Dozvěděli jsme se, že jedenačtyřicetiletý pan Kmenta, který pochází z Nymburka, vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy – obor tělesná výchova pro první stupeň. Chtěl ostatním sdělovat informace již odmalička, na základní škole a na gymnáziu vydával školní časopis. Když se však rozhodoval, zda půjde studovat žurnalistiku, uvědomil si, že by nebyl ničím jiným než „hlásnou troubou komunistů“, rozhodl se tedy tehdy pro Ped. fakultu UK. Tu dostudoval v roce 1991.
Již v roce 1989 měl potřebu rozvážet letáky, zapojil se do vzniku Občanského fóra. Zúčastnil se konkurzu k agentuře ČTK. Tam spatřil v jedné z místností stůl plný psacích strojů. Dostal strach, že budou měřit psaní na rychlost, už se mezi dveřmi chtěl otočit. Nakonec však konkurz absolvoval a přijali jej i přesto, že nepsal kdovíjak rychle. Bylo mu totiž řečeno, že rychlost psaní se dá naučit. V agentuře ČTK strávil 2 roky svého profesního života, dost mu to dalo. Světové tiskové agentury mezi sebou navzájem soutěžily.
Pracoval na zárodku dnešního počítače, kde měl k dispozici prapraverzi dnešního Wordu. Po odpracovaných dvou letech v ČTK přešel k Mladé frontě Dnes, kde pracuje s přestávkou let 2000-2003 dodnes. Zde strávil tedy většinu svého profesního života. Jednoho dne ale zatoužil po změně, neměl však příliš možností, kam by se „vrtnul“. MF Dnes je v tištěné podobě taková elita sama o sobě, mohl jít jedině dělat někam televizního žurnalistu či něco podobného. Mnoho jiných možností se nenabízelo. Údajně se říká: „Kdo prošel Mladou frontou, může o sobě říct, že je novinář.“ Pan Kmenta prošel i bulvárem. Působil i v časopise Super, kde strávil rok, nalákal jej sem jistý pan Štěpánek.
Pan Kmenta má výbornou fotografickou paměť. V letech 1995-96 se zaobíral i problematikou armády – přesněji řečeno nejrůznějšími korupčními kauzami kolem výběrových řízení o zakázkách pro armádu, které tehdy byly řešeny Inspekcí ministerstva obrany.
Jednoho dne byl u jednoho nejmenovaného pohlavára, který měl na stole jisté „ultratajné“ dokumenty ohledně jedné z kauz. Někam si na chvilku odskočil. Pan Kmenta nahlédl do dokumentu na stole – po dobu cca 30 sekund. Zapamatoval si svou grafickou pamětí přesné rozložení textu na dokumentu, pak jen přišel do práce a vše „hodil“ na papír. Onen pohlavár se pak velice divil, když se v novinách dočetl téměř slovo od slova o tom, co bylo v dokumentu, a podezříval někoho ze svých spolupracovníků, že panu Kmentovi dokument tajně poskytl. To však nebyla pravda, pan Kmenta jen využil svého daru od matičky Přírody.
Vždycky chtěl dotahovat kauzy do konce, což je jeho plus oproti dnešním mladým novinářům. Důslednost v novinařině je bolestné téma. Málokdo zůstane u novinařiny tak dlouho, aby kauzy, které se táhnou i několik let, dotahoval do konce. Nebo už je mezitím kladena priorita na jiná, čtenářsky žádanější témata. Dle pana Kmenty může být dobrým novinářem jen ten, kdo je rychlý, přesný, má informace, nebojí se, má ostré lokty. Za 2 až 3 dny poté, co oznámí šéfredaktorovi úmysl zpracovat informace o nějakém dění, už musí být vidět nějaký výsledek, za nicnedělání nemůže být placen.
V roce 2003 mu Jiří Kubík nabídl, aby se vrátil zpět do Mladé fronty. Pan Kmenta se tehdy specializoval na problematiku bezpečnostních složek a politiky. Zažil mladého Stanislava Grosse a sledoval jeho profesní dráhu od samého začátku. Psal i o Jiřím Paroubkovi. Nerad dělá úsudky o politicích po krátké době – takoví politici se sledují i několik let. To pan Kmenta byl za nucenou rezignací Stanislava Grosse z vysoké politiky koncem roku 2005, kdy vyšla najevo aféra kolem jeho financí, která způsobila tříměsíční vládní krizi. Tuto kauzu totiž rozkryl Kmenta.
Vedle Sabiny Slonkové, Jaroslava Spurného a Jana Macháčka je pan Kmenta jedním z mála, kdo vydržel u investigativní novinařiny. Takový investigativní novinář totiž musí mít kontakty u policie, na státním zastupitelství, u soudů. Informace zásadně nekupuje, neboť pak zde nemá záruku objektivity, jelikož ten, kdo to dělá pro peníze, může podávat informace i ne úplně pravdivé, jen aby si přišel na „to své“. Proto také, když se na pana Kmentu obrátil jeden bývalý policista a nabízel mu korupční kauzu ohledně nějakých nemocnic, tak jej odmítl, neboť ten mu chtěl informace prodat.
Konkrétně kauzu Mrázek pan Kmenta sledoval celých 12 let. Přišlo mu totiž podivné, že se jméno Mrázek objevuje v každém 3. případu z podsvětí. Politický systém, který nyní panuje v ČR, je politickým systémem propojeným s mafií, praktikuje se tu polomafiánská politika. V ČR však mafie nejsou založené na rodinných vazbách, jako je tomu u prapůvodních mafií v Itálii. Ti, co měli za komunismu známosti a informace, uvažovali o businessu, pak se změnil režim na kapitalismus. Dříve to byli veksláci – budovali si „svůj kapitalismus“ za období socialismu. Po roce 1989 se z nich stali majitelé a společníci směnáren, kteří si vydělali x milionů, podnikali na hraně zákona, korumpovali politiky, orgány činné v trestním řízení, úřady… Ale byly i skupiny, které šly „natvrdo“. Tyto skupiny se točily kolem Pitra, Malého, Mrázka. Měli nelegálně obrovský majetek, který měli zaštítěný „legální“ činností. Tunelovali banky….
Podle něj jsou politici jen loutky, které jednají na objednávku. Klíčové postavy, které tyto loutky ovládají, však jsou skryté kdesi v pozadí. Tyto osoby mají finanční moc, kontakty úplně všude, kde je mít potřebují. Mrázek měl lepší vazby na orgány činné v trestním řízení než samotní politici. Na dotaz někoho z Mensanů, kdo je dle jeho názoru vrahem Mrázka, odpověděl pan Kmenta tajemně: „Najatý vrah jednal na přání někoho z vrcholné politiky. Mohlo se jednat o lidi z tajných služeb, z rozvědky.“
Kvůli kauze Mrázek byl i na rozhovoru s nejvyšší státní zástupkyní, Renatou Veseckou. Celou kauzu prý nechala znovu otevřít. Pan Kmenta si povídal s nejrůznějšími lidmi, víc se jim věnoval než policie, stýkal se s nimi ne na dvou, ale klidně na třech, čtyřech, pěti setkáních, takže mu také řekli více informací než policii, uměl to s nimi.
Sledoval Mrázka s Pitrem ve společnosti Setuza a jejich konkurenční boj s Baudyšem (ten měl příznivce v ČSSD – Paroubka, Grosse). Lidé v bezprostředním okolí pana Václava Klause jsou údajně také zapojeni do organizovaného zločinu. Zajímavá je už jen skutečnost, jaký humbuk vyvolalo vydání třetího dílu Kmotra Mrázka – Krakatice. Byl změněn zákon o odposlouchávání coby jednoho z operativně pátracích prostředků, které má policie k dispozici při rozpracování zvlášť závažných trestných činů.
Politik, kterého by pan Kmenta označil jako slušného, je Václav Havel. Dále pan Špidla – i když s tím nesouhlasí bezvýhradně – ten údajně neumí „to své prodat“. Nyní v ČR panuje éra tzv. „bílých límečků“ (zločiny páchají pánové – „kravaťáci“, do kterých by to nikdo neřekl – jedná se hlavně o závažnou hospodářskou kriminalitu), tolik se nevraždí.
Kromě trilogie knih Kmotr Mrázek napsal Jaroslav Kmenta ještě dvě knihy – v roce 1999 byla vydána první z nich – Pouštní horečka (1999) – o válce v Zálivu a druhá se jmenovala Český špion Erwin van Haarlem, která mu vyšla v roce 2005.
Dozvěděli jsme se i o tom, jak knihy vlastně vydal. Je sám sobě nakladatelem, protože se rozhodl, že u cizího nakladatele, kde nemá jistotu, že se informace „nerozutečou do světa“, si knihy vydat nenechá. Slíbil, že Mladá fronta Dnes bude první, komu dá své informace. Navíc cizí nakladatelé mají pořád připomínky k textu. Založil si tedy své vlastní nakladatelství. Poté, co knihy vytiskl, si však uvědomil, že je sice hezké, že knihy má, ale k čemu mu to je, když mu budou ležet doma na polici. Zjistil, že nejdůležitějším článkem celého koloběhu od napsání knihy k jejímu přečtení čtenářem je distribuční síť. Distributoři jsou ale velice vybíraví v tom, jaké knihy vezmou. Vydal proto první knihu nákladem 5.000 výtisků, na jejichž vydání si vypůjčil v bance 150.000 Kč. Zavolal na distribuční síť, jejíž jméno znělo nějak jako Pemmit (omlouvám se, špatně jsem slyšela). Tam mu však řekli, že knih na takové téma je v poslední době na trhu dostatek. To se událo na Vánoce 2007. Poté obvolal Kanzelsbergera, Neoluxor, Kosmas. Během 10 dnů bylo všech 5.000 výtisků vyprodáno. Musel nechat dotisknout další. Jen prvního dílu se prodalo dosud na 40.000 výtisků. Tímto se pan Kmenta dostal na špici nejprodávanějších českých autorů – mezi Viewegha, Svěráka a další.
Na dotaz, zda mu bylo vyhrožováno někým z podsvětí při psaní trilogie o Mrázkovi, odpověděl pan Kmenta tak, že „se samozřejmě bojím, jisté výhružky tu byly, dokonce jsem dostal dopis, kde stálo, že onen člověk ví, kam chodí mé děti do školy, kde bydlím, jestli s tím psaním nepřestanu, tak se něco stane… ale člověk to musí potlačovat, jinak by nemohl dělat svou práci. Myslím si, že ten, kdo o tom mluví, to většinou neudělá. Takže to beru na vědomí, ale dál chci dělat svou práci.“
K samotnému závěru přednášky jsme si zahráli na ranní poradu redaktorů, kterou vedl šéfredaktor, pan Kmenta. To nebylo zas tak úplně od věci, neboť pan Kmenta si prošel dva roky i funkcí vedoucího „domácí rubriky“. A úplně na závěr nás čekalo velice milé překvapení – pan Kmenta si s sebou na přednášku přinesl dvě trilogie Kmotra Mrázka, které ti z nás, kteří nejrychleji odpověděli na jeho otázky (kolik je mu let, jakou přezdívku má Ivan Langer v podsvětí), vyhráli. A pan Kmenta jim je následně i s věnováním podepsal.
Během přednášky pan Kmenta odpovídal nám Mensanům na nejrůznější záludné i méně záludné otázky. Přednáška se ubírala dobrým směrem. Myslím si, že jsme se dozvěděli dost zajímavých věcí – a ti, co už o nich věděli, se ve svém vědění jen utvrdili.