Baťův Zlín byl jedním z prvních pokusů ve střední Evropě promyslet fungování města jako uzavřeného autonomního celku – od revolučního urbanismu přes pokrokové praktické vzdělávání až po organizaci práce a každodenního života. V mnohém Baťa předběhl svou dobu, v jiném může dnešnímu člověku připadat až překvapivě přísný, svými zásahy do osobního života zaměstnanců až invazivní. O to zajímavější je ale klást si otázku, jak jej vlastně čteme dnes.

Myšlenkový experiment by zde mohl spočívat v tom si představit, že Baťa není jen historická postava. Baťa může být zrcadlem nás samotných. To, zda v něm vidíme vizionáře, technokrata, sociálního inženýra nebo inspirativního filozofa, souvisí s tím, jak sami přemýšlíme o společnosti, práci a individualismu.

Snad k tomu budeme mít brzy příležitost – podívat se na Baťův odkaz zblízka, nejen jako na kapitolu historie, ale jako na inspiraci k setkání, společnému přemýšlení a novým souvislostem, které se někdy nejlépe objevují přímo tam, kde kdysi vznikaly.

Rodina Bařinova se zase postarala o to, abychom se zajímavým způsobem a za doprovodu výborného jídla a pití dozvěděli vše o radostech a strastech vinohradníků a vinařů (pozor, to není totéž!).

Neplánovaný nedělní brunch v nádherné Café Fara v Klentnici na úpatí Pálavy byl už jen pomyslnou třešničkou na (kaštanovém) dortu velmi odpočinkového víkendu, který jsme si všichni po krajském kole Logické olympiády zasloužili. Účast byla dokonce mezinárodní – členové Mensy přijeli nejen z Ostravy, Brna, Opavy a Prahy, ale dokonce i z USA. Tak se příště přidejte taky!

Kompletní prohlídka jaderné elektrárny v Dukovanech ve VR brýlích, adrenalin podzemních chodeb Znojma, večerní posezení s cimbálem, kouzelná papírna v Želeticích a mnoho dalších aktivit byly ovšem silnou konkurencí a zážitky zase z jiného soudku. A když už jsme u soudku, tématem setkání ve Znojmě nemohlo být nic jiného než víno. O jeho pěstování i šlechtění jsme se dozvěděli spoustu podrobností. A kdo měl v týmu Einsteina a byl úspěšný nejen na druhém stanovišti bojovky, ale i v téměř nevyčerpatelné paletě dalších týmových soutěží, mohl nakonec společné týmové úsilí oslavit – ochutnat víno, podle něhož se tým jmenoval.

Díkes moc brněnské bandě za špásama okořeněné sraz. V Brně je prý poledne v 11 hodin. V Mense je zase celostátní setkání jednou za půl roku, tedy aktuálně za sedm měsíců. Sejdeme se v jiném státě, s novými zážitky a tentokrát jarní půdou pod nohama.

Vláček funěl a svištěl rychlostí… no, nesvištěl. Třicítkou. Maximálně. Stejný úsek – z Třemešné do Osoblahy – zvládne místní MHD rychleji. Jenže tady o rychlost nešlo. Tahle cesta nebyla o dopravě. Byla o pohybu v čase. O klikaté stezce mezi lány obilí, lesními zákoutími, stříbřitými tůňkami a makovými poli, která jsou dnes vzácnější než divoké včely.

Na každé ze zastávek jsme se mohli krátce pokochat opravenými nádražními budovami a nechat se obejmout atmosférou minulého století. Někde čekalo nádražní muzeum, jinde jsme vypustili dron – protože co by to bylo za mensovní výlet bez techniky, která létá, pípá a fotí z výšky?

Cílová stanice: Osoblaha. Výběžek, co se jako zoubek zakusuje do polského území. Místo, kde je víc historie než restaurací. Ale my byli připravení. Tříhodinovou pauzu jsme proměnili v piknik u zurčící řeky Osoblahy, pod stromy, které dávaly stín a klid.

Ti stateční z nás se vydali dál – až na židovský hřbitov. Krásně udržovaný, s atmosférou, která se nehledá, ale najde vás sama. Stačí se zadívat na písmo starých náhrobků. A pokud jim nerozumíte, umělá inteligence vám je přeloží. A příběhy ožijí. Někdy až překvapivě osobně.

Je už pozdní odpoledne a vlak se vrací. Pomalu, jako by se mu taky nechtělo zpátky. Jsme prosyceni – nejen sazemi a mourem, které nám zůstaly na tvářích jako razítka výletu, ale i železniční nostalgií, která se usadila někde hluboko pod kůží. Návrat do běžného toku času působí skoro jako kulturní šok.

Ale nezoufáme. Koleje tu budou dál. A Osoblaha taky. Tak zase někdy – na jiném peróně, ve stejném čase mimo čas.