Jak dlouho jste připravovaly podzimní setkání?
Zdenka: Setkání se vždycky připravuje asi tak půl roku, to je standard. Rozhodly jsme se, že do toho půjdeme s Janou, jako vždy, přibraly jsme Jiřinku, rozdělily jsme si úkoly. Krásně jsme se zkoordinovaly, takže každá měla na starosti něco jiného. Já jsem si ponechala organizaci a exkurze, Jana měla za úkol evidenci účastníků a účetnictví a Jiřinka se zhostila nevděčné funkce organizace soutěží. Proto si myslím, že tato organizace šlapala jako hodinky. Já jsem na to příliš času neměla, protože jsem měla spoustu jiných starostí, ale děvčata se svých úkolů zhostila zodpovědně, obě udělala velký kus práce.
Myslím si, že se to povedlo. Vnesly jsme do atmosféry trochu ženského principu.
Povedlo, pochvala za účastníky. Proč právě tato lokalita?
Zdenka: Máme to blízko domů a myslíme si, že Čenkovice jsou krásná oblast, dostaly jsme také hotel za slušnou cenu a je tady opravdu pěkně, mně se Orlické hory líbí.
Jana: Ve hře byla ještě lokalita v okolí České Skalice, ale když jsme se byly podívat tady, tak se nám místní krajina zdála ideální. Představovaly jsme si, jak běháte po sjezdovkách, a my se na vás od hotelu díváme.
Zdenka: Setkání se nám ale pořád motají v této lokalitě, protože Tomáš je z Prostějova, my jsme tady, ovšem příště už se posuneme směrem na západ.
Pokaždé je to ale něco jiného.
Jana: Musím pochválit účastníky, protože nás překvapili tím, jak byli včasní, nechodili pozdě! Většinou. Byli disciplinovaní.
Zdenka: A chceme poděkovat účastníkům, že byli tolerantní, že poctivě dodržovali program a nevyskytly se vůbec žádné problémy, že všechno klaplo, jak mělo, a jak jsou spokojeni oni, tak jsme spokojeny i my. Takováto práce bude i příště příjemná, vůbec to nebylo tak těžké, jako to někdy mohlo být.
Co soutěže týmů? S dovolením si trošku přihřeji polívčičku a vzkazuji svému týmu: „Berani, berani, duc!“
Obě: Organizaci soutěží si vzala na svá bedra Jiřinka. Všichni moc dobře víme, že z nás tří je Jiřinka nejschopnější na šifrování. Pokud si někdo všiml detailů, které unikly její pozornosti, prosíme o toleranci.
Co bylo na organizaci setkání nejtěžší?
Zdenka: Nejtěžší je to zkoordinovat z obou stran, sladit se všemi, kdo má co připravit, ale vzhledem k tomu, že je elektronická komunikace, tak to zase až tak těžké nebylo. Takže to tentokrát proběhlo hladce, na to, že těch účastníků bylo opravdu dost, tak absolutně bez problémů.
Jak jste spokojené s výsledkem?
Obě: Jsme spokojené. Nejlepší odměnou je spokojenost účastníků a potlesk nakonec. A toho se nám dostalo dost.
Jana: Těším se na další. (smích)
No, ale teď jako účastníci, viď? (smích)
Zdenka: Já bych chtěla ještě připomenout naše cyklovýlety, které děláme. Takovouto velkou akci děláme tak jednou za pět let a již mi děvčata říkala, že jsem je tak honila, že příštích pět let už nechtějí o nějaké organizaci ani slyšet! (smích)
Jana: Já jsem říkala tři roky!
(Domlouvají se, nakonec se shodnou na třech.) 🙂
Na co se můžeme těšit příště? Komu předáváte štafetu?
Štafetu předáváme Petře Frumarové, která uskuteční svoji akci nedaleko Kokořína. Vy se můžete těšit na další dávku her, ranního vstávání a večerního ponocování a my na to, že příště si budeme užívat a nebudeme se muset o nic starat. Kokořínsko je moc pěkná lokalita, tak se moc těšíme.
Zdenko, Jano, Jiřinko, velké díky za skvěle zvládnutou organizaci! Setkání jsme si moc užili.
Děkuji za rozhovor!