„No jo, my všichni, Evropané i Američané, jsme pro ně bílí ďáblové,“ přikyvuje moje učitelka čínštiny a letmo přejede pohledem přes můj černobílý, nakrátko střižený extravagantní účes. „Hm, tak to já představu bílého ďábla naplňuji určitě dokonale, nejen svým zjevem a nejen v Číně,“ reaguji s pochopením. „Jen mě překvapuje, že na mě v taoistickém klášteře jednou ne tedy pokřikovali, ale spíš pozpěvovali „alelujááá, alelujááá,“ směji se, že si to mniši asi spletli, a přemýšlím, jak to s tím peklem v taoismu vlastně je. Před odjezdem do Číny jsem sice „nalejvárnu“ z reálií dostala, ale tento druh informací jejím předmětem zrovna nebyl. Stejně jako skutečnost, že pro Číňany je největší pýchou a vrcholem umění schopnost okopírovat věci, které udělal někdo jiný, tak, aby vypadaly přesně jako originál. Ale pozor, jde skutečně jen o kopii formy: funkci a obsah už Číňané většinou okopírovat neumějí nebo je záměrně pominou. Paní učitelka dala k dobru zkušenost s koupí výkonného USB klíče za neuvěřitelnou (tedy neuvěřitelně nízkou) cenu: na místě jim na počítači produkt předvedli – fungoval úžasně; doma nejen že nefungoval, ale ještě jim zaviroval a shodil počítač … A já jsem si vzpomněla, jak jsem své poslední jüany utratila v duty-free shopu na pekingském letišti za dobrůtky od firmy Hershey’s – v úpravné taštičce naskládané dokonale napodobené čokoládové pusinky, které se ale – na rozdíl od mně známého lahodného originálu – opravdu nedaly jíst … Tyto informace prostě v žádném průvodci nenajdete.
Na obědě s paní učitelkou jsem byla asi pět týdnů po návratu z dovolené, takže jsem už spoustu věcí viděla s nadhledem. Ale připouštím, že byť jsem si pár zemí už předtím projela, zažila jsem v Číně menší kulturní šok.
Ale možná bych to měla vzít od samého začátku. Asijská kultura mě přitahovala odmalička, již několik let se věnuji tai-ji (to je taková ta pomalá forma bojových umění; její název se přepisuje různě, nicméně já se budu držet této varianty). Chtěla jsem se ho jet učit přímo na místo jeho vzniku a letos nastala příhodná situace na to, abych si vzala měsíc dovolené a vyrazila. Se mnou se do Číny vypravila početná a po všech stránkách velmi nesourodá skupina pětadvaceti lidí. Většina z nich se také zabývala tai-ji, ale řada z nich se ke skupině přidala jen proto, že se od kamarádů doslechla, že měsíční pobyt v Číně by měla zahájit sedmidenní cesta po Tibetu. Následovat měl týden bydlení, meditace, výuky a cvičení tai-ji i taoismu přímo v areálu kláštera ve Wudangských horách, které prosluly právě nejen jako centrum bojových umění, ale i taoistické filozofie, a poté dva týdny „individuálního“ cestování po Číně, které jsme si měli zařídit každý podle sebe.
Zhruba v polovině června jsme se dozvěděli, že Tibet bude od konce měsíce na další dva až tři týdny zavřený pro cizince z důvodu červencových oslav šedesátého výročí „osvobození“ Tibetu čínskou armádou. Je jedno, jestli už měl někdo zajištěný pobyt, cestu, ubytování – prostě čínské úřady rozhodly, že tam nikoho nepustí. A hotovo. To byla dost nepříjemná zpráva, protože jsme měli spoustu věcí zařízených, naplánovaných i předplacených a najednou bylo jasné, že na ně budeme muset zapomenout. Čekalo nás 14 dní čekání, zda nám Tibet náhodou neotevřou, a potom vše řešit ad hoc. Letenky bohužel už zrušit také nešly, respektive daly by se zrušit téměř za plnou cenu, takže jsme to vzdali. Do Číny tedy odlétala hodně zklamaná a netěšící se skupina – Tibet byl pochopitelně velkým lákadlem úplně pro všechny.
Vzhledem k tomu, že Tibet pak samozřejmě neotevřeli, byla naše trasa následující: Peking – Wudang – Chendgu a okolí (Leshan a Buddha Paradise), poté Tibetská náhorní plošina a zpět do Chengdu – Xian – Pingyao (s odskokem do skalního kláštera v Mienshan) – Wutaishan a odtud rychlovlakem do Pekingu (kde jsme strávili šest dní plus jeden den na neopravené části Velké čínské zdi).
Cesta z Prahy do Wudangu nám zabrala celkem tři dny, během kterých jsme museli vystačit jen se základní hygienou a převlečením (někdy i bez). Dva dny jsme strávili na trase Praha-Moskva-Peking s několikahodinovým čekáním v Moskvě, další noc a den pak cestováním vlakem. Na uvítanou jsme jeli tzv. hard-sleeper vlakem, tedy vlakem, který nemá uzavíratelná kupé, ale po jedné straně pouze kóje bez jakéhokoliv závěsu; v každé je umístěno šest lůžek. Na druhé straně vagonu pak vede podél kójí úzká ulička se sklápěcími sedátky u oken, kde se ale nedá moc pohodlně sedět, protože vás každou chvíli přinutí se zvednout buď některý spolucestující putující na toaletu (to se poznalo podle roličky toaletního papíru, kterou lidé třímali v ruce, protože toaletní papír ani mýdlo nejsou, až na vzácné výjimky, na veřejných záchodcích k dispozici a každý si musí vozit/nosit své), nebo obsluha s mopem či s pojízdným vozíkem, z něhož nabízí různé potraviny. Nejoblíbenějším jídlem ve vlaku je velká kulatá krabice s instantní nudlovou polévkou, jež se zalévá – podobně jako místní sítkové termosky s čajem – horkou vodou, která je k dispozici v ohřívači na konci vagonu, protože v celé Číně je voda pitná pouze po převaření, případně není pitná vůbec. Vzhledem k tomu, že vlak z Pekingu vyjížděl, měli jsme štěstí, že postele byly čistě povlečené – během jízdy se povlečení nepřevléká, ale zdálo se, že to nikomu z přistupujících Číňanů nevadí.
To první, co každého po příletu na první cestě asi zarazí, je to neuvěřitelné množství lidí, kteří se všude hemží a derou. Prostě jedete-li do Číny, zapomeňte na to, že byste snad někde mohli být sami. A ano, derou se je ten správný výraz, protože na stání ve frontě nebo dávání přednosti někomu můžete zapomenout. Číňan využije každé možnosti, aby se „vmezeřil“: ve frontě v obchodě, ve frontě na bezpečnostní kontrolu, která je i před vlakovým nádražím (nejen v letadle); není přitom nijak agresivní, ale slušný také ne. To další, nad čím našinci zůstávají zaraženě stát potlačujíce přitom dávivý reflex, je způsob, jakým se Číňané (a to muži i ženy) čistí. To, co má přijít pryč, se nejprve natáhne až z paty, pak ještě z nosních a všemožných jiných dutin, a pak se – flus! – mohutným obloukem někam odplivne. Někdy i na koberec nebo na podlahu v restauraci nebo ve vlaku. Nebo do umyvadla. Byli jsme upozorněni, že situace se už hodně, hodně zlepšila kvůli Olympijským hrám, ale nezaměnitelný zvuk hloubkového čištění nás provázel celý pobyt a já osobně jsem si na něj nikdy pořádně nezvykla.
V Číně je řada veřejnosti přístupných a udržovaných přírodní parků, které jsou už samy o sobě nějak vhodně ohraničené horami, řekami apod. a mají vstupní brány, u nichž je třeba zastavit a zaplatit. Odměnou za nemalé vstupné je potom možnost vozit se po areálu místními „zelenými“ autobusy zdarma. Podobně tomu bylo v případě Wudangských hor: u jejich brány na nás čekal mistr Yong, který nás měl učit tai-ji a starat se o nás během našeho týdenního pobytu. V kombinaci s vlasy vyčesanými do drdůlku na temeni hlavy působilo jeho civilní oblečení trochu divně: mniši ve Wudangu nosí obvykle širší kalhoty (aby se v nich dalo pohodlně cvičit), přes ně širší a dlouhou halenu se šikmo střiženým zapínáním, s páskem nebo bez pásku, a kalhoty mají dole zastrčené do něčeho, čemu jsme přezdívali štulpny: byly to vysoké plátěné podkolenky, které se natahovaly přes kalhoty a upevňovaly šňůrkou. Oděv je zakončen černými cvičkami s vystříhanými otvory, kterými prosvítá bílý podklad. Štulpny sloužily nejen jako ponožky, ale měly i svoji důležitou duchovní funkci. Jak nám bylo vysvětleno – nikdo z taoistů ani z lidí obecně není dokonalý, občas námi cloumají špatné myšlenky, jak jsou těžké, tak klesají dolů, no a štulpny mají to špatné zachytit, aby se to pak neválelo někde po zemi, např. v taoistickém chrámu. Ze začátku, než se nám trochu roztáhly na čínskou míru udělané cvičky, které jsme dostali společně se cvičebními oblečky, se někteří snažili vstoupit do chrámu bez štulpen, jen v sandálech. Do chrámu jsme museli povinně dvakrát za den. Provinilci byli okamžitě vykázáni s tím, že se musí řádně upravit. My jsme toho vlastně o taoismu a místních zvycích vůbec moc nevěděli – například hned první den, když jsme si odbyli otevírání chrámu, zapalování vonných tyčinek a první „bohoslužbu“, jsme čekali venku, než budeme cvičit. A tak jsme si někteří posedali na takový ten vysoký práh, který je ve vchodech do chrámů. Mistr Yong přiběhl s dost vyděšeným a nevěřícným pohledem a rychlou gestikulací nás všechny zvedl. Tak jsem jen zoufale utrousila: „Šmarjá, já jim asi znesvětila chrám,“ a nějaký dobrák ze skupiny neopomenul dodat „ale zase máš teď osvícenej zadek“.
Náš pobyt v klášteře se řídil pevně stanoveným programem, který se upravoval jen podle počasí. Vstávali jsme v půl šesté nebo dřív, podle toho, jak kdo chtěl být sám při ranní hygieně. Pro asi dvacet lidí, kteří byli ubytovaní v klášteře (ostatní bydleli v hotelu a chodili cvičit do jiné školy), byla k dispozici dvě sociální zařízení, kde bylo několik tureckých záchodů pro muže i ženy dohromady, a jen dvě sprchy. V šest hodin následovalo otevírání chrámu, poté úklid kláštera, snídaně, cvičení, „doprovodný program“ jako např. seznámení se s čínskou medicínou a výuka liturgických zpěvů a taoismu nebo výlety po okolí. Každý večer jsme pak měli individuálně meditovat, to se nám ale moc nedařilo dodržovat, protože zážitků a míst v okolí, která jsme chtěli vidět, bylo moc.
Jednou z podmínek pobytu v klášteře, kde cizinci obvykle nesmějí přespávat a ženy tam už vůbec nemají co dělat, bylo, že budeme nosit mnišské oblečky (které nám ušili předem podle zadaných rozměrů), a to v klášteře i mimo něj. Oblečky byly světlé, krémové barvy, což byla značná nevýhoda nejen proto, že se rychle špinily, ale také proto, že většina z nás měla po příjezdu střevní problémy. Já jsem do toho chytla ještě i virózu s rýmou a kašlem, takže jsem se pak obávala každého neočekávaného kýchnutí nebo zakašlání, protože jakákoliv nehoda by se maskovala jen velice těžko. Nemusím asi ani zmiňovat, že když jsme v těch oblečcích šli ven, budili jsme u místních hodně velkou pozornost.
Jídlo je v Číně kapitola sama o sobě. Ať už jsme měli snídani v klášteře, nebo potom v hotelích, hlavním chodem byla zelenina, něco jako rýžová polévka, případně rýže, a knedlík. Normální, kynutý, bez příchuti, jen jednou s nějakým pórkem nebo podobnou zeleninou. Tvar měl asi jako naše buchta. V hotelích bývala v nabídce i vajíčka (ta se obzvláště dobře jí hůlkami) a něco jako smažené preclíky z těsta podobného koblihovému, ale ne sladkému. Pití se k jídlu nedává, kromě sklenice mléka; jen ve dvou hotelích, které byly spíše hostely západního typu, nabízeli ke snídani kávu a čaj. Zelenina byla všemožná, většinu jsem ani neznala a přiznám se, že jsem se nemohla zbavit dojmu, že kuchař naše jídla připravuje tak, že vyběhne z areálu kláštera, něco tam venku rychle požne srpem, pak to spaří horkou vodou, přidá mísu rýže a volá – máme oběd. A ještě jedna důležitá věc: v Číně se jídla skoro vůbec nesolí a i „slané“ pečivo, které jsme si tam kupovali (nemusím snad zdůrazňovat, že nic podobného jako náš chléb tam neznají), bylo nasládlé. Já jsem jednou rozesmála náš autobus povzdechem, že „teď už chápu, proč zvěř šílí, když ji nepustí k solnému lizu,“ což nikomu v Čechách nepřijde moc vtipné, ale tam … Strava v klášteře byla přísně vegetariánská – alespoň tedy pro nás, nevím, jak to bylo s přítomnými mnichy, protože když jsem šla jednou něco vyhodit do popelnice, našla jsem tam podivně nahnědlou, jakoby zauzenou kostru. Kdybych chtěla být hodně ošklivá, napsala bych, že po této příhodě jsem v klášteře u kuchyně už nevídala čtyři rezaté kočky, ale jenom tři, ale ošklivá nebudu – původ kostry nám zůstal utajen. Jen jsme se začali tak nějak ušklibovat nad tím deklarovaným vegetariánstvím ostatních mnichů. Jinak jsme my odvážnější během další cesty ozkoušeli i jídlo na ulici a v malých pouličních restauracích nebo spíše bistrech. K dispozici byly různé plněné i neplněné placičky, ve většině restaurací si člověk mohl dát „salátový bar“ dle svého výběru plus třeba nudle nebo rýži buď v polévce, nebo s nějakou omáčkou, různé druhy masa s různými omáčkami (podobně jako v českých „čínách“, jenže to chutnalo úplně, ale úplně jinak), jednou jsme vyzkoušeli i jídlo ve velkém „hrnci“, ke kterému dostal každý z nás misku rýže a z hrnce si odebíral. Maso se do jídla většinou sekalo i s kostmi, sousedka u stolu tam našla i kuřecí zobák. Místní lidé kosti a jiné nestravitelné zbytky plivali i v restauracích přímo pod sebe – věděli, že po jejich odchodu naběhne někdo se smetáčkem a lopatkou nebo mopem a vše pečlivě uklidí. Skutečně dobré jídlo jsme měli dvakrát: jednou v klášteře Purpurových oblaků, kam jsme se šli podívat a měli možnost navštívit i místa určená jen pro mnichy, kteří nám i sami uvařili, a potom v Chengdu, kde nás řidiči autobusu vzali do jedné zapadlé malinké rodinné restaurace.
Další kapitolou, která souvisí s výše popisovaným jídlem, byly toalety. Kromě hotelů, hostelů a zfalšovaných „západních“ prodejen, jako třeba Starbucks (v jedné jsem se vcelku naivně domáhala od vyjeveného personálu razítka za kávu na věrnostní kartičku v domnění, že se skutečně jedná o součást celosvětového řetězce), McDonald´s a KFC, byly záchody turecké, velmi špatně udržované a bez toaletního papíru. Zejména pak v jedoucím kymácejícím se vlaku bylo vykonávání potřeby skutečným zážitkem.
Ale zpět k pobytu v klášteře: na rozdíl od našich zemí, kde už pohané vyhledávali energeticky silná místa, na kterých stavěli své modly a další věřící později jiné svatostánky, jsou chrámy v Číně většinou vysoko v horách. Jednak proto, aby byly blíže k nebi, a tedy k bohům, jednak proto, že jsou umístěné v klidu, odtrženy od běžného života a povzneseny nad něj v každém slova smyslu. Přiznám se, že výuka taoismu nás zajímala, měli jsme ji v programu, ale stejně jsme se o taoismu moc nedozvěděli. Především proto, že jsme měli překlady přes jeden jazyk navíc, přes angličtinu, a naše průvodkyně byla v angličtině opravdu dost slabá. Sice spíše než k taoismu jsem vždy inklinovala k japonskému zen buddhismu, ale teorii moc neovládám a božstva neznám, jen jsem tak nějak vyrozuměla, že se tato dvě učení od sebe moc neliší.
A to byla další věc, která nás překvapila: většina z nás totiž čekala všude duchovno. Ale nějak jsme ho v tom klášteře nenacházeli. V rámci našeho denního programu jsme se účastnili otevření chrámu „kostelníkem,“ zapálení vonných tyčinek i taoistických bohoslužeb (věděli jste, že když se klaníte a čelem se dotýkáte země, tak je to vlastně zdraví prospěšné, protože se tím stimuluje nějaký akupresurní bod na čele?), ale připadalo mi, že to těch pár mnichů nebralo nijak moc vážně, spíš jako každodenní zaměstnání. Nevěřila jsem svým očím i uším: když jsme před chrámem cvičili, kostelník si v chrámu udělal ranní zelený čajík, otevřel si noviny a pustil si nahlas nějaké místní rádio. My jsme se lopotili s dechovými cvičeními, kostelník usrkával čaj a šustil novinami, rádio v chrámu vyhrávalo hlasitě častušky a na to vše s mírným úsměvem shlížel ze svých trůnů Lao-c‘, otec taoismu, ve třech svých reinkarnovaných podobách.
Neuplynulo ani pár dní a kombinace pevného programu, nemožnosti soukromí, tvrdých postelí, tvrdých hygienických podmínek, vzdálenosti od domova, jiné kultury a osobnostních odlišností si začala vybírat svoji daň. Někteří lidé (a byli to především ti, kteří ostatním neustále zdůrazňovali, jak to mají v hlavě srovnané a jací jsou protřelí cestovatelé) se začali porůznu psychicky hroutit a lidé ve skupině si začali obecně lézt na nervy. Já jsem se sice nehroutila, ale ve druhé polovině zájezdu mi taky lezli na nervy už všichni, a to nejen proto, že jsem se tak nějak nechtěně stala „vedoucí“ zájezdu té větší skupiny.
V druhé polovině pobytu v klášteře nás čekalo i několik výletů – na Zlatý vrcholek, do Happy Valley, kde jsme pozorovali cvičení ochočených opic, o kus dál pak hrátky opic ve volné přírodě (opice se houpaly na větvích a potom skákaly z výšky do řeky, aby se ochladily) i vystoupení mladých mnichů, kteří předváděli svoji kung-fu show. Zajeli jsme do kláštera Purpurových oblaků, kde cvičívaly naše skupiny dříve, a šli jsme i do lesa blízko našeho kláštera na seznámení se s léčivými rostlinami (za doprovodu místního lékaře, který se na vyrývání bylin vydal s krumpáčem).
Mně pobyt v klášteře nevadil. Ani přísný režim, který bylo třeba dodržovat. Kdybych tam mohla bydlet sama a mít trochu soukromí, bydlela bych tam ráda a o hodně déle. Není nad to zametat v klidu nádvoří a při každém zvednutí hlavy vidět panorama úžasných hor – je to pěkná meditace v pohybu a člověk by si přitom i hezky pročistil hlavu … by si … kdyby … tam nebyla skupina žen, které pořád melou, chichotají se nebo vřeští. Obzvláště skupina z Moravy byla neuvěřitelně hlučná a všude na sebe strhávala pozornost. Na jedné cestě vlakem si holky na chvíli přisedly do mého kupé. Pán (vypadal na obchodníka), který měl lůžko naproti mně, se po chvilce zvedl a šel si sednout na chodbu. Moravačkám to evidentně vůbec nevadilo. Já jsem se ale vyklonila ven a ptám se ho anglicky: „Vy se nás bojíte?“ A pán: „Trochu jo.“
Bezstarostný život v klášteře utekl jako voda. Poslední den jsme se velmi podivným způsobem přesunuli do Chendgu a následoval zbytek programu, který už jsem uvedla. A protože jsme tam byli v červenci a místní měli „dovolenou“, bylo všude, kam jsme se jeli podívat, narváno. Udělat si fotku bez přítomnosti místních bylo téměř nemožné – buď jste tam měli je nebo vám byl do záběru na poslední chvíli nastrčen nějaký deštník, který místo klasického slunečníku tvoří nedílnou součást letní garderoby místních žen.
Pokud jde o to očekávané a v klášteře nepřítomné duchovno, nakonec jsem se dočkala. I když jsem ho potkala jinde a jinak, než jsem si představovala: v podobě malého Číňana, který zrovna dostudoval ve škole našeho mistra a vracel se do své provincie, aby znovu vybudoval chrám pobořený zemětřesením (vykládal mi moji věštbu, kterou jsem si koupila a vytáhla na Zlatém vrcholku, a později mě pozval do svého chrámu na návštěvu a studovat taoismus); v podobě holohlavých mnišek v buddhistickém klášteře kousek od našeho hotelu v Chengdu, které všechny návštěvníky doslova zalévaly vlnou lásky, laskavosti a pochopení; v podobě řidiče, který nás vezl autobusem do Wutaishanu a který nám udělal soukromý výklad, protože „jsme sem přijeli z takové dálky“ (jinak bych nic nevěděla o chrámu Liščího ducha); v podobě opata, který mě nechal provést celým svým klášterem, kam jsem přišla sama, a dokonce mi přidělil nějakou paní jako průvodkyni; v podobě tří mnichů poutníků, kteří přišli navštívit chrámy ve Wutaishan a ze kterých soucit, harmonie i duchovno sálaly na sto kroků (když jsem si moc přála podívat se na jejich úžasné poutnické hole, ale neodvážila jsem se přijít blíž, prošli blízko kolem mě a jeden z nich hůl postavil přímo přede mě, abych se mohla podívat – tomu já říkám neverbální komunikace).
Kromě duchovna jsme se seznámili i s místními reáliemi – za informace samozřejmě nemohu ručit, ale jisté je, že přestože je Česko státem kapitalistickým, chová se ke svým občanům rozhodně sociálněji než komunistická Čína. Čína se spoléhá především na silnou rodinnou tradici, jinými slovy na to, že se ve chvílích nouze, nemoci i ve stáří o člověka postarají členové jeho rodiny. Číňané platí státu za všechno: za státní vzdělání na všech úrovních už od školky, za bydlení, za zdravotní péči, ale od státu nedostávají téměř nic, nemají skoro žádnou dovolenou a musí se o sebe vždy postarat. Jeden za všechny, a všichni mně … V této perspektivě se jeví i to „kopírování“ všeho možného trochu jinak. Stát chce mít poslušné obyvatele a udržet krok se světovým vývojem, přitom nechce podporovat vzdělání, kulturu, rozhled (Mensa je v Číně zakázaná, resp. není povolena), cestování, individualismus a podobnou „nadstavbu“. A tak sáhne k jednoduchému nástroji: vytvoří obyvatelům natolik tvrdé životní podmínky, že se mají opravdu co ohánět, aby se uživili, nepodporuje vzdělání, soutěživost, tvořivost – a vše nové hezky kopíruje. Na to si lidi najde. A skupuje. Není žádným tajemstvím, že Čína vlastní velkou část Afriky a Austrálie. Za to ale tvrdě platí všichni obyvatelé. Mám při těch úvahách stejně smutný pocit, jako když jsem stála na neopravené části Velké čínské zdi. Někdo mi říkal, jaké je to tam úžasné a jaké cítil závany energie. Pak jsem tam stála, zeď se kolem mě vinula do dálky jako obrovský had a já místo obdivu a energie vnímala spíš ty statisíce udřených chudáků, kteří při jejím budování zahynuli.
Popisovat celý měsíc pobytu a všechna navštívená místa v Číně by vydalo asi na celou knihu, zážitků bylo hodně. Navíc je to zbytečné, protože v průvodcích je dostatečné množství informací. Tak jen nějaký ten „flashback“: všude a vždy přítomný opar, přes který se snažilo drát slunce; čínská opera, při které si herci za pomoci neznámého mechanismu neuvěřitelně rychle vyměňovali masky; hovor na ulici mezi jedním českým účastníkem zájezdu, který právě vykoupil poslední zbytek placky v pouličním stánku, a čínským zákazníkem, který si chtěl koupit totéž – jeden mluvil česky, druhý čínsky, nerozuměli si navzájem, ale jim i všem kolem bylo stejně jasné, o čem se baví. Za pultem stála smíchy v pase zlomená čínská prodavačka a před pultem jsme se smíchem kroutily já a další účastnice zájezdu. Dál třeba obrázek Wenshu, boha moudrosti, kterého jsem fotila v chrámu přes zákaz focení a jehož fotka se mi potom vždy otočila vzhůru nohama a nikdy jsem se na ni ve foťáku nemohla pořádně podívat; starodávné město Pingyao, neustále zahalené do nažloutlého smogu z přilehlé chemičky, kde jsme (zřejmě) bydleli v nějakém vykřičeném domě plném červených lampionů a kde jsme měli nezapomenutelný zážitek v podobě pedikúry a masáže chodidel (mě masíroval někdo, kdo z mých chodidel okamžitě vyčetl moje lehké zdravotní neduhy); žebráci na ulicích a v chrámech, kteří měli na rozdíl od našich leckdy až agresivních bezdomovců velice laskavé oči a byli za všechno vděční. Nebo jedno odpoledne, kdy jsem měla možnost být venku sama, bez celé skupiny, a kdy se ke mně najednou všichni místní lidé chovali úplně jinak, než když jsem byla s hlučným doprovodem. Zastavovali mi, všechno ukazovali a nabízeli svezení. Moje jízda na kole v protisměru na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, návštěva parku, kde všichni cvičí i tančí synchronizovaně; zážitek, kdy jsme si šli s jedním účastníkem zájezdu koupit pivo a majitel obchůdku nám je otevíral. Otevřel moje, korunka spadla na zem a já, protože jsem slušně vychovaná holka, jsem ji zvedla a podávám ji majiteli, aby se neválela po zemi. Ten v mezičase otevřel druhou láhev, vzal korunku a velkým obloukem ji hodil přes celý obchůdek na chodník přesně ve chvíli, kdy já jsem mu podávala tu ze země. Chytil mě záchvat smíchu, přehodila jsem si korunku do levé ruky a mrskla ji taky na chodník. Druhý účastník jen suše poznamenal: „To byla katarze, co …“
Za zmínku by možná ještě stál zážitek ve městě Pingyao, který dodnes dávám k dobru a bavím jím celou společnost. Tehdy naše průvodkyně někam zmizela se svým přítelem (služby nám poskytované během zájezdu pojala jako rodinnou dovolenou a vzala s sebou maminku i přítele, kterého nám ale neukázala, jen se vždy někam vypařila). V té chvíli potřebovaly dvě účastnice nutně zapojit placený internet. Majitel hotelu (nebo jaké to vlastně bylo ubytovací zařízení), který neuměl anglicky, hrál se svými kamarády v kanceláři nějakou obdobu domina (nebyla bohužel nějak příležitost se zeptat, v čem hra spočívala). Bylo horko, a jak to bývá v Číně zvykem, měli všichni muži vyhrnutá trička a koukala jim bříška. Jedna z účastnic, rázná to důchodkyně z Moravy, už byla netrpělivá, nechtělo se jí čekat, a tak vtrhla do kanceláře k majiteli se slovy: „Pojď se mnou.“ Popadla ho za ruku, vytrhla ho z kruhu přátel a vedla ho za sebou k sobě do pokoje. No, vedla … spíše ho za sebou táhla, ale Číňan, byť to nebyl žádný drobeček, se nechal vést jako ovce, nijak se nebránil, jen tak trochu zoufale ševelil: „Sex no, sex no.“ Účastnice se nenechala vyvést z míry, otočila se a vyštěkla: „Sex no, internet yes.“ Poté, co byl internet zapojen, vyřítil se pan majitel z pokoje tak rychle, že tam zapomněl peněženku se všemi penězi, proběhl rychle kolem mě zpět do kanceláře (tričko už měl sundané dolů), kde za sebou zabouchl dveře a poněkud nervózně se – doprovázen smíchem kamarádů – vrátil ke hře …
A mohla bych pokračovat ještě dlouho.
Když jsem odjížděla z Číny, prohlašovala jsem, že jsem sice ráda, že jsem tam byla, ale rozhodně to není země ani lidé mého srdce a už se tam nebudu nikdy vracet (a pokud ano, tak jen studovat taoismus). Ale během těch tří měsíců od mého návratu se v mém životě odehrálo více změn než předtím za celá léta. A tak si tím „nikdy“ už vůbec nejsem jistá – rozhodně ne proto, že by mě snad přepadl vzpomínkový optimismus. Spíš proto, že – aniž bych to chtěla nebo si to uvědomovala – něco tam na mě velice subtilně působilo a hluboko, velmi hluboko se mi vrylo pod kůži.