Po příjezdu na místo nás přivítali němečtí studenti a společně s jejich rodiči jsme se každý vydali po vlastní ose. Rodiče si pro každého hosta z naší školy připravili vlastní program – v Johy případě to byl nádherný výlet turistickou lodí po jezeře, Áďa strávila své odpoledne seznamováním se s rodinou u kávy a tak podobně.

Následující dva dny jsme měli možnost pozorovat běžný školní den v Německu, a panečku, tolik nového tam bylo! Škola začínala vždy v osm a končila už v jednu. Škola byla součástí kláštera, takže tamější žáci měli pro nás nevídané předměty jako hodiny náboženství či latiny. Na začátku každého dne pronesli modlitbu a recitovali úryvek z Bible, měli velmi krátké přestávky, školní zvonění a spoustu dalších zajímavostí. Zpočátku to bylo nové a trochu matoucí, ale po chvíli jsme se zorientovali – možná i díky tomu, že jsme se „nadýchali německého kyslíku“.

Ve středu jsme jeli do Augsburgu, kde jsme po skupinkách hráli hru po městě, která byla celá v němčině. Trávit čas s Němci, které jsme doposud neměli šanci poznat, nás moc bavilo – povídali jsme si, chodili po obchodech a společně se smáli.

Poté jsme zamířili na další stanoviště – minigolf. Učitelé nás vzali do vnitřního minigolfu, který ve tmě zářil neonovými barvami. Vytvářelo to hravou a kouzelnou atmosféru, která doslova svítila v našich očích. Po této skvělé aktivitě jsme bohužel propásli vlak, takže se naše cesta domů prodloužila o další tři hodiny. Na nádraží si nás poté vyzvedli rodiče našich německých kamarádů.

Nastal čtvrtek, my jsme v zimě stáli na nádraží s fialovými rty a rudými prsty a pozorovali zvětšující se zpoždění vlaku do Mnichova. Čekali jsme jak na vlak, tak i na opozdilce, kteří zaspali. Společně jsme se poté vydali bez Němců na tři různá místa. Nejprve jsme navštívili muzeum BMW, které bylo neuvěřitelně krásné a obrovské. Poté jsme se podívali do olympijského parku, kde se konaly letní olympijské hry, a nakonec jsme dorazili do města, kde měl každý volný čas na vlastní program. Strávili jsme tam asi čtyři hodiny, ale čas utekl jako voda a než jsme se nadáli, byl konec.

Večer se konala společná večeře, přezdívaná „Poslední večeře“. Každý měl již předem objednané jídlo, které si vybral, a všem moc chutnalo. Celý večer jsme si povídali a vtipkovali. Nakonec jsme se naposledy všichni dohromady rozloučili a začali balit na cestu domů.

Další den jsme brzy ráno odjížděli a do Prahy jsme dorazili kolem druhé hodiny odpoledne. A přestože se nám akce moc líbila, jak se říká – všude dobře, doma nejlíp.