Už delší dobu se snažím naučit se co nejvíc věcí vlastníma rukama. A kdo viděl Waštelaku, jejich náčelníka, při práci, určitě chápe, proč jsem si neváhal vybrat jeho. Cesta ze stověžaté matičky byla příjemná, jen nás překvapil složitý systém na opravované hlavní ulici za Dolany. Natřikrát jsme se pokusili zajet do cíle. Jako správní mapovači jsme první průjezd pojali spíše informačně. Při druhém jsme již věděli, kam chceme zajet, a napotřetí jsem stihl i včas odbočit. Říkám si, že to byl vstupní test, který otestoval nejen schopnosti, ale i váš zájem. Na jeden průjezd se totiž čekalo i dvě desítky minut. 🙂 Nebudu moc předbíhat, ale stálo to za to.
Zaparkovat a pak hurá dovnitř. V tělocvičně byla podél stěn rozložena spousta stylových výrobků, časopisů s různými návody a notebook se zásobou fotek. Uprostřed místnosti pak stály stoly, kolem kterých se už pilně pracovalo. Šily se šaty, mokasíny, tašky. Do toho pobíhal Waštelaka a zodpovídal všechny dotazy. Ostatně všichni byli velmi sdílní a ochotní poradit či pomoci, a tak se člověk nebál na cokoliv zeptat. Inspirativní atmosféru pak podtrhly i indiánské písně, které dokreslovaly zasvěcené debaty o použití barev a korálků ke zdobení.
Můj cíl byl relativně jednoduchý, chci si ušít brašnu. Jednoduchý byl do té chvíle, než jsem viděl počet možností, stylů, natož pak barev a způsobů šití. A v tu chvíli jsem pochopil, že výrobky všude okolo nejsou jen na okrasu, ale hlavně jako fyzický návod a nápad, co se dá dělat a jak co vypadá. Čeyanala se sice už těšila na svou práci, ale věnovala mi dostatek času, abych si uvědomil, co vlastně chci udělat a jak na to. Pak jsme šli vybírat materiál. Hromadou jelenice se jako žralok dral Waštelaka, aby se vynořil a na nedočkavé tvůrce indiánských předmětů vrhl potřebné kusy, kritickým okem měřil, porovnával a pak buď zamítal, nebo posvěcoval výběr. Nafasoval jsem tedy svůj materiál, sehnal nůžky, jehlu a povoskovanou šlachu a byl připraven začít. Ale ouha, ruce zvyklé na ťukot klávesnice a precizní pohyby myší si u jehly nebyly už tak jisté. Sešití dvou kusů kůže není nijak těžké, ale sešít je tak, abych sebral z obou kusů stejnou délku, jsem se naučil až po jedné straně. Nevadí, chybami se člověk učí a mám ještě druhou stranu, na které to snad zlepším. Design brašny se tak, ehm, vyvíjel neplánovaně i v procesu výroby.
Čeyanala se mezitím vrhla na raw hide – usušené, tvrdé, plasto-linu podobné nevydělané kůži, ze které si chtěla udělat krásnou truhličku. Obdivoval jsem její odhodlanost a sykl mezi zuby, když mi ostrá jehla už podesáté vjela do kůže. Prý je alespoň má brašna autentická. Že bych si ji chtěl někdy hledat podle krvavých stop DNA? Čyn je mezitím předáváno tajemství kvalitní výroby truhliček – precizní rýsování, které uvádí v praxi.
Všechna práce ustane, když se objeví vyslaný lovec. Oběd nás sice vezme na výlet až do slunné Itálie, ale i tak se hovor točí kolem složitostí ruční výroby, plánů do budoucna a indiánského života. Umatlané prsty se poté čistí pod tekoucí vodou a rozzářené oči pokračují v práci. Z neforemných kusů kůže vznikají unikátní díla, z blýskavé hromádky korálků pravé šperky a z rukou profesionální nástroje. Slunce se unaveně ukládá ke spánku a blíží se čas na odjezd. Má brašna sice není ještě hotová, zato truhlička Čyn už vypadá úžasně. Se zájmem si prohlížím, co kdo stihl vyrobit, a žasnu. Mám se ještě hodně co učit. Musíme se ale už rozloučit a vydáváme se na dlouhou cestu domů.
Jsem moc rád, že jsem se mohl akce zúčastnit. Dobře organizačně připravená, spousta inspirujících materiálů, ochotní lektoři, co víc bych si mohl přát? Snad jen indiánskou atmosféru a té se mi dostalo do sytosti. Nezbývá mi proto, než s radostí poděkovat a říct Wašte!