Po mnoha letech, kdy jsem zvažovala účast na Mezinárodním festivalu her v Cannes, se mi to v únoru 2017 konečně povedlo. Přispěla k tomu i Mensa a její mezinárodní síť SIGHT.
Prvním krokem bylo samozřejmě rozhodnutí, že chci jet, druhým pak zkoumání možností cesty. Bingo, žlutá jízda, tedy bus do Janova za 300 korun. Současně letenka Milán–Praha za méně než tisícovku. Tomu už se nedá nic vytknout. Jedem!
Starosti o cestu tedy máme za sebou, co bydlení? Mám si vzít stan a přenocovat na pláži, nebo tam existují hostely v „česko-studentských“ cenách? Kdepak, C je správně, využiju SIGHT. Píšu pár vět o tom, že si chci zatrénovat na MS a po delší době vidět pár známých, kteří taky budou na festivalu, kousek anglicky, kousek francouzsky. Pak ještě vyplňuji formulář. Vše jde koordinátorovi SIGHT do Francie, který okamžitě oslovuje do programu zapojené členy Mensy v oblasti Azurového pobřeží (Cote d‘ Azur – CAZ). Netrvá to dlouho a přichází nabídka. Postupně domlouváme podrobnosti mého pobytu.
Na pátek večer hned po příjezdu počítám s fondue s bandou francouzských mensanů, kvůli více než hodinovému zpoždění autobusu a problémům s parkováním však večeři nakonec vzdáváme.
Ráno vyrážím busem do Cannes, kde přes hodinu čekám ve frontě na vstup do herního ráje. Letištní rám, ukázat pas, batoh a už jsem uvnitř. 12, 10, 08, 06, 04, 02 – propozice sice říkají zóna tři, ale cesta po sudých se vyplatila – koutek Awale je připraven kousek za cedulí 02. Oware mi i přes usilovný domácí trénink na počítači moc nejde, ale mám spoustu materiálu pro knížku. A stihla jsem si prohlédnout i značnou část všeho ostatního a pozvat všechny federace do Pardubic. Parta příznivců mankalových her jde na večeři, já z ní ovšem rychle mizím, abych stihla vlak. Večer ještě stihnu malý domácí koncert – jezdíte gumovou kuličkou nebo válečkem po velké skleněné nebo menší měděné nádobě, čímž vzniká úžasný a překvapivě dost silný zvuk. Nádhera.
Ráno opět vlak, hodina čekání a už jsem zase na místě. Projdu oddělení pro nejmenší hráče a pak utíkám na svůj druhý turnaj, tentokrát v Toguz kumalaku. Los je přívětivý, mám čtyři body z pěti a zcela překvapivě druhé místo. Festival končí, já se snažím vymyslet, jestli dopravím desky poštou nebo letadlem (tak či tak to jsou zvýšené náklady, ale vzhledem k finanční výhře se to dá ustát).
Ráno dobalit a hurá domů. Jen tak tak dobíhám jak metro v Miláně, tak autobus na letiště, ale stíhám, uff! Příště jedu FlixBusem z Prahy až do Cannes a zpět také, žádné letadlo. Ta krása při projíždění Švýcarska, Itálie i samotné Francie… Kolik asi bylo těch tunelů? A jak tam v té strmé výšce můžou bydlet, lézt tam s nákupem – brr. Moc děkuji hostitelce France za přijetí a těším se, že se za čas opět uvidíme – třeba na mankalovém turnaji v Pardubicích, v Kazachstánu či opět v Cannes.