Očima Márie Svoreňové:
Tohtoročné letné stretnutie cyklistov a „pešiakov“ ako už tradične zorganizovala Zdenka Pániková v krásnom prostredí južnej Moravy, v okolí rieky Dyje. Už asi po piaty rok sme sa zúčastnili aj my s Marianom Zahradníkom, aby sme nielen využili príjemnú Zdenkinu nápaditosť pri výbere miesta konania a obetavosť pri organizovaní tejto akcie, ale aj spoločnosť ďalších Českých mensanov pri cyklistických aj peších túrach, ale aj pri večerných doskových hrách testujúcich náš dôvtip a vedomosti.
Pri večernom príchode do Lukova nás uvítala rozváňajúca cigánska, pripravená rodinou Nezvalových, ktorá bola akurát na ohnisku umiestnenom vo dvore penziónu u Čabalu s príjemným altánkovým posedením.
V stredu ráno sa naša „pešia sekcia“, počítajúca 7 ľudí, vybrala busom do Čížova a odtiaľ peši cez územie Národného parku Podyjí do rakúskeho Hardeggu. Hneď za Čížovom sme narazili na rezíduum bývalej železnej opony, ktorá vysokým plotom s ostnatým drátom, v ktorom pôvodne bola pustená elektrina, oddeľovala naše socialistické Československo od zahnívajúceho kapitalizmu na západe, v tomto prípade v Rakúsku. Na konci štvorkilometrovej cesty sme prekročili rieku Dyje a s tým aj štátnu hranicu medzi Českou republikou a Rakúskom a ocitli sme sa v malebnom mestečku Hardegg, ktorému dominuje hrad z 12. storočia. Je to čiastočne zrúcanina, ale majitelia obnovili kaplnku a priľahlé priestory, kde je inštalované múzeum venované Maximiliánovi Habsburgskému, cisárovi Mexickému. Vtedajší pán Hardeggu bol priateľom Maximiliána a keď ho povstalci v Mexiku zastrelili, zabezpečil dopravu jeho ostatkov späť, do Rakúsko-Uhorska. Obnovený je aj rytiersky sál, zariadený je stredovekým nábytkom a vyzdobený dobovými maľbami, dokumentmi a najmä zbraňami. V spodnom poschodí sa nachádzajú priestory bývalej kuchyne a nálevne. Až pri ceste naspäť do Čížova, kde sme mali vynikajúci obed, som si uvedomila, že smerom tam sme išli takmer stále dole kopcom, ale keďže bol väčšinou mierny, nevšimla som si to, ale cestou späť sa stúpanie zdalo nekonečné a dalo mi riadne zabrať, bola som naozaj vďačná ostatným členom výpravy, že prispôsobili rýchlosť kroku mojím limitom. Príroda v okolí Dyje je naozaj čarovná, rovnako ako samotná rieka a skaliská a hlboké, dá sa povedať panenské lesy, ktoré ju obklopujú. Jediným pozitívom skutočnosti, že minulý režim nedovolil nikomu priblížiť sa k hraniciam na niekoľko kilometrov je, že nám tým zachoval nedotknutú, nezastavanú a najmä nezdevastovanú prírodu v blízkosti hraníc, ktorú môžeme ešte aj dnes objavovať a obdivovať.
Večer sme mali Zdenkinu špecialistu, hermelín naložený v sádle a v koreninách, zabalený v alobale a zohriaty/pečený na pahrebe, naozajstná delikatesa. Pred aj po večeri sme opäť hrali – kto Svetový film, kto Aktivity, kto „poľnohospodárov“ (neviem presný názov, ale zúčastnení intenzívne farmárčili, pestovali, chovali dobytok, atď.), každý si prišiel na svoje a myslím, že všetkým bolo príjemne.
Väčšinu štvrtka sme opäť strávili v lesoch a tentoraz sme chodili po lesných cestách, čo je balzam pre naše betónom a asfaltom zdevastované kĺby. Vďaka malej „zajížďce“ naša nedobrovoľne oddelená trojčlenná skupinka prešla asi o 3 km naviac, ale vôbec neľutujem, v milej spoločnosti a v tieni hlbokých lesov počas horúceho letného dňa je to najlepšie strávený čas, aký si viem predstaviť. Cieľom našej vychádzky bol Nový hrádek, lovecký hrad z polovice 14. Storočia, ktorý dobyli a zničili Švédi počas 30-ročnej vojny (kam až sa dostali!). Prednú časť hradu šľachtický majitelia palácovo upravili a využívali ako lovecký zámoček. Za prvej Československej republiky tu bola zriadená turistická ubytovňa – de facto v jednej nie veľkej sále boli lôžka a o poschodie vyššie bola jedáleň – v hrade s 5 metrovými múrmi, bez vody a príslušenstva… ale romantika to bola určite.
V sobotu sme všetci navštívili Znojmo, jednak sme boli celkom unavení, jednak sa prihnal dážď, našťastie nie veľmi intenzívny, ale s malými prestávkami vytrval po celý deň. Ale hlavným dôvodom bolo samotné mesto so zaujímavými pamiatkami a s tradičnými burčiakovými oslavami v (ale skôr pri) starom kláštore Premonštrátov, ktorý však od polovice 18. storočia slúžil ako kasárne a je úplne zanedbaný. Zato burčiak bol famózny, chutil všetkým. Ešte pred burčiakom sme navštívili podzemné chodby, vydlabané v žule v štyroch poschodiach až do hĺbky 26 m. Keď obyvatelia Znojma v 14. storočí začali s jeho budovaním, mali prehĺbené pivnice slúžiť ako sklady hrozna, ovocia a vína. Počas vojen a nájazdov sa pôvodný účel zmenil a podzemné chodby, ktoré sa rozrástli až na 30 km slúžili ako úkryt, lebo ako nám povedala sprievodkyňa, múdri Znojemčania vedeli, že vojnu vyhrá ten, kto prežije!
Už teraz sa teším na cyklovýlet na budúci rok a na stretnutie s priateľmi s ktorými sa už dlho poznám alebo som sa práve zoznámila. Dúfam, že napriek určitým výhradám nebude zrušená „pešia sekcia“ a Zdenke želám veľa elánu a entuziazmu pri organizovaní ďalšej takejto úžasnej akcie!
Očima Jany Hřebíčkové
Kapacita tradičního cyklovýletu byla tentokrát naplněna ještě dříve, než bys řekl švec, proto byl účastníkům nabídnut výlet dvoufázový. První fáze výletu byla co do počtu účastníků víceméně komorní, a jelikož všichni přítomní se nakonec rozhodli zůstat i ve fázi druhé, probíhala první část týdne převážně v průzkumnickém duchu. Zkoumali jsme nejzajímavější cíle v okolí přitažlivé turisticky, labužnicky i jinak. V jednom případě jsme si dokonce opatřili důkaz, že na tom kopci jsme už opravdu byli, aby snad někoho nenapadlo nás tam honit znovu.
Po příjezdu účastníků druhé fáze výletu jsme se rozdělili na dvě sekce cyklistické a jednu pěší a vyrazili obdivovat atraktivní krajinu národního parku Podyjí. A že bylo co obdivovat. Překrásné přírodě se snažily konkurovat historické památky a úžasný výhled na vinice, který se nám otevřel po vystoupání nekonečného kopce, jehož sklon nám vzal dech už jenom při pohledu na něj. O tom, co nám udělal s dechem během výstupu, se raději nebudu zmiňovat.
Další den zaznamenala pěší sekce příliv nových členů, což nebylo způsobeno nespokojeností s cyklováním, ale vedrem, které ten den panovalo. Cesta k nepříliš vzdálenému Novému Hrádku totiž vedla příjemně stinnou lesní cestou. Na hradě jsme absolvovali netradiční, téměř dvouhodinovou, velmi poučnou prohlídku zaměřenou na botanické zvláštnosti místa. Dostali jsme šanci prohlédnout, osahat a očichat si množství bylin běžných i vzácných, léčivých i jedovatých. Přiznám se, že se mi trochu ulevilo, když jsem si po návratu z prohlídky mohla umýt ruce. V podvečer jsme stihli ještě okruh okolo Vranova po Claryho stezce.
Poslední den byl věnován hromadné návštěvě Znojma, neboť zde probíhaly populární burčákové dny. Určitě chápete, že ochutnání tohoto oblíbeného nápoje jsme pojali jako povinnost. Kromě burčáku je ve Znojmě množství historických památek a jiných zajímavostí, které jsme hodlali navštívit. Utvořili jsme několik skupinek odlišujících se preferencemi míst, která budou navštívena, přičemž styčným bodem byla fronta na burčák. Fakt, že v téměř každém turisticky zajímavém objektu probíhá ochutnávka vína, nás až tolik nepřekvapil. Mezi největší lákadla jsme zařadili znojemské podzemí a velmi pozitivně jsme hodnotili všechny zdejší průvodce po historických památkách. Podívali jsme se i do rotundy svaté Kateřiny, kde se nesmí mluvit (pro některé z nás to bylo opravdu těžké), do Svatováclavské dvojkaple (tam jsme si mimo jiné zazpívali), vyšplhali jsme na radniční věž a během procházky po městě jsme obdivovali spoustu dalších místních památek. Bohužel jsme nestihli navštívit architektonicky velmi zajímavou cukrárnu, protože její provozní doba se bohužel kryla s dobou provozu všech ostatních památek, které svou atraktivitou předčily vidinu sladkého potěšení.
No a potom už zbývalo jenom naplánovat příští cyklovýlet, rozloučit se a těšit se na příští rok. Děkuji všem účastníkům za příjemně strávený čas a spoustu hezkých zážitků.
Očima VlKa&HaDa (Vladimíra Kutálka; Hany Druckmüllerové)
Skvělá atmosféra, výborná parta, skvělá organizace, flexibilní program navrhovaný samotnými účastníky, jeden pro pěší, dva různě náročné cyklovýlety, popř. individuální, kdo chtěl. Prostě další vydařená mensovní akce – cyklovýlet. Nějaké negativum? Jedno zásadní – den má jen 24 hodin.
Očima Marty Heřmanové:
Softcyklistická sekce druhý den cyklovýletu vyrazila do 23 km vzdálených Jevišovic prohlédnout si exotickou krokodýlí farmu. Vzhledem k tomu, že současná legislativa neumožňuje krokodýly porážet a dále zpracovávat na maso a kůži, jak bylo původním záměrem provozovatele farmy, slouží živočichové obývající krokoterárium vybudované z bývalého plaveckého bazénu jen jako turistická atrakce. Krokodýli, líně naskládaní přes sebe na dně bazénu, připomínali na první pohled spíše neživé makety než nebezpečné predátory. To je však, jak jsme dozvěděli z výkladu ochotné průvodkyně, jejich loveckou strategií umožňující jim kořist nečekaně stáhnout pod vodu, uložit ji pod kořeny a spořádat ji, teprve když je řádně naložená. Samotný chov krokodýlů pak není úplně jednoduchým způsobem, jak přijít k penězům. Do dvoumetrové délky, při které je nejvýhodnější ho porazit, krokodýl doroste přibližně v sedmi letech a z celého těla je využitelná pouze kůže na břiše a zhruba dvě kila masa. To se pak rozhodně nelze divit trochu vyšším cenám krokodýlích kabelek a pokrmů. Celkově jsme nakonec návštěvu terária zhodnotili jako zajímavé zpestření i v jiných směrech povedeného cyklovýletu, a to i přesto, že si naše skupinka prozatím nemohla v přilehlé restauraci dopřát krokodýlí steak.