Holubi jsou nedílnou součástí městské fauny a jen těžko si lze představit velké město, kde by se hejna holubů neprocházela po trávnících nebo neposedávala na stromech. Jejich soužití s člověkem sahá až do starověké Mezopotámie a Egypta před zhruba 5 000 lety. Patřili mezi první domestikované druhy ptáků a postupně byli využíváni jako potrava, domácí mazlíčci i poslové.
Jejich význam se odráží i v mýtech, legendách a náboženských textech, kde často symbolizují mír, božská poselství nebo spásu. S rozvojem moderních komunikačních technologií ve 20. století naše potřeba holubů rychle mizela, přesto zůstali po našem boku. Do jisté míry náhodou – jejich přirozené prostředí, tedy útesy a skalní římsy, totiž nápadně připomíná naše budovy a konstrukce. Dnes jsou ale často vnímáni jako škůdci a obtížný hmyz, zvlášť pokud vlastníte balkon. Pro druh, který jsme si kdysi ochočili, je to poněkud smutný osud.
Na jejich význam a služby, které lidem poskytli během světových válek, bychom však neměli zapomínat. Mnoho poštovních holubů bylo za svou službu na frontě vyznamenáno, včetně ocenění jako Dickin Medal nebo Medal of Bravery for Animals in Service. Někteří z vás možná znají příběhy holubů Cher Ami nebo G. I. Joe, kteří dokázali zachránit desítky vojáků navzdory zraněním a nepřátelské palbě. Můj osobní favorit ale tak hrdinské činy na kontě nemá.
Old Satchelback byl vycvičený poštovní holub sloužící u amerického Signal Corps během první světové války. Už během výcviku si jeho ošetřovatelé všimli, že je na poštovního holuba neobvykle pomalý – dokonce ho označili za „jednoho z nejlínějších ptáků v A.E.F.“. Dlouhé lety ho rychle unavovaly, a tak si často dělal přestávky a část trasy prostě docházel po zemi.
Jeho lenost vyvrcholila během mise na frontě u Vesle ve Francii v roce 1918, kdy spojenecké jednotky vytlačovaly německá vojska z oblasti za řekou Vesle. Podél řeky byly rozmístěny tři americké divize, které měly zabránit Němcům v jejím překročení. Z neznámého důvodu byl Old Satchelback vyslán s důležitou zprávou na velitelství. Jak se dalo čekat, brzy se unavil – a jakmile spatřil silnici, snesl se na ni.
Silnice však byla silně poškozená krátery po granátech, takže ji nebylo možné přejít pěšky. Normální holub by se znovu vznesl a překážku přeletěl. Old Satchelback ale zůstal na místě a počkal, až ženisté silnici opraví. Teprve potom se s napoleonskou suverenitou vydal dál. Inženýři byli tak ohromeni, že jeho chování hlásili dál.
Po této epizodě se jeho nadřízení rozhodli, že ho trvale „uzemní“ a ponechají v holubníku. Brzy si ale všimli, že jeho klidná povaha má uklidňující vliv na ostatní, nervózní a traumatizované holuby. Nakonec mu proto svěřili jiný úkol – doprovázet vystresované jedince zpět do holubníku, když se báli vrátit sami.
Old Satchelback nezachránil stovky životů jako Cher Ami. Nebyl nijak zvlášť rychlý ani spolehlivý. Vlastně sotva zvládal svou práci. Přesto dokázal něco jiného – přinášel radost svým velitelům a klid vystresovaným holubům.
Převzato z Mensa World Journal, č. 159, 4/26.