Pane doktore, velice rád bych vám poděkoval za váš čas, který jste si udělal pro tento rozhovor. Vzhledem k tomu, že vyjde v časopisu Mensy ČR, je první otázka nasnadě. Znáte hodnotu svého IQ a přisuzujete tomuto číslu nějakou relevanci?
Kdysi v mládí jsem si měřil IQ, bylo to přes 140, ale jestli 142 nebo 148, to si opravdu nemohu vybavit. To je na pokraji demence? (smích) Tak co si s tím mám počít? Už asi nic.
Hodnota IQ se dá poměrně dobře redukovat prostřednictvím nemírné konzumace alkoholu.
Já dělám, co můžu, protože můj společenský život s sebou nese tyto průvodní jevy – taky jsem už společensky leccos vypil. (smích) A co se týče relevance, tu svému výsledku a IQ testům obecně příliš nepřikládám. Za svůj život jsem poznal spoustu lidí výjimečně inteligentních, které by člověk po deseti minutách rozhovoru nejraději přizabil. Protože možná úměrně své vysoké inteligenci byli zároveň i společensky nepoužitelní. Stále je třeba počítat se sociální inteligencí, to jest schopností přizpůsobit se prostředí, ve kterém se pohybuji, což je mnohdy daleko důležitější než samo číslo vyjadřující hodnotu inteligenčního kvocientu.
Pakliže může číselné vyjádření IQ člověka předurčit pro jeho životní dráhu, domníváte se, že existuje přímá úměra mezi hodnotou IQ a schopností člověka chovat se podle společenských pravidel?
Jak definoval již Guth-Jarkovský, etiketa má dvě roviny, slušnost a zdvořilost, přičemž slušnost je člověku vrozená, kdežto zdvořilosti se musíme učit. Slušnost je to, co si přináší na svět každý člověk a co je mu vštěpeno již v raném dětství. Jsou to elementární základy ohleduplnosti, taktu; slušnost slouží k tomu, aby lidé dokázali žít mezi sebou a respektovat se. Vyšší formou je zdvořilost, ta je noblesnější a v okamžiku, kdy půjdu na oběd do lepší restaurace nebo budu mít důležitou obchodní schůzku, musím se o něčem poučit, musím se naučit a použít vyšší standard společenského chování. Mluvíme-li o sepětí vybraného chování s inteligencí, u slušnosti není její vyšší míra nutná. I zedník či pokrývač by měl v tramvaji uvolnit místo dámě. V jisté situaci však je vyžadována ona vyšší škola, jistá dávka životní zkušenosti a hlavně emoční inteligence, abychom dovedli odhadnout, co je druhému příjemné, a to dělali a tomu, co mu způsobuje příkoří, se vyhýbali. A tyto kvality či dispozice v sobě nemá každý; jestliže někdo je nepříjemný, neumí se chovat slušně a není dostatečně ohleduplný a empatický, příště si rozmyslíme, zda takového člověka znovu zvát na společenskou akci, návštěvu a podobně.
Kde je správná míra, jak vystavovat na odiv své vyšší (například intelektové) kvality, a jak usměrnit člověka, který tuto míru překročí?
Člověk oplývající takovými kvalitami si myslí, že jejich okázalá demonstrace mu bude ve společnosti přinášet větší respekt. Pravidlem však bývá pravý opak. Nejvíce oblíbení a nejrespektovanější jsou lidé skromní. Z tohoto důvodu byl všeobecně oblíbený Václav Havel, právě pro svou skromnost a plachost – americký nebo francouzský prezident potřebují být v centru dění a okamžitě opanovat prostor. Václav Havel se na oficiálních akcích plaše rozhlédl, jestli vůbec může vstoupit mezi ostatní hosty, a ti byli velice překvapeni, mysleli, že pan prezident svou plachost jenom hraje – člověk, který porazil komunismus ve východní Evropě, který tolik let trpěl za svoje přesvědčení ve vězení, kterého během několika dnů a nocí historie vynesla do pozice prvního muže ve státě, takový člověk přece nemůže být tak skromný sám od sebe. V tom je kouzlo osobnosti, umět přesně odhadnout, kde mohu prezentovat svoji dokonalost – při přijímacím řízení nebo když potřebuji šéfovi dokázat, že na zadaný úkol stačím – základní princip je nedávat najevo své kvality, nevytahovat se. Pokud to někdo udělá, etiketa nezná jiné sankce než lehce pohrdavý pohled, odvrácení se či omluva a vzdálení se. Když například vidíme, že někdo neumí jíst příborem či nepustí dámu sednout, nemůžeme jako například v případě spáchání přestupku volat policii, etiketa pracuje s daleko jemnějšími nástroji vzájemné komunikace, ale ty často bývají silnější než zaplacení dvousetkorunové pokuty. V sázce je totiž image, čest, respekt, který člověk ztrácí, člověk je exkomunikován ze společnosti. Lidé mimo materiálních věcí potřebují i uznání, respekt a další duševní hodnoty. My máme ostatním říkat, jací jsou dokonalí. A když si to budeme říkat navzájem, budeme spokojeni všichni. Proto si říkáme ty zbožné lži jako: „Vám to ale dneska sluší.“
Právě přetvářka je s moderní společností neodmyslitelně svázána. Vaše funkce byla spjata s diplomacií a ta je nutně sama o sobě založena na přetvářce. Nedělal vám tento fakt problémy?
Samozřejmě, ale když jsme přijeli na návštěvu k někomu, koho jsme neměli rádi, nemohli jsme říct: „Tedy pane prezidente, vy jste ale grázl.“ My jsme se museli chovat tak, jak přikazuje obecný úzus ve vztahu člověka k člověku. Lidé si neříkají do očí upřímnosti. Vracíme se zpět k definici slušnosti. Slušnost znamená, že musíme stále brát ohled na své okolí, a jestliže bychom vycítili, že bychom se druhého dotkli, tak se takového jednání vystříháme. Diplomacie toto dovedla k dokonalosti a naučila diplomaty používat tyto drobné lži, ale ne v osobním zájmu diplomata, ale v zájmu jeho metropole, státu, který zastupuje. A smyslem diplomacie není rozpoutávat konflikty spojené s mobilizací branných sil, diplomat je naopak od toho, aby je uhlazoval. Ale stejná pravidla platí i v běžném životě, i v rodině, manželé spolu musí vycházet diplomaticky, děti v jistém věku přestávají svou vůli prosazovat křikem, ale začínají být diplomatické. Upřímnost může být bolestná a zraňující. Zbožné lži nás provázejí celý den a promazávají chod společnosti podobně, jako olej promazává chod strojku, takže se nikdy nezadrhne. Když někomu popřejeme dobrý den, večer mu nezavoláme a neptáme se, jestli den opravdu strávil dobře. Stejně tak popřejeme-li dobrou chuť, záleží nám spíš na tom, aby chutnalo nám, ne ostatním. A přesto si podobné drobné floskule říkáme; a to je přetvářka, ale taková přetvářka, kterou lidská společnost potřebuje a vyžaduje. Stejně tak oblečení nevolíme podle toho, jestli je nám pohodlné a raději než utaženou kravatu bychom si vzali své oblíbené tepláky. Ale jsme nuceni přizpůsobovat se společenským konvencím. Etiketa je o odříkání, o tom, že se musíme přizpůsobit ostatním na úkor svého pohodlí.
Mezi námi jsou však i jedinci, kteří vykazují jistou míru nestandardního chování, a to je často v rozporu se zmíněným principem odříkání a přizpůsobování. Jak společnost na takové jedince pohlíží? Je nutné se v chování přizpůsobit jim, nebo akceptovat jejich odlišnost?
Často záleží na tom, o jakou osobu konkrétně se jedná, a na kontextu situace. Etiketa je variabilní a flexibilní. Jsou lidé, kteří se vymykají pravidlům, protože jim to nařizuje jejich povinná image – například umělci, zpěváci. Bude-li na večírku předepsán formal dress, tedy černý oblek, pánové přijdou v černém obleku, ale Dan Hůlka, Jiří Korn, Dan Nekonečný, Leoš Mareš, ti na sobě budou mít červený kožich, Jiří Korn přijede na koloběžce a v sukni. U těchto lidí je třeba vyšší míra tolerance. Kdyby přišel Dan Nekonečný v obleku s košilí zapnutou u krku a s kravatou, všichni by si mysleli, že mu přeskočilo. Kdežto když přijde v zeleném úboru s křídly, říkáme si, že je vše v naprostém pořádku. Manažeři či politici jsou naopak vázáni konzervativní módou, nemohou si dovolit módní výstřelky, to až teprve potom, co se takový výstřelek stane všeobecně uznávaným standardem. Analogická situace by nastala i v případě osob vysoce inteligentních, u nichž je často také nutná vyšší míra tolerance vzhledem k jejich nesporné dispozici inteligenční, ale často mizivé dispozici sociální. Jestliže se tedy někdo nechová v souladu s pravidly etikety, musíme se ptát proč.
Dostáváme se k nejobecnějším základům etikety jako takové. Myslíte si, že se lze za každých okolností zachovat dle pravidel etikety, nebo existují situace, kdy pravidla mohou jít tak říkajíc stranou?
Na každou situaci neexistuje univerzální pravidlo, jak se zachovat. Etiketa není tlustá kniha plná pravidel, v níž zalistujeme, když chceme znát odpověď na otázku, jak se zachovat v té či oné konkrétní situaci. Pravidel etikety je naopak pár a my se musíme naučit tvořivě je aplikovat na situace, ve kterých se ocitneme. A žádná situace není nikdy stejná, jiná je doba, jiná je třeba i kultura, jiné jsou jednající osoby. Pro nás jsou důležitá tři základní pravidla – takt, ohleduplnost a empatie. Jestliže se někdo nechová v souladu s pravidly, musíme si položit otázku, zda se chová dostatečně ohleduplně a taktně. Někdy se stane, že odsunutí pravidla je žádoucí a pro protějšek příjemnější. V tu chvíli jsme vůči němu ohleduplní, i když porušujeme nějaké pravidlo. Můj slogan zní, že etiketa není jen soubor pravidel, etiketa je životní styl. Ohleduplnost je kritérium, podle kterého posuzujeme naprosto všechno, co se mezi lidmi odehrává.
V minulé otázce jsme hovořili o subjektivní změně pravidel etikety. Mění se však její pravidla i globálně (objektivně) v souvislosti s rozvojem společnosti?
Etiketa se samozřejmě jistým způsobem vyvíjí a vyvíjí se v souladu s rozvojem samotné společnosti, stejně jako třeba právní normy. V souvislosti s demokratizací společenského života se přestaly nosit složité šaty, širším vrstvám byl umožněn přístup do společnosti, vyrovnalo se postavení žen a mužů. A dnes má do společnosti přístup každý, není člověk, který by nebyl na promoci příbuzného či v divadle. Pravidla mají tendenci se se stále větší masou lidí zatažených do společenského života zjednodušovat a zpřístupňovat, což je na jedné straně dobře, na straně druhé to přináší řadu ústupků – už nenosíme klasické britské obleky z čisté střižní vlny, pod nimi vestu, plátěnou košili, podvlékací triko. Už nenosíme klobouky, kterými bychom zdravili. Nosíme lehké obleky italského typu, protože my si dnes můžeme prostředí přizpůsobit tomu, jak chceme být oblečeni. V ležérnosti postupujeme stále dál a dál.
Tepláky a svetr v Národním, to by byl snad zločin proti etiketě. Mohl byste uvést příklady přestupků proti etiketě, jichž se lidé velice často dopouští? Jaké jsou ty vůbec nejvážnější?
Pravidla jsou vytvořena proto, opět stejně jako například dopravní předpisy, aby chování lidí ve společnosti bylo prediktabilní. Pouhé školometské dodržování pravidel však neznamená, že budeme dokonalými společníky. Tou druhou a rozhodně ne méně důležitou složkou kýženého úspěchu ve společnosti je naše osobnostní složka, určitý osobní vklad do daných pravidel. Když tedy hledáme největší prohřešky proti etiketě, není to porušení pravidel, ale nedostatek taktu, nedostatek ohleduplnosti. Pokud neznáte pravidla, ale máte dostatek té druhé složky, i tak se často můžete s úspěchem ve společnosti pohybovat, a dokonce být lepším společníkem než striktní dodržovatelé pravidel.
Jedenáct let jste působil jako tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla a při té příležitosti jste měl možnost setkat s množstvím vyslanců a dalších zahraničních hostů. Vzpomněl byste si na nějakou specifickou situaci, kdy některý z hostů projevil obzvláštní dávku důvtipu či pohotovosti?
(chvíle přemýšlení) Když nastoupil nový saúdskoarabský velvyslanec, přišel se mi představit na Hrad. A moje asistentka, která byla zvyklá vítat návštěvy, mu podala ruku, což je pro muslima absolutně neřešitelná situace. Na jedné straně je zdvořilým diplomatem, jenž je obeznámen s odlišnou kulturou, na straně druhé je vázán náboženskými předpisy, které nelze obelstít – Alláh je všude. V tu chvíli se ocitl v těžkém dilematu – a jak jsem očekával, u něj jako u diplomata zvítězil společenský takt a ohleduplnost a její ruku přijal. Bezpochyby asi večer nemohl usnout a musel se pomodlit několik súr, aby mu Alláh odpustil, ale je vidět, že někdy lidé pocházející z odlišných kulturních oblastí jsou schopni překročit i velice striktní předpisy, jimiž jsou vázáni. Ale spoléhat na to v žádném případě nelze.
Mluvil jste o kultuře muslimského světa, která nám Evropanům přijde do velké míry nepochopitelná a příliš formalizovaná. Kromě arabských zemí jste však procestoval nespočet zemí a poznal velké množství kultur a zvyků dalších národů. Která z formálních etiket odlišných kultur vám přišla nejzajímavější nebo nejparadoxnější?
Zajímavé byly některé prvky kultury Maorů na Novém Zélandu, kteří se zdraví tím, že se dotknou čely a třou nosem o nos, a když vidíte řadu nahých válečníků, přičemž s každým z nich se musíte takto pozdravit, je to nezapomenutelný zážitek. Nebo třeba kultura bot v Jižní Americe. Tam mají všichni dokonale vycíděné boty a jejich průměrná životnost se pohybuje kolem třech měsíců – boty se odkládají v okamžiku, kdy nesou sebemenší známky opotřebení. V jednom nákupním centru v Brasílii (hlavním městě Brazílie) byly například jenom obchody s botami, jeden vedle druhého. Jiné zboží tam nebylo, jen třicet obchodů pouze a jenom s botami. Velice zajímavou kulturou je samozřejmě východoasijská, japonská, a muslimská kultura. Tam konkrétně je pravidel tolik, že je kodifikována každá situace, do které se člověk může v životě dostat. Je tam velká spousta tabuizovaných témat. Například na jedné schůzce jsem chtěl od číšníka přijmout kávu levou rukou a číšník při každém mém pokusu vzít si od něj kávu ustoupil. Až pak jsem pochopil, že levá ruka je v muslimském světě považována za nečistou; ke konzumaci jídla, k manipulaci s dary či penězi slouží ruka pravá. I člověk znalý etikety se v arabském světě může setkat s mnohými nástrahami, které mu nemusí a často ani nemohou být ze života v našem kulturním okruhu známy.
Odbočme nyní od etikety a věnujme se jiné, vám jistě velice blízké otázce. Tradicionalisté často lkají nad současným vývojem českého jazyka. Co soudíte vy jako bývalý vysokoškolský pedagog – vyučující historického vývoje české gramatiky – o současné úrovni jazykové kultury u nás?
Velkou společenskou roli na sebe vzala mladá generace, která byla v minulých dobách na okraji společenského zájmu, říkalo se, že mladý člověk si musí počkat, než dosáhne vhodného věku a postavení na to, aby se ve společnosti mohl uplatnit. To tvrdil i Guth-Jarkovský. Dnes svět patří mladým. Reklamy jsou zaměřeny na mladé vzhledem k tomu, že mají větší tendenci produkty obměňovat a mají vysoký tržní potenciál pro prodávající. Proto se média přizpůsobují jim, a to i tím, že užívají jejich jazyk, čili jazyk jim blízký. Další věcí jsou slova přejatá, vnímáme velké množství anglicismů, pro velké množství předmětů nemáme pojmenování, a tak nezbývá než ho přejmout z jiného jazyka. U některých mladých lidí však registruji velmi vysokou úroveň jazykové kultury a jsem tím příjemně překvapen. Dnes se čte méně než před lety, lidé čerpají znalosti z internetu, nedovedou je strukturovat a tyto znalosti jsou velice povrchní. Nicméně trend odpovídá přesně společenskému vývoji a odpovídat mu nutně musí. A jestliže společnost dospěla do stadia, do jakého dospěla, ať už v pozitivním či negativním smyslu slova, jazyk je jejím přesným odrazem.
Vaše osoba je neodmyslitelně spjata se slušností a kultivovaností. Stane se vám někdy, že tuto polohu opustíte a použijete ostřejší výraz či tak říkajíc snížíte svůj společenský standard?
Slušné vystupování je samozřejmě součást mojí image a musím si na tom nechat záležet, ale etiketa není něco, co můžeme pověsit na hřebík a říct si „teď ne“. Je to životní styl, a jestli si někdo tato pravidla životního stylu osvojí či je má vrozena, může nastat situace, kdy ze zajetých kolejí vybočí, ale v zásadě určitý styl drží pořád. Já se proto snažím vždy být taktní, ohleduplný, slušný, vnímavý a citlivý v jakékoli situaci, ve které jsem. I v případě, že jsem s kamarády v restauraci a něco vypijeme, i přesto se snažím zachovat si jistou úroveň komunikace, byť sem tam nějaké to slovo ulítne. Ale nejsem ten typ, který by žil jinak ve svém pracovním či společenském světě a doma se pak choval jako hulvát. Moje manželka si v mé přítomnosti nikdy nemusela oblékat kabát sama nebo zvednout spadlý předmět ze země, pokud jsem byl na doskočnou vzdálenost. Je mi to vrozeno, a přestože se někdy chovám velmi uvolněně, stále držím pravidlo, že etiketa je životní styl.
Kromě etikety, společenských pravidel a dalších souvisejících oblastí vašeho působení vám jistě není cizí ani literatura a divadelní scéna. Prozradíte, jakou jste naposledy četl knihu či jaké divadelní představení jste navštívil?
Do divadla se dostanu tak jednou za dva měsíce, nestíhám spoustu věcí, které bych stíhat měl a chtěl. Naposledy jsem viděl Jistě, pane ministře! v Divadle na Vinohradech. Ta hra pro mě má zvláštní půvab, protože v tom prostředí jsem jedenáct let žil a všechny formulace, které jsem vyslechl z jeviště, jsem mnohokrát sám řekl nebo přinejmenším slyšel, včetně způsobu chování, gestikulace postav. Takže to je přesně hra, která mě upřímně rozesmává a naplňuje uspokojením. S knihami mám vážný problém, protože musím hodně psát – různé články, knihy, odpovědi na otázky, které pošlou čtenáři webu – a na čtení nezbývá čas. Nedávno jsem přečetl knihu Tisíc planoucích sluncí od Khaleda Hosseiniho. To je fascinující kniha, kterou bych při svém akutním nedostatku času četl kdovíjak dlouho. Ale jednoho dopoledne jsem se do ní tak ponořil, že jsem všechny obvolal s tím, že mám bolení zubů, a skončil jsem čtení v půl čtvrté ráno.
Když přece jen ušetříte chvilku volného času, jaké činnosti se věnujete s největší oblibou, jakého máte koníčka?
Nezbývá mi bohužel žádný volný čas, nicméně mým koníčkem je etiketa, psaní a besedy, mým koníčkem je trávit večer u počítače a odpovídat lidem, kteří mají různé otázky z oblasti etikety, a chápu to jako veřejnou službu. Večery proto obvykle trávím u počítače, a když mám opravdu volný večer, strávím ho v restauraci se sklenkou dobrého vína. Nesportuji a nikdy jsem se sportu nevěnoval, dokonce jsem se mu vždy cílevědomě vyhýbal, nicméně každý rok jezdíme s přáteli na kola nebo na vodu; jiné koníčky nemám. Jediné, co mi zůstalo z mládí, je moje vášeň pro astronomii, kterou jsem chtěl studovat, a když chci uniknout z tohoto světa, unikám do meziplanetárního prostoru a tam jsem šťastný.
Tento rozhovor je určen očím členů společnosti Mensa ČR. Kdybyste je tedy na tomto místě mohl oslovit, co byste jim vzkázal?
Určitě si dobře uvědomujete, že vaše společnost je exkluzivní v tom, že sdružuje mimořádně inteligentní lidi disponované k vyšším intelektuálním výkonům – a to není výhoda, to je závazek. A proto by si všichni lidé z Mensy měli vzít za své, že jsou takzvanými referenčními osobami, k nimž se ostatní upínají jako k elitě společnosti, jako k lidem, kteří umějí něco víc, jsou chytřejší než ostatní. Stejně jako jsou pro malé holčičky referenčními osobami modelky, herečky či zpěvačky, vy znamenáte to samé pro intelektuály, pro studenty; a to s sebou nese obrovskou odpovědnost. Není možné, aby se člen této ctihodné společnosti ve společnosti choval arogantně či neurvale. Každého jednoho z vás si lidé zaměňují s vaší společností jako celkem, dochází k záměně osoby a celku. Lidé si tedy neřeknou: „Ten Jan Novák z Mensy, to je ale hulvát.“ Řeknou si „ti lidé z Mensy“ nebo: „Ta Mensa, to musí být ale banda.“ Každý z vás má tedy odpovědnost za dobrou pověst Mensy. To, jak vaši členové vystupují, jak jsou oblečeni, jak se chovají, jak se umí představit, pozdravit, to vytváří dojem o celé vaší organizaci. Takže apeluji na odpovědnost vůči široké veřejnosti za dobré jméno Mensy.