České geopolitické zajímavosti 4 – Braniborsko-Nová marka

Zajisté se budete divit, jakýže má český národ dějinný vztah k Braniborsku (Brandenburg), ale je tomu tak. Vždyť Braniborsko bylo ve své podstatě součástí Českého státu déle než byla Podkarpatská Rus součástí Československa a jen o něco méně než Slovensko.

Nechtěl bych však opisovat všechna ta známá historická fakta z dějin Braniborska, ale raději bych se chtěl soustředit na ty pozoruhodné historické jevy, které mě upoutaly svou výjimečností nebo vztahem k nám.

Braniborsko je území v okolí hlavního města Německa, Berlína. V roce 2002 je tomu přesně 600 let, co bylo Českému státu ztraceno území Nová marka (Neumark).

Nová marka byla část Braniborska na východ od řeky Odry a na sever od řeky Warty a Noteče s dvěma územními přesahy přes tyto řeky. Přirozeným centrem Nové marky bylo dnešní polské město Kestřín (Küstrin).

Toto nedávné kulaté výročí sepjatosti s Českým státem mě inspirovalo k napsání tohoto článku. Připadá mi to v něčem spojité – tehdy v roce 1402 ztratil Český stát Novou marku a dnes jako bychom začali ztrácet víru ve své schopnosti a možnosti.

V roce 2001 si v Německu připomněli 300 let od vzniku Pruska. Tento stát měl geopolitické srdce v Braniborsku, proto bychom si měli i my z tohoto úhlu připomenou Braniborsko. A to proto, protože není jen to zlé, na co bychom měli ve styku s Němci vzpomínat, ale i to dobré, co nás s nimi spojuje a co by nás mohlo inspirovat. To zlé již většinou popsali erudovaní historici a kvůli tomu bych zde nechtěl zbytečně opakovat již dobře známé skutečnosti. Chtěl bych se spíše soustředit na věci u nás málo známé. Nechci jen popisovat historická fakta, ale i atmosféru této země, s níž nás pojí historie.

Několikrát jsem navštívil tuto zemi a líbila se mi svou atmosférou pořádku a slušných lidí. Například dodnes rád vzpomínám na krásnou poklidnou letní noční atmosféru východního Berlína z roku 1986, kdy jsem měl berlínské pivo v centru na Unter den Linden a v pohodě jsem si ho popíjel, tak jak to dělali i Berlíňané. Nebyli zde ani bezdomovci nebo osoby páchající trestnou činnost, jako například dnes v Praze nebo jiných městech. V centru Berlína včetně Alexander Platz byli jen řádní občané, bylo to jak z ideálů, které slibuje každá ideologie, že se postará o bezpečí občanů, ale zde to bylo realitou. Podobně rád vzpomínám na mé pracovní pobyty ve Spolkové republice Německo v roce 1990 a 1993, kdy jsem zažil podobnou atmosféru.

Tato atmosféra mě o to více nadchla, když si člověk uvědomí, že za ní vděčí jedinému člověku, a to pruskému králi Fridrichu Vilémovi I. Ale jaký je vlastně vztah mezi Českým státem a Braniborskem?

V době, kdy byl Boleslav Chrabrý českým knížetem (1003-1004) zasahovala jeho moc i do území pozdějšího Braniborska (viz článek České Rakousy, Jindřichohradecký Speciál 12/2001,01/2002 a 03/2002). Počátky intenzivních styků Braniborska a Českého státu vznikly v 2.polovině 13.století. Braniborské markrabství bylo spojencem českého krále Přemysla Otakara II. Po té co padl tento český král zabránily braniborské jednotky v obsazení a ovládnutí Českého království Rudolfem Habsburským, který držel od roku 1278 až do roku 1283 Moravské markrabství, a vynutily si vládu uznáním Václava II. českým králem.

Braniborsko se po vymření Askánců roku 1320 ujímají vlády Wittesbachové.

V červnu a červenci 1371 vstoupila česká vojska do Braniborska za účelem jeho připojení k Českému státu. Tehdy se ještě nepodařilo Braniborsko připojit, k tomu došlo až o 2 roky později. Expanze Karla IV. na sever vyvrcholila dne 02.10.1373 připojením Braniborska k Českému státu. Braniborsko získal Karel IV. od Otty V. der Faule z rodu Wittesbachů za 200.000 zlatých a odstoupením části České Falce (viz článek Chebsko, Jindřichohradecký Speciál 09/2001).

Braniborsko se v této době středověku skládalo z těchto území:

• Stará marka (Altmark) je území na západ od řeky Labe.
• Střední marka (Mittelmark) na jihu a středu Braniborska,
• Prignitz na severozápadu Braniborska,
• Ukernská marka (Uckermark) na severu Braniborska a
• Nová Marka (Neumark) na severovýchodu Braniborska.

Karel IV. získává Českému státu kromě řady lén v Německu také na sever od Braniborska v Meklembursku léna Parchim, Plau a Penzlin.

Za vlády Karla IV. je v roce 1375 vydán Landbuch. Tento Landbuch se stává uceleným právním kodexem pro Braniborsko. V jednotnosti, účinnosti, jednoznačnosti a ucelenosti práva na něj později mimo jiné navázal pruský král Fridrich Vilém I. Karel IV. přenesl sídelní město Braniborska z Branibor (Brandenburg an der Havel) do Tangermünde. V této době taky používalo Braniborské markrabství i dnešní znak spolková země Braniborsko (zde uvedený).

Karel IV. správně přikládá Braniborsku velký význam jednak proto, že od roku 1356 dle jeho Zlaté buly, která platila až do roku 1806, bylo jedním ze 7 kurfiřtů, kteří volili císaře Svaté říše Římské. Kurfiřti byli 3 církevní arcibiskupové a 4 světští vládci, přičemž jedním z nich byl král Čech a dalším markrabí Braniborský.

Dále Karel IV. správně odhadl význam Braniborska jakožto významného geopolitického území, protože právě později se stalo Braniborsko geopolitickým jádrem Pruska a Německa.

V rámci Českého státu bylo v letech 1373-1415 Braniborsko udělováno v léno příslušníkům vládnoucí Lucemburské dynastie:

• V letech 1373-1378 měl Braniborsko v lénu Václav IV.
• V roce 1378 došlo poslední vůlí Karla IV. k rozdělení Braniborska na dvě části, na Novou marku a vlastní Braniborsko, pro jeho dva syny Jana Zhořeleckého a Zikmunda. Obě části měly markraběcí hodnost a byly udělovány v léno v rámci Českého státu:
  1. Novou Marku (Neumark) měl v lénu:
     1. v letech 1378-1396 Jan Zhořelecký. Ten je dokonce někdy titulován, kromě titulu markrabě braniborský, i titulem pán Nové marky. Tímto titulem se tak vlastně vyjádřilo samostatné postavení Nové marky.
     2. v letech 1396-1402 Zikmund.
  2. Zbytek Braniborska, tj.území Stará marka (Altmark), Střední marka (Mittelmark), Ukernská marka (Uckermark) a Prignitz, měl v léno uděleno:
     1. v letech 1378-1388 Zikmund,
     2. v letech 1388-1411 Jošt,
     3. v letech 1411-1415 zase Zikmund.

Z Braniborska byla ztracena Českému státu v roce 1402 Nová marka, kterou koupil za 63.200 zlatých Řád panny Marie (u nás spíše známý pod svým jménem Řád německých rytířů).

V roce 1415 za panování českého krále Václava IV. (vládl 1378-1419) ztrácí Český stát zbytek Braniborska, který kupuje Fridrich I. Hohenzollern (vládl 1415-1440).

V roce 1455 kupuje jeho nástupce Fridrich II. Hohenzollern (vládl 1440-1471) od Řádu panny Marie (Řádu německých rytířů) Novou marku a tak sjednocuje Braniborsko.

Hohenzollernové přenesli sídlo z Tangermünde do Berlína v roce 1486.

Hohenzollernové Braniborsko (resp.později Prusko) dále územně rozšiřovali, mimo jiné i na úkor Českého státu. K Braniborsku (resp.později Prusku) byla připojena od Českého státu tato území:

1. z území markrabství Dolní Lužice:

   1. v jejím středu Chotěbuz (Cottbus) s okolím v roce 1462,

   2. na severozápadu Dolní Lužice Zossen v roce 1490,

   3. rovněž na severu Dolní Lužice Storkow a Beeskow v roce 1571

2. z území vévodství Dolní Slezsko:

   1. na severozápadu Slezska Krossensko (Crossen) v roce 1482

   2. Svobodín (Schwiebus), který byl po ztrátě Krossenska severoslezskou enklávou o rozloze 1.193 km2, získalo v roce 1686 Braniborsko, ale v roce 1695 byl Braniborskem vrácen zpět Českému státu.

3. z území vévodství Horní Slezsko:

   1. na jihovýchodu Slezska knížectví Krnovsko (Jägerndorf) v roce 1523 spolu s vévodstvím Pištinsko (Beuthen) a vévodstvím Oderberg (Bohumín). Tato území tvořila sice formálně součást Českého státu, ale byla v  léno udělena vládnoucím Hohenzollernům v Braniborsku. Protože knížectví a vévodství ve Slezsku, od jejich získání českým králem Janem Lucemburkem, vytvářela jakési autonomní státy pod ochranou českého krále. Hohenzollernové byli zbaveni vlády v Pištinsku v roce 1618, v Oderbergu v roce 1618 a v Krnovsku v roce 1621.

4. z území Českého království (hrabství Kladské) a vévodství Horní a Dolní Slezsko:

   1. V roce 1742 získal pruský král Fridrich II.Veliký hrabství Kladsko a většinu Slezska, včetně Svobodína, (cca 90% celého historického Dolního i Horního Slezska). Takto získané území mělo rozlohu 41.500km2. Za záminku pro získání mu mimo jiné posloužilo to, že Hohenzollernové pozbyli Krnovska, Pištinska a Oderberg. Tohoto zisku však Prusko dosáhlo jen díky dobře vycvičené armádě a konsolidovanému státnímu systému, narozdíl od Habsburské monarchie, což umožnilo Prusku nad ní zvítězit. Pruskem získané území bylo do něho zaintegrováno:

      • severní slezské území Svobodín do pruské provincie Braniborsko.

      • Zbytek Pruskem získaného Slezska a Kladsko vytvořily tzv.Pruské Slezsko o rozloze 40.307km2 se statutem pruské provincie.

      • Zatímco Českému státu (v rámci Habsburské monarchie) zbylé Slezsko o rozloze 5.147 km2 se začalo nazývat Rakouské Slezsko, resp.České Slezsko.

V roce 1701 byl pojem braniborského markrabství překryt pojmem Pruské království, respektive Prusko. Prusko bylo odvozeno od Prus, kde se Braniborští kurfiřti nechávali v baltském městě Königsberg (česky Kralovec, město založené v roce 1255 českým králem Přemyslem Otakarem II.) korunovat na Pruské krále. První korunovace byla dne 18.01.1701.

Tehdy se nechal korunovat pruským králem braniborský kurfiřt a markrabě Fridrich III. (Friedrich III.), jako pruský král Fridrich I. (Friedrich I.) a svůj stát nazval Pruské království z toho důvodu, že Prusy ležely mimo území Svaté říše římské a tudíž obešel souhlas císaře Svaté říše římské k udělení tohoto titulu.

Tento pruský panovník Fridrich I. (vládl v letech 1688-1713) však nevynikal jako výrazný politik a ani neudělal myšlenkový přelom a krok vpřed v oboru politologie. Za vlády pruského krále Fridricha I. bylo Prusko průměrným státem. Prusko se však stalo důležitým a bohatým státem až za jeho syna, pruského krále Fridricha Viléma I. (Friedrich Wilhelm I.), který vládl v letech 1713-1740.

Termín Braniborsko zůstává pak dále pojmem tentokrát pro stejnojmennou pruskou provincii o rozloze 39.837km2, která se územně kryla s markrabstvím Braniborsko. Braniborsko se po sjednocení Německa v roce 1871 stává jeho geopolitickým centrem a hlavním městem Německa je Berlín. V roce 1920 je Berlín z Braniborska vydělen.

Braniborsko se jako geopolitický pojem znovu objevuje po zrušení Pruska kontrolní spojeneckou radou vítězných velmocí dne 25.února 1947.

Již v červenci 1945 vznikla země Braniborsko, ale v roce 1952, po přechodu východního Německa na kraje jeho země, včetně Braniborska, zanikly. Braniborsko bylo rozděleno do krajů Chotěbuz, Frankfurt nad Odrou a Postupim.

Dne 03.10.1990 je opět země Braniborsko obnovena a tvoří jednu z 16 spolkových zemí dnešního Německa. Současná rozloha spolkové země Braniborsko činí 29.477,11 km2 a ke dni 31.12.1999 měla 2.601.207 obyvatel.

Dnešní spolková země Braniborsko se rozděluje (inspirovaná podle pruského správního vzoru) na:

• Kreisfreie Städte (obdoba našeho statutárního města):

  1. Brandenburg an der Havel o rozloze 20 798 ha,

  2. Cottbus o rozloze 15 036 ha,

  3. Frankfurt (Oder) o rozloze 14 760 ha,

  4. Potsdam o rozloze 10 938 ha,

• Landkreise (obdoba našeho kraje nebo okresu):

  1. Barnim o rozloze 149 432 ha,

  2. Dahme-Spreewald o rozloze 226 100 ha,

  3. Elbe-Elster o rozloze 188 939 ha,

  4. Havelland o rozloze 170 723 ha,

  5. Märkisch-Oderland o rozloze 212 772 ha,

  6. Oberhavel o rozloze 179 675 ha,

  7. Oberspreewald-Lausitz o rozloze 121 663 ha,

  8. Oder-Spree o rozloze 224 237 ha,

  9. Ostprignitz-Ruppin o rozloze 250 872 ha,

  10. Potsdam-Mittelmark o rozloze 268 293 ha,

  11. Prignitz o rozloze 212 299 ha,

  12. Spree-Neiße o rozloze 166 163 ha,

  13. Teltow-Fläming o rozloze 209 198 ha a

  14. Uckermark o rozloze 305 813 ha.

Správní systém má ale v souladu s pruskou správní tradicí jednoznačně vytýčené pravomoce a práva. Jeho hlavním smyslem je včasná aplikace příkazu z centra a dodávaní informací z obcí do centra státní moci, v duchu myšlenky nahoru zodpovědnost a dolů autorita (poslušnost).

Zemským hlavním městem Braniborska je někdejší sídelní město pruských králů Postupim (Potsdam) se svými překrásnými zámky a zahradami (Sanssouci, Neuer Garten, Babelsberg, Sacrow, Hohenzollernbauten, Glienicke atd.). Postupim ke dni 31.12.1999 měla 128.983 obyvatel.

Spolková země Braniborsko se z větší části kryje v hrubých rysech s historickým Braniborskem, až na tyto výjimky:

1. Dnešní Braniborsko obsahuje navíc současnou německou část Dolní Lužice.

2. Na druhé straně dnešní Braniborsko neobsahuje:

   1. Území na východ od Odry. Braniborská území na východ od řeky Odry byla někdejší Nová marka a dalších území na jih od ní. Tato území jsou od roku 1945 součástí Polska.

   2. Západní území Braniborska, které se stalo součástí spolkové země Sasko-Anhalsko (Sachsen-Anhalt). Toto území je na západ od řeky Labe, tzv. Stará marka (Altmark), a na východním břehu Labe až k západnímu břehu řeky Havola (západní část Střední marky).

   3. Berlín, který už byl vyčleněn v roce 1920. Po druhé světové válce byl Berlín rozdělen na východní a západní Berlín.

      1. Východní Berlín o rozloze 404km2 se stal hlavním městem východního Německa.

      2. Západní Berlín o rozloze 480km2, který měl do sjednocení Německa 03.10.1990 zvláštní politický statut pod ochranou USA, Francie a Velké Británie, přičemž v ostatních věcech ho zastupovalo západní Německo a občané západního Berlína byli občany NSR (západního Německa).

Dnešní Berlín má statut spolkové země a vznikl 03.10.1990 sloučením východního a západního Berlína. Dnešní jednotný Berlín má rozlohu 884km2 a v roce 1998 měl 3,4 mil. obyvatel.

Braniborsko se stalo geopolitickým srdcem i někdejší Německé demokratické republiky (východní Německo), která vznikla dne 07.10.1949 o rozloze 108.333km2. Po znovusjednocení dne 03.10.1990 se stal Berlín v roce 1991 opět jednotným a hlavním městem Německa a Braniborsko geopolitickým centrem dnešního Německa, zatímco jeho ekonomické srdce je v Porýní.

Toto znovusjednocení Německa vzešlo ze západního Německa, kde vznikla dne 21.09.1949 Spolková republika Německo o rozloze 245.614km2. K Spolkové republice Německo byl připojen:

• Helgoland o rozloze 2,09 km2 dne 01.03.1952,

• Sársko (Saarland) o rozloze 2.571km2 dne 01.01.1957 a

• konečně dne 03.10.1990 Německá demokratická republika a Západní Berlín. Tím byl současný územní vývoj Německa dovršen.

Nyní se však vrátím k tomu, kdo vytvořil nový úspěšný myšlenkový prostor, na němž vznikl moderní ekonomický zázrak Německa, k pruskému králi Fridrichu Vilémovi I. Bez pochopení jeho myšlenek nelze ani rozřešit jednoduchost německého ekonomického zázraku a chápat atmosféru jeho úspěchů. Mnozí lidé se snaží vysvětlovat úspěchy Německa z jiných důvodů, nebo raději od toho ustoupí s tím, že je to složitý problém a řešení hledají ve světě iracionality. Já osobně bych ho spíše chápal následovně.

Pro příklad bych zde použil konkrétně Hlučínsko, specifickou součást dnešní České republiky. V roce 1742, za vlády Marie Terezie (vládla 1740-1780), je v důsledku Vratislavského míru většina Slezska připojena k Prusku. Území na sever od řeky Opavy, jak Opavska tak Krnovska, se stává součástí Pruska a přestává být součástí Opavska a Krnovska.

V tomto severním území se udržel zčásti český národ i po dobu pruské, později německé, vlády. Dokonce většina území obývané touto populací byla dne 10.01.1920 připojena k Československu pod názvem Hlučínsko (316km2 a 40.000 Čechů). Zde bych se na chvilku zastavil u obyvatel Hlučínska, kteří v současnosti tvoří 0,5% populačně i územně České republiky (dále jen ČR). Lze zde dodnes vystopovat nižší zločinnost než u ostatní populace ČR, upravené obce, větší disciplínu a slušnost. Proč tomu je, lze najít v tom, že právě v letech 1742-1920 byli součástí Pruska a tudíž zde platilo pruské právo. Na pruské právo vzpomínají obyvatelé Hlučínska rádi. Teď odbočím, abych to vysvětlil.

Dnes v ČR platí právo, jenž ve své podstatě vzniklo za císaře a krále Františka I. (začátek 19.století, Habsburská monarchie). Vychází ze staré německé právní tradice a obsahuje takové právní pojmy, jenž jsou velmi volně definovatelné, uvedu příklady: běžné, podstatné, obvyklé, zvlášť zavrženihodné, řádné, přiměřené, nepřiměřené, závažné, společensky nebezpečné, přísné, podobné, větší než menší atd. Což v praxi znamená popření oddělení moci soudní a zákonodárné neboť soudce sám do jisté míry musí říci, co tyto pojmy představují.

Tudíž je jakýmsi místním doplňujícím zákonodárcem. Je zde i nebezpečí, že při silné žalobě je odsouzen snáze i nevinný a při silné obhajobě snáze je osvobozen vinný. Totéž platí o ostatních státních zaměstnancích (výkonná moc).

Dokonce po připojení Hlučínska k ČSR (rok 1920) a po zrušení posledních pruských právních předpisů roku 1927 na Hlučínsku (pruské právo vykazuje lepší ochranu života, zdraví a majetku než právo ČSR odvozené z rakouského práva císaře a krále Františka I.), vznikla u těchto Čechů po roce 1927 z tohoto důvodu nenávist vůči ČSR. Z toho se dá usoudit, že české mentalitě je bližší jasné, účinné a srozumitelné právo popisující veškerou lidskou činnost a chránící slušné občany.

V Německu platí právo, jehož smyslem je všechno přesně jednoznačně popsat a ztotožnit obyvatele s ním. Toto právo vzniklo v Prusku za krále Fridricha Viléma I. (portrét vedle) a sjednocením Německa v 19.století se přeneslo na celé jeho území. Tento král provedl reformu tak, že všechny zákony vycházející ze staré německé tradice zrušil, zavedl nové zákony, jenž jsou srozumitelné, jednoznačně formulované a účinné. Došlo zde k odluce soudní, zákonodárné a výkonné moci. Takže dnes paradoxně v Německu jsou zákony, jenž nevychází ze staré německé právní tradice, ale z potřeb reálného života, zatímco dnes v České republice platí staré tradiční německé právo. To, co se říkalo o obyvatelích Pruska či ostatního Německa před zavedením práva od pruského krále Fridricha Viléma I., je to samé, co se dnes říká o České republice, tj.právní zmatek, chytráčkování, poklonkování, zlodějinky, strašpytlování, že jsou malí atd., ale zavedením tohoto práva se to o nich v Německu přestalo říkat.

Fridrich Vilém I. byl postavou, bez které by Prusko, ani dnešní vyspělé Německo (sjednocením Německa v roce 1871 se pruské právo přeneslo i do ostatních částí Německa), nebylo tak vyspělé a úspěšné. Fridrich Vilém měl víru ve své schopnosti a možnosti a taky je realizoval.

Ano, tento pruský král Fridrich Vilém I., je oním tvůrcem tohoto zázraku. Osobnost, která dala vzniknout takovému Prusku (Německu), jak ho vnímáme. Je to z tohoto hlediska jedna z největších osobností světových dějin.

Fridrich Vilém vládl v letech 1713-1740. Narodil se dne 14.08.1688 v Berlíně a zemřel dne 31.05.1740 v Postupimi. Po smrti svého otce, prvního pruského krále Fridricha I. dne 25.února 1713, se stal pruským králem.

Celkem je známa jeho obliba ve vojsku, pro kterou se mu dodnes říká vojenský král (der Soldatenkönig), např. pověstná obliba v jeho osobní gardě, kde byli vysocí vojáci (die Langen Kerls). Tohoto typického vojáka znázorňuje obrázek vedle. Jeho armáda z roku 1713 o počtu 38.000 mužů vzrostla do roku 1740 na 83.000 mužů a byla jedna z nejlepších v té době.

Méně je však známo, že uměl zlikvidovat zločinnost, provést ziskovost státu, a to rozumnou jednoduchou daňovou politikou a ostatními právními předpisy. Toto vše uměl dokázat díky ozdravění státních financí. Byl to vlastně ideální ekonom a zákonodárce. Výsledkem toho byly jeho geniální a účinné zákony. Vytvořil tak ze zadluženého a problémového státu ve své době jeden z nejstabilnějších států s přebytkovým rozpočtem.

Dokázal razantně snížit výdaje státu, třeba i tím, že prodal Holanďanům v západní Africe v r.1717 na zlatonosném guinejském pobřeží (dnes Ghana) neperspektivní kolonii Groß-Friedrichsburg, kterou Braniborsko vlastnilo od 01.01.1683. Obdobně ani neusiloval o znovunabytí neziskové kolonie Arguin (západoafrický ostrov v dnešní Mauretanii), kterou Braniborsko vlastnilo od 01.10.1686 a 09.03.1721 ji dobyli Francouzi, po krátkém obléhání od 23.02.1721.

Pruský král Fridrich Vilém I. prodával i nepotřebné věci ze svého sídelního zámku (zbytečné koně, vozy) atd. Výdaje státu po této reformě směřovaly pouze na vzdělanost, soudy, úřady a ozbrojené síly. Ztotožnil tak obyvatele státu se svojí státní ideologií.

V duch své myšlenky být sám nositelem státu, tj.prvním úředníkem státu, začal král Fridrich Vilém I. vytvářet své geniální zákony. Již 4.března 1713 začal sám pracovat na novém zákoně „Justizordnung” o postupu úřadů (obdoba našeho soudního a správního řádu), který vydal již 21.června 1713. Tento jeho zákon reálně vytvořil pověst silně výkonného pruského úředníka. Je to jeden z nejlepších správních postupů. Tímto zákonem odstartoval dnešní vysoce kvalitní německé právo.

V roce 1721 provedl reformu zemědělství „Wohlverbessertes Landrecht des Königreichs Preussen”, která způsobila stabilizaci a zbohatnutí venkova, kde žila většina populace Pruska a vytvářela se zde značná část tehdejšího pruského hrubého národního důchodu.

Na tehdejší dobu je zajímavé i ekologické myšlení pruského krále Fridricha Viléma I., když uzákonil svým výnosem, že každý sedlák před svou svatbou musí vysadit 12 stromů.

Sám rovněž vytvořil v roce 1722 „General-Oberste-Finanz-Kriegs-u.Domänendirektorium”. Tímto zákonem vytvořil jednotný systém řízení státu. Tento zákon zreformoval a zefektivnil řízení státu zřízením jednotné, jednoduché a účinné státní správy a vytvořil jako první na světě ústřední orgány státu ministerstva a v této podobě jsou známá i dnes. Tento model ministerstev dodnes přijalo za své mnoho států. Těmito geniálními zákony pomohl posílit moc Pruského státu.

Vytvořil navíc nejlépe vycvičenou a bojeschopnou armádu své doby a dobrým sociálním postavením příslušníků branné moci si zajistil jejich oddanost.

Tento muž udělal zlom v dosavadním středoevropském myšlení, protože se do té doby tvrdilo, že se zločinností a špatným právem nelze nic dělat, ale on ukázal že to jde. Na počátku byl jediný, kdo z politiků takto uvažoval a dovedl svůj stát k dokonalosti a zlikvidoval svými jednoduchými a účinnými právními předpisy ve velice krátké době zločinnost (včetně stíhání potulných vagabundů).

Pruský král Fridrich Vilém I. zavedl již v roce 1717 povinou školní docházku, tedy v době, kdy v okolních státech neexistovala. Zakládal školy a významně podporoval univerzitu v Halle, Berlínskou akademii věd a s tím spojenou svobodu víry a myšlení. Dobře chápal, že cesta k úspěch vede přes vzdělanost, pracovitost, kázeň, myšlenkovou toleranci, disciplínu, rostoucí koupěschopnost populace v důsledku jednoduchého liberálního daňového systému (nízké daně) a likvidací zločinnosti.

Z něj si vzaly postupně příklad další státy, včetně Habsburské monarchie a Ruska. Bohužel, ty však nebyly schopny využít všech možností, které pruský model nabízí, díky kterým se výrazně lišily v horším slova smyslu od Pruska.

Právní politika Fridricha Viléma I. zapustila takové kořeny v německém národu, které mu umožnily stát se ekonomicky nejsilnější zemí současné Evropy.

Fridrich Vilém I. byl člověk, který měl své skvělé ozbrojené síly především na stabilizaci a obranu státu. Toto dokazuje jeho vojenská politika se silnou armádou, ale kromě zisku Horní Geldern v roce 1713 Ultrechským mírem a východu předních Pomořan se Štětínem a Limburgem v roce 1720 Stocholským mírem (Druhá severská válka), ji nepoužil. Sloužila mu vysloveně na obranu jeho režimu.

Pruský král Fridrich Vilém I. se uměl vyhýbat riskantním vojenským podnikům té doby, které by nevyhrál, jako byly ve 20. století z hlediska Pruska, respektive Německa, dobrodružné, neperspektivní, riskantní, ztrátové a zbytečné války typu 1. a 2. světová válka, ve kterých Německo jen ztratilo část populace, území a další majetek.

Pruský král Fridrich Vilém I. udělal takový myšlenkový přelom do práva, podobně jako první čínský císař Čchin Š´-chuang-ti (narozen 259 př.n.l., vládl v letech 246 – 210 př.n.l. a v r.221 př.n.l. sjednotil Čínu), který vyšel z učení legismu nebo současný singapurský politik Lee Kuan Yew.

Z tohoto chápaní vlastně reálné právní předpisy vytváří společnost. Nekvalitní právní předpisy vytváří problémy společnosti. Kvalitní právní přepisy zase umožňují odstranění problémů společnosti.

Zásady Fridricha Viléma I., realizovaná v praxi, tj. zákon a pořádek, přičemž zákon musí byt jednoduchý, jednoznačný, rychlý a účinný, daly vzniknou vysoce kvalitnímu německému právu, ale nemá cenu, abych zde opisoval německé zákony. Případným zájemcům doporučuji projít si německé zákony, které najdete např. na www.recht.de a hned pochopíte kvalitu práva v porovnání s právem ostatních států včetně České republiky. Není to z důvodu, že by to bylo německé právo, ale z důvodu, že to vynalez člověk, který uměl řešit problémy, a to byl král Fridrich Vilém I. Na jeho odkaz navázal v jeho právním duchu hned jeho syn, pruský král Fridrich II. Veliký (vládl v letech 1740-1788), kodifikací pruského práva. V duchu pruského krále Fridricha Viléma I. jsou odchovaní ale i následní zákonodárci Německa, počínaje jeho nástupcem až po dnešek.

Na toto jeho právo si většina populace velice dobře zvyká a identifikuje se s ním. Toto vysoce kvalitní právo motivuje Němce, že se ztotožnili co nejvíce s Německem a tak vlastně splnil sen každé mocenské elity, co nejvíce ztotožnit populaci se státem. Tyto úspěchy pak vytváří hrdost populace a oddanost státu a na druhé straně státní oporu svým státním příslušníkům v kvalitním právu, která je právě Němcům a Německu dost často záviděna.

Není bez zajímavosti, že mnoho Čechů právě upoutal Pruský stát (od roku 1871 Německý stát) po zavedení právních předpisů pruským králem Fridrichem Vilémem I. Hlavně pro své výborné zákony se do Pruska, později Německa, přistěhovali např.:

1. v letech 1727-1747, tedy v období rozkvětu Pruska, se přes 350 českých rodin usadilo na území dnešního Berlína v oblastech nazývaných Rixdorf (dnes západoberlínská čtvrť Neukölln), Nová Ves, Schönberk, Velká lípa, Kepník, Friedrichshain a Bockshagen.

2. Ve druhé polovině 18.století se další Češi stěhují do Pruska. Vzniká české osídlení Střelínsko v Dolním Slezsku a Opolsko v Horním Slezsku. Obě území byly až do roku 1945 součástí Německa.

3. Dále vzniká po získání Pruské části Polska, tzv. Jižního Pruska (Südpreussen) v roce 1793, další české osídlení v Sycovsku (území na východ od Vratislavi). Toto území se sice stalo v roce 1807 součástí Napoleonem I. Bonaparte vytvořeného Varšavského velkovévodství, ale v roce 1815 jeho menší západní část, tzv.velkovévodství Poznaňské (Posen), včetně Sycovska, připadla zase Prusku. V roce 1918 připadlo Sycovsko obnovenému Polsku.

4. Dále vznikly v Jižním Prusku roku 1803 v blízkosti Lodže lokality Kúcov čili Kučov (Kuców) a Zelov (Zelów). V Zelově dodnes žije komunita 300 Čechů, kteří jsou potomky těchto přistěhovalců a do roku 1957 zde fungovala i česká škola. Větší východní část Jižního Pruska, včetně Kúcova a Zelova, se stala v roce 1815, při zrušení Varšavského velkovévodství, součástí Ruska v rámci Kongresovky (Ruské Polsko). V roce 1918 se pak stali součásti Polska.

5. Další Češi žili (již od středověku) na území získaném Pruskem v roce 1742, tj. v Českém koutku (11 českých vesnic v západním výběžku Kladska), který v roce 1945 měl cca 5.000 Čechů, a na jihovýchodu Pruského Slezska, tj. již výše zmiňované Hlučínsko, Ratibořsko a Hlubčicko (viz můj článek Holasicko). Hlubčicko a Ratibořsko (od roku 1945 součást Polska) mělo v roce 1918 dohromady 17 českých vesnic a populaci 13.500 Čechů a bylo těsně za hranicemi Hlučínska. Hlučínsko získalo v roce 1920 Československo. Dodnes se Čechům z Hlučínska říká prajzáci, zatímco oni Čechy z bývalého území c.k. Rakousko-Uherské monarchie nazývají císařáci.

6. Souhrnně v roce 1895 bylo 76.078 občanů Pruska české národnosti. Tvořili tak jednu z velkých českých komunit žijících mimo území zemí koruny české.

7. V 90.letech 19.století a na začátku 20.století proběhla emigrační vlna z Českých zemí a v důsledku toho v roce 1914 na území Pruského království, především ve Vestfálsku, žilo dle historičky Ludmily Kárníkové 70-110 tis.rodáků z Českých zemí. Celkem v roce 1914 v tehdejší Německé říši (císařství) žilo 200-250 tis.rodáků z Českých zemí.

8. Po roce 1945 se většina české populace žijící na německém území, přičleněném k Polsku, odstěhovala do Československa (především oblast Tepelska, Náchodska, Hronovska a Hlučínska), ale i do Spolkové republiky Německo.

9. To, že české mentalitě je blízká německá společnost i dnes, která vznikla z pruských právních předpisů pruského krále Fridricha Viléma I., dokládá i to, že z více než 400.000 Čechů emigrovaných po roku 1948 do západního světa se jich cca 200.000 usadilo v Spolkové republice Německo.

10. Sám T.G.Masaryk byl silně ovlivněn západním myšlením, a to za svého pobytu v Německu (studoval v Lipsku v letech 1876-1878), USA, Švýcarsku a jinde v západním světě, tedy v duchu přesného logického racionálního myšlení s důrazem na proveditelnost svých vizí, myšlenkovými postupy. Svým způsobem tedy podobně jako král Fridrich Vilém I. Toto jeho současné myšlení se zřetelně odlišovalo od myšlení jeho součastníků, kteří mysleli v mezích stávajících průměrných právních předpisů Rakouska-Uherska. Proto se T.G.Masaryk z politika roku 1914, kdy byl svými současníky málo chápan a českou politickou reprezentací izolován, stal v průběhu 1914-1918 realizátorem a vůdčí osobností české společnosti a toto zakončil, jakožto morální a politická vůdčí osobnost českého národa, ve funkci presidenta ČSR.

11. To, že pruské právo bylo pozitivní i pro jiné Čechy, kteří s ním přišli do styku, jsem popsal ve svém článku Holasicko.

Dá se říci, že dnes nepotřebujeme německou nadvládu, ale kvalitní soudobé německé právo převzít.

Shrnuli to z globálně-politického úhlu, v myšlení, politice a skutcích krále Fridricha Viléma I. je klíč k budoucím potencionálním úspěchům každého jednotlivce i celých národů. Že tyto myšlenky jsou v minulosti i dnes užitečné, snad nejlépe dokazuje:

1. Schopnosti státu vycházejícího z pruského práva krásně ukazuje, že po 2.světové válce totálně zničené Německo se znovu umělo samo postavit na nohy, tak jako bájný Fénix z popela. Toto jejich tajemství poválečného úspěchu Německa je hlavně v právních předpisech. Pruské právo ukázalo své skvělé vlastnosti i to, že v rámci komunistického sovětského bloku za Německé demokratické republiky (NDR) mělo toto východní Německo nejlepší výsledky z RVHP. Podobně vykázalo západní Německo po 2.světové válce své vysoké úspěchy v rámci západní Evropy. Dnešní demokratické Německo se v důsledku své silné ekonomiky, rostoucí z kvalitního práva, které stojí na principech jasně určených právním myšlením Fridricha Viléma I., stalo mozkem, pilířem a srdcem Evropské unie.

2. Za vlády císaře Mutsuhito 1867-1912 v období Meidži provedlo Japonsko rekonstrukci svého systému zavedením pruského vzoru státní správy (prefektur), ozbrojených sil a ostatních zákonů (např.japonská ústava z roku 1899 byla inspirována pruskou ústavou). Tím se proměnilo ve velmoc a jako jediný asijský stát nebylo v této době kolonií ani polokolonií. Japonsko mělo v té době heslo Fukoku kiohei, což by se mohlo do češtiny přeložit jako: „zem nech zbohatnout a vybuduj silnou armádu”. Japonsko bylo jediným státem v Asii, které si vzalo příklad z Pruska. Na těchto principech stojí i dnešní moderní Japonsko, které je dnes velice silným státem nejen v Asii, ale i na světě.

3. Podobnou inspirací pruským právem bylo přijetí zákona o Limited Liabilty Company (LLC) v roce 1977 státem Wyoming v USA. Tento zákon kopíruje německý obchodní zákoník z roku 1892, který systematicky vyvěrá z právního myšlení krále Fridricha Viléma I. Wyomig se stal po přijetí tohoto zákona ekonomicky úspěšným státem Unie. Po vzoru Wyomingu tento zákon přijala v roce 1982 Florida a po roku 1990 ostatní státy USA. Mimo jiné díky těmto zákonům a dalším svým mnohým přednostem má USA v současné době silnou ekonomiku a došlo k silnému ekonomickému růstu americké ekonomiky a pevnosti dolaru.

4. Vždyť i v kantonu Neuchâtel (Neuenburg) ve Švýcarsku si na pruské právo možná vzpomene leckterý právník. Tento kanton byl v letech 1707-1805 součástí Pruska a v letech 1814-1848 jako kanton Švýcarska pod vládou pruského krále. Mnoho z pruského právního myšlení zde zapustilo kořeny. V mnohém inspirovalo právní reformy v celém Švýcarsku v roce 1848 a následujících letech. Švýcarsko je dnes kapitálově silnou zemí jedině díky svému kvalitnímu právu.

5. Město Tiao-čou (Tsingtau) s přístavem Kiaučou (Kiautschou) o rozloze 552 km2 v dnešní Číně (obsazené Německem 14.11.1897 a 06.03.1898 pronajaté Německému císařství od Čínského císařství, drželi Němci až do roku 1914) si toto bývalé německé území velice oblíbil Mao Tse-tung (narozen 26.12.1893 a zemřel 09.09.1976) pro svou upravenou a disciplinovanou atmosféru, která byla větší než v jiné části Číny. Mao Tse-tung zde v Tiao-čou a Kiaučou s oblibou trávil dovolenou. Čínské učení legismu a mnoho z německé minulosti této části Číny ho zde inspirovalo k vytvoření a posílení stabilnějšího politického systému v Čínské lidové republice a díky němu tento politický systém existuje i dnes.

6. Svým způsobem jsou na rozvojový třetí svět neobvykle stabilizovány bývalé německé kolonie, kromě již zmiňovaného bývalého německého území v Číně: Togo, Kamerun, Namibie, Tanzanie, Nauru, Papua-Nová Guinea (Země císaře Viléma), Mikronésie, Palau, Marshallovy ostrovy a Západní Samoa. V těchto zemích, které byly před rokem 1918 součástí Německé koloniální říše, se do dneška jen velmi okrajově zapustilo něco z německého právního prostředí. Stejně tak v Turecku, které bylo za 1.světové války spojencem Německa v čtyřspolku a bylo jím silně ovlivněno. Nicméně tyto země jsou stabilnější v tomto rozvojovém třetím světě než bývalé kolonie jiných států v podobné zeměpisné oblasti, které nezažily německý právní systém.

7. Shrnout to lze takto – myšlenky a právo pruského krále Fridricha Viléma I., z kterého čerpaly nejvíce tyto ekonomiky (viz výše uvedené body A.-D.), je to také jedním z mnoha faktorů úspěchů těchto čtyř vyvinutých ekonomik. Tyto čtyři země jsou také čtyři největší kapitálové mocnosti současného světa. Tyto ekonomiky daly základ čtyřem hlavním světovým měnám €uro, Yen, Americkému dolaru a Švýcarskému franku.