Není to ani rok, co jsem mensana znala jen jednoho, pak dva … Když mi ten druhý z nich, Vladimír Kutálek, na podzim navrhl, abych se jedné mensovní akce zúčastnila, měla jsem obavy a netušila jsem, co čekat. Mé obavy se rozplynuly velmi rychle, už během zimy jsem přestala akce, kterých jsem se zúčastnila, počítat. Velmi rychle jsem zjistila, že mensani jsou vlastně úplně normální lidi, naopak si mezi nimi připadám sama normální. Jako matematička si připadám v běžné populaci divně, mnozí se na mě dívají zvláštně, a když je nás matematiků více pohromadě, lidi okolo se pozastavují nad naším hovorem, i když se třeba bavíme o úplně obyčejných věcech. Právě v tom si připadám mezi mensany normální. Narážky, nečekané odpovědi na otázky …
A dojmy z celostátního setkání? Jen mě utvrdilo v dojmech, které jsem už o mensanech měla. Bylo skvělé zažít stovku podobně „divných“ lidí pohromadě, lidí všech věkových kategorií, kteří nezávisle na tom, jakou práci mají v občanském životě, nadšeně luštili šifry, hráli scénky, vykrajovali roztodivné tvary z táče 🙂 a zatloukali hřebíky. V Nebákově jsem potkala plno nových lidí, se kterými se mi seznamovalo a bavilo podstatně snáze a samozřejměji, než kdyby se vzalo náhodných sto lidí, a už se těším, až se s nimi zase setkám na nějaké z akcí v Brně nebo okolí nebo na podzimním celostátním setkání. Jen nevím, jak tento můj dojem z Mensy rozšířit mezi inteligentní veřejnost, protože Mensa je úplně něco jiného, než si většina (inteligentních) lidí myslí.