Tuto přednášku jsme potřebovali „jako sůl”, mnoho mensanů totiž pravidelný denní rytmus a soulad s biologickými hodinami nedodržuje – abych si okamžitě nasypala popel na hlavu, pozvánku na přednášku jsem posílala jako obvykle asi v 11 hodin večer. Ale ani účastníci nezklamali – prvních patnáct se jich na akci přihlásilo hned v průběhu první noci po zadání akce do kalendáře, z toho poslední v půl třetí ráno … Možná to byl ten pán, co se pak v diskusi snažil na paní profesorce vyloudit souhlas s následující představou „dodržování pravidelného režimu”, kterou popsal takto: „Mám strašně málo času a hodně pracuji, ale pokud bych spal aspoň dvě hodiny, ale pravidelně, třeba od dvanácti do dvou, stačí to?”
Dověděli jsme se, že vnitřní čas má vše živé – lidé, rostliny i bakterie a rytmy, které udávají časy našeho organismu, se nazývají cirkadiální (z latinského cirka diem – přibližně jeden den). Například nejnižší teplotu má lidský organismus kolem třetí hodiny v noci – to je naše biologická půlnoc. Naopak, nejvyšší teplotu má mezi třetí až pátou hodinou odpoledne, proto se v tomto čase v době nemoci teplota měří. V průběhu dne kolísá dokonce i složení tělesných tekutin – není stálá krev, sliny, mění se složení mateřského mléka.
Člověk nemusí být synchronizovaný s časem, může jím volně běžet – toto nastává např. u závislých hráčů počítačových her, kteří denní a noční rytmus ztratili a hraní na nezbytně dlouhou dobu přeruší, až když už jsou úplně vyčerpaní. U lidí, kteří časem volně běží, se netvoří melatonin. Mluví se také o syndromu amerických matek, když jim děti vylétly z hnízda, nemusí tedy ráno vstávat a vozit je do škol. Zvyknou si postupně zatáhnout závěsy a přispat si, přičemž dobu spánku neustále prodlužují. Rizikem volného běhu časem je vznik nádorových onemocnění, kardiovaskulárních onemocnění, spánkových poruch, psychických poruch a depresí. Receptem a prevencí vzniku výše zmíněného je naopak: dodržovat pravidelný režim, vstávat ve stejnou dobu, jít spát přibližně ve stejnou dobu, dodržovat zdravý životní styl.
Většina z nás slyšela také o termínu SAD – Seasonal Affective Disorder, deprese nastupující s krátkými podzimními dny a zkrácenou dobou slunečního osvětlení. Léčí se působením světla, existuje např. společnost pro biologické rytmy a léčbu světlem a dle očekávání zazněla informace, že nejvíce členů má tato společnost ve skandinávských zemích a Kanadě.
Nejsilnějším synchronizátorem s vnějším solárním dnem je slunce. Přednášející uvedla i recept pro „sovičky”, jak laskavě nazývá ranní spáče, měli by využít světlo ve druhé polovině noci a zrána, které způsobuje předběhnutí fáze rytmu, a spát tedy s roztaženými závěsy. Paní profesorka doporučila také ranní procházku s pejskem, proběhnutí, vyjížďku na kole, všechno již za denního světla. Naopak u skřivanů, lidí chodících brzy spát a budících se také brzy, pokud je nutné, dosáhnout denní zpoždění, spát se zataženými žaluziemi.
V našem běžném fungování se se skutečnou nocí ne vždy shodneme, když klesá tělesná teplota, člověk chladne, s teplými nohami se tedy usíná lépe (paní profesorka uvedla příklad své známé vědkyně z Basileje, které místní továrna na teplé ponožky nabídla, že jí bude platit další výzkum).
Synchronizace neprobíhá pouze v souladu s denní dobou, ale také s kalendářem a v závislosti na ročním období – na podzim se den zkracuje, na jaře se prodlužuje, což je pro zvířata signálem, že se mají množit a jejich mláďata se pak rodí do doby optimální pro jejich přežití. Vylučováním melatoninu se řídí také zimní spánek zvířat.
Předtím, než jsem vyslechla přednášku paní profesorky, myslela jsem, že „biologické hodiny” je pouze hypotetický pojem, případně pojem hojně využívaný v konotacích plánování mateřství a rodičovství, ale dověděli jsme se, že biologické hodiny skutečně existují. Jsou to dvě suprachiasmatická jádra (zkratka SCN), která se nacházejí na křížení očních nervů. Biologické hodiny dokonce nejsou v organismu jenom jedny, nacházejí se v každé buňce a jednotlivé orgány jsou samy biologickými hodinami, ale suprachiasmatická jádra je všechny koordinují. Až 10 % genů v orgánech je exprimováno rytmicky, tedy jejich zapínání a vypínání. Oslabení časového systému zhoršuje prognózu nádorového onemocnění. Co se týče provázanosti metabolismu a časového systému, vyřazení některých hodinových genů způsobuje metabolické poruchy a obezitu. K přibývání na váze vede například zkrácená doba spánku. V pokusech prováděných na potkanech při zamezení spánku pokusní potkaní začali více jíst, snížilo se jim vylučování leptinu a měli velký sklon k obezitě. Dalšími způsoby narušení a desynchronizace časového systému je např. vystavení organismu stálému světlu, což bylo využíváno jako účinný způsob mučení ve věznicích, mučeného vystavovali po dva až tři dny stálému světlu a nenechali ho spát. Anebo časté přelety přes časová pásma – původně jsem si myslela, že stačí po příletu na opačnou polokouli vypočítat čas v domovské krajině a jít dřív spát, ale není to tak jednoduché, různé orgány se přizpůsobují různě rychle, například játrům trvá synchronizace přibližně 4 dny. Desynchronizaci časového systému způsobuje rovněž směnný provoz.
Jak lidský organismus stárne, stírají se rozdíly mezi subjektivním dnem a subjektivní nocí, starší člověk tedy potřebuje zaznamenat dostatečné rozdíly – intenzivní světlo během dne a intenzivní tmu v noci. Pomáhá např. chodit se starým člověkem na procházky.
V další části přednášky paní profesorka vysvětlila základy chronobiologie, chronotypy jsou rozdělené na již zmíněné skřivany a sovy. Vědci zkoumali chování jedné americké rodiny, která patřila mezi skřivany přímo extrémní – jejich obvyklý začátek spánku byl v 19.25 a konec spánku v 4.18 (naproti tomu běžná populace chodí spát průměrně v 23.10 a vstává v 7.44). Chronotypy jsou dané geneticky, dědíme je po rodičích.
Jako předpoklad dobrého zdraví a dobré nálady uvedla paní profesorka následující pravidla: udržovat pravidelnou životosprávu, vykonávat činnosti v době, kdy je na to organismus připraven, a sesynchronizovat čas se svým partnerem (respektovat subjektivní čas našich partnerů). Pozn. autorky: Některým manželským dvojicím sova – skřivan se to ani po 15 letech společného soužití prostě nepovedlo.
Optimální vlnová délka je modré světlo, které produkuje například obrazovka počítače, zaznamenávají jej světločivné buňky na sítnici. Sezením při počítači si tedy do nočních hodin posouváme čas, ve kterém bychom již měli dávno spát. Pro dosažení lepší kvality spánku bychom měli vypnout počítač hodinu předtím, než jdeme spát.
Paní profesorka uvedla i nádherný příklad z poezie, úryvek z eskymácké básně – „Nic není tak krásné, jako když se po dlouhé noci objeví první paprsek světla”.
Dotazy v následné diskusi po ukončení přednášky byly veskrze mensovní, typu: „Paní profesorko, z hlediska melatoninu, je na tom lépe slepý sob než vidoucí?“
Opět připomenu dotaz pána zmíněný v úvodu a prozradím i odpověď, kterou již jistě tušíte – ne, pravidelný spánek od dvanácti do dvou nestačí. Lidé normálně spí 6 – 8 hodin. Doba spánku je velmi individuální, závisí na věku, potřebě spánku, někomu stačí i 5 hodin, minimální dobu spánku bychom však rozhodně měli dodržovat. Paní profesorka podotkla, že biologické hodiny máme se zvířaty uložené na stejném místě, ale jak s nimi nakládáme, je různé.
Přestávám se tedy řídit heslem Tomáše Blumensteina „spánek je ztráta času”, zhasnu modré světlo počítače, kterým se osvěcuji, a … jdu spát!
Děkujeme paní profesorce Illnerové, že si ve svém náročném časovém programu na nás udělala čas. Její mimořádně zajímavé přednášky se zúčastnilo přibližně 60 mensanů a hostů.
Paní profesorku jsme v roce 2011 ocenili Čestným uznáním Mensy ČR, více se dočtete na Mensa České republiky udělila Čestné uznání prof. RNDr. Heleně Illnerové, DrSc..
V srpnovém čísle mensovního časopisu jsme zveřejnili také proslov paní profesorky k mensanům při příležitosti udělení tohoto ocenění Projev prof. RNDr. Heleny Illnerové, DrSc. pro Mensu ČR.