PDV má opravdu dlouhou tradici a po většinu let své existence využíval pohostinnosti klubu při obchodu Mephit na Arbesově náměstí. Tam jsem také poprvé zažil silvestrovskou deskoherní noc a odjížděl z ní (první ranní tramvají) s pocitem, že lepší způsob, jak strávit poslední den v roce, už těžko najdu. Protože silvestr nejsou Vánoce, většinou se chceme bavit, zažít veselou atmosféru. A následující volný den umožňuje protáhnout hrací dobu do rozbřesku. Mám to štěstí, že díky PDV jsem narazil na skupinu lidí, která to viděla podobně. Samozřejmě ne každý, kdo začal, také vydržel do rozjezdu tramvají denního provozu. Ale pár nás vždy bylo, a tak tomu je stále i poté, co účastníci využívají místnost v sídle Mensy Česko na ČVUT (v Praze 6, budova CIIRC). Pandemie covidu-19 významně přerušila pravidelné setkávání (PDV byl a je každý měsíc), ale na silvestra se hrálo vždy, protože v době, kdy vnitřní předpisy školy byly přísnější než vládní nařízení, se jádro hráčů sešlo u mne doma.

Letošní účast byla sice slabší než jiné roky, ale všichni vydrželi přes půlnoc a mírná většina (5 lidí) vydržela do rozbřesku. Obdiv patří mamince se školou povinným synkem, kteří se v prvních hodinách nového roku vraceli do Mladé Boleslavi. Ano, účastníci PDV jsou mnohdy mimopražští a někteří přijedou i na silvestra. Ostatně zápal do hry překoná i jazykové bariéry – několikrát nás navštívila mensanka z Francie a občas někdo přivede svého kamaráda nebo partnera, co si česky umí stěží objednat v restauraci.

Silvestrovská akce v CIIRC má kromě možnosti zahrát si i několik delších her dvě specifika. Jednak pochutin, co se obvykle nosí (oříšky, lupínky, ovoce, sušenky), je podstatně více a jsou doplněny jak o ukázky cukroví z domácích vánočních stolů, tak o vydatnější stravu (pomazánky, chlebíčky, salámy), aby nikoho v přemýšlení nerušil hlad. Druhou zvláštností je půlnoční přiťuknutí si sektem (z větší části nealkoholickým) na střešní terase, odkud je vidět na většinu ohňostrojů nad Prahou. A věřte, že i když jich o letošním Novém roce byla tak polovina co loni, stálo to za to.

Co uvést k hlavní náplni: her bylo doneseno jako obvykle asi 3x víc, než by se dalo stihnout. Tak to má být, aby bylo z čeho vybírat. Nepsal jsem si, co vše se hrálo, ale začalo se klasickou „rozjezdovkou“ Fluxx, protože do ní lze přibírat hráče i postupně. Mezi těmi delšími, co jsem hrál osobně, byl dvakrát Bang!, Zeměplocha, z kratších třeba Infarkt. U dalšího stolu byla Kolejka, Krabčáci a pár dalších. I na party hry (Koncept, Yogi) se dostalo.

Část lidí odcházela unavena, ale radost z příjemně stráveného času byla vidět na očích všech. Zvláštní poděkování patří těm, kteří vydrželi dostatečně svěží až do rána a pomohli mi místnost a kuchyňku uklidit. Nicméně hlavní je stálá přízeň a zaujetí: většina účastníků dorazila i na následný PDV, posunutý na 9. ledna.

Děkujeme všem poskytovatelům exkurzí, všem, kteří se aktivně zapojili do programu, a především bychom chtěli poděkovat všem účastníkům za to, že na celém setkání vytvořili báječnou atmosféru.

Organizační tým ve složení Tomáš Blumenstein, Dana Blumensteinová, Ladislav Frankl, Jaroslav Grepl, Jaroslav Zavadil, Michaela Jánošková, Martin Blaha, Petr Mazal, Petra Mazalová, Pavel Valenta, Jana Trčková, Beáta Kalinová, Zdeněk Vychodil, Hana Blumensteinová, Baltazar Blumenstein, Eliška Valentová a Leoš Jurásek.

Poprvé na celostátním setkání

V Mense nejsem příliš dlouho a na celorepublikovém setkání mensanů jsem byla vůbec poprvé. Když jsem dorazila do Prostějova a před několika zatím neznámými lidmi v Hotelu Tennis Club prohlásila, že mám v kufru také štětce, akvarelové barvy a skicáky pro případ, že bych se během pobytu nudila, zaregistrovala jsem na tvářích přítomných jen shovívavý úsměv.
Samozřejmě jsem záhy pochopila, že nejenže nebudu mít šanci se nudit, ale vlastně budu chvílemi i dost unavená ze vstřebávání přehršle zážitků a na malířské povyražení ani nepomyslím. Na barvy a štětce jsem opravdu ani jednou nesáhla. Zato jsem poznala spoustu skvělých, pohodových, hravých a inspirativních lidí, kteří mají rádi takový humor a takovou zábavu jako já. Naučila jsem se spoustu nových věcí, poznala krásy Prostějova a jeho okolí.
Velmi děkuji všem a zejména organizátorům. Osobně jsem ještě nezažila akci podobného rozsahu, kde by vše tak dokonale klapalo. Na další setkání s mensany se už teď moc těším.

Michaela Spáčilová

Postřehy prvoúčastníka celostátního setkání

Setkání předčilo má vysoká očekávání. Už teď se těším na příští setkání v září v Ostravě!

Největší zážitky:

• vypouštění vlastnoručně vyrobené rakety z PET láhve do výšky 100 m (pohon: stlačený vzduch),
• prohlídka zemědělského sila s pšenicí – byli jsme až nahoře a koukali dovnitř (mimo jiné),
• tolik milých, zajímavých a přátelských lidí na jednom místě!
• večerní hraní deskovek – stačilo projít kolem a už jsem byl pozván do hry – naučil jsem se Krycí jména, Blokus, 6 bere!,
• když Tomáš zahrál večer na kytaru a zpívalo se,
• projížďky a přesuny po městě a okolí na sdílených kolech – Rekola,
• když jsem si ocelovou palicí vyrazil pamětní minci,
• když jsem bez újmy zvládl skok do bahna v potoce při šifrovací hře (dobrovolně),
• když jedna mensanka zahrála na klavír při prohlídce zámku (se svolením průvodkyně).

Tipy na zlepšení:

• …hodně přemýšlím…
• na začátku 1. a 2. dne by se hodilo zařadit hry pro organizované seznámení lidí v rámci týmu,
• dalo by se vymyslet místy i lepší počasí, ale dalo se to zvládnout.

Děkuji organizátorům za obrovskou práci, kterou jim to muselo dát. Jste skvělí!

Václav Semecký

Prostějovské setkání? Něco jako etalon.

Dovolte mi malé ohlédnutí za letošním celostátním jarním setkáním Mensy ČR. Jak jsem se vyjádřil již v pátek 5. 5. v prvním informačním denním listu přímo na setkání, očekával jsem velkolepou akci a očekávání bylo naplněno. Široká nabídka na objednávkovém webu musela uspokojit každého, já bych navíc ocenil její vyrovnanost, ve smyslu, že kdo se zpozdil a nevešel se na exkurzi nebo jiný zážitek podle svého největšího zájmu, našel náhradu, která nebyla nouzovkou. To platí i pro prohlídku podzemní štoly, která byla zrušena místní správou z technických důvodů. Díky tomuto výpadku jsem viděl opravdu zajímavý a moderní provoz továrny na moderní tkaniny (zejména podšívky a airbagy). Moje žena byla nadšena (já samozřejmě také) Národním domem, jakož i dalšími architektonickými skvosty Prostějova.

Podobně vyvážené byly i úkoly na bojovce, šifry byly asi lehčí než jindy, dokonce i já jsem nějaké vyřešil, což opravdu nebývá často. Ale snadné nebyly, aspoň můj tým se skoro nikdy nedostal pod nápovědní čas. Rád bych zdůraznil, že celkově organizace programu po celou dobu šlapala jako hodinky, bylo zjevné, že velký počet organizátorů byl přínosem, vše bylo dobře zkoordinováno. Závěrečná „raketová“ show byla pověstnou třešinkou na dortu. Čili jak z hlediska připravené náplně, tak z hlediska realizace vidím toto setkání jako vzor, přímo šablonu (etalon) pro porovnávání jiných, zejména budoucích setkání.

Je mým zvykem hodnotit bez emocí a vždy najít nějaké vady na kráse. Tentokrát to bylo opravdu těžké, musím se zaměřit na moje osobní a víceméně dlouhodobé stesky:

1) Většina soutěží byla málo „mensovní“, k úspěchu vedly především znalosti a paměť, přesto těch logických bylo více než na jiných setkáních a úloha se „slovními reaktory“ byla pravou logickou lahůdkou.

2) Času na volné potkávání bylo více než je průměr na setkáních posledních let, ale stále je ho málo, a hlavně pozdě, vlastně až od 21:30. Uvítal bych i malý posun programu, myslím, že večeře od 18:30 by nikomu nevadila.

Málem jsem zapomněl vyzdvihnout, že se do programu vešly i přednášky, navštívil jsem dvě a obě byly skvělé.

Jan Gruber

Jakkoli by bylo možné a správné – vzhledem ke zmíněným okolnostem – setkání hodnotit shovívavěji než jiná, uskutečněná v „normálních“ časech, není to potřeba. Organizátoři odvedli vynikající práci, z mého pohledu účastníka vlastně bez chyb. Program byl standardně bohatý, tedy přeplněný, což je trend, který se mi nelíbí, ale nic s ním nenadělám. A tentokrát vlastně času ke komunikaci bylo trošku více než v průměru na předcházejících setkáních. A dokonce se i více hrály hry, jenom mne mrzí, že většinou šlo o hry typu „párty“ a ne o typ „Mensa“. Kde jsou ty časy, kdy nebyl problém uspořádat turnaj v Bangu! A ten je proti moderním deskovým hrám vlastně také spíš párty hra. Naopak mne velmi potěšilo zařazení dvou výborných přednášek (první o podstatě Krkonošského národního parku a další o ochraně přírody v širších souvislostech), při výběru přednášejících měli organizátoři šťastnou ruku.

Pokud bych měl za sebe vypíchnout jednu akci, která se mi moc líbila a ozvláštnila již tak příjemný pobyt v nádherné krajině, tak to byla ochutnávka rumů. I ta byla vlastně náhradní (kvůli změněné lokalitě konání), ovšem paní barmanka předvedla show na takové odborné úrovni a s opravdu nehraným nadšením pro tento obor, že i já, skrblík, jsem účastnický poplatek viděl jako velmi výhodnou osobní investici.

Ostatní části programu se mi také líbily, věřím, že je popíše někdo další.

Martina jsem poznal o trochu víc než průměrný mensan, a tak cítím potřebu přidat pár osobních vzpomínek, které jej snad víc přiblíží. Naším prvním setkáním byla společná cesta na mensovní exkurzi do CERNu. Přihlásil se mi jako spolucestující opravdu na poslední chvíli, o akci se dověděl den předtím jako zbrusu nový člen Mensy. Při pohledu z auta na chodník jsem se malinko lekl jeho „skinheadského“ zjevu, ale záhy se ukázalo, že jsem zase dostal lekci v posuzování lidí podle vzhledu. Ta cesta do Ženevy byla má první dlouhá cesta za volantem, rozhodně jsem nepůsobil sebejistě, spíš jsem byl nervózní. Martin na předním sedadle mi dělal spolujezdce a navigátora, jako by s námi jezdil pravidelně. A i při ubytování nebo prohlídce města, kdy už jsem věděl, že máme odlišné pohledy a zájmy, jsme se bez problémů na všem dohodli. Opravdu jsem obdivoval, jak naše spolupráce klape (byl jsem nejméně dvakrát starší než on), a doufám, že on to viděl stejně.

Podruhé jsme se sešli na mensovním zájezdu do Pobaltí a Petrohradu. Měl jsem radost, že sedí za námi, přece jen jsme v autobuse trávili dost času a klidný a nerozpínavý soused je velký přínos k dobré náladě. Navíc Martin dával ochutnávat své teplé jídlo (měl horolezecké samoohřívací balíčky).

Od té doby jsme spolu komunikovali jen příležitostně a skoro výhradně elektronicky. Upozornil mne například na akci, která vyústila v realizaci autobusové zastávky v Brně-Lesné s podobou blobu arch. Kaplického. Jak se ukázalo, byl to jeho nápad a měl jistě i nemalý podíl na převedení myšlenky do reality.

Není toho moc, co o Martinu Felgrovi vím. Nebyli jsme si příliš blízcí, na to jsme toho prožili málo společného. Ale e-mail nebo SMS k Vánocům a Novému roku jsme si vždy vyměnili a nebyla to formální korespondence, naopak – byla vždy originální a nutila k zamyšlení, k dialogu. Martin mi o vážnosti svého zdravotního stavu něco naznačil už při prvním setkání, ale já se dál nevyptával a s postupem času ta informace v paměti slábla. To poslední přání jsem dostal 24. 12. 2014 a trochu mě z něj zamrazilo. Přesto mne nenapadlo, jak to vlastně myslel, a rozhodně jsem to nebral jako rozloučení.

Nakonec bych chtěl vyslovit jedno přání. Martin sbíral kuchařské recepty a především AA baterie (tzv. tužkové), respektive jejich pláště (kvůli úspoře místa je vyrovnal do plochého obdélníku). Třídil je podle značek a variant a také vytvořil databázi s jejich fotografiemi – viz odkaz dole. Měl jich přes 400, sám jsem mu přispěl několika kousky, a tak vím, jak je obtížné tak velkou sbírku ještě rozšířit. Mám ještě jednu baterii schovanou z loňska – myslím, že ji ještě neměl. Už mu ji nepošlu… Ale přál bych si, aby ta jeho sbírka zůstala zachována nebo aby ji dokonce někdo dál vedl, na jeho památku. Třeba se někdo najde.

http://www.novinky.cz/domaci/245180-brno-ma-v-lesne-kaplickeho-chobotnici-z-letne.html
http://www.martinfelgr.wz.cz/coleccion/coleccion.htm