V teplém letním počasí teploty na pobřeží běžně přesahují 10°C. Antarktidu rozdělujeme na východní část a západní část. Obě oblasti odděluje Transantarktické pohoří vedoucí přes jižní pól. Východní Antarktidu tvoří obrovská náhorní plošina. Západní Antarktida je ve skutečnosti řetěz členitých hornatých ostrovů. Na hornatém západě se nachází i nejvyšší hora Antarktidy, 4892 metrů vysoký Mount Vinson. Není to ani zdaleka nejvyšší hora na světě, přesto je Antarktida kontinent s nejvyšší průměrnou výškou 2000 metrů nad mořem, a to kvůli jednolitému ledovci, který obsahuje 90% všeho ledu na Zemi. Jen části pobřeží a vrcholky hor nejsou trvale zaledněné. Obrovská masa Antarktického ledu se pomalu, ale jistě sune k pobřeží. Během letního oteplení se do moře odlamují kry. Říkáme, že ledovec se telí. Každého návštěvníka Antarktidy zaujme modrá barva ledovců. Výrazně modré jsou i sebemenší trhliny v ledu, dokonce i lidská stopa. Modrost ledu není žádná specialita Antarktického ledovce, je to barva každého čistého ledu. Díky absorpci žlutého a červeného světla je nasvícený čistý led modrý. Na povrchu sněhu nebo tajícího ledu převažuje bílé světlo, odražené od vzduchových bublin. Na ledovcích často vidíme šedočerně zbarvené vrstvy. Tato barva pochází z vrstev ledovce znečištěných prachem a usazeninami obrušovaných hornin.
Rezavé zbarvení plujícího ledu je nejčastěji z pigmentů řas. Když na polární končiny svítí slunce, ale mořský led ještě není roztátý, slouží jako jakýsi „skleník“ pro jednoduché řasy (rozsivky) a velká společenství mořských korýšů. Nejdůležitější je 6 cm velká krunýřovka Euphausia superba, kterou nejčastěji nazýváme kril. Když led roztaje, vytváří tento kril obrovská hejna, která přímo či nepřímo živí prakticky všechny organismy v polárních mořích i na pevnině. Na souši existuje jen 50 druhů mechů a lišejníků a pouhé 3 kvetoucí rostliny. Lišejníky narůstají pouze 1 mm za rok. Proto je zakázáno chodit po rostlinách, protože jeden krok může zničit staletou rostlinku. Nízká produkce suchozemské biomasy neumožňuje existenci fauny nezávislé na moři.
Antarktidu popisoval už řecký vědec Aristoteles. Sice jen teoreticky rozvinul Strabovu myšlenku „symetrie kontinentů“, ale správně uhodl podobný charakter klimatu jako v Arktidě. Ant-arktos znamená řecky „naproti Arktidě“. První lidé v oblasti Antarktidy byli Polynésané. Na Rarotonze je dochovaná pověst o mořeplavci Hui Te-Rangiroa, který v Jižním oceánu uviděl ledovce. Kapitán James Cook obeplul celou zaledněnou oblast. Antarktickou pevninu sice neobjevil, ale jeho expedice získala reálný přehled o velikosti „jižní země“. Tato Terra Australis Incognita na starých mapách zabírala skoro celou jižní polokouli. Za objevitele Antarktidy je považována ruská expedice kapitána Bellinghausena. Posádky jeho lodí Vostok a Myrnij spatřily 28.1.1820 antarktickou pevninu. Belinghausenův objev zpochybnil britský poručík Bransfield a americký lovec tuleňů Palmer. Ale až deset let potom, když se ledový kontinent dostal do zájmu veřejnosti. Rok před Belinghausenem, vyrazil do oblasti Jižních Shetland také argentinský lovec lachtanů Carlos Timblon na lodi San Juan Nepomuceno. Zájemců o titul objevitele Antarktidy je více. Dobývání jižního pólu je zaznamenáno mnohem podrobněji. Rozlišujeme 4 jižní póly – zeměpisný pól, magnetický pól (magnetické pole je vertikální), geomagnetický pól (osa magnetického dipólu protíná povrch Země) a pól nedostupnosti (v pomyslném těžišti kontinentu). Magnetický pól se dnes přesunul nad moře, takže by irský polárník Ernest Shackleton neměl potíže s jeho dosažením- 16.1.1909 byl nad pevninou. Mnohem známější je dobývání jižního zeměpisného pólu. Dne 14.12.1911 na něm stanul norský polárník Roland Amundsen. Měsíc po Amundsenovi dorazila britská výprava Roberta Falcona Scotta. Tato výprava na zpáteční cestě zahynula. Jako hlavní příčinu Scottova neúspěchu dnes předpokládáme použití poníků místo psů. Je ovšem dobře vědět, že také Scottova osudná výprava disponovala psím spřežením. Na rozdíl od Norů se také pohybovala v těžkém počasí, Amundsenovi ale naopak nezvykle přálo. Na jižním pólu je dnes trvale obývaná polární stanice Amundsen-Scott.
Na přelomu roku 2008 a 2009 jsem navštívil západní pobřeží Antarktického poloostrova. Vyplul jsem na lodi z jihoamerického města Ushuaia. 950 km široký Drakeův průliv je největším průlivem na světě. Je to jedno z nejbouřlivějších moří. Námořníci nazývají zdejší západní větry „ječící šedesátky“. Během dvoudenní plavby byly vlny naštěstí jen 2-4 metrové, jak je v létě obvyklé. Plovoucí ledové kry na volném moři nebyly, v tu dobu jsou až za řetězem ostrovů u pobřeží Antarktidy. Přes moře nás doprovázela hejna buřňáků antarktických (Thalassoica antarctica) a buřňáků černobílých (Daption capense), často také nazývaných buřňák kapský. Občas kolem lodě majestátně proletěl osamělý albatros černobrvý (Diomedea melanophris). Rozpětí křídel tohoto ptáka může přesahovat 2 metry.
Antarktická mezinárodní dohoda z roku 1959 stanovuje zákaz vojenského a hospodářského využití. Kontinent a okolí pod 60° jižní šířky lze využívat pouze k vědeckým účelům. Dosud nebyly mezinárodní dohody o Antarktidě příliš významně porušené. Zatím se tu nikomu nevyplatilo těžit nerostné bohatství ani válčit. Velmi podobné antarktické dohody mají i zdejší živočichové už milióny let. Špatný pohyb po souši a slabý zrak zjevně limituje možnost lovit mimo moře. Téměř všechny útoky mezi většími živočichy (ploutvonožci a tučňáky) probíhají ve vodě. Jediný, kdo nedodržuje tuto „mezidruhovou antarktickou dohodu“, jsou dobře létající dravci. Jako chaluha jižní (Catharacta antarctica), nazývaná též hnědý jestřáb. Mohutný dravec přelétá nad kolonií tučňáků, aby ulovil nehlídané mládě. Mezi hnízdy pobíhá hbitý štítonos světlezobý (Chionis alba). Malý pták většinou požírá trus a zdechliny tučňáků. Jen občas uchvátí i mládě. Největší počet těchto mrchožroutů jsem viděl u stanice Fort Lockroy. Tučňáci tu táboří doslova na zápraží stanice. Celý Goudierův ostrůvek, kde stanice leží, je rozdělen na dvě poloviny. V jedné chodí lidé mezi tučňáky a do druhé poloviny nikdo nesmí. Výsledky tohoto výzkumu ukázaly, že se lépe daří tučňákům v té druhé části. Žádný polárník tučňáky ani štítonosy nijak neohrožuje. Větší pohyb lidí však vnáší velký zmatek. Tučňáci se nemohou soustředit na hbité štítonosy, kteří tak častěji uchvátí živá mláďata. Kromě polárníků kdysi bývali na Antarktidě jen velrybáři a lovci tuleňů. Řada vědeckých stanic má velrybářský původ. Například Paradise bay sloužila jako bezpečný přístav pro velrybářské lodě. V bouřlivých vodách to byla skutečná rajská zátoka. Účinné zbraně umožnily téměř vyhladit skoro všechny druhy. Jen v období 1904–1965 bylo u Antarktidy uloveno 1,5 miliónu velryb, z toho 175 tisíc kolem samotné základny v Jižní Georgii. Konec velrybářství nakonec způsobil až pokles počtu lovených kytovců pod rentabilní meze. Dnes jej už téměř nikdo neprovozuje. Kromě národů, které nedovedou snížit svou závislost na mořských organismech – vesměs severské země. Umělý chov mořských tvorů dosud ani zdaleka nedosahuje sofistikovanosti suchozemského zemědělství. Tento „Ocean farm“ je taky o desetitisíce let mladší. Jako krmivo chovaných ryb musí být dosud používána lovená biomasa. Například kril se vůbec nehodí jako přímá strava pro lidi. Pokud se ihned nezpracuje, fluoridy obsažené v krunýři nám mohou způsobit lámavost kostí.
Dnešní zákaz lovu velryb platí prakticky jen v pobřežních vodách Antarktidy. Právě tam jsem viděl plejtváky (Balaenoptera) a dravé kosatky (Orcinus orca). Už od Pliniových časů je všeobecně známo, že kytovci (Cetacea) nejsou studenokrevné ryby ale teplokrevní savci. Plejtváci (a velryby obecně) patří do podřádu kosticovci (Mysticeti). Místo zubů mají v horní čelisti jakýsi „cedník“ z pružných keratinových kostic, kterým filtrují drobné tvory, především hejna krilu. Většina velryb filtruje vodu přes kostice jazykem, ale plejtváci mají efektivnější vak z kožních záhybů. Kosatka není velryba, ale je největším delfínem (Delphinidae) na světě. Spolu s vorvani patří delfíni do podřádu ozubení (Odontoceti). Zuby nepoužívají k lovu malých korýšů, ale velkých tvorů. Jako všichni z čeledi delfínovitých je i kosatka rychlé, inteligentní a společenské zvíře. Asi o žádném zvířeti neexistuje tolik zcela protichůdných domněnek a teorií. Přitom jsou kosatky relativně dobře pozorovatelným a popsaným kytovcem. Známe mnoho skupin zcela odlišných jazykem, potravou, způsoby lovu a složitým chováním. Biologové různých škol nevědí, nakolik jsou tyto změny chování vrozené a nakolik naučená kultura s tradicí. Anglický název Killer Whale (velryba zabiják) je nahrazován korektnější Orkou. Římané tak sice nazývali smrtku, ale většina veřejnosti si dnes představí kosatku. Na druhou stranu prý nebyl zaznamenán žádný nevyprovokovaný útok zdravého jedince na člověka, alespoň ne ve volné přírodě. Celkově kosatky loví řadu jiných tvorů: ryby, žraloky, rejnoky, hlavonožce, ptáky, ploutvonožce a velryby. Některé skupiny kosatek jedí jen určité ryby nebo jen ploutvonožce, ačkoliv by mohly lovit cokoliv. V mořském potravním řetězci nad nimi nikdo nestojí. Proto je s podivem, že by tato 10 metrová monstra nezkusila „koštnout“ toho neohrabaného tvora. Skoro to vypadá, jakoby úmyslně zvolily nejlepší možnou globální strategii proti velrybářské technice: neútoč nikdy na lidi (nebo beze svědků) a když to akceptují, časem omezí naše vybíjení. Proti jiným kytovcům přežily kosatky velrybářství v pohodě. Dnes jsou hmotností nejrozšířenějším savcem po člověku. Jako lovné velryby sice nebyly zajímavé, ale jsou potravními konkurenty. A těch jsme se vždy pokoušeli zbavit. Pravděpodobnější je, že potravní konzervatizmus kosatek je vrozený. I když zkušenosti a dovednosti mohou doladit, který z tvorů bude vybrán. A lidé jsou v jejich prostředí samozřejmě řídcí, aby se vyplatili lovit. Kosatky žijí ve všech mořích, ale raději mají chladné vody, kde se lidé nekoupou. Ani my nejíme zvířata neobvyklých barev a tvarů, pokud je bezpečně neznáme jako jedlé. Co kdyby byla zdraví škodlivá? Skupiny pojídající opravdu „pestrou stravu“ většinou dávno vyhynuly. I mezi lidmi jsou relativně nejúspěšnější skupiny, které mají část jídel kulturně tabuizovánu. Například Japoncům teoreticky nic nebrání jíst převážně suchozemské živočichy namísto ryb. Ani klima ani náboženství. Přesto skutečně vše jedí jen technologicky primitivnější kmeny.
Erbovním zvířetem Antarktidy jsou tučňáci (Sphenisciformes). Většinu života tráví ve vodě, kde loví drobné ryby, hlavonožce a kril. Jejich svrchní konturové peří připomíná pletenou tkaninu. O jeho nepromokavost pečují pravidelným roztíráním mazu z kostrčové žlázy. Pod ním ještě mají jemné prachové peří. Před chladem chrání tučňáky také tlustá vrstva tuku, podle které získaly své jméno. Tělesná teplota tučňáků je 38°C. Univerzální zbarvení je bílé břicho a černý hřbet. Díky tomu jsou pod vodou téměř neviditelní, seshora i zezdola. Podobně maskovaní jsou i další tvorové lovící v osvětlených vrstvách moře. Na zemi černý hřbet tučňáků navíc lépe pohlcuje světlo a teplo ze slunce. Všech 17 druhů žije pouze na jižní polokouli, kromě zoologických zahrad. Pouze z východu Severní Ameriky známe fosilní nálezy. V samotné Antarktidě žije 8 druhů tučňáků, v celkovém počtu 7,5 miliónů kusů.
Nejčastěji jsem viděl tučňáka oslího (Pygoscelis papua), nazývaného tučňák gentú. Je to nejrychlejší tučňák, dokáže plavat až 24 km/h. Skupiny tučňáků loví koordinovaně. Když se všichni nasytí, tak společně vyrazí ke svým hnízdům. Ta mohou být desítky metrů nad mořem, na každé přístupné skále, kde sníh roztaje do poloviny prosince. Nakladená vejce i vylíhlá mláďata musí být v teple a suchu. Proto si tučňáci staví vysoká okrouhlá hnízda z kamínků, bláta a řas. Kamínků vhodné velikosti a tvaru je nedostatek, proto je stále kradou ze sousedních hnízd. Pokud je ukradených kamínků moc, tak se hnízdo sesype a mláďata zahynou. Doba sezení na vejcích je okolo 5–6 týdnů. V okolí hnízd je většinou vlhko, často potoky a jezírka tající vody nebo deště. Sníh mezi hnízdišti a pobřežím je pokryt poměrně hustou sítí cestiček. Jsou dobře vyšlapané a na tajícím sněhu snadno unesou i člověka. Tučňáci se pohybují ve skupinách asi 5 až 10 jedinců. Do moře vyrážejí v plné sestavě, ale zpět se mohou vracet i osamoceni, to když se sami nasytí a nechtějí nahánět ryby dalším kamarádům. Protože jeden z páru musí být na hnízdě, bývají tyto skupiny dvojnásobné. Na jednom hnízdišti bývá hnízd víc- až desetitisíce. Lovící a cestující skupinky jsou zřejmě tvořené bližšími sousedy nebo příbuznými. Vlastní obrana hnízd je výhradní záležitostí páru, pouze speciální „školky“ pro odrostlejší mláďata jsou hájené kolektivně. Tučňáci oslí dospívají 14 týdnů. Na Cuvervilově ostrově napadl tuleň jednoho tučňáka v moři, přímo před hnízdy u břehu, ale nikdo další tomu nevěnoval zjevnou pozornost. Je ovšem pravda, že na souši moc dobře nevidí. Tučňáci oslí vytváří trvalé páry na několik hnízdních sezón. Asi 300 tisíc hnízdních párů žije v severní části Antarktického poloostrova a okolních ostrovech. Nejjižnější kolonie tohoto druhu je na Petermannově ostrově.
Nejmenším antarktickým druhem je 50 cm tučňák kroužkový (Pygoscelis adeliae). Přímo v Antarktidě je to zároveň nejpočetnější druh tučňáků- odhadem asi 2,5 miliónů hnízdících párů. Je nazýván tučňák adélinin podle manželky francouzského mořeplavce Dumonta d´Urvillle, který pronikl roku 1837 podél Antarktického poloostrova na jih. Jejich kolonie jsou nejpočetnější, na jihu mohou být stotisícové. V zahřívání vajec se střídají po 11–17 dnech, jejich mláďata dospějí rychleji – už za 7 týdnů. Jejich hnízda snadno poznáme podle výrazných hvězdicových kontur okolo kamenné hromady. Tyto „kresby“ jsou vytvářené prudkým vystřelováním trusu, až půl metru od okraje hnízda. Trus tučňáků je natolik tuhý a lepkavý, že jej voda neodstraní. Tak jako žvýkačky na dlažbě našich měst. Z ptačího trusu, ale vzniká užitečná hornina guáno. Za výpočet odpovídajícího tlaku střev (jako v pneumatice automobilu) byla udělena recesistická cena Ig. Nobela. Podobné struktury však byly objevené i kolem fosilních dinosauřích hnízd. Obojí bylo způsobené masitou a mořskou stravou bohatou na těkavé dusíkaté látky – tučňáků a asi i dinosaurů. Tučňáci kroužkoví jsou známi tím, že rádi vyskakují z vody, při plavání i na ledové kry, pod kterými žije jejich potrava. 80% stravy tučňáka kroužkového tvoří tzv. ledovcový kril odborně nazývaný Euphausia crystallorophias. Tento kril žije na spodní straně celoročně zamrzlého moře. Kvůli němu v Antarktidě přezimují asi 600 km od pobřeží, kam až sahá zimní zalednění.
Největším tučňákem je tučňák císařský (Aptenodytes forsteri). Je vysoký přes metr a váží až 50 kg. Velké tělesné rozměry potřebuje ke svému unikátnímu způsobu rozmnožování. Většina tučňáků si staví hnízda a vyvede mladé během krátkého antarktického léta. Tučňáci císařští ale hnízda nestaví. Když začíná zima, vyrazí páry do hnízdišť až 150km od moře. Vylíhlé vejce pak samci zahřívají v bláně mezi nohama na 30°C, často ve vánici a mrazech pod -60°C. Po 182 dní polární zimy navíc nesvítí slunce. Jejich vlastní hmotnost klesne na polovinu- menší tučňáci by takový mráz nepřežili. Samci sedí v hustých hejnech, aby se aspoň trochu zahřáli. Když se přesouvají z okraje ke středu, může vejce vypadnout- pak je okamžitě zmrzlé. Proti hnízdícím druhům mají jejich mláďata náskok v růstu, aby dosáhla větší velikosti. Vylíhlé mládě krmí tukovými výměšky z volete, dokud se z moře nevrátí nasycená samice, která si ho pak převezme. Potom se oba střídají. V létě jsou odrostlejší mláďata ve společných „školkách“ poblíž břehu, zatímco oba rodiče shánějí potravu najednou. Tučňák císařský je nejlepší ptačí potápěč, za rybami a krilem vyráží až do hloubky 500 metrů. Pod vodou vydrží přes 20 minut, ostatní druhy tučňáků vydrží jen asi 10 minut. Půl miliónu párů tohoto druhu žije prakticky jen v Antarktidě. Za polárním kruhem je známo 45 velkých kolonií tohoto největšího mořského ptáka.
Ploutvonožce (Pinnipedia) lze spatřit častěji než kytovce, protože mohou žít ve vodě i na břehu, kde se páří a rodí mláďata. Rozlišujeme 3 čeledi ploutvonožců: tuleni (Phocidae), lachtani (Otariidae) a mroži (Odobenidae). Okolo Antarktidy nejčastěji narazíme na tuleně, ale zastoupené jsou všechny 3 čeledi. Navzdory velikostem se tuleni živí malými rybami, hlavonožci a krilem. Tuleň leopardí (Hydrurga leptonyx) je lovec teplokrevné zvěře. Vzhledově připomíná ohromného hada ležícího na ledové kře. Odpočinek na vysokých plujících krách je častý charakterový rys tohoto dravce. Když se přiblíží lidé, tak si je zvědavě prohlíží. Je to jediný antarktický živočich, který prokazatelně zabil člověka – britskou polárnici v roce 2003, při potápění. Častěji loví tučňáky a tuleně krabožravé. Je šedě zbarvený, jako většina mořských dravců má horní část těla výrazně tmavší než spodní, podobně je tomu i u dalších tuleňů. Dohromady žije asi 200 tisíc tuleňů leopardích. Tuleň leopardí žije v párech, ne v harémech. Proto má jen malé rozdíly ve velikosti a vzhledu samců a samic.
Kril tvoří většinu stravy tuleně krabožravého (Lobodon carcinophagus). 2,7 metru dlouhý tuleň je nejrozšířenějším tuleněm na světě, odhady jeho počtu se pohybují 10–50 miliónů kusů. Je to více, než všichni ostatní tuleni dohromady. Na souši jsou poměrně hbití. Zmrzlé mumie se našly až 50 km od moře. Pouze 5% jeho stravy zahrnují rybky, hlavonožci a větší bezobratlý. Tuleň krabožravý kraby nežere. Chybné označení pochází z neobvyklého tvaru zubů. Jsou to jakési stupňovité trojúhelníky, které do sebe přesně zapadají. Biologové si mysleli, že je to na drcení krabího krunýře, ve skutečnosti jsou k filtrování krilu. Nejsou tvořené keratinovou rohovinou jako kostice velryb, ale jsou to skutečné savčí zuby. Je zajímavé, že tyto zuby má i jeho častý predátor, tuleň leopardí. Tuleň krabožravý má tyto zuby po celém obvodu tlamy, proto jeho obličej trochu připomíná prasečí. Naproti tomu tuleň leopardí má v přední části tlamy jako většina šelem velké špičáky a k filtrování krilu používá jen zadní stoličky. Tyto speciální zuby na kril jsou poměrně křehké. Usmrtit malého tučňáka proto může trvat i desítky minut. Tuleňům krabožravým musí ihned prokousnout tepnu. Jinak má po lovu.? Velký problém představuje rozkousání kořisti. Často musí kořistí mlátit o hladinu, aby ji vůbec rozporcoval. Podobně postupují i krokodýlové, ale u savců je to velice neefektivní způsob lovu. Proto tvoří teplokrevní živočichové méně než třetinu kořisti tuleně leopardího. Oproti nadpoloviční většině krilu.
Tuleň Weddelův (Leptonychotes weddellii) je vybaven kuželovými zuby. Většinou loví ryby a malé bezobratlé. Pevnější zuby mu umožňují prorážet zamrzlou hladinu moře a udržovat v ní použitelné průchody. Někteří z 800 tisíc kusů žijí i pod 78° jižní šířky, v trvale zaledněné oblasti. Jeho nejčastější potravou je treska antarktická (Pleuragramma antarcticum), která je koncentrována v hloubce 150 nebo 450 m. Touto rybou se často živí i tučňák císařský. Je možné, že i tento pták se dovede potápět jako tuleň Weddelův, asi hodinu pod vodou do hloubky 700 metrů. Tuleně lze sledovat pomocí vysílaček lépe než tučňáky, na jejichž peří se vysílačka hůře upevňuje. A třímetrového tuleně toto zařízení tolik neobtěžuje, jako menší tučňáky. Rozdíl mezi kůží a peřím přináší řadu problémů i samotným zvířatům. Všichni polární tvorové jsou obalení tlustou vrstvou tuku jako izolací. To je ve vodě užitečné, ale co na břehu, když je mnohem tepleji a teplo se naopak musí rychle odvést? Tučňáci mohou nechat pod peřím cirkulovat vzduch, tuleni zvýší průtok krve v cévách pod tukovou vrstvou. Proti tučňákům tuleni výrazně šetří svou energii, na sluníčku spí mnoho hodin. Právě tuleni Weddelovi spali nejvíc ze všech tuleňů, co jsem viděl. Jsou typičtí soudkovitým tělem a jakoby kočičím obličejem. Tento dojem zvyšují i citlivé vousky okolo nosu (jsou 10x citlivější než kočičí), nazývané vibrissy. Mají je všichni tuleni a jsou to citlivé senzory sebemenšího chvění ve vodě. Identifikují turbulence, které způsobila ryba před 5 minutami.
Antarktida je klíčový kontinent pro sledování klimatu. Velmi často je zmiňován v souvislosti s ozónovou dírou a globálním oteplováním. Právě nad póly je zeslabení stratosférického ozónu (trojmocný kyslík) nejvyšší kvůli vysoké intenzitě UV-záření. Ozón je sice účinný filtr záření tohoto spektra (a vzniká jeho ionizací), ale je na ně i citlivý. Chemický rozklad pomocí freonů (halogen-deriváty uhlovodíků) probíhá celosvětově poměrně rovnoměrně, ale velká cyklóna nad Antarktidou jej „uzavře“ a tím se zvýší jeho koncentrace i účinek na ozónovou vrstvu. Protože bylo používání freonů celkem úspěšně eliminováno, pomalu se ochranná vrstva ozónu obnovuje. Přesto je při pobytu v polárních krajích nutností nosit sluneční brýle a používat silný ochranný krém. Celkově je na Antarktidě chladno, ale právě změny v této extrémní končině slouží k přehlednému sledování změn globální teploty. Na základě svého krátkodobého měření si netroufám dělat prognózy jest-li celosvětová teplota vzrůstá, ale nemám důvod nevěřit tamním odborníkům, kteří jsou vesměs zastánci existence tohoto jevu. Přinejmenším je pravda, že moře kolem Antarktidy trvale rozmrzají. Kapitán James Cook se nestal objevitelem pevné země prostě proto, že dnes volné moře bylo zcela zamrzlé. Ve Fort Lockroy dnes běžně kotví malé plachetní lodě, které ovšem mají k dispozici satelitní navigaci GPS. Vzrůstající počet návštěvníků může ohrozit tento unikátní ekosystém, izolovaný desítky miliónů let od okolního světa ledovými vodami Antarktického Cirkumpolárního proudu. Množství a rozmanitost organismů tu nejsou příliš veliké (mimo moře), ale možná proto můžeme říct, že pokud nejsme schopní ochránit přírodu ani v pusté Antarktidě, nebudeme toho schopni asi nikde na světě.
Všechny fotografie jsou dílem autora.