Je konec července a přichází zpráva: plánované juniorské mistrovství světa v Kazachstánu se odkládá. Zklamání ale netrvá dlouho — místo něj přichází pozvání do Turecka na úplně nový mezinárodní turnaj mankalových her. Po pár dnech váhání, jak se tam vlastně dostaneme, padá rozhodnutí: vyrážíme. Pěti členům výpravy kupuji letenky do Samsunu, města na tureckém pobřeží Černého moře.
Čas letí. Mezi balením a organizací zvládám navrhnout novou verzi herní desky (poslední dílek se mi povedlo vytisknout asi dvě hodiny před odjezdem na letiště), vést několik kuličkových workshopů a ještě si zajistit účast na mistrovství světa v Othellu. A už je tu 19. září – tým se schází na letišti a dobrodružství začíná.
Odlet má dvě hodiny zpoždění, což nám paradoxně pomůže: na noční přestup tak čekáme kratší dobu. Noc trávíme v jedné z letištních restaurací — většina týmu spí, jen já využívám chvíle klidu k tréninku. Po příletu do Samsunu nás čeká drobná záhada: naše kufry dorazily dřív než my, ale zmizely kdesi v útrobách letiště. Jeden z letištních pracovníků, který se s námi dorozumívá spíš gesty než anglicky, nás k nim ale nakonec dovede a my můžeme vyrazit.
Venku už čeká domluvený odvoz do Amasye. Řidič s úsměvem prohlásí, že my holky jsme prý drobné a čtyři se dozadu do auta vejdeme. Zavazadla se nějakým zázrakem do kufru vejdou a pět lidí (a řidič navíc) se nějakým jiným zázrakem opravdu do malého osobního auta vměstná. No, hodinku to snad vydržíme.
Po odložení věcí v hotelu jdeme do místního deskoherního klubu, který čeká zítra slavnostní otevření. Cestou na hotel nakoupíme a jdeme dospat noc.
Druhý den ráno otevíráme klub, přestřiháváme pásku, hrajeme týmový uvítací turnaj v Bestemshe a odpoledne se přesouváme na univerzitu, kde začíná opravdu velký turnaj v Mankale. Účastní se ho zhruba 90 hráčů, ponejvíce místních dětí. Následující tři dny nás čekají dopoledne dvě kola turnaje v Toguzu a odpoledne je postupně ještě Bestemshe a Oware. Jedno odpoledne je vyhrazeno výletu po městě a večeři v restauraci na kopci pod hradem. Na výlet jedeme otevřeným autobusem, řidič pouští nahlas hudbu, část účastníků se nejen kochá kopečky nad městem, ale stihne i tančit, a já si hlavně držím čepici, aby mi neodletěla.
Turnajový program je nakonec o den zkrácený, a tak na poslední den zbývá více věcí, než jsme původně čekali. Postupně tak hrajeme poslední kola Toguzového rapidu, pak rapid Bestemshe, školkovou show a Toguzovou blitzku. Vůbec poprvé se koná „školková show“ – na čtvrtou hodinu přichází asi 10 dětí předškolního věku, ke každému je posazen jeden ze zahraničních hráčů a naším úkolem je zahrát si s dětmi a nechat je vyhrát. Což je v některých případech poměrně oříšek. Všechny děti při vyhlášení dostávají medaili a děti i maminky jsou moc šťastné.
I my jsme happy – český tým si odváží několik medailí, přičemž tu nejdůležitější získává Elen za Bestemshe rapid – projde turnajem bez ztráty bodu a zaslouženě získává zlato. Večer je to komentováno v turnajové whatsappové skupině – je to zřejmě poprvé, co turnaj v jedné z kazašských her nevyhráli Kazaši. Uvědomuji si, že to není úplně poprvé, před pár lety jsem vyhrála turnaj v Bestemshe já, ale uznávám, že tenkrát mohlo pomoct, že Kazaši dali před turnajem přednost plavání v moři. Ovšem tentokrát se jich účastnilo dost – a o to je to vítězství cennější.
Turnaje v Turecku byly super a moc se těšíme na další setkání nejen hráčů Mankaly či SIGu Logické hry na říjnovém festivalu Deskohraní.