Jsme pár dní doma a musím říct, že jsem moc ráda, že jsme s mužem a nejstarším synem vyrazili. Zážitků je opravdu mnoho, a protože se organizátorům Tomášovi a Mie povedlo, abychom zažili Indii co nejautentičtěji, jsou silné. 

Pojmu zážitky tentokrát jako mozaiku. Od doby, co s dětmi probíráme mozaikovité vidění u hmyzu, je totiž to slovo u mě dost populární. 

You from? 

Případně i správně „Where are you from?“ nebo v jiných podobách jsme tuto větu všichni za těch 14 dní slyšeli tisíckrát. Odkud že to tedy jsme? Na odpověď Česká republika nebo Česko ne každý zareagoval, nejjistější pro pochopení našeho zeměpisného původu bylo tedy odpovídat „Evropa“. Většinou následovalo nadšené pokyvování hlavami a rozzářené oči tazatelů. A pak prosba o focení. Aspoň jsme si byli kvit, protože ve foťácích a mobilech jsme si i my odvezli spousty fotek místních. Nešlo odolat, jsou tak fotogeničtí!

Ukliďme Indii 

Tak tato akce se v Indii zcela jistě nepořádá, a že by to celá země potřebovala jako sůl! První dny byl pořádný šok vidět všude špínu a hromady odpadků. My, zvyklí třídit, a když ne třídit, tak aspoň určitě vyhazovat odpadky spořádaně do odpadkových košů, jsme byli zoufalí se slupkami od banánů v rukou. Kam s nimi, přece je nevyhodíme NA ZEM? Veselo však bylo, když syn dostal vynadáno od místního borce právě ve chvíli, kdy cosi vyhazoval k ostatnímu nepořádku všude kolem: „To se nestydíš? U vás doma to asi neděláš, co?“ Co na to říct?

Mami, kup mi pejska! 

To slýchávají maminky u nás. Kdyby vyjely s dětmi do Indie, slyšely by: „Mami, vezmeme si ho domů?“ Psů jsme potkali nepočítaně. Vypadali dost podobně, často vychrtlí, někteří se záněty v očích nebo na kůži a určitě všichni hladoví. Jen výjimečně jste mohli zahlédnout někoho se psem na vodítku. Mně se to stalo všeho všudy třikrát.

Nelze zachránit všechny, ale našly se mezi námi dobré duše, které sbíraly kosti od večeře a šly je rozdat psům a psíkům, což ocenili i místní (díky Jarko), nebo se podělily o své jerky schovávané na dobu nouze (díky Martino). A to ani nevím o všech dalších.

Po návratu domů nám to nedalo a našemu drahému psovi jsme vysvětlovali, že jsme ho sice na dva týdny opustili, ale že se má opravdu královsky. Tak uvidíme, zda dokáže být odteď stále veselý díky vědomí své skvělé situace s pravidelným žvancem, teplým pelíškem a hlavně mnoha rukama stále poblíž ochotnýma podrbat a pohladit.

Západ slunce po indicku 

Na závěr cesty jsme měli jako za odměnu dva dny u moře. To byla lahoda. Ale rozhodně nelze říct, že je moře jako moře. To, že jste u moře právě v Indii, poznáte bezpečně. Kde jinde se můžete o západ slunce na pláži dělit s krávami než právě tady. A řeknu vám, byl to zážitek. Pozorovat telátko radující se a poskakující v ohnivém západu. Měla jsem sto chutí se k němu přidat. Jen nevím, jestli ho tak rozradostnila ta zapadající ohnivá koule nebo to, že zrovna udělalo bobek, do kterého někdo nechtěně šlápnul.

Karma zdarma 

Tolikrát jsme měli možnost si navýšit kredit své karmy! Když si u mě nakoupíte to a to, vaše karma bude lepší. Když přispějete na to a to, vaše karma bude lepší jakbysmet. Myslím, že každý z nás má z Indie karmu obrovskou, dobrou, a dokonce zářící.

Ale popravdě to po pár dnech začne člověka dost štvát. Sice by rád pomohl, ale nejde zachránit každého.

Otřesný zážitek jsme měli v hlavním městě u takzvané Páteční mešity, neboli Jama Masjid of Delhi, postavené mezi lety 1644 a 1656 císařem Mughalským Šáh Džahánem. Je to největší mešita v Indii. Sice ji v průvodcích chválí, že je krásná, ale z naší skupinky do ní kromě Ivana nikdo nešel (byli jsme chvíli předtím v jiné poblíž). Ale kdybychom šli, utekli bychom možná mladé slečně s malými dětmi. Vypadala jako jejich sestra, ale těžko vlastně říct, zda aspoň někomu z dětí nebyla maminkou. Ukazovala nám, že mají hlad, a my měli s sebou v batohu placky. Tak jsme jí je dali. Nadšeně ale vůbec nekoukala. Byla spíš naštvaná, protože jí nešlo o jídlo ale o peníze. Ale aby nás úplně neodradila, dala nejmenšímu dítěti, které držela v náručí, placku do ruky. To aspoň nadšené bylo a začalo placku i ukusovat. Leč slečna měla stále vidinu, že z nás ještě něco kápne. A tak pořád chodila kolem nás, sledovala nás a natahovala ruce. Pak ji někdo viděl, jak dítě zřejmě štípala do ucha, aby brečelo, vzbudilo v nás větší soucit a donutilo nás konečně otevřít ty zatracené peněženky. Když nic a my už odcházeli, dostalo dítě ještě pár facek a vynadáno. Nehrálo divadlo dostatečně dobře.

Pomóc, ona mi ukradla banány! 

Takové veselé scény jsme pozorovali například v Hampi každou chvíli. A co kdyby jen pozorovali, i u muže byla opice do tří vteřin od zakoupení sladkých plodů. Neohroženým křikem a zastrašením jsme je ubránili. Začali jsme ale prodavače banánů podezřívat, že mají s opicemi uzavřenou nějakou tajnou domluvu a ve skutečnosti tam jsou pro opice, a ne pro zákazníky. 

Co všechno opice dokáží, si nejvíc zakusil Pavel, když znaven odpočíval na pokoji a vtom mu do něj vtrhlo opičí komando. Nadělalo v pokoji nepořádek a poškodilo televizi.

Opice jsou krásné a roztomilé, ale není radno si s nimi zahrávat. Pokud bychom měli být v příštím životě prodavačem banánů v Indii, určitě bychom měli ve vybavení klacek na zastrašování.

Výhled snů 

Funíme do kopce. Původně jsme tudy vůbec jít neměli, ale vedoucí výpravy vyslyšel v žertu vyslovené přání, že tamten chrám nahoře by stál za návštěvu. No, před Tomášem je potřeba si rozmyslet, jaké vznášíte požadavky. Minuli jsme tedy banánové pole, naleziště hadí svlečky, chatrný mostek přes vodu (nikdo do vody nespadnul!) a už to začalo stoupat. Pro některé to byl nečekaný zádrhel, ale všichni to zvládli. Na tomto místě musím poděkovat Ivanovi, že nenechal Jarku na holičkách, tedy vlastně na smekavých a vysokých kamenech. Ten výhled nahoře však za všechnu tu námahu stál. Představte si malinký chrám, v němž kralují opice číhající zase na svoji kořist, a všude kam dohlédnete, krajinu úplně jinou než u nás. Nádherné staré chrámy a památky, klikatící se řeka, přes kterou vedou pilíře bývalého mostu, palmy a banánovníky a velké balvany roztodivných tvarů. Takový výhled by se mi líbilo zažívat často.

Na dotek smrti 

Kouř. Psi rvoucí se o kost nějakého nebožtíka. Zbytky bílých (pro muže) a oranžových (pro ženy) látek a nosítek. Neuhasínající oheň, neustálý mumraj.

Vítejte u pohřebních hranic na břehu posvátné řeky Gangy ve Váránasí.

Někteří z nás se přiblížili k hranicím až moc blízko, jiní dokonce fotili. Bylo to prostě tak neobvyklé a přitahovalo nás to, ale neměla jsem z toho dobrý pocit – a taky nás všechny za chvíli vyhnal muž, který nám ale nabídl, že nás krematoriem provede a vysvětlí nám, jak funguje.

Pohřeb žehem je v Indii dost drahá věc. Dřevo stojí nemalé peníze, chudší lidé si ho často nemohou dovolit. Náš průvodce nám však říkal, že chudé pohřbívají zdarma. A zase jsme byli u naší karmy. Mohli jsme si ji vylepšit příspěvkem na dřevo pro chudé zemřelé. Někde jsem ale četla, že některé kastovní komunity se uchylují k zahrabávání těl chudých do země nebo je někde pohodí. Například přímo do řeky Gangy.

Pokud jde o bohatší rodinu, mohou si dovolit tvrdší a kvalitnější dřevo, které hoří déle a lépe. Na jedno tělo připadne až 200 kg dřeva.

Popel spálených musí být vhozen do řeky, která má nejméně dva další přítoky. Ganga je posvátná (Hinduisté tvrdí, že pramení u Šivových nohou) a přijímá mnoho přítoků z Himalájí. Vhazuje se do ní zhruba 90 % zpopelněných hinduistů. Vhazování popela do řeky provádí tzv. nedotknutelný, příslušník nízké kasty, starající se o průběh kremace.

Hinduisté nespalují malé děti, pouze je pohřbívají do země nebo je přivážou ke kameni a kousek od břehu je spustí do vody. Děti mají totiž čisté duše, a proto už nepotřebují očistu plameny. Někteří hinduisté ze stejných důvodů nespalují ani těhotné ženy či svaté muže.

Průvodce nám říkal, že ale nespalují například ani ty, co byli uštknuti jedovatým hadem.

Omlazující koupel

Kousek po proudu od krematoria se koupou děti, ženy perou prádlo, mladík vysypává odpadky a pár mužů bez ostychu provádí svou potřebu. Taky prý není zvláštností, že v řece plave nafouklá uhynulá kráva (já ji naštěstí neviděla).

Asi je Ganga opravdu posvátná a má samočisticí schopnosti, protože hinduisté se s radostí pro očistu z řeky napijí a provádí v ní koupelové rituály s ponořením celého těla do vody.

No, atmosféra byla u Gangy magická. Táhlo mě to do ní aspoň po nohy. Víc jsem ale  nedala. Tomáš s mým synem Honzou to ale vzali se vším všudy, jak se říká od podlahy, no prostě si potopili i hlavu.

Ty jo, on tam fakt nikdy nebyl?

Kamarádka má za manžela Inda a v Indii byla už několikrát. Když slyšela, že zájezd naplánoval Tomáš s Miou jen z ČR, bez jakékoliv pomoci někoho místního, na koho by mohl být alespoň nějaký spoleh, byla v úžasu. „To já bych si nikdy netroufla a to už to tam trochu znám.“ Možná, že právě neznalost zachránila Tomáše a Miu od počátečních obav? Ale určitě postupně také vyplouvaly na povrch. Čím se zájezd blížil víc a víc, tím byly zajímavější zprávy k cestě. Když už bylo opravdu pár dní do odjezdu, četla jsem tyto informace od pořadatele:

Při domlouvání ubytování, přepravy a atrakcí narážíme na kulturní rozdíly mezi naším a jejich vnímáním zodpovědnosti, přístupu a spolehlivosti. Upřímně nevěříme, že všechny hotely, které jsme objednali, skutečně stojí, nebo že dané dopravní společnosti vlastní nějaké autobusy. Budeme rádi, když všechny čtyři vnitrostátní přelety odletí (i přistanou). Připravte se proto prosím na jistou míru improvizace během celého výletu. Neočekávejte žádný komfort ani odpočinek, zato se všichni můžeme těšit na intenzivní zážitky i setkání s indickou realitou.

To víte, že ne všechno klaplo. Ale naši průvodci to skvěle vyřešili, takříkajíc za pochodu.

Takže Tomáši, Mio, klobouk dolů!

Když všichni táhnou za jeden provaz

Ještě nikdy jsem na dovolené nebo na zájezdu nezažila tak báječnou partu. Vážně. Byli jste všichni skvělí. Člověk se nemusel bát, že byste ho nechali ve srabu. A srandy byl kopec. DÍKY, parto!

Mozaika by mohla zabírat další a další stránky, například o obědě s předsedou Mensa Indie, o švábech ve vlaku a rozdílu mezi třetí a pátou cenovou skupinou vlakových jízdenek, o posvátné atmosféře ve Zlatém chrámu v Amritsaru, o tygrech v národním parku Sundanbarns nebo slonech v Hampi, ale nechci, aby bylo čtenářstvo čtením vyčerpáno stejně jako my prožíváním.

Ale pokud byste to chtěli také zažít, Víťa už se ptal, zda by někdo vyrazil znovu… 

Bylo by těžké vybrat jedno místo, jeden zážitek. Bylo jich spousta. Vybírám tedy TOP 10!

1. 93. narozeniny Charlieho Gabriela

Když jsem si četla program zájezdu, několikrát na mě vyskočilo slovo JAZZ. Nejsem jeho vášnivou posluchačkou, ale líbí se mi. Takže jsem se těšila, že ho zažijeme na tak ikonickém místě, jako je New Orleans. Ale jak by mě napadlo, že potkám klarinetistu, saxofonistu a flétnistu Charlieho Gabriela v den jeho 93. narozenin a budu mu spolu s dalšími hosty koncertu v Preservation Hall zpívat k narozeninám „Happy birthday Dear Charlie“?! Byl to zážitek.

On nám zahrál a zazpíval jako by mu bylo o polovinu míň. Rozhodně si ho dávám na svůj seznam lidí, které obdivuji a jejichž energii bych si přála mít.

A co by jazzový hudebník čtvrté generace z New Orleans poradil svému mladšímu já?

„Není to vtipné, ale řekl bych si, abych ve dvaceti devíti letech držel ústa zavřená. Obklop se staršími lidmi, a ti tě naučí věci.“

2. 3-2-1 START!

Předem to nebylo v plánu, ale když se vás večer v baru zeptají: „Nechcete jet pozorovat start rakety?“ jen blázen by to odmítl, když nevíte, kdy jindy budete mít takovou příležitost. A tak se narychlo seskládala posádka jednoho auta. A šup do hajan, abychom spali aspoň chvíli. Už ve dvě vstávat, protože sraz na recepci byl ve 2:30.

David Kocman pro pozorování vytipoval ideální pláž, ale bohužel na ni byl až do brzkého rána zavřený přístup, tak jsme museli vzít za vděk pozorováním z mostu.

Start byl naplánovaný na 4:21 a byl přesně dodržen!

Co že to letělo do vesmíru?

Raketa Falcon 9, Mise Starlink, skupina 10-28.

Falcon 9 je dvoustupňová raketa navržená a vyrobená společností SpaceX pro převoz satelitů na orbit.

Náklady na vypuštění: 52 000 000 dolarů.

Náklad: sada 28 satelitů pro Starlink.

3. Magická zahrada

Zahradu v Alfred B. Maclay Gardens State Park v Tallahassee pro část posádky našeho auta, která netoužila obdivovat veterány v automuzeu, objevila mimo program Martina Češpivová, za což od nás získává minimálně sto plusových bodů. Bylo tam tak nádherně! Všude se klenuly koruny majestátních dubů virginských, ze kterých visely svazky tilandsie provazovkovité. Můžete tu navštívit tajnou zahradu, bazének, v němž se krásně odráží nebe a okolní porosty, posedět u jezera a ve správnou roční dobu se těšit ze stovek kamélií a azalek.

Navíc jsme kromě jednoho návštěvníka nikoho nepotkali (však také paní u pokladny vypadala, že je šťastná, že přijíždí vůbec nějací návštěvníci). Božský klid.

Krásné okrasné zahrady byly vysazeny v roce 1923 Alfredem B. a Louisem Maclayovými poté, co zakoupili pozemek pro svůj zimní domov.

Jedinou vadou na kráse byl nedostatek času. V parku (nejen v zahradě) by se dal strávit celý den. Jezero Hall totiž nabízí příležitosti ke koupání, rybaření, kanoistice a kajakování. Pavilony a grily podél jezera poskytují dokonalé prostředí pro piknik. Turisté, cyklisté a jezdci na koních si mohou užít šest mil společných stezek a pět mil vyhrazených cyklostezek, které se vinou lesem kolem jezera Overstreet, nacházejícího se na pozemku parku sousedícím se zahradami.

Asi se tam budeme muset někdy vrátit. Třeba na některou ze speciálních akcí: prohlídku zahrad v květnu, Měsíc nad Maclay – Jazz v zahradách (zase ten JAZZ!) nebo kaméliovou vánoční oslavu.

4. Tanec s kapitánem

Na lodi společnosti MSC se o vás postarají jako o hosta z královské rodiny. Ať už jde o jídlo, servis na pokoji nebo zábavu.

Kapitán lodi má kromě veledůležitého úkolu starat se o správné směřování lodi i další veledůležitý úkol: zjevovat se mezi hosty a bavit je. Můžete se tak dostat na akce, jako je zpívání s kapitánem a posádkou, focení s kapitánem, debata s kapitánem a posádkou nebo TANEC s kapitánem. Našla jsem si krásné místečko, ze kterého jsem hodlala všechno točit na mobil a bavit se. Ale to jsem se přepočítala. Byla jsem posádce až moc na očích, a když už mě asi po páté vyzýval jeden člen, ať se připojím, nešlo odmítnout. Postavila jsem se tedy do řady dalších „ulovených pasažérů“ a zkoušela co nejlépe napodobovat tanečníky na krajích, kteří byli jako záchranné laso a udávali rytmus. No, tak se aspoň mohli bavit jiní a vše si natáčet. To tancování bylo ale určitě lepší, zvlášť když jsme měli kapitána hned vedle. A díky, muži, že jsi mě v tom nenechal samotnou!

5. Želví pohlazení

Cayman Turtle Centre je jedním z několika zařízení na světě, kde máte příležitost vidět karety obrovské ve všech fázích jejich životního cyklu, od vajíčka po plně vyvinutého dospělého jedince. A když si umyjete ruce, můžete si některé želvičky i pohladit.

S výjimkou malého počtu „zakladatelských“ nejstarších chovaných želv, byly všechny želvy vylíhnuty a vychovány v Centru za víc než posledních 50 let.

Sledování těchto nádherných zvířat, jak elegantně plavou, a poslouchání jejich dechu, když vystrčí hlavu nad hladinu, je jako pohled do minulosti, kdy posádky lodí Kryštofa Kolumba hlásily množství mořských želv v okolních vodách, když poprvé spatřily Kajmanské ostrovy, které nejprve pojmenovaly Las Tortugas.

Kareta obrovská je druhou největší mořskou želvou a je chráněná (Cayman Turtle Centre se právě o její ochranu snaží). V centru je možné si s nimi a jinými tvory zaplavat.

6. Hele, kapustňák!

Už jste někdy pozorovali kapustňáky? My jen tak zlehka, ale udělalo nám to velikou radost. Ukázala se nám na chvíli samička s mládětem v J. N. Ding Darling National Wildlife Refuge. Už jsme byli dopředu dostatečně poučeni, takže jsme si tyto ohrožené mořské savce nespletli s mořskými pannami, jako se to prý dřív stávalo evropským námořníkům.

7. Bouřka u krokodýlů

Mračna se stahují, začíná foukat a během chvíle i lít. Ale my se nevzdáme! Kdo nebyl vybaven, dokoupil si pláštěnku, nejhorší liják jsme přečkali pod střechou a pak už hurá na vrtulový člun bez lodního šroubu. Průvodce nám tvrdil, že jsme byli blízko u aligátora, ale skoro nikdo nic pořádně nezahlédl. Ale abychom odcházeli uspokojeni pořádným setkáním, pozvali nás na přednášku o místní zvířeně. Nevěřila jsem vlastním očím, když ošetřovatel poplácával své svěřence po hřbetě a chvilku na to nám ukazoval, jak rychle dokáží sklapnout své čelisti. Dál jsme odjížděli naštěstí v plném počtu.

8. Plavba po Missippi

Právě tato slavná řeka byla spouštěčem našeho rozhodnutí jet s Mensou. Takže nešlo vynechat možnost svézt se po ní přívozem z centra New Orleans do čtvrti Algiers a projít se mezi nazdobenými domky. Při zpáteční cestě jsme mohli vzpomínat na dobrodružství Toma Sawyera ze stejnojmenné knihy od Marka Twaina.

9. Francouzská čtvrť v New Orleans

Je duší a srdcem celého města, ale i národní kulturní památkou. Rozkládá se v místě původní kolonie založené Francouzi v roce 1718. Víc v centru převažují dvou až třípatrové domy s typickými balkony, podpíranými kovovými sloupy. Balkony jsou opatřené barokním kováním a jsou ověšené květináči s bujnou a barevnou vegetací. Někdy na nás z balkonu mávali i kostlivci nebo jiná stvoření. Na nádvoří bublají fontány. Dál od centra jsou domky nižší. Z malebnosti a různorodosti architektury jsme byli nadšení. Člověk nevěděl, kam dřív koukat. Na domky, na umělecká díla nebo do roztodivných výloh. Často tady prý narazíte i na duchy. Koho by už bolely nohy, může se po čtvrti nechat povozit v kočárech tažených koňmi.

No a co teprve návštěva v noci! Čekejte divoké veselí na každém kroku! Čtvrť je totiž plná jazzových klubů, barů, restaurací, podniků pro dospělé, věštíren a jiných zajímavých míst. Město se díky tomu řadí k těm nejbohémštějším na světě. Padají tady i nejrůznější americká tabu. V centru New Orleansu se například oproti zbytku Ameriky nikdy nepodařilo prosadit zákaz popíjení alkoholu na veřejnosti. Tak na zdraví!

10. To the Lighthouse

Kdysi jsem četla K majáku od Virginie Woolfové. I my jsme vyrazili k majáku. Někteří k němu dojeli autem, někteří ho zcela minuli, aby stíhali jiný program, a byli tací, kteří k němu doběhli. Stál za návštěvu. Zase by to chtělo víc času, ale i tak jsme si mohli vychutnat klidnou atmosféru, výhledy na moře a okolní rezervaci St. Marks National Wildlife Refuge, která zahrnuje víc než 86 000 akrů, které slouží jako zimoviště pro stěhovavé ptáky. Do věže majáku byla při rekonstrukci instalována replika Fresnelovy čočky 4. řádu, která je sezónně osvětlována jako soukromá navigační pomůcka.

Rozmýšleli jsme, zda si pořizovat na Jamajce výlet k vodopádům spojený s plaváním s delfíny. Netrápí přitom zvířata? Je to jen atrakce pro turisty? Nakonec jsme neodolali. Vždyť někde se plave s delfíny dokonce v rámci terapie. A je z toho nádherný zážitek kontaktu s delfínicí Tony. Vypadala hravě a šťastně. To ale bohužel nezaručuje její opravdovou spokojenost. V Dolphin Cove Jamaica jsme nikde neviděli starost a péči o druh jako takový, vzdělávací aktivity, záchranný program a ani to nevidím na jejich stránkách. Tak to raději do TOP 10 nedávám a pro příště bych si ráda dala závazek si o místě dopředu zjistit co nejvíc, ať člověk zbytečně nepodporuje pouhopouhou turistickou atrakci, kde je zábava lidí přednější než život zvířat.

Všechno výše vyjmenované by nebylo možné zažít bez skvělé organizace Jany Middleton a jejích pomocníků: Daniela Middleton, Roberta Middleton, Radovana Souška a Stanislava Drápala.

Děkujeme a těšíme se zase někdy!

Markéta a Honza

Jelikož jsem poměrně čerstvě maminka malého „mensana“, přistála nabídka na pobyt i v mé e-mailové schránce. Jsem nadšená, že jsou akce Mensy otevřené komukoliv. Hned jsem informace přeposlala kamarádce, u které jsem měla podezření, že by také jela ráda s námi. To se potvrdilo, a kamarádka byla dokonce akčnější než já a na pobyt se přihlásila dřív. Ale už byla na místě náhradníka. Já jsem to tedy pustila z hlavy a už jsem s pobytem ani nepočítala. Nakonec se však místa uvolnila a mohla jet nejen kamarádka se svými dětmi, ale i my.

Pobyt byl zaměřený na rodiny s dětmi. Největší podíl měli prckové, ale zlákat se nechaly i starší děti. Jelikož má každá rodina jiný režim i jiné zájmy, program byl zcela dobrovolný a každý si své aktivity mohl naplánovat dle své libosti.

Na výběr byly sportovní aktivity přímo na místě – pingpong, jízda na odrážedlech a kolech, stolní fotbálek, tanečky pro malé děti se Simonou, jednou z maminek, hra deskových a karetních her, opékání u ohně, pozorování hvězd v dobré společnosti, či mnoho cílů v okolí pro kratší či delší výlety.

Dalo se vyrazit například k blízké houpačce s krásným výhledem, ke studánce, nedalekému potoku, k Černému a Čertovu jezeru, do Boubínského pralesa, za vlky do Srní, do Německa na koupaliště nebo k Janě na její vlastní chalupu.

Čertovo a Černé jezero zlákalo mnoho účastníků pobytu. Bylo více možností, jak se k nim dostat. Například lanovkou na Špičák a po projití obou jezer zase lanovkou zpátky. Lanovkou nahoru, ale dolů již celou cestu pěšky. Zcela pěšky nebo šlo využít vláčku, který jezdí ze Špičáckého sedla z parkoviště u hotelu Karl.

Pobyt na základně lze domluvit i pro větší skupiny nesvázané se skautem. Na jejich stránkách (bilyorel.skauting.cz) jsou popsané zajímavosti z historie. Jelikož vím, že členové Mensy jsou často zvídaví, neodolám a uvedu je zde také.

Okolí je zalesněné, na loukách mezi lesy vyrůstaly během kolonizace Šumavy osamělé statky, kterým se říká královácké dvorce. Jejich centrem byla nedaleká Javorná, kde sídlil nejvyšší rychtář. Králováci byli svobodní osadníci, kteří získali výsady přímo od krále, odtud jejich jméno. Jedním z dvorců je právě asi i Šukačka.

V širším okolí byla dříve celá řada skláren, u Strážova lze najít i zbytky dolů na tuhu. Jednou ze zajímavostí je, že jedna z variant železniční trati do Železné Rudy byla projektována právě údolím Ostružné pod Šukačkou, včetně 300m tunelu nedaleko Čachrova. Nakonec však vyhrála varianta pod Špičáckým sedlem.

Název osady zaujal mé děti – a popravdě každého, komu jsem říkala, kam pojedeme. Nepátrala jsem dopředu po jeho původu, ale přímo na základně visí nástěnka s vysvětlením. Mohlo by se třeba zdát, že název souvisí s polským šukat – hledat, ale pravděpodobně stojí za jménem osady srbské slovo šuk – koza. Dříve se tu totiž pásala celá stáda. Dnes na nás místo koz dohlíželo stádo krav.

Děkujeme Janě a těšíme se na nějaké další setkání. A pokud někdo váháte, zda vyrazit na mensovní akci, tak za mne nejsou obavy vůbec třeba.

Nebydleli jsme nakonec přímo v Třebíči, a nejen to vedlo k tomu, že jsme nebyly všude dochvilné, ale i tak jsme si všichni odvezli příjemné zážitky a Třebíčí jsme byly, aspoň my maminky, okouzlené. Já osobně jsem velmi ocenila i možnost sdílení zkušeností se vzděláváním dětí. Syn uměl číst a počítat ještě před nástupem do školy a ve škole bohužel narazil na paní učitelku, která všechny děti vedla stejně a nutila tedy syna hláskovat. Slyšet podobné zážitky od jiných rodičů je očisťující.

Cestou do Třebíče jsme se jeden den zastavili nedaleko obce Trnava u přírodní památky Kobylinec. Její rozloha je 0,44 ha a předmětem ochrany je výskyt koniklece velkokvětého. Ještě jsme stihli kvetoucí krásu, a protože ráda fotím, přikládám několik fotek nejen z Třebíče, ale i z Kobylince.

Děkujeme organizátorům!