Koncem června se skupince mensanů poštěstilo setkat se a podiskutovat s někým, kdo dva roky v těchto končinách skutečně prožil – i když poněkud jinak, než si většina z nás romanticky představuje. Jan Páleník, v současnosti ředitel Národního domu v Prostějově, pracoval v letech 2005-2006 jako číšník na obrovské výletní lodi, která se pohybuje mezi malebnými karibskými ostrovy. Zážitky ze strany obsluhujícího personálu, tedy aspoň v takové podobě, jak nám je pan Páleník během své přednášky doprovázené promítáním fotografií vylíčil, jsou v mnoha ohledech daleko intenzivnější než zážitky samotných pasažérů.
„Druhým domovem“ pana Páleníka se na dva roky stala kajuta v podpalubí výletní lodi Disney Magic, která patří společnosti Disney Cruise Line; správně tušíte, že vše na této lodi se odehrává ve znamení Walta Disneyho a jeho (nejen kreslených) příběhů. Detailní popis lodi a jejího vybavení není účelem tohoto článku, ostatně zájemci mohou absolvovat virtuální prohlídku lodi v pohodlí svého domova (http://disneycruise.disney.go.com/ships-activities/ships/magic). Pro představu stačí uvést snad jen základní parametry: délka lodi je téměř 294 metrů, šířka něco přes 30 metrů, celkem je zde 11 palub a kapacita lodi je neuvěřitelných 2 700 pasažérů + 950 členů posádky.
Jak se dá odhadnout již z názvu lodi, výlety s Disney Magic jsou určeny především rodinám s dětmi. V lodi se skrývá mj. obrovský divadelní sál, do kterého se vejde až 1 000 diváků najednou, a každý večer se zde odehrává nějaká show, samozřejmě s postavičkami z Disneyho filmů. Herny pro děti jsou zařízené v podobném stylu, a dokonce i obsluhující personál má na sobě v době podávání večeře slušivé vestičky s kresbami Mickey Mouse. Nezbytností je i kinosál, kde se promítají zejména nové filmy, se kterými již dávno zesnulý Walt Disney nemá nic společného, jako např. Piráti z Karibiku. Kolem Disneyho příběhů se prostě v USA dodnes točí velké peníze a každý předškolák dokáže bezpečně rozpoznat desítky postaviček, o kterých průměrný Evropan většinou ani neslyšel.
Popis fungování hotelového personálu na americké výletní lodi by vydal na samostatný článek; zde se pokusím alespoň nastínit, co nás na přednášce pana Páleníka nejvíce zaujalo. Heslo „náš host, náš pán“ se v USA dodržuje téměř doslova: přinesete-li hostovi jídelní lístek s aktuální nabídkou jídel, musíte být připraveni i na eventualitu, že host se na něj ani nepodívá a rovnou si objedná něco, na co má zrovna chuť (a v menu tato položka přirozeně není). Číšník objednávku bez mrknutí oka přijme a jde ji rychle přetlumočit kuchaři, kterému nezbývá nic jiného, než hostovi vyhovět, i kdyby bylo jeho přání sebepodivnější. Ortodoxní Židé mají velmi přísná pravidla košer stravování, například vyžadují speciální ubrusy i nádobí (až donedávna jsem netušila, že představy o správné košer stravě se u liberálněji smýšlejících Židů mohou poměrně zásadně lišit od představ jejich ortodoxních souvěrců).
Neodmyslitelnou součástí práce na velké výletní lodi jsou i pravidelně se opakující nácviky poplachu a následné evakuace. Kromě „běžného“ pracovního nasazení v restauraci má veškerý obsluhující personál přidělené i přesně definované úlohy pro případ nepředvídané situace (a nemusí se jednat zrovna o osud neblaze proslulého Titaniku). V případě vyhlášení poplachu zaujme každý zaměstnanec předem stanovené místo a jeho úkolem je trpělivě směrovat vyděšené pasažéry na příslušné shromaždiště na palubě. Jistě si dokážete představit, že v případě takto obrovské lodi se jedná o stovky stanovišť, na každém stojí jeden člen posádky a funguje jako jakýsi „živý semafor“, který v souhře se svými kolegy přispívá ke zdárné evakuaci. Své místo může opustit teprve po signálu k opuštění lodi, kdy se sám dostaví na předem určené shromaždiště pro posádku.
Přednáška pana Páleníka byla prokládána četnými dotazy z řad posluchačů a měli jsme tak možnost dozvědět se spoustu zajímavostí a drbů ze života Američanů. Jakožto zvědaví „suchozemci“ (navíc žijící v českých podmínkách) jsme přednášejícího téměř nenechali odpočinout a ani jsme si nevšimli, že už diskutujeme téměř pět hodin a že jsme si úplně zapomněli objednat večeři…
Závěrem tohoto článku bych chtěla vyjádřit vřelý dík Tomáši Blumensteinovi, který nám tak poutavou přednášku zprostředkoval.