V Římě jsme měli nejvíc času hned po příjezdu – noční cesta autobusem nebyl sice úplně dobrý start, ale i tak bylo krásné si Řím trochu prozkoumat. A to i přes omezení spojená s cestou nového papeže, která se křížila s naším úmyslem. Kolosální dojem z Kolosea jsme si určitě odnesli všichni. I s informací, proč bylo výhodné (a prací otroků možné) stavět z úzkých cihel.

Ubytování bylo zajištěné v klášterní budově, zajímavá zkušenost. Ostatně každé ubytování během naší cesty bylo vybrané pečlivě pro získání nejrůznějších dojmů. Jen škoda, že jsme se teprve cestou dozvěděli, že průběžné informace budou na WhatsAppu. Ten ze zásady nepoužívám. Ani data jsem neměla, tak jsem musela zjišťovat, kdo má aktuální informace, abych o něco nepřišla.

Druhý den jsem měla na programu po návštěvě chrámu sv. Petra především vatikánská muzea. Ještě před muzeem jsem poobědvala v příjemné pizzerii a ve frontě se pobavila s turistkou z Brazílie. Trochu mne zklamalo, že kvůli Sixtinské kapli jsem musela projít úplně všechny expozice včetně moderních exponátů, ovšem třeba gobelíny nebo fresky s mapami byly velmi zajímavé, stejně jako sochy.

Večer se měnilo místo srazu, to jsem si neuvědomila, ale autobus mne po domluvě nabral – byla jsem ráda, že jsem zas v pořádku s výpravou.

Nabídka dalšího programu, podívat se na Capri z lodičky, byla úžasná, moře zpěněné podél lodi se dalo hezky fotit. Vystoupili jsme a luxusně jsem poobědvala salát z mořských dobrot a potěšili mne i dobrou zmrzlinou. Jinak jsem se cestou živila hlavně báječnými pomeranči. Pro hosty prý byla i možnost koupání, ale nevěděli jsme to a stejně nebyl čas, většina spěchala zas na loď, tak si někteří zaplavali aspoň kolem loďky.

Po překvapeni na Capri následovalo další – návštěva Neapole, touláni po Vesuvu a prohlídka Pompejí. Večer vyzkoušení nejlepší pizzy, jakou dělají právě v Neapoli. Do hotelu jsme šli ve skupince, abychom nedráždili místní mafiány k nějaké nepředložené akci. Cestou jsme se ještě stavili v Galerii, která byla opravdu krásná, i se znameními zvěrokruhu na podlaze. Bydlení jsme měli v domě, kde jsme z první ruky slyšeli dlouhý večerní život (i dětí).

Ale i přes neustálé zdůrazňování nedostatků, které se daly v Neapoli najít, jsem si pobyt tam šťastně užívala – že si nemusím „…krásná je Neapol…“ jen zpívat, ale můžu přímo cítit celou tu krásnou atmosféru, kterou mám v písni Santa Lucia ráda – její tóny mám jako vyzváněcí ve svém mobilu.

Všudypřítomné oslavné plakáty a vlajky s Maradonou stále připomínaly, jak vděční jsou obyvatelé Neapole, že jim pomohl na výsluní. I jeden hrneček s touto tematikou máme teď doma. Vesuv jsme si užili s malou skupinkou, nechtěli jsme přímo ke kráteru a jen jsme brouzdali po svazích porostlých voňavou vegetací – úplný čichový ráj. Navíc jsme objevili příjemné posezení s občerstvením.

Pompeje jsem si prošla s myšlenkami na ty, kdo tu žili, a jak se ve svém městečku cítili, jaké tam měli bydlení. Nebylo tolik turistů, tak byl na rozjímání a nahlížení do příbytků a zahrádek docela prostor.

Noc na čtvrtek jsme strávili v agroturistickém ubytování, kde jsme přes počáteční potíže autobusu s vjezdem do areálu byli nadšení, mimo jiné večeří i moc příjemnou snídaní.

Kdo z nás věděl, že v Orvietu měl kdysi rezidenci papež? Krásný chrám to jen potvrzoval. Historické uličky tak úzké, že byl div, jak bravurně se jimi řidiči proplétali, mne také nadchly. Když jsem se jimi toulala v úplně letním oblečení, místní si chodili nakoupit ve svetříku. Bylo vidět, že kamenné domy krásně drží chládek.

San Gimignano, vybrané jako další místo i pro nocleh, nás nadchlo – a to nejen ty z nás, kteří ocenili dvě místní gelaterie soupeřící o přízvisko „nejlepší zmrzlina na světě“. Při večerním posezení jemně pískali rorýsi, úplně jako u nás doma.

Dalším zážitkem byla vyjížďka džípy k lomu carrarského mramoru. Odtamtud jsem si k mramorovému sloupu, který si koupil již dávno od sochaře v Praze můj dědeček, přivezla další, tentokrát menší, kousky. V muzeu, které bylo hned vedle obchodů, jsem našla srovnáni práce v lomu v minulosti s dnešním stavem i poznámku, že si lide nosili mramorové zbytky na stavby domů. Stály tam i sochy zvířat, která tahala náklad. Každou chvíli se uvolněný mramor sypal z kopce a naložené kusy pak jezdily na náklaďácích kolem nás. V jednom z tematických filmů, které jsme zhlédli cestou autobusem, bylo popsáno, jak pečlivě si přímo v lomu vybíral mramor Michelangelo.

Potom jsme se ponořili do města zázraků, fotili šikmou věž i další pamětihodnosti Pisy. Když jsem si ve věži prohlížela výstavu o její ochraně a o tom, jak ji technicky složitě malinko narovnali, bylo nejzajímavější, že opravdu bylo znát, že jde člověk do kopce – nebo z kopce, podle toho, na kterou stranu věže šel. Nocleh v lázeňském městečku byl osvěžující. To bylo třeba, protože další den jsme věnovali Florencii.

Galerie Uffizi je rozsáhlá, a když jsem vyhledávala určité obrazy, které jsem měla v plánu, dalo mi to dost práce. Ovšem dojem mám nádherný. I přes to, že v kavárně se mi roztrhla šňůrka carrarských korálků – naštěstí jsem všechny zachytila a posbírala. Prodávali tam i tamní lentilky. K večeru, kdy jsem se vydala na místo srazu, jsem si tu náladu složila i do veršíků:

„Po nábřeží řeky Arno vůbec není chodit marno, za námi jde slunce svit, cítíme i vůni lip.“

A ještě sklenku vína v parčíku na nábřeží a už tu byl autobus a odjezd domů.

Díky všem za tu kamarádskou atmosféru, vezeme si opravdu pěkné vzpomínky.

Zjistila jsem, že se češtinu učil kvůli naší zajímavé kultuře. Prohlédli jsme si Prahu z Prašné brány. V nižších patrech věže nás upoutaly krásné vitráže, kde jsou i různé erby. Cestou po stopách našich králů jsme se zastavili v Klementinu, kde jsme diskutovali nad českým stromem – lípou – a shodli jsme se, že pro Španělsko je typický olivovník. Procházkou po nábřeží k Novoměstské radnici jsme viděli dovádění v bublinách na hladině Vltavy (aquazorbing), pro nás oba to byla novinka. Na radnici jsem s úsměvem podotkla k Ángelovu zájmu o defenestraci, že to je taková naše tradice, která by zasloužila víc propagace. Nakonec jsme se stočili ke Quadriu, kde jsme obdivovali mechanickou hlavu Franze Kafky od Davida Černého, jehož výtvorům oba fandíme a Ángel je má nastudované z internetu.

Ovšem nejzajímavější otázka, jakou jsem dostala při zmínce o naší poloze uprostřed Evropy, byla: „Cítíte se spíš blíž k západní, nebo východní Evropě?“ Dozvěděla jsem se, že pro Španěly jsme spíš západní kultura, oni cítí na svém území hodně arabského vlivu (a tím také je jejich země pro nás kouzelně jižní až exotická). Vyjádřila jsem naši touhu patřit spíš k té západní civilizaci – ale že jsou s tím určité problémy. Dodatečně jsem si uvědomila, že nejvýstižnější by byl v tu chvíli můj oblíbený Jiránkův vtip, který praví: „Pomalu, ale jistě … se z nás stává západní země … s východním obyvatelstvem.“

Tak se stalo, že Petře termín a čas nevyhovoval, a nakonec se setkání nezúčastnila. Eva Marie pro každý případ domluvila i účast pár přátel z jedné virtuální hry a hlavně své kolegyně z herní podpory, aby jí přišla tlumočit.

Na dohodnuté místo schůzky v jedné pražské vinotéce jsem nejdříve přišla já a potom Eva Marie se svou skupinou z virtuálních her. Ron se podivil, že přišlo tak málo mensanů – neboť když byl na Filipínách, přišlo za ním dvacet tamních mensanů. S Ronem přišla i jeho přítelkyně z Filipín, která pracuje v Izraeli jako ošetřovatelka. Ron často vyzvedával její přednost dobře vyslovovat obtížná slova (na Filipínách mají hodně dialektů, a tak je celkově šikovná na cizí jazyky), ale ona sama vystupovala nezvykle skromně. Ron nám říkal, že ho přivedla na myšlenku, čím to je, že například Praha působí romanticky nebo třeba proč je pro někoho východ slunce romantický apod. Byla by to zajímavá všeobecná mensovní diskuse.

 Ron se zajímal o praktické otázky, jaké má i na profesionální sociální síti LinkedIn. Rád čte úvahy na www.ted.com, kde je možné si nastavit různé filtry – jazyky, témata. Vyprávěl nám také o své dyslexii, která spočívá ve ztížené koordinaci mezi myšlením a viděním, nehraje kvůli ní hry ani neřeší hlavolamy. Ve škole měl problémy a nevěřil pak psychologovi, když mu radil, že má zkusit Mensu – a teď využívá naplno své schopnosti.

Ptal se i na to, v co věříme – upozornili jsme ho, že my Češi jsme převážně ateisté, a on na to, jak si tedy představujeme a vysvětlujeme vznik a vzhled světa. Zmínila jsem se, že jsem se setkala s tím, jak se profesor na univerzitě stavěl negativně k dívce, která studovala matematiku – Ron to komentoval slovy, že to tedy měl pan profesor velmi zastaralé myšlení.

Během schůzky jsme se stihli vyfotit i probrat ryze praktické věci. Ron a jeho přítelkyně chtěli poradit, kde by si šikovně koupili džíny, kam do kadeřnictví, na masáž nebo nehtového studia … A pak se rozloučili a odešli do blízkého KFC sami, když my jsme odmítly pozvání jít se tam najíst s nimi. Rozloučili jsme se s tím, že mu určitě pošleme článek a fotky.

Nová studie na krysách vnáší světlo do toho, jak životní styl s nedostatkem spánku může narušit fungování lidského těla, aniž by si to člověk uvědomil. Čím větší nedostatek spánku krysy mají, tím častěji některé z jejich neuronů vypnou – s následným poklesem výkonu. Vědci z Národního institutu zdraví objevili, že i když jsou zvířata vzhůru a jsou aktivní, některé skupiny neuronů v části mozku, kde dochází k myšlení (tedy v kůře), krátce usínají. „Takové unavené neurony v bdělém mozku mohou být u lidí zodpovědné za poruchy pozornosti, špatné úsudky, náchylnost k chybám a vznětlivost, což míváme, když jsme nevyspalí, i když se ještě zvlášť ospalí necítíme,“ vysvětluje Giulio Tononi, M.D., Ph.D., z University of Wisconsin-Madison.

„Překvapivě v mozku s nedostatkem spánku se skupiny neuronů vypínají v jedné části kůry, ale v jiné ne, a nebo dokonce v části jedné oblasti ano a v druhé ne.“ Tononi s kolegy píší o svých pozorováních online v časopisu Nature z 28. dubna 2011. Předchozí studie poukazovaly na taková lokální zdřímnutí s prodlouženým bděním. Málo se však vědělo, jak se může měnit příslušná neuronová aktivita. Aby zjistili více, udržovali výzkumníci krysy několik hodin v bdělém stavu a sledovali elektrickou aktivitu na různých místech kůry. Dali jim do klecí nové objekty – barevné míče, krabičky, trubičky a voňavý hnízdní materiál od jiných krys. Čím byly krysy ospalejší, tím víc skupin neuronů v kůře se vypínalo, zřejmě náhodně, na různých místech.

Elektrické profily těchto unavených neuronů se podobaly těm, které měly neurony v kůře během NREM nebo ve spánku s pomalými vlnami. Avšak celkový EEG krys (měření elektrické aktivity mozku na temeni) potvrdilo, stejně jako jejich chování, že jsou vzhůru. Takže neuronová únava se liší od zřejmějšího mikrospánku – tří až patnáctisekundové výpadky se zavřením očí a EEG jako ve spánku, s nímž se někdy setkáváme při prodloužené bdělosti. Je to podobnější místním výpadkům pozorovaným u některých forem epilepsie, upozorňují výzkumníci. I když je to prchavé, unavené neurony opravdu ovlivňují výkonnost. Když se neurony v kůře pro pohyb vypnuly zlomek sekundy před tím, než se krysa pokusila dosáhnout na cukrovou kuličku, snížilo to pravděpodobnost úspěchu o 37,5 %. A celkový počet těchto chyb s prodlouženou bdělostí významně stoupal. To naznačuje, že unavené neurony, a s tím související vzestup aktivity pomalých vln, mohou přispět k odpovědnosti za zhoršený výkon lidí s nedostatkem spánku, kteří se mohou zdát chováním i subjektivně jako bdělí.

Skupinky neuronů, které se vypínají s dlouhým bděním, jsou v mnohém zrcadlem progresivních změn, které nastávají během regeneračního spánku následujícího po období nedostatku spánku. Podle Tononiho obojí slouží k zachování rovnováhy – části kompenzačních mechanismů, které regulují potřebu spánku. Právě tak jako nedostatek spánku způsobuje v celém mozku stav nestability, může také způsobit místní nestabilitu kůry, pravděpodobně vyčerpáním hladiny chemických přenašečů v mozku. Tak mohou unavené neurony vypnout jako součást úsporného nebo obnovujícího procesu pro přetížené neuronové spoje.

„Výzkum ukazuje, že nedostatek spánku v dospívání může mít nepříznivé citové a poznávací následky, které mohou ovlivnit vývoj mozku,“ poznamenal ředitel NIMH Thomas R. Insel, M.D. „Širší linie studií, ke které tohle patří, částečně uvažuje o změnách ve vzorcích spánku rozvíjejícího se mozku jako o možném ukazateli zdraví neurálních spojů, který může začít upadat během kritického přechodu z dětství k dospívání.“

Reference

Local sleep in awake rats. Vyazovskiy VV, Olcese U, Hanlon EC, Nir Y, Cirelli C, Tononi G. Nature. 2011 April 28. http://www.eurekalert.org/pub_releases/2011-04/niom-tnc042711.php

K tématu spánku se můžete podívat také na http://www.rozhlas.cz/leonardo/priroda/_zprava/pstros-spi-jako-ptakopysk—940797

Přeloženo z Tired Neurons Caught Nodding off in Sleep-deprived Rats; Mensa International Journal, srpen 2011, číslo 551