Lenka Šnajdrová
S Mensou jsem se poprvé setkala před lety, ještě během vysokoškolského studia. Ze zvědavosti jsem se nechala otestovat, ke svému údivu jsem se ocitla „nad čarou” a Mensa mi nabídla členství. V zápalu prvotního nadšení jsem se okamžitě přihlásila – ale tím má tehdejší mensovní (ne)činnost bohužel skončila. Studium mi dávalo docela zabrat, později jsem začala jezdit po Evropě kvůli studijním či pracovním pobytům, takže jsem na Mensu jaksi pozapomněla, ani příspěvky jsem neplatila …
Uplynulo (relativně) mnoho let a nyní je ze mě maminka na rodičovské dovolené. Některé čtenářky mi možná dají za pravdu, že mnohé ženy v této situaci začnou přemýšlet, jak udržet své mozkové závity alespoň jakžtakž v kondici. Tušila jsem sice, že své členství mohu i po letech obnovit, ale trochu jsem se obávala toho, že v Mense budou samí intelektuálové, kteří si s matkou 1,5letého batolete nebudou mít co říci. Nicméně jsem se odvážila přijít na setkání místní skupiny v Brně a byla jsem mile překvapena. Z herního předvečera už jsem toho moc nestihla, ale k mému úžasu se zde nehrály vysoce strategické hry, nýbrž karetní hra Uno, ke které potřebujete spíš postřeh a rychlost. Navíc jsem si mohla s ostatními povykládat o „normálních” věcech a připadala jsem si konečně jako rovnoprávný člověk a ne jako matka malého dítěte, která ztratila veškeré nároky na obyčejnou lidskou zábavu. Menso, díky!
Vladimír Kutálek
V časopise jsem se dočetl o organizovaném výletu do Slavkova, ale nepřihlásil jsem se, poněvadž jsem nevěděl, jestli se mi nakonec bude chtít. Ono je to 40 km a chtěl jsem jet na kole. Naštěstí jsem přemohl lenoru a jel.
Dojel jsem k hradu a hledal, kde má být sraz a kde nechat kolo. Jediné místo na kolo bylo za červenou páskou, protože se opravovala střecha. No co, aspoň bude líp hlídáno. S malým zpožděním se začali objevovat první spolubojovníci. Místo bylo šikovně zvoleno, takže jsme lehce zjistili, kdo by tak mohl být taky členem.
Pak už jsme se vydali do slavkovského podzemí, ti vybavenější (jako já) se svíčkou. Prohlídka byla pěkná, jen pro představu: zažili jsme strašidla, která zhasínají světla, uviděli spoustu dobových obrazů, figurín a artefaktů, byli jsme i v nejnižším poschodí (podzemí je několikapatrové!), které bylo původně na stejné úrovni jako zbytek města, poznali jsme mučírnu a pravého kata, zažili starobylý souboj i tanec a na závěr jsme zhlédli výstavu moderních soch.
Po tomto výletě jsem si řekl, že je to výborný spolek lidí a přátel. A bude snadnější najít lidi, kteří uskuteční nějaký výlet, který nemusím navíc organizovat.
Takže jsem se pak přihlásil na výlet do Prahy, kde se konal celostátní sjezd, a věděl jsem, že v nejhorším případě tam budu znát aspoň jednoho člověka, ze Slavkova.
Eva Melzerová
Když jsem se stala „mensankou“, nebyla jsem již nejmladší. Je pravda, že nemám děti, a tak nevidím, jak stárnu, ale moje tělo mi každé ráno hlásí nutnost servisní prohlídky. Proto se mí kolegové podivili, když jsem jim po svém prvním aktivním setkání s mensany prozradila, co jsem den před tím dělala.
Jsem ženská s více než mírnou nadváhou, a proto se okolí docela dobře bavilo při popisování mé první sportovní akce s nadprůměrně inteligentními lidmi. Byla jsem prostě hrát curling. Důvodů, proč to zkusit, bylo hned několik:
– ten rok se hrálo v mé domácí škole (ZŠ Úvoz),
– vždycky se mi tento sport líbil, jen je pro nás Brňáky tak nějak nedostupný (nemáme v Brně ani jednu halu pro curling),
– nikdy bych se nešla ztrapnit před známými a samotná to hrát nemůžu.
Proto pro mne bylo velkou výzvou zahrát si tuto severskou hru s lidmi obdobného ražení, které nebudu vídat často, a tak třebas brzy zapomenou na mé pády a mou nešikovnost. Jako vždy jsem se pilně (teoreticky) připravila. Brouzdala jsem internetem o sto šest.
Večer byl kouzelný. Jsem hravá a tato hra mne chytla. Společnost byla fantastická, protože znalostně jsme na tom byli většinou stejně nešikovně a moje nejisté pohyby také brzy napodobovali i ostatní. Prostě byla jsem skoro doma. Srandy bylo dost, organizátoři to zvládali s bravurou a já se takto bavím již několikátý rok.
Proto radím všem zdrženlivým: nebojte se setkávat se stejně „postiženými“ lidmi. Je s nimi sranda.
Mgr. Zuzana Šimůnková
Asi jako mnoho dalších jsem se poprvé setkala s Mensou prostřednictvím testování IQ. Poté, co jsem opustila své rodné Košice a začala v Praze studovat vysokou školu, jsme se s mým starším bratrem domluvili a vyrazili na testování. Po nějaké době byla ve schránce na koleji obálka s výsledkem, s přihláškou do Einsteinovy společnosti a apelem na to, že bych se měla angažovat pro společnost. Musím říct, že jsem se toho ve svých 18 letech zalekla. Naše společnost právě řešila rozdělení republiky a já jsem se ze dne na den stala ve „svém“ hlavním městě cizincem a začala jsem mít problémy zcela jiného rázu. Proto jsem, možná opět jako mnoho lidí, na výzvu ke členství v Mense nereagovala – z mého pohledu mi to v té době nemělo co dát.
Legrace ale byla, když jsem chtěla opatrně zjistit, jakého výsledku dosáhl můj bratr – nutno dodat, že mu říkám „můj geniální bratr“, protože vykazoval během svých školních let mnoho úspěchů ve studiu i v soutěžích. Nechtěla jsem se ho nějak dotknout svým výsledkem testování, a jak se později ukázalo, on mne také ne, jelikož – světe div se – jsme dosáhli úplně identického výsledku.
K Mense jsem se nakonec přihlásila až díky svým dětem a soutěži Logická olympiáda, které moc fandím.