Člověk tíhne k jednoduchým vysvětlením. Úvěrová krize z roku 2008 to dokonale ilustruje: jedni říkají, že ji způsobila nízká úroková sazba Fedu, druzí vidí příčinu v přebytku úspor v Číně, jiní v přemíře regulace, v nedostatku regulace, v tom, že lidé přicházejí o práci, jiní jednoduše vystačí s tím, že za všechno můžou nenasytní bankéři, a další si najdou ještě něco jiného.
Jenže jak to životě často bývá, jednoduchá vysvětlení nejsou obvykle ta nejlepší – život je prostě komplikovaný. Přitom všechno právě jmenované má s krizí doopravdy něco společného a nějak to její vznik či podobu ovlivnilo. Zároveň ale ani jedno z toho nevysvětlí uspokojivě úplně všechny její aspekty. Vezměte například nízkou úrokovou sazbu Fedu. Ta sice opravdu byla nízká příliš dlouho, ovšem v roce 2006 se již pohybovala kolem relativně normálních 6 %. Přesto byly úrokové sazby hypoték v USA v té době nižší a začaly dramaticky růst až v květnu 2007.
Komplexní pohled na příčiny krize
V tomto seriálu vám představím jinou teorii o původu krize. Takovou, která podle mě naopak v podstatě všechny aspekty toho, co se stalo, vysvětlí (i když s ohledem na únosnou délku textu a vaši trpělivost pořád zjednodušeně). Bohužel to vysvětlení nepatří mezi jednoduchá a prostá, založená na jednom jednoduchém argumentu, vychází naopak z docela komplikovaných vztahů mezi mnoha faktory. Porozumět mu znamená porozumět alespoň trochu věcem, jako je sekuritizace hypoték – a strukturovaná sekuritizace; tomu, jak regulace Basel ovlivňovala zisky bank (a tudíž bonusy obchodníků); jak fungují repo obchody; co jsou to CDS a další podivnosti, jejichž názvy můžou znít docela nesrozumitelně.
Pokud to však se mnou nějakou chvíli vydržíte, pokusím se vše výše uvedené srozumitelně vysvětlit a ukázat, jak to vypadalo, fungovalo, jak to do sebe zapadalo – a proč to nakonec skončilo velkou krizí. Budu přitom vycházet hlavně z vlastních vědomostí a ze zkušeností z trhu s OTC deriváty (úrokovými a kreditními) a z kapitálových trhů s dluhopisy – a taky
z veřejně vcelku dostupných materiálů. Profesní hantýrku se pokusím omezit na minimum.
Jako speciální bonus byste pak měli získat představu o tom, jak fungují bankovní trhy, speciálně úrokové a kreditní, které jsou většinou neviditelné – přestože jsou o hodně větší než akciové, které jsou vidět nejvíc.
Trocha hypoteční historie
Pro pochopení Úvěrové krize je nesmírně důležité vědět, jak se financují hypotéky ve Spojených státech (týká se to i jiných zemí, ale USA jsou v tomhle ohledu nejrozvinutější). Začněme proto zde:
V prehistorických dobách bylo získání úvěru relativně obtížné. Zašli jste do banky, banka se rozhodla, jestli vám půjčí, nebo ne, a pokud ano, pak hypotéku držela celou dobu, než jste ji splatili. Fungovalo to celkem dobře a banky měly slušný, i když ne obrovský zisk. Jedním z důvodů proč byl zisk bank „jen“ slušný a ne obrovský, byla jejich omezená možnost půjčovat. Ta plynula ze dvou příčin:
- V první řadě z omezeného kapitálu banky. Proti případným ztrátám z nesplacených hypoték (resp. půjček obecně) držely banky kapitál (a to prosím i staletí před tím, než jim to nějaký regulátor nařídil). Kapitál je omezený, a tudíž je omezené i množství půjček na rozvaze banky.
- V druhé řadě: kontrola žadatele o hypotéku nebyla triviální. Zájemce musel mít v dané bance účet alespoň několik let, stabilní zaměstnání atd… A samozřejmě, opravdová kontrola něco stojí. Není to jen zaškrtávání dotazníku…
Aby se bankám mírně pomohlo s přísunem kapitálu, byly v USA postupně založeny tři instituce, které hypotéky skupovaly a tím bankovní kapitál uvolňovaly (což bankám samozřejmě vyhovovalo – dostaly zaplaceno za prodané hypotéky a uvolnily kapitál pro nové půjčky).
Možná jste slyšeli o Freddie Mac, Fannie Mae a nejspíše neslyšeli o Ginnie Mae (v dalším textu je budu všechny označovat jako F & F).
Jak vznikly F & F?
Odbočme teď na chvíli a věnujme se právě téhle svaté trojici. Kde se vzala? Hypoteční problémy provázely již Velkou hospodářskou krizi, speciálně ve 30. letech. Banky tehdy prakticky přestaly hypotéky poskytovat. Proto bylo v rámci „New Deal“ vytvořeno několik institucí, včetne FNMA (Federal National Mortgage Association), známější dnes jako Fannie
Mae, která poskytovala státní (federální) záruku na hypotéky. Každý Američan má právo na svůj dům, tak interpretovala naprostá většina (nejen) tehdejších amerických politiků American Dream.
V 50. letech pak byla Fannie Mae částečně zprivatizovaná, v 60. letech pak byla privatizace dokončena. Při té příležitosti byla z Fannie Mae vydělena Ginnie Mae (GNMA, Government National Mortgage Association), která zůstala úplně státní a která se dodnes zabývá některými velice specifickými hypotékami, jako jsou např. hypotéky pro veterány atd. Kromě nich vznikla také FHLMC (Federal Home Loan Mortgage Corporation) aneb Freddie Mac, jako konkurence pro Fannie.
Přesto, že Fannie i Freddie byly v tu chvíli úplně soukromé (s akcionáři a obchodované na newyorské burze), většina investorů předpokládala, že v případě krize americká vláda nenechá F & F padnout, neb by to mělo drtivý dopad na trh s realitami. Nemluvě o tom, že přes regulaci mohly různé americké vlády používat F & F jako nástroj k plnění volebních slibů o dostupném bydlení pro každého – což by šlo jen těžko, pokud by padly.
Je důležité si uvědomit, že tyto instituce samotné hypotéky neposkytovaly – jen kupovaly (a i to je nepřesné, ale místa je málo…). Přestože bylo cílem F & F poskytování dostupných hypoték, kupovaly tyto instituce jenom hypotéky, které splňovaly tvrdé podmínky. Proto se také takovým hypotékám říkalo conforming neboli splňující (tedy: splňující standardy, které Fannie a Freddie nastavily).
Nicméně i tyto instituce měly jen konečně velkou rozvahu a postupem času byly i rozvahy F & F vyčerpány a objem poskytnutých hypoték začal stagnovat.
Začínáme kouzlit: čárymáry dluhopis
Na konci 60. a začátku 70. let minulého století ale dostal někdo v Ginnie vynikající nápad. Což takhle vytvořit z hypoték cenný papír – dluhopis – a ten prodat investorům? Řekněme, že máte 1 000 hypoték s přibližně stejným trváním (řekněme 30 let ± pár měsíců). Pokud je průměrná půjčená suma 100 000 dolarů, máte dluhopis s nominální hodnotou 100 milionů dolarů. Jeho výnos je ± průměr úrokových sazeb na hypotékách. Jednoduché, že? Ještě dodejme, že se tomuto procesu říká sekuritizace.
Takový dluhopis je pak logicky jištěný hypotékami (navíc kvalitními, za které ručí F & F), takže celkem bezpečný, a výnosy jsou zajímavé. Aby ale bylo ještě lépe, tedy pro Ginnie a spol., když se takové hypotéky prodají pryč z rozvahy – může se uvolněné místo použít na nákup dalších (splňujících) hypoték, takže hypotéku může získat víc lidí.
Super!
Jenže ti syčáci splácejí (moc brzo)
Teda, skoro. Problém je s tím, jak hypotéky v Americe fungují. Speciálně s tím, že máte takzvané právo „prepay“, tedy kdykoliv hypotéku („předčasně“) splatit – což je, mimochodem, také jeden z pozůstatků světové hospodářské krize. Většina lidí tohoto práva využívá hlavně pro refinancování. Řekněme, že máte hypotéku na 100 000 USD na 30 let, s úrokem 6 %. Úrokové sazby padnou a podobnou hypotéku můžete teď mít za 4 %. Co udělá Američan? Vezme si novou hypotéku na 4 % a s ní splatí tu starou (a případně penále, i když ve většině případů žádné nebylo). Bohužel, to taky znamená, že z pohledu dluhopisu je hypotéka pryč. Investor sice dostane svých 100 000 dolarů zpátky, ale může je investovat jen na nižší úrok (pamatujete? úrokové sazby šly dolů, proto náš Američan mohl refinancovat…).
V takovou chvíli investorům není moc co závidět: čím nižší úrokové sazby, tím větší pravděpodobnost, že dostane zpátky jenom svůj kapitál a investice mu nepřinese kýžený zisk.