Malá knížka o velké paměti není jen o paměti. Bezmezná paměť jednoho člověka sice byla základem celého příběhu, ale autor Aleksandr Romanovič Lurija zkoumal více. Je to zajímavý soubor různých pozorování, testů i rozhovorů a celkově pohled na to, jak komplexní synestetické vnímání světa ovlivnilo život jednoho muže. Přibližuje nám osobu pana Š., jeho obrazotvorný způsob fungování paměti, např. úskalí při čtení nebo (ne)porozumění poezii, a zároveň poukazuje na to, jaké překážky jeho netypická mysl musela překonávat v běžném životě.

Neurodivergentním čtenářům bude možná příběh pana Š. v něčem blízký. Mně připadal fascinující a pootevřel mi dvířka k porozumění jinému světu.

Kristýna Mothejzíková

Když jsem začínala číst tuto knížku, v duchu jsem se připravila na to, že možná bude suchá a popisná, jak některé dokumenty bývají. Mile mne ale překvapilo, jak dobře se čte.

Velmi obdivuji kohokoliv, kdo vyniká v nějakém oboru, ať už jde o dokonalost fyzickou (tanec, akrobacie, …) či duševní, kterou obdivuji ještě více. Pociťovala jsem proto skoro až závist při představě, jaké úžasné výkony pozorovaný subjekt předváděl, ať při samotném testu, nebo při ověřování paměti v čase. Snažila jsem se představit si, jak skvělé by bylo takovou paměť mít.

Zaujala mě část knihy, kde jsem měla možnost seznámit se s postupy a způsoby, kterými si pan Š. vypomáhal při zapamatování cvičení či čteného textu. Kupříkladu jeho vizualizace byla úchvatná a v jeho vyprávění také byla výrazně zachycena. Pokud tedy bylo jeho úkolem zapamatovat si slovo podzim, člověk i při čtení téměř slyšel šustění suchého listí či dopady kapek na dlažbu. Bohužel ale jeho vizualizace byla až tak úchvatná, že než prošel druhým slovem textu, byl text u konce a on netušil, o čem se vlastně mluví. Ještě výraznější problém představovaly obrazné pojmy či básnická přirovnání, při kterých se pan Š. ztrácel naprosto, takže báseň vůbec nepochopil. Mnohdy pak nebetyčný problém představoval i jiný běžný výraz ze života.

A tak se mi postupem čtení jevila nepoužitelnost této úžasné paměti v běžném životě a já se v duchu vracela ke chvále normálnosti. Jsem ráda, že takovou paměť nemám, a už nezávidím.

Lenka Dudová

Jsou určitě i jiné kombinace možností, tak pokud máte chuť a sami jste OZP (tedy Osoba se Zdravotním Postižením), vyplňte prosím (do konce června 2024) stručný dotazník: http://mensa.click/18u

Upřímně, zatím vůbec nemám představu, zda by šlo se získanými informacemi něco vylepšit nebo posunout, ale něco mi říká, že je to možná zajímavý první krok. Třeba pomůže organizátorům akcí, třeba se vytvoří SIG nebo někdo napíše v dotazníku nějaký skvělý nápad… uvidíme. Děkuji předem za vaši účast v průzkumu.

Skvělé nápady a podněty k tématu „OZP 130+“ klidně pište na info@vedlesebe.cz.

No, a tak jsem se začala víc těšit než děsit a pak byl najednou den D. Projet přes Prahu z jihu na sever nebyla žádná idylka, holt pátek odpoledne, ale povedlo se, milý pan vrátný u CIIRCu mi poradil cestu spletí chodeb a pak už jsem se vznášela kolem dveří s cedulkami institutu informatiky a kybernetiky a připadala jsem si, jako že sem přesně patřím a není o tom pochyb. Lucie Měchurová, která tam opravdu patří, mile uvítala mě i další zpozdilé dobrovolníky, nabídla pití a sušenky jako povolený doping a uvedla nás do volné zasedačky. Pak nás uvedla i do problematiky kolem nového testování, rozdala papíry se zadáním úloh a odstartovala náš závod s časem.

Představovala jsem si to jinak. Říkala jsem si předem, jak pěkně posvištím, záludné úlohy přeskočím, abych jich prošla víc, nebudu se zdržovat nebo zasekávat. No ale byl pátek odpoledne. Než jsem se vzpamatovala, byl konec časového limitu. Cítila jsem se prachbídně, sušenky nesušenky, nebylo to ono. Útěchou mi bylo to, že výsledek se nedozvím, že nikdo můj už 11 let starý test IQ nebude přehodnocovat a že už začíná víkend. Teď s odstupem času už pocit totálního selhání opadl, zase hledím na vlašské ořechy laskavě a s chutí. Na celkovou podobu testu jsem hodně zvědavá. A až bude hotový, asi si ho půjdu zkusit – ale ne v pátek odpoledne.

Kristýna Mothejzíková

V srpnu jsem zahlédla v poště e-mail s poptávkou po volné posteli – pro Raphaela, mladíka z Německa, který se chystal na pár dní do Prahy. Jeden den a noc někde u místních mu měly pomoci o fous prodloužit pobyt a pomoci lépe si užít atmosféru. Nabídli jsme mu místo u nás doma a Raphael přijel ve středu 7. 9. odpoledne. Seznámil se s našimi dětmi, zapojil se do přípravy polévky a stále bylo o čem klábosit. Aby si večer užil dosyta, vzali jsme Raphaela mezi lidi.

Zrovna se na Jižním Městě konala pravidelná schůzka, a tak měl šanci taky potkat další mensany a ochutnat jihoměstské pivo. Na schůzce jsme vyplňovali test na téma Jára Cimrman (3. místo bylo moje, juch!), takže jsme se pokusili mu trochu tento fenomén objasnit. Myslím, že si celkem udělal obrázek o českém smyslu pro humor. Další den se chystal do města až odpoledne. Já mohla odložit práci, tak jsme měli další čas na povídání. Zajímavá témata neubývala a od filozofie, sociologie, přes mikrobiom, genetiku, grafiku a náboženství jsme došli až k židovským vtipům. Kdyby ho nečekal další zajímavý program, asi bychom vydrželi povídat ještě dlouho.

Raphael je velmi sympatický mladík s moudrým vnímáním světa v souvislostech, kultivovaný a vtipný. Jsem moc ráda, že jsme ho mohli poznat. A náš Matěj na vlastní kůži zažil, jak je prima umět anglicky nebo německy. Až zase někdy někdo bude potřebovat couch-surfing, nabídněte mu pohovku u vás, stojí to za to!

Raphael J. Barsoum

There is a saying in German whose authorship I cannot trace, but it states that we can learn from everything and everybody, except from ourselves.

I have been a member of Mensa Germany for about a year now and my main involvement so far had been to attend meetings in Mannheim or Heidelberg. When I started planning my trip to Prague, I remembered the SIGHT couch-surfing group on Mensa International and decided to give it a try to find a host for the first night. Quite promptly I received an email from my Prague host Kristýna and she invited me to her family’s home.

The amount of kindness I encountered from Krýstina’s family does not cease to amaze me. I felt very welcomed by all of them, including the two boys despite the fact that the younger one was slightly confused about the fact that I did not speak any Czech (except from a couple of phrases I quoted from the Langenscheidt crash course book I brought with me).

Luckily, my stay coincided with a Mensa meeting in a Prague brewery. We all went together, which was also the chance for me to try the obligatory Czech beer. I was interested to see a lively Mensa community from a different country. As there was a quiz with a related topic I learned, among other things, about Czech Republic’s “national hero” Jara Cimrman and the satiric wit of the Czech people.

I was received by fellow Mensans who took the Mensa philosophy to heart and created an environment where I felt comfortable and welcome. The Mensa association structure also takes out a lot of the feeling of being a stranger, even when in a foreign country where a foreign language is spoken. Therefore, I am quite grateful to have had the opportunity to utilize these connections, and having meaningful encounters.

My positive experience with SIGHT and the many stimulating conversations I had with my hosts made me remember the idea behind the creation of Mensa. Mensa was originally a peace project, an attempt to bundle resources in order to come up with solutions to the challenges of our time, so that something like WWII can never happen again. I think in our own small way we may just have contributed to that.