Začít můžu historicky – můj dědeček Jaroslav Janeček chtěl studovat malířskou akademii ve Věčném městě nebo ve Florencii. Potkal ale italské legionáře a s myšlenkou na T. G. Masaryka se k nim hned připojil. Pro tu chvíli bylo malířství odloženo, studium realizoval až později v Praze. Chtěla jsem ale prožit atmosféru těch měst a vůbec Itálie, jak na ni vzpomínal ve svých pamětech. Podařilo se a mohu se tedy podělit o své zážitky.
V Římě jsme měli nejvíc času hned po příjezdu – noční cesta autobusem nebyl sice úplně dobrý start, ale i tak bylo krásné si Řím trochu prozkoumat. A to i přes omezení spojená s cestou nového papeže, která se křížila s naším úmyslem. Kolosální dojem z Kolosea jsme si určitě odnesli všichni. I s informací, proč bylo výhodné (a prací otroků možné) stavět z úzkých cihel.
Ubytování bylo zajištěné v klášterní budově, zajímavá zkušenost. Ostatně každé ubytování během naší cesty bylo vybrané pečlivě pro získání nejrůznějších dojmů. Jen škoda, že jsme se teprve cestou dozvěděli, že průběžné informace budou na WhatsAppu. Ten ze zásady nepoužívám. Ani data jsem neměla, tak jsem musela zjišťovat, kdo má aktuální informace, abych o něco nepřišla.
Druhý den jsem měla na programu po návštěvě chrámu sv. Petra především vatikánská muzea. Ještě před muzeem jsem poobědvala v příjemné pizzerii a ve frontě se pobavila s turistkou z Brazílie. Trochu mne zklamalo, že kvůli Sixtinské kapli jsem musela projít úplně všechny expozice včetně moderních exponátů, ovšem třeba gobelíny nebo fresky s mapami byly velmi zajímavé, stejně jako sochy.
Večer se měnilo místo srazu, to jsem si neuvědomila, ale autobus mne po domluvě nabral – byla jsem ráda, že jsem zas v pořádku s výpravou.
Nabídka dalšího programu, podívat se na Capri z lodičky, byla úžasná, moře zpěněné podél lodi se dalo hezky fotit. Vystoupili jsme a luxusně jsem poobědvala salát z mořských dobrot a potěšili mne i dobrou zmrzlinou. Jinak jsem se cestou živila hlavně báječnými pomeranči. Pro hosty prý byla i možnost koupání, ale nevěděli jsme to a stejně nebyl čas, většina spěchala zas na loď, tak si někteří zaplavali aspoň kolem loďky.
Po překvapeni na Capri následovalo další – návštěva Neapole, touláni po Vesuvu a prohlídka Pompejí. Večer vyzkoušení nejlepší pizzy, jakou dělají právě v Neapoli. Do hotelu jsme šli ve skupince, abychom nedráždili místní mafiány k nějaké nepředložené akci. Cestou jsme se ještě stavili v Galerii, která byla opravdu krásná, i se znameními zvěrokruhu na podlaze. Bydlení jsme měli v domě, kde jsme z první ruky slyšeli dlouhý večerní život (i dětí).
Ale i přes neustálé zdůrazňování nedostatků, které se daly v Neapoli najít, jsem si pobyt tam šťastně užívala – že si nemusím „…krásná je Neapol…“ jen zpívat, ale můžu přímo cítit celou tu krásnou atmosféru, kterou mám v písni Santa Lucia ráda – její tóny mám jako vyzváněcí ve svém mobilu.
Všudypřítomné oslavné plakáty a vlajky s Maradonou stále připomínaly, jak vděční jsou obyvatelé Neapole, že jim pomohl na výsluní. I jeden hrneček s touto tematikou máme teď doma. Vesuv jsme si užili s malou skupinkou, nechtěli jsme přímo ke kráteru a jen jsme brouzdali po svazích porostlých voňavou vegetací – úplný čichový ráj. Navíc jsme objevili příjemné posezení s občerstvením.
Pompeje jsem si prošla s myšlenkami na ty, kdo tu žili, a jak se ve svém městečku cítili, jaké tam měli bydlení. Nebylo tolik turistů, tak byl na rozjímání a nahlížení do příbytků a zahrádek docela prostor.
Noc na čtvrtek jsme strávili v agroturistickém ubytování, kde jsme přes počáteční potíže autobusu s vjezdem do areálu byli nadšení, mimo jiné večeří i moc příjemnou snídaní.
Kdo z nás věděl, že v Orvietu měl kdysi rezidenci papež? Krásný chrám to jen potvrzoval. Historické uličky tak úzké, že byl div, jak bravurně se jimi řidiči proplétali, mne také nadchly. Když jsem se jimi toulala v úplně letním oblečení, místní si chodili nakoupit ve svetříku. Bylo vidět, že kamenné domy krásně drží chládek.
San Gimignano, vybrané jako další místo i pro nocleh, nás nadchlo – a to nejen ty z nás, kteří ocenili dvě místní gelaterie soupeřící o přízvisko „nejlepší zmrzlina na světě“. Při večerním posezení jemně pískali rorýsi, úplně jako u nás doma.
Dalším zážitkem byla vyjížďka džípy k lomu carrarského mramoru. Odtamtud jsem si k mramorovému sloupu, který si koupil již dávno od sochaře v Praze můj dědeček, přivezla další, tentokrát menší, kousky. V muzeu, které bylo hned vedle obchodů, jsem našla srovnáni práce v lomu v minulosti s dnešním stavem i poznámku, že si lide nosili mramorové zbytky na stavby domů. Stály tam i sochy zvířat, která tahala náklad. Každou chvíli se uvolněný mramor sypal z kopce a naložené kusy pak jezdily na náklaďácích kolem nás. V jednom z tematických filmů, které jsme zhlédli cestou autobusem, bylo popsáno, jak pečlivě si přímo v lomu vybíral mramor Michelangelo.
Potom jsme se ponořili do města zázraků, fotili šikmou věž i další pamětihodnosti Pisy. Když jsem si ve věži prohlížela výstavu o její ochraně a o tom, jak ji technicky složitě malinko narovnali, bylo nejzajímavější, že opravdu bylo znát, že jde člověk do kopce – nebo z kopce, podle toho, na kterou stranu věže šel. Nocleh v lázeňském městečku byl osvěžující. To bylo třeba, protože další den jsme věnovali Florencii.
Galerie Uffizi je rozsáhlá, a když jsem vyhledávala určité obrazy, které jsem měla v plánu, dalo mi to dost práce. Ovšem dojem mám nádherný. I přes to, že v kavárně se mi roztrhla šňůrka carrarských korálků – naštěstí jsem všechny zachytila a posbírala. Prodávali tam i tamní lentilky. K večeru, kdy jsem se vydala na místo srazu, jsem si tu náladu složila i do veršíků:
„Po nábřeží řeky Arno vůbec není chodit marno, za námi jde slunce svit, cítíme i vůni lip.“
A ještě sklenku vína v parčíku na nábřeží a už tu byl autobus a odjezd domů.
Díky všem za tu kamarádskou atmosféru, vezeme si opravdu pěkné vzpomínky.
