291
Druhou možností změny je přechod na nový systém povinně – buď pro všechny nebo, a to je častější, pro lidi pod stanovenou věkovou hranicí. Někdy je vstup povinný pouze pro ty, kdo se ještě účastníky důchodového pojištění nestali.
U nás možnost opt-out navrhuje KDU-ČSL a US, povinný vstup do nového systému pod určitou věkovou hranici a opt-out nad ní pak ODS a ČSSD (každá u jiného systému, pochopitelně).
Je nasnadě, že povinný vstup do nového systému pro kohokoli, kdo již byl účasten důchodového pojištění, je v souladu nejen se zákony, ale především s logikou a morálkou pouze v případě, že jsou zachovány všechny už vzniklé nároky. Pokud to nový systém nezaručuje, je třeba, aby byl buď výhodnější než systém původní nebo alespoň nebyl ztrátový – a to pro každého jednotlivce. Bylo by tedy možné si představit např. povinný vstup do nového systému s tím, že by každému byl důchod podle nového systému porovnán s důchodem, který by dostal v systému původním a pokud by na novém prodělal, stát by ztrátu dorovnal.
U dobrovolného vstupu tuto podmínku splnit není třeba – záleží na každém, aby si vyhodnotil, čemu dává přednost. Je nasnadě, že z hlediska odpovědnosti státu je možnost dobrovolné vstupu výhodnější. Z hlediska nákladů je tomu ale naopak. Čím nižší je věková hranice pro povinný vstup, tím je reforma celkově dražší (i když v prvních letech je levnější).
Komplikací při dobrovolném vstupu je vyšší administrativní zátěž, zejména pro zaměstnavatele, protože po desítky let běží paralelně dva systémy a je třeba mezi jejich účastníky rozlišovat.
Jedním z faktorů při volbě mezi dobrovolným a povinným vstupem do systému je také to, že starší lidé v průměru hůře snášejí změny a povinná změna by u nich mohla vyvolat obavy. Toto respektují při zavádění reforem všechny státy, takže i u nás musí být pro starší ročníky vstup do nového systému vždy dobrovolný. (Jiná věc je snaha starším ročníkům ve vstupu do nového systému zabránit. To se nevyplatilo Maďarům, jejichž ústavní soud prohlásil toto omezení za diskriminační a starším ročníkům musel být vstup umožněn dodatečně. Ve světle toho je snaha stanovit horní věkovou hranici pro možnost vyvázat se ze starého systému ze strany ODS a ČSSD dost nepochopitelná.)
Naprosto jasné jsou tedy pouze dvě hranice: Pro osoby pod 18 let povinný vstup, pro osoby nad 50 let dobrovolný. Celá oblast mezi nimi je záležitost zvolené metody, vyhodnocení dopadů na stát i jednotlivce a především politického rozhodnutí.
Na Slovensku např. zvolili pro vstup do nového smíšeného systému formu dobrovolného opt-out pro všechny, kdo ještě nebyli účastníky důchodového pojištění, ovšem celou slevu z pojistného jsou ti, kdo si nový systém zvolili, povinni spořit do některého z několika málo „povolených“ fondů. Ve Švédsku naproti tomu si lidé mohou vybrat kam budou své peníze ukládat z několika set investičních možností.
Při povinném spoření na stáří je také důležité, jaký je zvolen postup pro výběr fondu. Na straně jedné stojí povinnost každého občana určitého věku zvolit si fond individuálně a uzavřít smlouvu přímo, na opačném konci případ, kdy ukládané peníze procházejí do zvolených fondů administrativně přes jakési clearingové centrum, kde se anonymizují. První možnost znamená doslova žně pro finanční zprostředkovatele, druhá je téměř eliminuje, zvlášť v případě, kdy je zároveň omezena možnost reklamy.
U nás povinné spoření navrhuje tandem KDU-ČSL a US, zcela dobrovolné pak ODS. (ČSSD kapitálový pilíř nezavádí vůbec – navrhuje přechod na státní průběžný příspěvkově definovaný systém (NDC).)
Jde o základní spor mezi liberalismem a státním paternalismem. Mezi jedním extrémem – každý dostane minimum a jinak je to jeho věc, aby se postaral sám o sebe – až po druhý – stát ví lépe než občané, jak mají nakládat se svými penězi. Potíž je v tom, že ani jedno nefunguje. V prvním případě se stát stejně musí postarat o ty, kteří jsou nezodpovědní a sami to neudělají, protože v našich zeměpisných šířkách prostě nelze nechat lidi umřít pod mostem. V případě druhém vysoké daňové zatížení brzdí ekonomiku, u liberálněji laděných osob státní paternalismus vyvolává odpor, u většiny lidí pak vede ke snaze systém nějak ošulit, utajovat příjmy, pracovat na černo, se všemi negativními důsledky jak na morální stav společnosti, tak na státní pokladnu. Na druhé straně je při povinném spoření více využívána kontrolní možnost státu a část občanů, která je schopna své peníze utopit v nesmyslných, někdy i podvodných projektech, to alespoň s úsporami na stáří udělat nemůže, protože takový finanční instrument nedostane licenci. Investování je ovšem omezeno pouze na klasické finanční nástroje, není tedy možné investovat peníze na stáří např. do vlastních nemovitostí.
Jestli je řešením kompromis – tedy část dobrovolně, část povinně, to je otázka vpravdě hamletovská. Pokud ano, tak kolik? Má to být definováno procentem (např. 5 % hrubé mzdy) nebo částkou (minimálně 1.000 Kč měsíčně) povinně? Má to být povinné po celý produktivní věk nebo pouze do doby, než má člověk na kontě určitou minimální „povinnou“ částku? Pokud ano, jakou? Nebude to ale zatěžovat mladé lidi v době, kdy potřebují peníze spíš na zajištění bydlení a rodiny? Má to tedy být povinné naopak až od určitého věku? To ovšem znamená, že efekt složeného úročení bude podstatně utlumen a nepomůže tam, kde to hraje největší roli – při zajišťování příjmu ve stáří u nejméně kvalifikovaných osob s nízkými příjmy, které obvykle začínají vydělávat v nižším věku.
Je zřejmé, že silným argumentem pro alespoň zčásti povinnou účast v kapitálovém pilíři je fakt, že vždy budou existovat lidé, kteří si na své stáří dobrovolně spořit nebudou. Přitom je povinné spoření administrativně náročnější, a to pro stát i zaměstnavatele, státu navíc vzniká povinnost nějakým způsobem garantovat, že lidé o své peníze nepřijdou. Může zvolit jednodušší cestu – povolit spoření pouze do bezpečných instrumentů, nebo vklady garantovat, případně zavést povinné pojištění vkladů. Jako vždy, je něco za něco – bezpečí je drahé.
Existuje možnost jak tuto povinnost celkem elegantně a přijatelně obejít – garantovat pouze několik vybraných programů – dejme tomu po jednom u každého penzijního fondu, ponechat ale na jednotlivcích, jestli tuto možnost využijí. Protože je dost velká část lidí, pro které je bezpečnost jejich úspor prioritou, stálo by za to jim vyhovět a tuto garanci zavést i v případě spoření zcela dobrovolného.
Pro úplnost je třeba uvést, že stát má samozřejmě kontrolní roli vždy – jeho povinností je dbát na dodržování pravidel všemi subjekty, působícími na trhu. To ovšem samo o sobě přímo garanci nenahradí, jak jsme ze zkušenosti bohužel mnohokrát poznali.
Pokud by povinnost spořit na stáří zavedena nebyla vůbec, máme následující možnosti řešení:
Druhá možnost celý systém prodražuje – čím vyšší je minimální důchod z průběžného systému, tím je systém dražší. Třetí možnost je v praxi nerealizovatelná.
Na závěr vlastní doporučení: Provést reformu formou zavedení deponovaného důchodu s tím, že prvních deset let bude účast v kapitálovém pilíři zcela dobrovolná. Vzhledem k tomu, že státní část důchodu z průběžného systému se bude snižovat v průměru o 2 % body ročně, nemůže během této doby nastat žádná katastrofa. Během této doby by se monitorovala a vyhodnocovala situace, zejména míra zapojení občanů do dobrovolného třetího pilíře a teprve poté, na základě kvalifikovaného vyhodnocení, by se rozhodlo o tom, jestli se povinný kapitálový pilíř zavést má či nikoliv a v jakém rozsahu.
Březen 2005
Vstup do nového důchodového systému
Ve státě s průběžným důchodovým systémem může být zaveden tzv. opt-out. To je možnost dobrovolně se ze státního systému „vyvázat“. V uvozovkách proto, že i v takovém případě většinou zbývá povinnost se nějakým dílem podílet na solidárním povinném minimu do průběžného pilíře.Druhou možností změny je přechod na nový systém povinně – buď pro všechny nebo, a to je častější, pro lidi pod stanovenou věkovou hranicí. Někdy je vstup povinný pouze pro ty, kdo se ještě účastníky důchodového pojištění nestali.
U nás možnost opt-out navrhuje KDU-ČSL a US, povinný vstup do nového systému pod určitou věkovou hranici a opt-out nad ní pak ODS a ČSSD (každá u jiného systému, pochopitelně).
Je nasnadě, že povinný vstup do nového systému pro kohokoli, kdo již byl účasten důchodového pojištění, je v souladu nejen se zákony, ale především s logikou a morálkou pouze v případě, že jsou zachovány všechny už vzniklé nároky. Pokud to nový systém nezaručuje, je třeba, aby byl buď výhodnější než systém původní nebo alespoň nebyl ztrátový – a to pro každého jednotlivce. Bylo by tedy možné si představit např. povinný vstup do nového systému s tím, že by každému byl důchod podle nového systému porovnán s důchodem, který by dostal v systému původním a pokud by na novém prodělal, stát by ztrátu dorovnal.
U dobrovolného vstupu tuto podmínku splnit není třeba – záleží na každém, aby si vyhodnotil, čemu dává přednost. Je nasnadě, že z hlediska odpovědnosti státu je možnost dobrovolné vstupu výhodnější. Z hlediska nákladů je tomu ale naopak. Čím nižší je věková hranice pro povinný vstup, tím je reforma celkově dražší (i když v prvních letech je levnější).
Komplikací při dobrovolném vstupu je vyšší administrativní zátěž, zejména pro zaměstnavatele, protože po desítky let běží paralelně dva systémy a je třeba mezi jejich účastníky rozlišovat.
Jedním z faktorů při volbě mezi dobrovolným a povinným vstupem do systému je také to, že starší lidé v průměru hůře snášejí změny a povinná změna by u nich mohla vyvolat obavy. Toto respektují při zavádění reforem všechny státy, takže i u nás musí být pro starší ročníky vstup do nového systému vždy dobrovolný. (Jiná věc je snaha starším ročníkům ve vstupu do nového systému zabránit. To se nevyplatilo Maďarům, jejichž ústavní soud prohlásil toto omezení za diskriminační a starším ročníkům musel být vstup umožněn dodatečně. Ve světle toho je snaha stanovit horní věkovou hranici pro možnost vyvázat se ze starého systému ze strany ODS a ČSSD dost nepochopitelná.)
Naprosto jasné jsou tedy pouze dvě hranice: Pro osoby pod 18 let povinný vstup, pro osoby nad 50 let dobrovolný. Celá oblast mezi nimi je záležitost zvolené metody, vyhodnocení dopadů na stát i jednotlivce a především politického rozhodnutí.
Účast v kapitálovém pilíři
Co se týče povinného spoření na důchod, jde o zcela odlišnou záležitost. Především v tom, že bez ohledu na to, jaká varianta je zvolena, na náklady reformy to nemá vliv – ty zůstávají stejné. Pokud je snížena pojistná sazba do státního průběžného systému (sleva z pojistného), může dojít k jedné ze tří variant:- slevu z pojistného je nutno povinně spořit
- slevu z pojistného je možné použít dle vlastního uvážení
- kombinace – povinně spořit je nutné pouze část slevy.
Na Slovensku např. zvolili pro vstup do nového smíšeného systému formu dobrovolného opt-out pro všechny, kdo ještě nebyli účastníky důchodového pojištění, ovšem celou slevu z pojistného jsou ti, kdo si nový systém zvolili, povinni spořit do některého z několika málo „povolených“ fondů. Ve Švédsku naproti tomu si lidé mohou vybrat kam budou své peníze ukládat z několika set investičních možností.
Při povinném spoření na stáří je také důležité, jaký je zvolen postup pro výběr fondu. Na straně jedné stojí povinnost každého občana určitého věku zvolit si fond individuálně a uzavřít smlouvu přímo, na opačném konci případ, kdy ukládané peníze procházejí do zvolených fondů administrativně přes jakési clearingové centrum, kde se anonymizují. První možnost znamená doslova žně pro finanční zprostředkovatele, druhá je téměř eliminuje, zvlášť v případě, kdy je zároveň omezena možnost reklamy.
U nás povinné spoření navrhuje tandem KDU-ČSL a US, zcela dobrovolné pak ODS. (ČSSD kapitálový pilíř nezavádí vůbec – navrhuje přechod na státní průběžný příspěvkově definovaný systém (NDC).)
Jde o základní spor mezi liberalismem a státním paternalismem. Mezi jedním extrémem – každý dostane minimum a jinak je to jeho věc, aby se postaral sám o sebe – až po druhý – stát ví lépe než občané, jak mají nakládat se svými penězi. Potíž je v tom, že ani jedno nefunguje. V prvním případě se stát stejně musí postarat o ty, kteří jsou nezodpovědní a sami to neudělají, protože v našich zeměpisných šířkách prostě nelze nechat lidi umřít pod mostem. V případě druhém vysoké daňové zatížení brzdí ekonomiku, u liberálněji laděných osob státní paternalismus vyvolává odpor, u většiny lidí pak vede ke snaze systém nějak ošulit, utajovat příjmy, pracovat na černo, se všemi negativními důsledky jak na morální stav společnosti, tak na státní pokladnu. Na druhé straně je při povinném spoření více využívána kontrolní možnost státu a část občanů, která je schopna své peníze utopit v nesmyslných, někdy i podvodných projektech, to alespoň s úsporami na stáří udělat nemůže, protože takový finanční instrument nedostane licenci. Investování je ovšem omezeno pouze na klasické finanční nástroje, není tedy možné investovat peníze na stáří např. do vlastních nemovitostí.
Jestli je řešením kompromis – tedy část dobrovolně, část povinně, to je otázka vpravdě hamletovská. Pokud ano, tak kolik? Má to být definováno procentem (např. 5 % hrubé mzdy) nebo částkou (minimálně 1.000 Kč měsíčně) povinně? Má to být povinné po celý produktivní věk nebo pouze do doby, než má člověk na kontě určitou minimální „povinnou“ částku? Pokud ano, jakou? Nebude to ale zatěžovat mladé lidi v době, kdy potřebují peníze spíš na zajištění bydlení a rodiny? Má to tedy být povinné naopak až od určitého věku? To ovšem znamená, že efekt složeného úročení bude podstatně utlumen a nepomůže tam, kde to hraje největší roli – při zajišťování příjmu ve stáří u nejméně kvalifikovaných osob s nízkými příjmy, které obvykle začínají vydělávat v nižším věku.
Je zřejmé, že silným argumentem pro alespoň zčásti povinnou účast v kapitálovém pilíři je fakt, že vždy budou existovat lidé, kteří si na své stáří dobrovolně spořit nebudou. Přitom je povinné spoření administrativně náročnější, a to pro stát i zaměstnavatele, státu navíc vzniká povinnost nějakým způsobem garantovat, že lidé o své peníze nepřijdou. Může zvolit jednodušší cestu – povolit spoření pouze do bezpečných instrumentů, nebo vklady garantovat, případně zavést povinné pojištění vkladů. Jako vždy, je něco za něco – bezpečí je drahé.
Existuje možnost jak tuto povinnost celkem elegantně a přijatelně obejít – garantovat pouze několik vybraných programů – dejme tomu po jednom u každého penzijního fondu, ponechat ale na jednotlivcích, jestli tuto možnost využijí. Protože je dost velká část lidí, pro které je bezpečnost jejich úspor prioritou, stálo by za to jim vyhovět a tuto garanci zavést i v případě spoření zcela dobrovolného.
Pro úplnost je třeba uvést, že stát má samozřejmě kontrolní roli vždy – jeho povinností je dbát na dodržování pravidel všemi subjekty, působícími na trhu. To ovšem samo o sobě přímo garanci nenahradí, jak jsme ze zkušenosti bohužel mnohokrát poznali.
Pokud by povinnost spořit na stáří zavedena nebyla vůbec, máme následující možnosti řešení:
- Doplnit těm, kdo nebudou mít ve stáří dost finančních prostředků na přežití, jejich příjem alespoň do výše existenčního minima.
- Zavést rovný důchod vyšší než je rovná dávka, tak, aby tyto základní potřeby dokázal pokrýt.
- Neřešit to.
Druhá možnost celý systém prodražuje – čím vyšší je minimální důchod z průběžného systému, tím je systém dražší. Třetí možnost je v praxi nerealizovatelná.
Na závěr vlastní doporučení: Provést reformu formou zavedení deponovaného důchodu s tím, že prvních deset let bude účast v kapitálovém pilíři zcela dobrovolná. Vzhledem k tomu, že státní část důchodu z průběžného systému se bude snižovat v průměru o 2 % body ročně, nemůže během této doby nastat žádná katastrofa. Během této doby by se monitorovala a vyhodnocovala situace, zejména míra zapojení občanů do dobrovolného třetího pilíře a teprve poté, na základě kvalifikovaného vyhodnocení, by se rozhodlo o tom, jestli se povinný kapitálový pilíř zavést má či nikoliv a v jakém rozsahu.
Březen 2005