Jana: Jo, taky jsem si všimla. A přitom to byla taková prima akce plná zážitků, viď? Třeba jak jsme hned při první zastávce v Bratislavě vyvedli z míry obsluhu veřejných toalet, když nás asi dvacet podlézalo špatně fungující turnikety.

M: Noční procházka Budapeští by taky byla příjemnější, kdybychom ji prakticky celou netrávili usilovným hledáním WC. Na vlastní měchýř jsme se tak přesvědčili, že na radách letitých účastníků mensovních zájezdů „Vyčůrejte se do zásoby“, opravdu něco je.  

J: A pamatuješ na nápovědy, které nám Tomáš dával cestou do dalšího města? To bylo samé: „Je to hlavní město svrchovaného státu, leží na Dunaji a začíná od písmena B.“ Když to řekl potřetí za sebou, trochu ve mně zatrnulo. V roce 2012 jsem se účastnila svého prvního mensovního zahraničního zájezdu a ten také začínal trojicí Bratislava-Budapešť-Bělehrad. Naštěstí tentokrát jsme se v Bělehradě příliš nezdrželi a pokračovali jsme do hlavního města svrchovaného státu, který už neležel na Dunaji, ale na řece Vardar.

M: No jo, Skopje, první větší zastávka. Účastníci zájezdu se rozeběhli jako švábi po městě. Já byla uchvácena pohledem na staré byzantské město s moderním víceúčelovým sportovním stadionem a návštěvou památného domu Matky Terezy.  Všude na mě dýchala ta VELIKOST soch a historie. Dali jsme si stylovou kávu a jeli zas o kus dál do neznáma.

J: Někteří spolucestující i pak ještě spekulovali, že bychom mohli jet do Řecka, ale já spíš sázela na Albánii. Jenže město č. 5 nebylo hlavním městem svrchovaného státu, ačkoli začínalo písmenem B. Přijeli jsme do severomakedonského města Bitola, kde jsme po menším souboji navigací Mapy.cz vs. Google maps (mimochodem Google maps vyhrály) našli náš první hotel.

M: Den ale ještě nekončil, čekala nás návštěva archeologických pozůstatků antického města, kde průvodce velmi brzy vycítil prvotní zvídavost a zájem naší skupiny a rozhovořil se do takových podrobností, že ke konci vyprávění mu zůstal naslouchat už jen Tomáš (protože překládal). Tolik zajímavostí o různě vyskládaných barevných kamínkách s křesťanskou tématikou a pohanskými motivy by vydržel málokdo.

J: Příjemnější byla ranní procházka městem Ohrid. Tedy bylo to trochu do kopce, ale zase s krásnými výhledy na Ochridské jezero a s návštěvou romantických kostelíků.

M: A s ochutnávkou fíků utržených ze stromu… a krásou místních barevných keřů… a ranní kávou s čerstvými medovými plackami k tomu… Jen ty unikátní místní perly jsme si, Jani, nekoupily, co?

J: Nevadí, stejně tam bylo příjemně. To na další zastávce v Tiraně bylo ukrutné vedro. Ještě že jsme šli do podzemí.

M: No jo, to bylo to muzeum albánských dějin BUNK´ART, viď? V tak rozsáhlém protijaderném bunkru jsem ještě nebyla. Tam spíš běhal mráz po zádech z těch výslechových místností a cel. Padala tam na mě úzkost z tak malého prostoru plného lidí a těžkých témat celkem nedávné doby, ufff. Ráda jsem zas vyšla na povrch zemský.

J: Když jsme jeli autobusem přes Tiranu, na každém rohu jsem viděla uměleckou instalaci, výtvarné dílo nebo zajímavou a odvážnou architekturu. To mě příjemně překvapilo. Škoda, že jsme tam nestrávili víc času…

M: Jenže nás čekala celkem dlouhá a dobrodružná cesta na další nocoviště. Tahle jízda po strmých albánských svazích po silničce, kam se autobus sotva vešel, byla nezapomenutelná.

J: Ale brali jsme to s humorem, ne? Obzvlášť veselo bylo, když Tomáš dával bezpečnostní školení na téma „Co dělat v případě, že se autobus skutálí ze svahu a skončí ve vodě.“

M: Dobře to dopadlo. A to, že jsme nabrali zpoždění, vlastně taky mělo svoje kouzlo. Když jsme z autobusu přesedli do lodiček na řece Drin, byla už pořádná tma a nebe plné hvězd.

J: Informace „Vezměte si jenom to nejnutnější, co unesete. Až vystoupíme, budeme muset tmou dojít pěšky neznámým terénem až k ubytování,“ v leckom vyvolala prazvláštní představy. Užitečnější by bylo říct „Pojedeme přes hodinu po vodě, bude chladno a bude foukat.“. Litovala jsem ty v kraťasech a sandálech, zahřívala je jen záchranná vesta.

M: To my se zahřívali smíchem… Naše bárka – alá albánský Titanic – se kymácela ze strany na stranu, neboť jsme se slzami smíchu v očích obdivovali herecký výkon Petry a Lucky alias Jacka a Rose na její přídi.

J: Resort Blini park nás ale přivítal vlídně. Večeře se podávala na osvětlené terase a všechno kolem působilo tak nějak romanticky. V celém areálu byla jen naše výprava.

M: Ještě že tak. Jinak bychom tou diskotékou, která se tam tak rozjela, budili úplně všechny. Jak ses vlastně dostala k tomu, že jsi tam dělala DJ´ku?

J: Po večeři se šli někteří odvážlivci koupat, ale já raději zvolila průzkum okolí. Přilákal mě oheň a vedle stojící chatrč s barem. Už tam byla Lucka, která se chtěla slitovat nad barmanem a aspoň si u něj něco koupit. Jenže on nás zatáhl za bar, Lucce řekl, že odteď je barmanka, začal ji učit míchat místní drinky a mě postavil k notebooku, ať pustím nějakou naši hudbu. Mají tam tuhle strategii asi dobře zmáknutou. Když lidi na terase a v pokojích slyšeli Helenku Vondráčkovou a jiné české hity, nedalo jim to a přišli se podívat, co se děje. No a byl z toho vážně super mejdan, ne?

M: No, upřímně jsem netušila, že mensani jsou takoví pařmeni… Jani, ale na ten budíček ráno úplně ráda nevzpomínám. Byla jsem ještě společensky a cestovně unavená a…

J: No jo, promiň, jsem vás asi vyděsila, viď? Když já se vzbudila už kolem šesté, tak jsem si řekla, že místo převalování se se půjdu projít a kouknu na východ slunce. Ale ta smečka pěti zdivočelých psů, co se za mnou se štěkotem odkudsi rozběhla, mi to jaksi překazila. Běžela jsem jako ještě nikdy v životě a oni za mnou až ke dveřím pokoje.

M: Když jsi rozrazila dveře a vlítla na postel s tlukotem srdce až v krku a očima navrch hlavy, krve by se ve mně nedořezal, co že se stalo.

J: Den mi začal sice adrenalinově, ale pak následovalo nejhezčí dopoledne z celého výletu. Pohodová snídaně, vysoké skály a čistá voda (a v ní žáby i hadi). A taky chvilka na relaxaci a povídání si. Někteří si stihli i půjčit kajak a projet se, než jsme museli tohle kouzelné místo zase opustit.

M: Cesta zpět k autobusu po jezeře Komani byla úchvatná. Zatímco předchozí noc jsme si vychutnávali temnou oblohu s milióny hvězd, nyní na stejné trase jsme se kochali nádhernou přírodou.

J: Na to budu ještě dlouho vzpomínat. Oproti tomuhle ráji uprostřed přírody mi pak černohorská Budva, kam jsme dorazili odpoledne, přišla přeplněná turisty.

M: Souhlasím. Malebnost Starého Gradu mě okouzlila, ale byla to jen taková ochutnávka večerního programu v chorvatském Dubrovníku. Vychutnali jsme si plnými doušky teplo zářijového večera a krásu malebných uliček, kavárniček a zaslouženou poslední večeři v nóbl restauraci.

J: A pak už zbývalo jen trefit do hotelového pokoje.

M: Nezažila jsem doposud ve svém cestovatelském životě většího hotelového labyrintu než právě v Dubrovníku. Trasa přes několik pater, zamčené dveře, okliky a přechody přes parkoviště do jiných budov nám naštěstí nemohla zabránit v řádném spánku před posledním úsekem cesty.

J: Jo, jo, rychle to uteklo. Poslední den jsme si ale taky užili, co myslíš? Jasně, i v Národním parku Krka bylo turistů až moc, ale ty vodopády stály za to. A taky tam měli nejlepší štrúdl, co jsem kdy v životě jedla.

M: Za mě bylo všechno super…Jsem moc vděčná, že jsem se na poslední chvíli přihlásila a jela s Mensou do neznáma. Mám ráda výzvy a moc mile mě celá akce překvapila.

J: A víš, za co jsem vděčná já? Že když jsme v Brně nastupovali do autobusu, bylo místo zrovna vedle Tebe. Byla to prostě jízda a o to lepší, že jsme se my dvě seznámily a padly si do noty. Díky, Menso!

V pátek 13. října se uskutečnila akce s názvem „Zkroťte 13 budějovických lvů!“, kde si místní děti vyzkoušely propojit zdánlivě jim známá místa s trochou historie a jihočeského slangu. Po úvodní pověsti o statečné jeptišce Aloisii jsme vyrazili do města s mapou v ruce a hledali zajímavá místa, která měla společný prvek – lva. Našli jsme lva u Samsona, lva na vlajce, lva na radnici ČB apod. Slangově zaměřené otázky děti obohatily a u některých jsme se opravdu zasmáli… Víte třeba vy, co je a k čemu se používá hapina, pikador, klubalka nebo třeba šorna?

Některé věci dopředu naplánovat jako organizátor můžete… Třeba pátek 13., 13 hledaných objektů… Ale to, že se vám sejde i 13 dětí, už je hodně velká „náhoda“. K tomu nás ještě velmi mile překvapil pan vrátný českobudějovické radnice, který si všiml zvídavé skupinky na radničním nádvoří a pozval nás v pátečních pozdně odpoledních hodinách do vnitřních prostor radnice k prohlídce originálních soch, jejichž kopie jsme obdivovali na střeše pár minut předtím.

Děti mapa zaslouženě navedla k českobudějovické černé Madoně, kde objevily poklad – tím byl, kromě drobností pro statečné poutníky, i milý vzkaz od jeptišky, že je v životě důležité umět pozvednout hlavu vzhůru, poznat krásu okolí a obohatit tak (nejen) svá srdce…