské Volyňi a dalších územích na východě Evropy).
Celé toto území se po jeho dobytí v dubnu 1945 stává opět součástí Československé republiky (od roku 1960 Československé socialistické republiky) a to v rámci Moravskoslezské země až do roku 1949, poté se stává součástí Ostravského kraje, dále při správní reformě roku 1960 Severomoravského kraje (okresy Bruntál, Opava a sever Ostravy). Při federalizaci Československé socialistické republiky (od roku 1990 Česká a Slovenská federativní republika) se k 01.01.1969 stává součástí České socialistické republiky (od roku 1990 České republiky).
Po zániku České a Slovenské federativní republiky se dne 01.01.1993 celé toto území stalo součástí nezávislé České republiky. Česká republika v roce 2000 včlenila Holasicko do Ostravského kraje, který se dne 31.05.2001 přejmenoval na Moravskoslezský kraj. Samotný Moravskoslezský kraj vytváří vyšší statistickou jednotku Evropské unie NUTS 2 – Region soudržnosti Moravskoslezsko.