„Prosíme pošlete těm, kdo by mohli v soutěži uspět… hlavní výhra milion korun.“ Možná jste ho také četli. Hladina adrenalinu v mé krvi se zvedla silně nad normál a v hlavě se začala rojit spousta myšlenek a smíšených pocitů: Televizní soutěž ani náhodou, jsem nervózní, jen nějakou kameru spatřím. Sakra, milion, hodil by se… Komu bych to přeposlala? Na konkurzu budou třeba zajímavé úlohy, to by stálo za vyluštění. Kamera – bojím se, ale bylo by to dobré jako kurz sebeovládání.
Jednoho rána jsem tedy vyplnila přihlášku. Kvalifikační úlohy pro účast na konkurzu mi přišly triviální, ovšem co jim tam napsat na otázku: Proč si myslíte, že jste nejchytřejší? Nakonec jsem napsala, že jim na to odpovím, pokud se do toho finále dostanu. Za pár hodin po odeslání mi přišla pozvánka na vybraný konkurz.
Na chodbě postávala asi padesátka lidí. Za chvíli přišel člověk s logem soutěže na tričku a odvedl nás do jídelny, kde jsme třem slečnám u počítače ukázali občanku a ony nám za to vytiskly naši přihlášku – vše, co jsme zadali na internetu, plus pořadové číslo. Pak jsme si měli sednout a počkat na hromadný odchod nahoru do třetího patra. Ve stupňovité posluchárně jsem si vlezla do první řady u dveří. Na stolech před námi byl odpovědní arch a souhlas, že nás mohou natáčet a že neodpovídají za škody. Obojí podepsat a napsat tam své startovní číslo. „Limit na postup do dalšího kola vám neprozradíme, snažte se to napsat na plný počet bodů. Pozor, za špatné odpovědi body odečítáme. Výsledek se dozvíte hned, nikam po odevzdání neodcházejte, bude to během 15 minut opravené.“ Roman Šmucler chvíli mluvil na kameru (záběry z konkurzu jsou samozřejmě na navnadění diváků), chvíli bez kamery prozrazoval, co bylo zajímavého na předchozích konkurzech.
A už se rozdávají testy. Třicet minut na třicet úloh začíná. Nervozita na vrcholu, pomalu se ale pouštím do řešení a adrenalin klesá. Spousta slovních úloh, to jsem teda zvědavá, kolik bude ten limit. 30 ze 30 asi při tomhle mixu úloh mít nebudu. Dotaz soutěžícího – budete odpočítávat poslední vteřiny? Samozřejmě! Pět, čtyři, tři, dva, jedna, konec! Uf, měli pravdu, je to náročný test. Zaškrtala jsem odpovědi, kde jsem si byla jistá, a tipovat se radši nepokouším. Soutěžící spolu probírají, co věděli a nevěděli.
Z naší padesátky postoupilo dvacet. Nejsme ani nejhorší, ani nejlepší skupina. Koho Roman Šmucler přečte, ten se postaví a on se ho na něco zeptá. IT analytik (sakra, to jsem tam psala já) z Liberce (a je to jisté). A už mě hlásí. Stojí u naší řady a je ke mně zády. Zvedám ruku a už mě vidí. „Tak až z Liberce jste přijela, v kolik jste vstávala?“ Copak neví, že z Liberce do Prahy je to jen zhruba 100 km? Zapomněl, že natáčí v Praze? Mám ho uzemnit? Pak odpovídám, že už jsem víc doma v Praze než v Liberci. „A čekala jste, že postoupíte?“ Opět upřímně odpovídám, že jsem to docela čekala. „Teda příště by to chtělo víc skromnosti.“ To určitě, když na to mám 15 let certifikát, že mi tyhle věci jdou, myslím si a usedám. R. Š. odchází vyhlašovat jinou třídu a my se jdeme fotit.
Postupně přicházíme před tabuli a dostáváme pravou filmovou klapku, na kterou vždy napíší naše číslo. Nakonec ještě společná fotka skupiny a balíme a jdeme ještě o patro výš. V místnosti je i sám vedoucí projektu PhDr. Aleš Ulm, ale posadí mě k nějaké paní, se kterou si pak chvíli povídám o tom, jaké to je být výjimečný, kde pracuju a čím se bavím ve volném čase. „Dobře, tak z produkce se vám ozvou.“ Ale nikdo se neozval. Sobotní natáčení v dalším týdnu bylo bez Čecha č. 508.
Po roce a čtvrt se dozvídám, že bude konkurz na druhou řadu. V Brně 28. a 29. března a v Praze 11. a 12. dubna. Protože ten druhý víkend budu v Kazachstánu na mistrovství světa ve hře Toguz kumalak, přemýšlím, zda mi stojí za to jet do Brna. Nervy už jsou klidnější, možná bych tentokrát ustála i to televizní finále. V každém případě si ověřím svůj pokrok, jestli mi ta kamera ještě bude vadit. Takže jedu do Brna, cestou aspoň rozdám pasy české výpravě na MS a zatrénujeme.
Cílem mé výpravy je napsat tentokrát test na 30 ze 30, bez nervózního svírání žaludku a případně dostat se mezi tu šedesátku. Vybírám si místo v první řadě na kraji. Kamera přímo přede mnou. Brr! Nicméně pocity určitě lepší než prvně. Startujeme. Večer před tím jsem koukala na otázky dostupné na stránkách soutěže, byly ze série loňských testů. Letos nedali novou sérii, většinu úloh znám. S testem jsem hotová 5 minut před limitem. Odevzdáváme. Vyhlašování. Prý tolik lidí v jedné skupině to ještě nenapsalo. Těším se na svých 30 ze 30, ale jsem čtená až třetí od konce, jelikož se mi tam vloudila jedna chybička.
Následuje odchod na focení do druhé budovy a pak pohovor. Usedám k paní, ta se představí a já zjišťuji, že jde o paní produkční, se kterou jsem před tím komunikovala e-mailem. Protože je taky členkou Mensy, tak je ráda, že její e-mail aspoň k některým členům dorazil, a dál si povídáme o mých aktivitách. S dobrým pocitem odcházím.
V době, kdy jsem v Kazachstánu, přichází e-mail z ČT. Z kousku zprávy na telefonu vnímám jen info@ceskatelevize.cz a až později zjišťuji, že to je jen zpětný průzkum, jak jsme spokojeni s odpovědí na náš dotaz. Další e-mail už nedorazil, takže smůla. No stejně se mi přece do finále moc nechtělo a cíl – ověřit si rozdíl „s nervama a bez nich“ – splněn byl. A jestli bude za rok třetí kolo, možná si přijedu napsat test na 30 z 30 za 13 minut. Pak ať mě zkusí nevybrat!