Dne 31. 10. 2008 v 13:30 hod., jsme se v hojném počtu 29 lidí (jeden človíček nakonec dorazil později), sešli před Strakovou akademií, abychom navštívili zde sídlící Úřad vlády České republiky. Před novobarokní budovou se nás, kolem 14. hodiny ujal pan Zákravský, zaměstnanec Úřadu vlády pro styk s veřejností. Po projití bezpečnostním rentgenem, který měla pod patronátem Ochranná služba ústavních činitelů Policie ČR, a který nechtěl jednoho nejmenovaného z nás pustit pro množství kovu, jímž byl obtěžkán, nás uvedl pan Zákravský do Tiskového sálu. Zde oficiálně začala exkurze. Z místnosti vede východ do krásné zahrady Úřadu vlády a konají se tu tiskové konference vládních představitelů určené pro média. Sedaček pro novináře tu bylo vskutku dostatek. Pan Zákravský předal slovo své kolegyni, která nás uvedla do historie budovy. Dozvěděli jsme se, že Strakova akademie byla zřízena coby akademie a kolej pro studenty z řad české šlechty. Stavba proběhla roku 1896 dle návrhu architekta Václava Roštlapila. Vystavením akademie se tak splnil sen již dávno zemřelému hraběti Janu Petru Strakovi, po němž akademie nese své pojmenování. Mezi přijímacími požadavky na akademii byla příslušnost k české šlechtě. Žadatel sám musel být nemajetný. Kromě toho bylo nutné splňovat i podmínku dobrého tělesného zdraví, řádně mravní vychovy a doložit dosavadní vzdělání. I synkové bohatých rodičů ze šlechtických stavů, měli možnost se na akademii dostat. Museli splnit stejná pravidla jako ti chudí, ale měli jednu výjimku jako bonus. Mohlo se jednat i o příslušníky šlechty cizozemské. V budově, do níž byl přístup pouze pro studenty silnějšího pohlaví, byla kromě studoven, ložnic a domácí kaple i vlastní nemocnice.
Po první světové válce se budova akademie přestala využívat coby školní zařízení, byla totiž předána Červenému kříži k dalšímu využití. Přestavěli ji na nemocnici se 470 lůžky, včetně operačního sálu. Internát byl přestěhován do prostor Valdštejnského paláce a výuka omezena. Došlo také ke zrušení šlechtických titulů. Internát nezískal své prostory zpět, přičemž následovaly jen další důvody znemožňující opětovné zahájení fungování akademie v tom duchu, v jakém do doby před První světovou válkou fungovala.
Nějakou dobu se o budovu „prala“ různá ministerstva, mj. Ministerstvo národní obrany, Ministerstvo zahraničních věcí atd. Budova byla na náklady Strakova nadačního fondu opravena. Právně zanikla Strakova akademie ke dni 25. 5. 1938. Během protektorátu Čechy a Morava v ní sídlily protektorátní vlády a poté říšský soud. Budova prošla velkou rekonstrukcí v letech 1939-41 a 15. 5. 1945 se v ní usídlila československá vláda, aby ji poté mohla dnem 1. 1. 1993 předat vládě české. Toho času v ní sídlí takéi Džamila Stehlíková, ministryně pro lidská práva a menšiny a Cyril Svoboda, ministr bez portfeje.
Prohlédli jsme si i předsálí kanceláře premiéra vlády, Mirka Topolánka. Navštívili jsme zasedací místnost vlády, která je všem známa ze záběrů v televizi. Jedná se o prostornou místnost v objektu bývalé kaple, u které se, jen tak pro zajímavost, dvakrát snižovat strop, žlutě vymalovanou s modrými koberci. Ty zde byly položeny již za vlády „oranžové“ ČSSD. Místnost je tvořena dlouhými stoly, které sestávají v ne zcela uzavřený ovál. Vpředu je stůl pro sedm míst, kde sedí premiér Mirek Topolánek s panem Čunkem, Bursíkem, Nečasem a Vondrou, coby svými místopředsedy a další. Po jeho pravici i levici jsou 2 dlouhé stoly, vždy pro deset lidí. Zde sedí nejrůznější ministři a ministryně. Pan Zákravský nám pro zajímavost sdělil, které z míst komu přísluší, abychom si udělali představu, na čí židli to vlastně sedíme. Pamatuji si, že jsem trhla plácek ministra kultury, pana Jehličky. Silná trojka, čilihlavy Ministerstev vnitra, obrany a spravedlnosti, sedí u pravého stolu z pohledu premiéra. Za tímto hlavním oválem stolů jsou umístěny další. Zde sedí méně významné osoby, hosté a zapisovatelky. Vejde se sem dalších asi 14 lidí.
Zajímavé jistě bylo i to, že každý z ministrů má na stole před sebou mikrofon, který je však ovládán premiérem a je spuštěn jen tomu, komu zrovna premiér udělil slovo. To aby si páni ministři a paní ministryně neskákali do řeči. Na zasedání vlády se mohou dostavit místo ministrů i jejich zástupci, ale ti smějí pouze přednášet návrhy, hlasovat za své ministry jim nepřísluší. Celá místnost je snímána kamerami, na zdech visí obrovské plazmové obrazovky – to aby měla vláda online přenos ze zasedání Poslanecké sněmovny. Do místnosti se nesmějí vnášet mobilní telefony, na kterémají ministři v předsálí každý svou uzamykatelnou schránku ve zdi. Na internet se zde také připojit nelze, i když přístup k němu by tu byl. Asi proto, aby si nehráli při zasedání hry :-). Po pravé straně od vstupních dveří do zasedací síně, prosvítají do místnosti sluneční paprsky třemi velkými okny, zasklenými neprůstřelnými skly, opatřenými bezpečnostními čidly.
Při cestě zpět do Tiskového sálu, kde jsme se měli rozloučit s provádějícím panem Zákravským a vyzvednout si své oděvní svršky, jsme si prohlédli výstavku fotografií na chodbě. Pán Zákravský nás ještě zavedl do již zmíněné krásné vládní zahrady, kam se vešlo dveřmi přesně z prostřed Tiskového sálu. Tady se vítají oficiální návštěvy. Natáhne se jim červený koberec, jejich řidiči je přivezou limuzínou až k němu, v zahradě se s autem otočí, a pak již jen oddaně čekají na své pány.
Po dosti naučné exkurzi, jsme se s velmi příjemným a veškeré všetečné dotazy vysvětlujícím panem Zákravským, rozloučili. Někteří členové se po exkurzi rozutekli do tepla svých rodinných krbů, někteří však zůstali a šli, spolu s ostatními, posedět do útulné malostranské hospůdky, aby se zde u trochy toho dobrého pitiva podělili o své právě vstřebané informace a zážitky z míst, kam běžné veřejnosti – ani na Den otevřených dveří – není umožněn přístup.
