Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil
Člověk nemusí být nutně mensan ani sám nemusí mít IQ nad 130, a přece může významným způsobem podpořit prospěšné využití inteligence…
Nedávno jsem se zúčastnil rodinné hry pro veřejnost připravené Skautskou nadací Jaroslava Foglara u příležitosti 80. výročí prvního vydání Foglarovy knihy Záhada hlavolamu. Hra spočívala v tom, že na pětadvaceti místech Starého Města pražského byly od prosince 2020 do března 2021 rozmístěny různé předměty související s Rychlými šípy a naším úkolem bylo je objevit. Hrát jsme mohli v den a čas, který jsme si sami vybrali, což bylo v době pandemie skvělé řešení, i tak jsme potkávali skupinky lidí všeho věku, kteří zjevně do staré Prahy vyrazili se stejným cílem.
Přiznám se, že jako kluk jsem vyrostl spíš na mayovkách a Julesu Verneovi. Rychlé šípy jsem nečetl ani v komiksové, ani v knižní podobě, viděl jsem jen televizní seriál Záhada hlavolamu z roku 1969 s Janem Třískou v roli Široka. Ježek v kleci byl ale hned třetím hlavolamem, který jsem dostal ještě v předškolním věku, po Rubikově hadu a Rubikově kostce, a hned jsem si ho oblíbil. Patří sice k těm nejjednodušším a spíš než hlavu na něj člověk využije zručnost, ale fakt dobře vypadá a je to přece nejslavnější český hlavolam…
Proto když má žena přišla s tím, že kamarádka objevila tuhle hru, hned jsem souhlasil, že se zúčastníme. Každého z nás zaujalo něco jiného. Mne pětadvacet záhadných artefaktů, mou ženu zase příležitost nahlédnout do méně známých zákoutí Starého Města. V tomto ohledu se jednalo skutečně o skvěle připravenou hru pro rodiny, ve které si každý mohl najít to své, včetně například dlouhé procházky na čerstvém vzduchu – najít všech dvacet pět míst trvá asi čtyři hodiny.
Staré Město bylo pro hru vybráno, protože jím byla aspoň zčásti inspirována většina Foglarových příběhů. V rozhovoru s Karlem Sýsem v roce 1987 Foglar řekl: „Jsem přívrženec staré Prahy. Děsně miluju zákoutí, průchody, plynové lucerny. Myslel jsem, že Prahu znám dokonale, píď za pídí, ale i dnes nacházím nová překvapení… Měl jsem utkvělou představu, že moji hrdinové žijí v starobylé části města, třeba jako je Liliová nebo Melantrichova ulice, ale inspirovaly mne i proluky v Moravské ulici, byla tam hromada proluk.“
Aby hra fungovala pro širokou veřejnost, nebylo těžké jednotlivé předměty nalézt. Organizátoři dokonce jako pomůcku připravili pěkně zpracovaný herní zápisník, prokládaný úryvky z Foglarových knih. Kdo ale hledal více, tak více také našel, od křídou nakreslených špendlíků a záhadných nápisů BS ŽJBN NNCV MCHN až po šifrované zprávy na zdi ve Zlaté ulici.
Kdo úspěšně našel alespoň 13 předmětů, dostal se po zadání získaných indicií na webu hry k dříve nezveřejněné kapitole z nedopsaného čtvrtého pokračování stínadelské epopeje. Kapitola o tom, kdo byl Jan Tleskač, je psaná zajímavým způsobem – jako by ji po osmdesáti letech vyprávěl duch Jana Tleskače, který už si ne zcela všechno pamatuje.
Chtěli jsme se na hru dobře připravit, tak jsme si večer před tím pustili znovu celý seriál Záhada hlavolamu a já pak ještě zkoumal trasu hry na Google Maps (https://www.google.com/maps/d/u/2/edit?mid=1Jal7kgU_ApstlA03iEmP6LmLY2Oo_Z58&usp=sharing). Tak jsem zjistil, že se hra dala částečně hrát i v pohodlí domova, a díky panoramatickým snímkům Street View jsem sedm z prvních třinácti indicií určil předem a v terénu jsem si je pouze ověřil.
Hra nám zajistila velmi příjemné nedělní odpoledne, když jsem pak ale doma probíral fotky z toho dne, něco mne na ní zaujalo ještě více. To, jak fenomén Rychlých šípů, Stínadel, Vontů a ježka v kleci žije a dokáže nadchnout spoustu lidí všeho věku, vytáhnout je z domovů a přimět je hledat schované indicie a řešit záhady, to vše ještě osmdesát let poté, co Rychlé šípy vznikly, a dvaadvacet let po smrti jejich autora. Rozhodl jsem se proto doplnit si mezery ve vzdělání a něco si o Jaroslavu Foglarovi přečíst.
Foglar si opravdu uměl vybrat, kdy se narodit. V roce 1907 měl přesně dost času na to, aby z něj před začátkem první světové války vyrostl školák. Ke skautům se dostal díky omylu, myslel si totiž, že se s nimi dostane zdarma do Anglie. Skauting ho ale natolik nadchl, že se k němu vrátil i poté, co mu ho matka kvůli nachlazení zakázala, a stal se jeho dnes asi nejznámějším českým propagátorem.
Pražský druhý skautský oddíl, známý jako Dvojka, vedl jako oddílový vedoucí s přezdívkou Jestřáb celých 60 let (od roku 1927 do roku 1987), velkou část této doby v ilegalitě, když byl skauting zakázaný nejprve Hitlerem, později pak komunisty. V době totality se nevyhnul spolupráci s StB, která mu pomohla vést oddíl dále pod zástěrkou turistického oddílu, podle zdrojů citovaných ve Wikipedii se mu ale podařilo vymluvit se řídícímu důstojníkovi dopisem, v němž zoufale psal, že na tuto spolupráci časově ani nervově nestačí, načež StB překvapivě jeho spis uzavřela a odložila.
Hlavní předností Jaroslava Foglara byl literární talent, který využil právě k propagaci skautingu a k tomu, aby vzdělával a motivoval mladé lidi k morálnímu a zodpovědnému chování. Psát začal už jako kluk, první doložené publikované dílo, povídku Vítězství, napsal ve svých šestnácti letech, a když mu bylo dvacet sedm (1934), už vyhrál literární soutěž o nejlepší knihu pro mládež, pořádanou nakladatelstvím Melantrich.
Inspirován skautingem, Foglar svými příběhy lákal chlapce k tomu, aby svůj volný čas trávili objevováním, rozkrýváním tajemství a řešením záhad. Rychlé šípy vytvořil nejprve jako komiks, který pravidelně vycházel v časopisu Mladý hlasatel. Jeho šíření podpořil výzvou k zakládání čtenářských klubů, kde se mladí scházeli, četli Rychlé šípy, a buď podnikali podobná dobrodružství, nebo si to aspoň představovali. Za pouhé čtyři roky, než byl v roce 1941 Mladý hlasatel Němci úředně zastaven, bylo těchto klubů založeno přes dvacet čtyři tisíc.
Tehdy také poprvé vyšly příběhy Rychlých šípů v knižní podobě. Kniha, původně pracovně pojmenovaná Záhadný hlavolam, byla vydána pod názvem Záhada hlavolamu. Aby čtenářské kluby nepřišly o svůj zdroj příběhů, Foglar začal psát scénáře pro rozhlasový pořad Klub zvídavých dětí. Tak vzniklo 15 obsáhlých scénářů, které dohromady tvoří uzavřený příběh šestice pražských dětí.
Některé pasáže Foglarových knih připomínají spíše ilustrované příručky, jsou tam detailně popsaná pravidla her i vyjmenované zásady správného chování. Přesto neztrácejí na čtivosti a nenudí, naopak přímo vybízejí k tomu, aby si člověk popsané aktivity zkusil na vlastní kůži. V příbězích Foglar nešetřil ani tragédiemi – ty ale zpravidla nepostihují hlavní hrdiny a jsou použity výchovně, protože jsou způsobeny nezodpovědným nebo nebezpečným chováním.
V jednom z prvních článků v Mladém hlasateli například Jaroslav Foglar podrobně popsal „Krabičku poslední záchrany“. Nepodařilo se mi zjistit, jestli to byl jeho výmysl, ale díky němu dnes snad každý Čech ví, co je KPZ, a nejeden kluk nějakou v kapse nosí. Nebo tomu tak aspoň bylo, když jsem byl kluk já.
Co zase tolik lidí neví, je, že Jaroslav Foglar nevymyslel ježka v kleci. Ten byl poprvé publikován ve Spojených státech v katalogu US Trick & Novelty Co. z roku 1886, později pak 18. dubna 1895 v amerických novinách The American Stationer. Není to tedy původní český hlavolam, což mě trochu zklamalo. Vypadá to ale, že Foglar byl první, kdo přišel s myšlenkou šroubovacího ježka jako úkrytu pro pečlivě střežené tajemství. Věděli jste ale, že kovového šroubovacího ježka v kleci jste si nikde koupit nemohli až do roku 2013, kdy ho věrně napodobil Radek Micopulos?
Ať už ale pochází odkudkoli, patří ježek v kleci rozhodně mezi nejatraktivnější hlavolamy a díky Foglarovu celoživotnímu dílu i jeho pokračovatelům neztrácí na popularitě – minimálně v Česku. I bez příběhů Rychlých šípů má schopnost zaujmout a přitáhnout nejednoho zvídavce k hlavolamům obecně. Když k tomu přidám řešení záhad a tajemné šifry, nemohu si nevšimnout podobnosti se zábavnou náplní celostátních setkání české Mensy i některých SIGů.
Nevím, jaké měl Jaroslav Foglar IQ, ani nevím, jestli mu ho někdy měřili, členem Mensy, pokud vím, nebyl, ale jeho přispění k rozvoji inteligence je myslím nesporné, a pokračuje dokonce i po jeho smrti. Jeho metody zjevně fungují a myslím, že ať přijdeme s jakoukoli lidstvu prospěšnou aktivitou, můžeme od něj čerpat inspiraci minimálně k tomu, jak pro ni nadchnout co nejvíce lidí – a v lepším případě nastartovat něco, co bude pokračovat, až my tady nebudeme.
Pokud si chcete přečíst více, tady je několik odkazů na zdroje, ze kterých jsem čerpal:
Rychlé šípy v sešitech
Skautská nadace Jaroslava Foglara
Jaroslav Foglar na Wikipedii
Rychlé šípy na Wikipedii
Ježek v kleci na Wikipedii
Radek Micopulos na Wikipedii