Měla jsem mírné obavy o jednoho účastníka, protože nás čekal náročný terén. Ačkoliv má nějaké dioptrie, vydal se na výlet bez brýlí. Cestou nám vyprávěl, že si obnovuje zrak podle jedné knížky. Píšou v ní, že kdo nosí brýle, tak je psí hovno. A to on už teď není. Byla s námi na trase i jiná psí hovna, ale díkybohu to vyslechla bez osobní vztahovačnosti a nic nesundavala.

Nejprve jsme směřovali na vrch Damil, ze kterého jsou krásné výhledy na obec Tetín, a posvačili jsme zde. Většina až sem slyšela zvonkohru z tetínského zámku, která hraje každou celou hodinu píseň o Tetíně. K vrchu se váží různé báje, například že je tady zakopáno zlaté tele nebo že zde je pohřbena Teta. Na Damilu se od středověku těžil vápenec a při sestupu jsme zašli k tunelu do Modrého lomu, vedla tudy malodráha z Králova Dvoru do Koněprus.

Bájemi je opředen i samotný Tetín, prý zde působila samotná Teta. Historicky je Tetín spojován se sv. Ludmilou, babičkou sv. Václava. Už koncem 9. století zde bylo veliké tetínské hradiště, Ludmila zde měla dřevěný dvorec a roku 921 zde byla zavražděna. Obhlédli jsme náměstíčko, zámek, tři zdejší kostely a nad skalami nad Berounkou a podél zbytků tetínského hradu jsme vyšli na pěknou vyhlídku, odkud je vidět Berounka a skály i kopce Českého krasu. Pak jsme sešli do úzkého údolíčka pod skály a podívali se na vodopád. Původně jsem chtěla pod vodopádem pokračovat k Berounce, ale aktuálně byla cesta uzavřena. Takže po řetězech pod vodopád se deset metrů slanili jen dobrovolníci. A ten, co už není psí hovno, se slanil i zpět vyšplhal ve zdraví. Vrátili jsme se opět do obce. 

Protože hrozil déšť a hrozil na každém mobilu jinak, zašli jsme do místní restaurace. Měli docela pestrý výběr jídel za dobrou cenu, a tak jsme zde zažehnávali déšť docela dlouho. Po jídle došlo i na karetní triky nebo na zajímavý rébus z manželského života vytvořený minulou noc tím, co už není psí hovno. 

Pokračovali jsme k pramenu na Kodě, zde je na kopci u poutní kapličky největší vývěr Českého krasu, voda má 11 °C a teče do rybníčku, který tedy nezamrzá. Pod rybníčkem, který sloužil jako náhon, je bývalý mlýn. Údolím děsu jsme se dostali do Srbska a společnou cestu po 11 km ukončili. Většina účastníků již pospíchala domů. Já a tři kamarádi jsme nepospíchali, zašli jsme ještě u berounského nádraží do rodinného pivovaru Berounský medvěd a pod chmelovými šišticemi jsme završili pěkný den.

P.S. Kdyby nějaké psí hovno zajímal název knihy s nápravnou metodikou, nechť se na mne obrátí.

Na výlet jsme se vydali už v 9 hodin ráno a hned jsme započali svižně stoupat do kopců. Našemu tempu však nestačila rodina s dětmi, za což jsme jim všichni byli vděční, protože jsme museli zpomalit a už nikdo nemusel předstírat, že se nezadýchává. Zpočátku byly pěkné výhledy do krajiny, příroda byla malebná. Pak náhle nastalo bílé pološero, na které byly dva názory.

Někdo tomu říkal mlha, někdo tvrdil, že už jsme vystoupali až do oblak. Ale naštěstí se brzy navrátila viditelnost.

Cestou přicházely různé drobné radosti i zklamání. U plánovaného rozcestí Tomandlův křížek byl skutečně křížek, možná i Tomandlův (hurá), na Můstku však nejezdilo mnohými očekávané metro (škoda). Pak na nás mezi stromy vykoukla letos stoletá chata Pancíře. Tam šel sled radostí a zklamání rychle za sebou. To jsou krásné výhledy… (hurá). Ale chata je v rekonstrukci (škoda). Ale restaurace je otevřená (hurá). Ale nevaří tu (škoda). Ale tam nesou polévku (hurá). Polévku na terase nepodáváme (škoda). Přineseme ji (hurá). Je jí fakt málo (škoda). Ale je dobrá… (hurá).

Na terase chaty jsme se občerstvili a užili si krásné rozhledy. Přečetli jsme si, že na Pancíři pramení tři řeky a prochází jím hlavní evropské rozvodí. Úhlava a Křemelná tečou do Severního moře, Řezná pak do Černého moře.

Z Pancíře jsme to šněrovali od příkopu k příkopu a někdy i mimo něj. Ne že bychom byli v lihovém opojení, ale šli jsme tak, jak nám bahno dovolilo. Pak už toho měl někdo dost, zavelel a započali jsme s melioračními pracemi. S vervou jsme odvodňovali, takže nosili kameny a drny na hráz, primitivními nástroji jsme vyhotovili kanálek a odklonili tím proud vody mimo cestu. Pocity z vykonané práce byly zřejmě úžasné, poněvadž jsme pak na trase hledali další podobné výzvy. Na jednom místě jsme dumali, jak pročistit podzemní svod, ale uznali jsme, že toto je nad naše možnosti. Z melioračních aktivit je pořízena fotodokumentace a zúčastnění ji mohou použít při výběrovém řízení k projektu Za cesty lepší Ministerstva zemědělství ČR (eagri.cz).

Cestou jsme prošli malebné paseky a představovali si zaniklé vsi. A to už jsme přicházeli k restauraci v Javorné, kde jsme se na terase naobědvali. Byly čtyři hodiny, když jsme dojídali poslední sousta a personál nad námi zavíral slunečníky, že mu padla. Výlet jsme zhodnotili jako vydařený a vydali jsme se na poslední dva kilometry do kopce na základnu na Šukačku.

(A tomu slovu jsem se celý text vyhýbala. Minulý článek jsem psala o Prdeli, tak to jsem zvědavá, o čem budu psát do třetice příště.)