Na úvodní stránce každého časopisu Mensa se můžete dočíst, že: „Mensa na území ČR byla založena na jaře 1989 Dr. Hanou Drábkovou.“ Tuto skromnou informaci si dnes můžete významně doplnit v následujícím rozhovoru.
Jak
jste se dostala k zájmu o inteligenci?
Už odmala mě zajímala lidská inteligence, jako největší výtvor přírody. Člověk se svou inteligencí a tím čím vetší ji má se stává zajímavější. Také mě nadchla psychologie, ke které jsem se dostala na gymnáziu, ale to bylo ještě za Německa, kdy se nevyučovala. Těsně po válce jsem nastoupila na Filosofickou fakultu na obor moderní literatura, ale v polovině studia jsem přestoupila na psychologii. Čím dál tím víc mě psychologie a také psychiatrie zajímala. V rámci přednášek ve škole toho sice moc nebylo, ale studovala jsem si sama. Pak jsem našla knihu prof. Sekla o genetice, která mě velmi zaujala, obzvlášť dědičnost lidské inteligence. Pana profesora jsem dokonce navštívila a on mi půjčil několik knížek.
Co jste dělala během svého profesního života?
Začínala jsem jako klinický psycholog na Psychiatrické klinice prof. Myslivečka v Praze. Po 15 letech jsem se dostala do výzkumné laboratoře, kde jsme měli na tu dobu velkou volnost volby jakému tématu se chceme věnovat. Já jsem si vybrala téma genetika inteligence. Tak mě napadlo, že si vyberu „vzorek lidí“, které budu sledovat od narození každý rok a sledovat, jak se vyvíjí jejich inteligence. Jako zkoumaný vzorek jsem si vybrala dvojčata (dvojvaječná i jednovaječná), bylo jich celkem 76 párů, z Prahy a Severočeského kraje. Sledovala jsem je 25 let, díky tomu jsem i přesluhovala v práci.
Při tomto zkoumání jsem používala přesné psychologické testy (na rozdíl od těch, které jsou mnohokrát v novinách). Genetiku a její vědecké postupy jsem měla nastudované ze světové literatury. Zkoumala jsem dědičnost IQ i jeho jednotlivých složek jako paměť, představivost, atd., také rozdíly mezi chlapci a děvčaty. Zvali jsme si rodiče i prarodiče oněch dvojčat. Tím jsem mohla provést i genealogickou studii (rozdíly IQ v rodině, mezi dětmi a rodiči). Výsledky jsem postupně publikovala, vytvářela vývojové křivky.
Vývoj dítěte, vývoj dvojčat, rozdíly mezi jedno a dvojvaječnými, chlapci a děvčaty, křivky vývoje a jednotlivých složek apod. – na jedné studii jsem řešila hned několik hlavních otázek, kterými se zabývá světová odborná literatura.
Dále mě zajímaly rozdíly v inteligenci a zvlášť vysoká inteligence, hodně jsem přednášela, později už jen o vysoké inteligenci. Na vysokou inteligenci jsem se nakonec zaměřila a to mě také motivovalo k založení Mensy, abych měla „materiál“ na studium.
Jak jste se dozvěděla o Mense a kdy to bylo?
To bylo ještě v rámci studia, kdy přesně nevím, ale myslím, že jsme se učili, že taková organizace existuje. O oblast inteligence jsem se už tenkrát hodně zajímala, ale kdy přesně jsem poprvé slyšela o Mense si už ani nepamatuji.
Kdy jste se začala uvažovat o možnosti založení pobočky Mensy v Československu?
V roce 1968, v rámci družby s psychiatrickou léčebnou blízko Londýna, kde jsem byla na půl roku zaměstnána jako klinický psycholog. Tohoto pobytu jsem využila ke studiu, jezdila jsem do knihovny do Londýna, číst odbornou literaturu, hlavně Termana (americký psycholog). Tam jsem nabyla hodně nových poznatků.
Na jaře 1968 existovala naděje na převrat a uvolnění politické situace, a tak se naskytla i možnost založit Mensu v Československu. Navštívila jsem ředitele MI a jeho taková možnost velmi zaujala, jelikož tenkrát ještě neexistovala žádná pobočka Mensy v zemích východního bloku. Dojednali jsme všechny detaily, on mi popsal co a jak mám udělat a domluvili jsem se, že Mensu CS založím. S tím jsem z Anglie odjela. Také mě kontaktovali novináři, vyšly i články v anglických novinách. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jsem jim ale všem musela říct, že je konec. Bylo mi to jasné, protože už předtím, během 60. let jsem se byla ptát na Ministerstvu na možnost založení Mensy, ale tam se mi vysmáli, že takový elitářský spolek nemůže v socialistické společnosti existovat.
Byly mezi lety 1968 a 1988 vyvíjeny nějaké aktivity související s budoucí Mensou v ČSSR?
Ano, existovalo mnoho takových snah, např. v šedesátých letech jsem si domluvila vydání knihy o inteligenci dětí, ale když jsem napsala úvod, tak mi řekli, že to nepůjde. Pedagogické nakladatelství to tenkrát odůvodnilo tím, že inteligenci mají všichni stejnou, jen se během života mění výchovou a prostředím. Po těchto zkušenostech a srpnu 1968 jsem myšlenku na zakládaní Mensy s lítostí odložila.
Bohužel ani Psychologická společnost neměla tu moc, aby se Mensa mohla založit, do oficiálního programu socialistické společnosti to nezapadalo. Ale tak úplně z hlavy jsem Mensu nepustila. Byla jsem ještě na několika místech, ale všude mě odmítli. Dále jsem se věnovala studiu inteligence a čekala na vhodnou příležitost.
Jak se pak podařilo domluvit návštěvu Eda Vincenta ještě před revolucí 1989?
V roce 1988, kdy se atmosféra už uvolňovala, jsem si našla článek o konferenci ECHA (vědecká společnost) ve Švýcarsku, na kterou jsem se vydala přednášet o dědičnosti vysoké inteligence. Aby mě pustili, zatajila jsem, že jedu přednášet a požádala svého švagra, aby mi napsal pozvání (žil ve Švýcarsku).
Na této konferenci byl i prof. Victor Serebriakoff, čestný předseda Mensy, který měl přednášku o Mense, a který mi poradil, co a jak udělat pro založení pobočky Mensy u nás. Sice to bylo ještě nemožné, ale poměry se už měnily a tak byla naděje, že jednou to půjde. Prof. Serebriakoff mi tehdy také řekl, že může do Československa poslat z Anglie výkonného ředitele Mensy Eda Vincenta, který jezdí vyloženě zakládat Mensu do nových zemí. Doma jsem pak napsala do Mladého světa inzerát kdo chcete otestovat své IQ, ať napíše na moji adresu do Psychiatrické kliniky. Přišlo asi 1000 dopisů! V dubnu 1989 přijel Ed Vincent a přihlášené lidi jsme otestovali, ještě s pomocí mojí dcery Hanky. Hanka převedla anglické statistické normy hodnot IQ na české, protože v Anglii počítají hodnoty IQ jiným způsobem, a vycházelo by tak IQ vyšší než v jiných testech u nás. Ed Vincent to schválil. Při testování jsme teprve oznámili, že to je testování Mensy. Z tisíce přihlášených překročilo hranici IQ 130 asi 250 lidí.
Nebála jste se při organizaci testování a dalších aktivit v letech 1988 a 1989?
Ne, poměry se už uvolňovaly a ze začátku jsme tajili, že jde o Mensu. Dokonce jsem umluvila dvě psychologické společnosti, aby pozvali Eda Vincenta, když sem přijel, aby se to využilo.
Kdy proběhlo vaše otestování?
V dubnu 1989 Edem Vincentem. Obě, já i dcera Hanka, jsme uspěly a měli jsme legitimace č.1 a č.2.
Jak se činnost Mensy Czechoslovakia rozběhla?
Uspořádali jsme úvodní schůzku, kde jsme pozvali těch 250 „pozitivně“ otestovaných, aby přišli, pokud mají zájem pracovat ve výboru. Přišlo 100 lidí! Což bylo velké překvapení. Pár lidí se přihlásilo a řeklo něco o sobě a výbor byl zvolen.
Pak jsme se scházeli jako výbor a začali jsme pracovat, rozdělili jsme si kompetence – SIG, psychologie, aktivity, časopis, testování, atd. Vše se dobře rozeběhlo, protože všichni dělali, to co je bavilo a měli zájem, aby to fungovalo.
Já jsem byla předsedkyní dvou organizací, ECHA a Mensa, což znamenalo hodně práce, nicméně na klinice, kde jsem tehdy pracovala, mi to bylo tolerováno, protože obě tyto organizace tématicky souvisely s mou prací. V Mense mi hodně pomáhal Jiří Bělohlávek, tehdejší místopředseda a ostatní členové – jednatelka A. Straková, kronikářka Dr. Pawlicová, redaktor časopisu Láďa Šulc, Ing. Kšír, R. Väter a Dr. Bastlová, psycholožka Mensy Hana Drábková, ml. Dále mě velmi pomáhal Jan Fikáček (hlavně v těch technických věcech) a byl velmi ochotný a aktivní. Při volbách nového předsedy v roce 1991 byl zvolen J. Fikáček.
Ještě pomáhala Dr. Vondráková – nynější předsedkyně ECHA, dělala spojku mezi ECHA a Mensou, zúčastnila se vzniku Mensa gymnázia, vypracovala program školy aj.
S jakou vizí jste zakládala Mensu?
Co zakládám jsem věděla dobře, jelikož jsem měla nastudovanou historii Mensy Anglie a Mensy International, tak jsem si říkala, že to bude něco podobného. Ale můj hlavní důvod byl mít „materiál“ ke studiu vysoké inteligence a její dědičnosti. A ty první dva roky, kdy jsem byla předsedkyní, to bylo ještě vše zadarmo, nic komerčního, bylo nás méně a tak jsme k sobě měli blíž a bylo to úplně jiné. H. Fikáček pak Mensu přivedl k velkému rozkvětu a tak přibylo mnoho členů. Předtím jsme testovali málo a tak se více méně všichni znali. Já jsem měla spíše představu, že to budou lidi, kterým půjde o humanistické myšlenky a budou „duchovně povznášet“ národ.
V čem vidíte přínosy Mensy pro společnost?
Její přínos je dost velký, po mnoha stránkách. Mensa plní všechny úkoly, které má plnit. Můžou se sejít lidi nadprůměrně chytří, stejných zájmů, mají možnost si spolu popovídat na jiné úrovni. Záleží ale hodně na přístupu těch lidí. Přínos je tedy především v podpoře nadaných lidí, kterým dává možnost vyžití, jakou by jinde nenašli.
Co si myslíte o přístupu našich spoluobčanů k nadaným lidem?
Právě v ECHA (kde ještě někdy chodím) bojujeme o to, aby ten přístup byl lepší. Minulý režim to vůbec nepodporoval, nesmělo se o tom vůbec mluvit. Nyní se situace zlepšuje a je již několik škol nebo tříd pro nadané. Přístup ostatních lidí je různý, záleží na věku, vzdělání atd.
Sledujete dění v Mense, nebo se zapojujete nějakým způsobem do její činnosti?
Ano, podrobně čtu každý časopis, telefonuji si s lidmi, i když jsem byla teď pár měsíců nemocná. Dokonce jsme se chtěli sejít se starým výborem a nostalgicky zavzpomínat na staré časy.
Jak vidíte budoucnost Mensy?
To hodně závisí na předsedovi a Radě, jak to vede a jakým směrem. A budoucnost Mensy ČR vidím dobře. Mám radost, že Mensa tak rozkvetla a do budoucna jí přeji vše dobré!
Děkuji
za rozhovor!