Třídy na dálku (online program Světa vzdělání) jsou přímým dědictvím pandemie. Výuka Světa vzdělání běžně probíhá v prezenčních třídách na školách ve více než dvaceti městech republiky. Když se kvůli covidu zavřely školy, přešli jsme s celou touto výukou na internet. Za pár měsíců jsme se o online vzdělávání naučili víc, než bychom stihli za roky normálního provozu. Pro nás, kdo jsme v té době učili, to byl nejintenzivnější kurz, jaký jsme kdy absolvovali. Když pandemie odezněla, neměli jsme chuť tuto zkušenost zahodit. Naopak. Otevřeli jsme Třídy na dálku jako samostatný online program. Tentokrát už jsme nevstupovali do neznáma. Věděli jsme, co děláme a díky čemu to bude fungovat.
Z nouzového řešení se postupně vyklubala varianta výuky, která má svoji vlastní hodnotu. Třídy na dálku jsou odpolední výuka pro zvídavé děti od první do páté třídy. Dvakrát týdně se potkávají před obrazovkami s dalšími dětmi z celé republiky. Rozvíjí se v angličtině, v logickém myšlení a v osobnostním rozvoji se učí formulovat vlastní názor i naslouchat ostatním.
Naše online výuka nevznikla proto, aby někomu nahrazovala školu. Ani proto, aby doháněla, co škola nestihla. Cílíme na děti, kterým běžná výuka nestačí. Na takové, které si chtějí položit otázku navíc, najít na ni vlastní odpověď a obhájit ji před ostatními. V Mense se s touto potřebou setkávám často. Nadané a zvídavé dítě potřebuje ke svému rozvoji jiné tempo a jiný typ pozornosti, než mu může dát běžná třída s dvaceti devíti spolužáky. „Umíte pracovat s nadanými dětmi, máte pro ně přiměřené výzvy,“ ocenila ve zpětné vazbě jedna z maminek žáka prvního ročníku. Přesně o to nám jde.
Pandemie nám dala příležitost tuto hodnotu nabídnout bez ohledu na to, kde dítě bydlí. Šikovné dítě může vyrůstat v Praze stejně dobře jako v podhůří Jeseníků nebo ve vesnici na jižní Moravě. Za jiných okolností by se tyto děti nikdy nepotkaly. U nás se potkávají každý týden. „Možnost připojit se odkudkoli, dítě nemusí nikam chodit,“ napsal rodič žáka třetího ročníku, když jsme se ptali, co na výuce oceňuje nejvíc.
Dnes, několik let po covidu, se nám tehdejší optimismus vrací. Spokojení rodiče k nám dávají i mladší sourozence svých dětí. Tyto děti pandemickou výuku nikdy nezažily, protože se teprve v jejím průběhu narodily. Obrazovka se pro ně nikdy nestala bariérou. Když se na sebe podívají přes kameru, je to pro ně podobné, jako by se dívaly přes okno. Sdílejí s online spolužáky, jako by seděly ve stejné třídě. Ukazují, co právě nakreslily. Vyprávějí, co se jim ve škole stalo. S kamarádem diskutují o řešení logické úlohy. Nemají v sobě nic z té dospělácké zdrženlivosti, kterou zažívá ten, kdo obrazovku poznal až později v životě jako něco cizího. Pro rodiče předškoláků bývá právě tomuhle nejtěžší uvěřit. Setkávají se s námi na informačních schůzkách a obávají se neosobnosti digitálního prostředí. Změní to obvykle až chvíle, kdy uvidí vlastní dítě v akci.
Za tu dobu jsem si ověřil, že nejde jen o technickou otázku připojení a obrazovky. Jde o to, jestli dítě najde správné prostředí. Takové, kde se nemusí přizpůsobovat tempu většiny. Kde je normální ptát se dál, než kam sahá probírané učivo. Nejlíp to vystihují samy děti. Jeden z našich žáků, druhák, na otázku, co ho na výuce nejvíc baví, odpověděl: „Že se učím něco nového.“ Snažíme se tento prostor vytvářet vědomě. Držíme malé skupinky. Naši lektoři znají každé dítě jménem. Program stavíme na tom, co nadané děti skutečně potřebují.
Online výuka u nás vznikla z nouze. Ale dávno přestala být nouzovým řešením. Pro některé děti je to nejpřirozenější prostředí, ve kterém mohou růst. Zvlášť když jim tento prostor nedává jejich základní škola.
