Začnu asi tím, co všichni známe – a židé dávají na hroby kamínky místo květin. Kromě filozofického důvodu, že kámen, který je symbolem vzpomínky, zůstane na hrobě věčně, je hlavní důvod zcela pragmatický – ve starověku žili židé v poušti. Protože pohřbívali do písku, museli na hrob navršit kamení, aby vítr písek neodvál.
Další zajímavostí je to, že v každém hrobě je pochován jediný člověk. Podle židovské tradice je totiž nepřípustné rušit mrtvého po jeho smrti, zapomeňte tedy na otevírání hrobů, přemísťování ostatků, ale třeba i na kremaci.
Z tohoto důvodu mohou být náhrobní kameny významným zdrojem informací o daných osobách. Většina nápisů na náhrobcích je zcela v hebrejštině, až ve dvacátém století se začaly objevovat (u méně ortodoxních rodin) epitafy v němčině, zřídkakdy i v češtině.
Prvním slovem na náhrobku bude buď בנ(ben, tedy muž), nebo בט (bat, tedy žena). Kromě jména zesnulého najdeme na náhrobku i jméno jeho otce a v případě, že se jednalo o ženu, i jméno jejího muže.
Na dalším řádku obvykle bývá datum úmrtí a věk (je zajímavé, že data narození na židovských náhrobcích chybí).
V tradiční hebrejštině se však čísla zapisují pomocí písmen, která mají své dané hodnoty a sčítají se mezi sebou. Židovský letopočet je mnohem starší než křesťanský, například letos se podle něj píše již rok 5774. I zápis dní je odlišný – počítají se jako dny po sobotě, tedy například neděle je v hebrejštině první den po sobotě. Židovský kalendář je navíc lunární, takže se podle ne zrovna jednoduchých pravidel měsíce posouvají (ale to už by bylo na samostatný článek o židovském kalendáři a zápisu čísel). Proto i pokud z náhrobku nakonec nějaká data vyčteme, budeme se muset pravděpodobně smířit s tím, že jsou jen přibližná.
Pro rychlejší orientaci v textu se ovšem hodí vědět, že nad písmeny, která symbolizují čísla, jsou malé tečky.
Zbytek textu tvoří většinou různé verše z Bible či modlitby. Pokud ale máme štěstí, můžeme se dočíst i něco o tom, jaké bylo povolání zesnulé osoby, případně jaké postavení měla v obci. Podle délky epitafu můžeme odhadnout i to, jak byla daná osoba významná a bohatá.
Úplně na konci vždy najdeme pětici písmen תנצב’ה, zkratku tihje nafšo(a) crura bicror ha-chajim, což se překládá jako: „Buď jeho/její duše svázána ve svazku života“.
Kromě psaného textu najdeme na hrobech i různé obrázky, ze kterých lze také leccos vyčíst. Tak třeba ruce patří rodu Kohenů, tedy těm, kteří se jmenují například Kohn, Cohen, Kahan nebo třeba Katz. Symbolem rodu Levitů je konvička, pod níž se skrývají všichni Lewitzové, Löwové apod. Na rabínských hrobech najdeme často korunku, symbol Tóry.
Všichni Jelínkové či Hirschové mají jednoduše symbol jelena, pod rybou bychom zase hledali všechny Ryby, Fischery apod.
Tolik tedy stručný návod, jak se orientovat na židovském náhrobku. Pokusila jsem se naznačit pár základních bodů, které by mohly pomoci k rozluštění na první pohled záhadného textu. Až půjdete příště kolem židovského hřbitova, zkuste si to!
Na toto téma by se dalo mluvit hodiny. A tak kdo ví, pokud někoho zaujalo, třeba se v brzké době dočká nějaké přednášky.