3. místo v soutěži SIGu Literární tvorba na téma Pod hvězdnou oblohou v kategorii do 14 let
Na obzoru bylo nebe zbarvené do růžova, a všichni živočichové v této zemi, kde nebylo nic jiného než písek, kamení a pár zakrslých křovisek, věděli, že za chvíli vyjde slunce a začne další z horkých letních dnů. K růžové na obzoru se přidala oranžová a žlutá, a brzy na to už se slunce vydalo na svou každodenní cestu po obloze. S prvními slunečními paprsky se začala tato nehostinná krajina probouzet. Živočichové vylézali ze svých úkrytů a po studené a chladné noci si dopřávali teplo a světlo. Jeden ze slunečních paprsků proklouzl i mezi spletené větve křovisek, které byly u jedné z písečných dun. Mezi touto vegetací se choulilo mládě. Jeho srst jasně splývala s okolím, a tak se z dálky daly rozeznat jen jeho o trochu tmavší uši a čumák.
Mládě se protáhlo, zívlo, přimhouřilo oči, aby ho tolik neoslňovaly sluneční paprsky, ale vzápětí vyskočilo na všechny čtyři.
„Ale ne,“ zhrozilo se, „už jsem zase usnul!“
Sedlo si a zklamaně se rozhlíželo po krajině. Kde je máma? pomyslelo si. Ohlédlo se. Za sebou mělo písečnou dunu. Vydalo se nahoru. Packy se mu bořily do prohřátého písku a na zádech ho hřálo slunce.
„Jsem přece fenek a fenek má v noci lovit,“ utrousilo mládě.
Vršek duny už byl na dohled, ještě poslední krok a mládě si sedlo na vršek písčitého hřbetu.
Až budu velký, budu lovit tak dobře jako máma, přemýšlelo. A budu silný a rychlý, abych nás ochránil.
„Ušáku!“ vytrhl ho z přemýšlení ostrý, ale zároveň něžný a starostlivý hlas.
„Máma,“ mládě pelášilo z duny dolů, podklouzly mu packy a začalo se kutálet z kopce hlava nehlava. Najednou narazilo do něčeho měkkého. Chvíli zůstalo jen tak ležet na zemi a oddychovalo, pak vzhlédlo.
„Mami,“ vyskočilo.
„Ušáku,“ máma mu oblízla uši.
„Co jsi dělal tam nahoře?“ ukázala čenichem na vršek duny.
„No,…ehm…“ hledal Ušák vhodná slova, „rozhlížel jsem se.“
Ušákova máma se pro něco sehnula: „Tady máš.“
Až teď si Ušák všimnul, že vedle mámy leží drobný hlodavec. Tarbík.
„Díky mami,“ hladově se na kořist vrhl.
„A taky,“ pohlédla na něj významně máma, „příště bys měl jít lovit se mnou.“
Ušák uhnul pohledem.
„Já vím,“ zamumlal.
„Ušáku,“ pokračovala dál jeho máma, „my fenci lovíme v noci, protože máme dobrý sluch i zrak, a proto je pro nás lovit v noci snazší. Jsme prostě noční živočichové. A přes den spíme, abychom nabrali síly na další noc.“
„Já vím mami,“ řekl tiše Ušák.
Ušákova máma se odmlčela.
„Jestli chceš, klidně si teď ještě odpočiň, ale chci, abys se mnou šel večer na lov,“ řekla.
Podlezla pod větvemi křovisek a zalezla do jejich nory.
„Ach jo,“ povzdechl si Ušák.
Zamyšleně se podrbal na čumáku, pak odešel za mámou a uvelebil se ke spánku.
Jemný větřík Ušákovi pročechrával srst a všude kolem něj se vznášel pach tarbíka.
„Čekej a buď tiše,“ sykla mu máma do ucha.
Ušák se přikrčil a vyčkával. Tlapky ho svrběly vzrušením a nedočkavostí se mu ježila srst na zádech.
„Teď,“ sykla máma.
Ušák vyskočil a dopadl zpátky na zem těsně vedle drobného, světle hnědého hlodavce. Na nic nečekal a rozeběhl se.
To je paráda, pomyslel si. Hnal se za kořistí takovou rychlostí, kterou snad ještě nikdy neběžel. Slyšel mámu, která běžela za ním. Vnímal každý zvuk i pohyb tarbíka. Zrychlil a skočil. Dopadl do měkkého písku, ale tarbíka nechytil. Pozorně se rozhlížel, jestli ho někde neuvidí, ale hlodavec zmizel v úzké noře.
„Ne,“ Ušák si zklamaně sedl a oddychoval.
Máma si k němu sedla a chlácholivě mu oblízla ucho.
„Nikdy nebudu tak dobrý jako ty,“ povzdychl si Ušák.
„Ale budeš,“ namítla máma, „musíš se jen víc soustředit.“
„Skoro jsem ho měl,“ pookřál Ušák.
„Já vím,“ máma přikývla, „příště už ho určitě chytíš.“
Vstala a oklepala se.
„Pojď, najdeme si jiného,“ prohlásila.
Ušák přikývl, vstal a s čumákem u země se vydal dál.
Když se Ušák s mámou vraceli z lovu, už svítalo. Než došli ke spleti křovisek, mezi kterými měli svou noru, už je hřálo ranní slunce do zad.
Ušák upustil na zem tarbíka a pískomila, dva pouštní hlodavce, a podíval se na mámu, která v tlamě držela stepokura, drobného ptáka s hnědě zbarveným peřím.
Upustila ho ke zbývající kořisti, vzala do tlamy pískomila a poodešla k jednomu z keřů. Vyhrabala do písku jámu, tak velkou, aby se do ní drobný hlodavec vešel, a pak na ní zase zpátky naházela písek.
„Schovávám potravu na horší časy,“ vysvětlila, když se na ní Ušák zvědavě koukal.
Malý fenek přikývl a vzal si do tlamy tarbíka.
„Díky mami,“ řekl s plnou pusou.
„Za co?“ podivila se máma.
„Za všechno,“ odpověděl Ušák.
Ušák ležel schoulený u máminých nohou. Nemohl spát a dlouho se převaloval, až to nevydržel, vstal a vyšel ven.
Slunce získávalo oranžovou barvu a byl slyšet večerní cvrkot sarančat. Obloha byla bez mráčku, jen na obzoru se rýsovaly večerní červánky. Foukal slabý vítr, což vytvářelo drobné oblaky písku. Ušák se otočil, aby mu zvířená písečná zrnka nelétala do očí.
Je tady krásně, pomyslel si s uspokojením.
Na chvíli zavřel oči a nechal vítr, ať mu pročechrává srst. Kolem něho se vznášela svěží vůně zeleně a zemitá vůně písku.
Otevřel a přimhouřil oči. Na horizontu ho něco upoutalo. Velký mrak barvy písku.
„Ale ne,“ Ušák se rozeběhl do nory.
„Mami,“ šťouchal mámu čumákem do boku.
Máma rozespale otevřela oči.
„Co se děje?“
„Blíží se sem písečná bouře,“ odpověděl s panikou v hlase Ušák.
Máma se k němu konejšivě přitulila.
„Nic se neboj, můj malý,“ zašeptala, „za námi do nory žádná bouře nemůže.“
Ušák se k mámě přitiskl.
Máma má pravdu, pomyslel si, s ní se mi nic nestane. U mámy budu vždy v teple a bezpečí.
Ušák se probudil až následujícího dne před západem slunce. Celou noc venku zuřila písečná bouře, a tak byly keře u jejich nory z části zasypané pískem.
Ušákova máma ještě spala.
Malý fenek se vysoukal z nory ven. Písek byl zbarvený sluncem do oranžova a zakrslá vegetace se chvěla v mírném vánku.
Ušák se vydal na průzkum okolí.
Po písečné bouři to tu vypadalo trochu jinak. Duny byly jinak velké, některé rostlinky byly zasypané pískem, a zmizely stezky, které tu byly vyšlapané nejrůznějšími živočichy.
Ušák se rozběhl.
Užíval si vítr, který mu plachtil kolem uší, zapadající slunce, nové vůně a pachové stopy, které tu zůstaly po zvířatech, co tady šla před ním. Bylo krásně.
Zpomalil a přikrčil se za kámen vyčnívající z písku. Před ním se na malém písčitém kopečku slunil pískomil. Spokojeně přežvykoval jakousi rostlinu a vypadal naprosto nerušeně.
Ušák si lehl na zem a pozorně pískomila pozoroval.
„Ale ne,“ uvědomil si a zklamaně si odfrkl, „jsem po větru.“
Pískomil jako by využil příležitosti, začenichal do vzduchu a zmizel v úzké noře.
Ušák vstal, oklepal se, a vydal se dál. Vystoupal na jednu z písečných dun. Natáhl se a nechal slunce, ať mu prohřívá srst. Zavřel oči. Když je otevřel, už bylo šero. Protáhl se, zívnul a vstal. Zamrkal. Kolem něho se hemžily tmavé siluety. Živočichové se šesti nohama, klepety a článkovitým ocasem se zahnutým ostnem, z kterého vypouští jed. Ušák se zachvěl. Pro fenky může být jed některých štírů nebezpečný. Malý fenek zoufale zakňučel. Štíři ho obklíčili. Je jich málo, třeba bych jim dokázal utéct, pomyslel si Ušák s nadějí. Najednou ucítil ostré bodnutí do pravé zadní nohy. Cukl sebou bolestí. Nohy se mu podlomily a Ušák se skácel na zem. Víčka mu ztěžkla a stihl ještě zahlédnout tmavý stín, který běžel pouští k němu.
„Mami,“ vydechl. Pak zavřel oči.
Někdo ho strkal do ramene. Byl příliš slabý na to, aby protestoval. Otevřel oči. Někdo se nad ním skláněl. Měl ustarané oči a vypadal jako on.
„Mami,“ zachraptěl Ušák.
„Ušáku,“ máma mu oblízla čumák. Ušák nadzvedl hlavu. Nacházeli se v malém zeleném porostu. Rostly zde převážně keře, ale bylo tu i pár stromů. Místo písku, byla na zemi hlína. Vedle Ušáka se nacházelo jezírko s vodou. Rostly kolem něho vysoké šlahouny trávy a růžově kvetoucí rostliny, na které létal hmyz. Byl slyšet zpěv ptáků, šustění listů ve větru a bzukot much.
„Kde to jsme?“ zeptal se Ušák.
„Nejdřív se napij,“ pobídla ho máma. Ušák opatrně vstal a ponořil tlamu do vody. Napil se a už s větší sebejistotou došel zpátky k mámě. Tázavě se na ni podíval.
„Na tomto místě vždy byla voda. Chodí sem k ní všichni fenci, kteří žijí v této části pouště. Možná tady je nějaký podzemní pramen a tady vytéká na povrch,“ vysvětlila máma.
„Pojď,“ řekla, „něco ti ukážu.“ Ušák šel za mámou, která ho vedla ven z této svěží zeleně.
„Vidíš tamtu dunu?“ ukázala máma čumákem k písčitému hřbetu. Ušák přikývl.
„Z její druhé strany je naše nora,“ vysvětlila máma.
„Tak jdeme,“ prohlásil Ušák. Vykročil a máma šla po jeho boku. Šli pomalu, ale šli jistě. Horké slunce, které bylo v tuto dobu nejvýš na obloze, je hřálo do zad, a byl tu klid. U křovisek, která chránila jejich noru, si Ušák s mámou lehli na zem a odpočívali.
„Mám tě rád mami,“ prohlásil Ušák.
