V minulém čísle tohoto časopisu jsem, stejně jako většina čtenářů, zachytil smutnou zprávu – Martin Felgr opustil náš pozemský svět. Jsem velice vděčný za to, že Mensa prostřednictvím redakce na své zemřelé členy vzpomene a že tak činí důstojným způsobem.
Martina jsem poznal o trochu víc než průměrný mensan, a tak cítím potřebu přidat pár osobních vzpomínek, které jej snad víc přiblíží. Naším prvním setkáním byla společná cesta na mensovní exkurzi do CERNu. Přihlásil se mi jako spolucestující opravdu na poslední chvíli, o akci se dověděl den předtím jako zbrusu nový člen Mensy. Při pohledu z auta na chodník jsem se malinko lekl jeho „skinheadského“ zjevu, ale záhy se ukázalo, že jsem zase dostal lekci v posuzování lidí podle vzhledu. Ta cesta do Ženevy byla má první dlouhá cesta za volantem, rozhodně jsem nepůsobil sebejistě, spíš jsem byl nervózní. Martin na předním sedadle mi dělal spolujezdce a navigátora, jako by s námi jezdil pravidelně. A i při ubytování nebo prohlídce města, kdy už jsem věděl, že máme odlišné pohledy a zájmy, jsme se bez problémů na všem dohodli. Opravdu jsem obdivoval, jak naše spolupráce klape (byl jsem nejméně dvakrát starší než on), a doufám, že on to viděl stejně.
Podruhé jsme se sešli na mensovním zájezdu do Pobaltí a Petrohradu. Měl jsem radost, že sedí za námi, přece jen jsme v autobuse trávili dost času a klidný a nerozpínavý soused je velký přínos k dobré náladě. Navíc Martin dával ochutnávat své teplé jídlo (měl horolezecké samoohřívací balíčky).
Od té doby jsme spolu komunikovali jen příležitostně a skoro výhradně elektronicky. Upozornil mne například na akci, která vyústila v realizaci autobusové zastávky v Brně-Lesné s podobou blobu arch. Kaplického. Jak se ukázalo, byl to jeho nápad a měl jistě i nemalý podíl na převedení myšlenky do reality.
Není toho moc, co o Martinu Felgrovi vím. Nebyli jsme si příliš blízcí, na to jsme toho prožili málo společného. Ale e-mail nebo SMS k Vánocům a Novému roku jsme si vždy vyměnili a nebyla to formální korespondence, naopak – byla vždy originální a nutila k zamyšlení, k dialogu. Martin mi o vážnosti svého zdravotního stavu něco naznačil už při prvním setkání, ale já se dál nevyptával a s postupem času ta informace v paměti slábla. To poslední přání jsem dostal 24. 12. 2014 a trochu mě z něj zamrazilo. Přesto mne nenapadlo, jak to vlastně myslel, a rozhodně jsem to nebral jako rozloučení.
Nakonec bych chtěl vyslovit jedno přání. Martin sbíral kuchařské recepty a především AA baterie (tzv. tužkové), respektive jejich pláště (kvůli úspoře místa je vyrovnal do plochého obdélníku). Třídil je podle značek a variant a také vytvořil databázi s jejich fotografiemi – viz odkaz dole. Měl jich přes 400, sám jsem mu přispěl několika kousky, a tak vím, jak je obtížné tak velkou sbírku ještě rozšířit. Mám ještě jednu baterii schovanou z loňska – myslím, že ji ještě neměl. Už mu ji nepošlu… Ale přál bych si, aby ta jeho sbírka zůstala zachována nebo aby ji dokonce někdo dál vedl, na jeho památku. Třeba se někdo najde.
http://www.novinky.cz/domaci/245180-brno-ma-v-lesne-kaplickeho-chobotnici-z-letne.html
http://www.martinfelgr.wz.cz/coleccion/coleccion.htm