Letos jsme měli štěstí na dva průvodce ve slovenštině. Navštívili jsme Datové centrum a experiment ATLAS. Digitální projekce a zápal našich průvodců mě nikdy nepřestanou bavit. Nové návštěvnické centrum se stále proměňuje a ani doposud jsem ho nedokázal celé prostudovat.

Také návštěva OSN a Mezinárodního muzea Červeného kříže ve mně zanechala hluboké stopy. To jsou témata, nad kterými není jednoduché přemýšlet – a je ještě těžší je cítit. Navštívili jsme také svět Charlieho Chaplina, který v roce 1954 převzal ocenění od Světové rady míru a vše podtrhl slovy „We think too much and feel too little.“

V průběhu let se z „obyčejné“ prohlídky s odborným výkladem stala tradice plná zážitků. Nejprve jsme přidali komentovanou prohlídku v Paláci OSN a letos se nad rámec toho podařilo domluvit výhodné společné ubytování. Právě to pro mě bylo největším přínosem letošního ročníku. Po nabitém pátečním, sobotním i nedělním programu jsme se všichni večer vraceli na hotel, kde měl každý možnost seznamovat se s novými tvářemi nebo si užít setkání se starými známými. I když jsou účastníci pokaždé jiní, celý koncept už máme dobře vychytaný – jsme propojeni ve skupině, posíláme si tipy, sdílíme fotky v plné kvalitě a každý si k hlavnímu programu přidává vlastní. Díky tomu bylo letos tolik zážitků, že jsme si je nestihli povědět ani za tři večery.

S velkou radostí už začínám připravovat další ročník a těším se, co přinese nového. Za pět let ještě nikdo nejel dvakrát – takže jsme dohromady dali už zhruba 240 jedinečných účastníků! Zúčastnilo se také několik členů, pro něž to byla první mensovní akce. Byli nadšení a plánují se přidat i na menší události ve svém okolí, případně na celostátní setkání. A to potěší dvojnásob!

Sledujte proto svůj mensovní e-mail a pozvánku na srpen 2026. Budu se těšit… Jo, a nezapomeňte si plavky!

Mojí první návštěvou CERN byla malá exkurze do 12 osob, kterou CERN zcela zdarma nabízí každému, kdo přijede a hodinu předem se zaregistruje. CERN tuto novou metodu vysvětluje obrovskými logistickými problémy, které rezervace menších prohlídek dopředu dříve způsobovala. Lidé čekali na otevření nového termínu u počítačů, někteří s těmito místy obchodovali, byl to šílený nápor a stres na všechny účastníky, a nakonec stejně někteří nepřijeli… Tudíž celý systém byl dost problematický, nákladný a neefektivní.

Tyto velmi populární malé prohlídky, které jsou neméně poutavé jako ty velké, ale časově kratší a dostupné pro jednotlivce, tedy můžete využít kdykoliv od pondělí do soboty – stačí si do fronty před recepcí stoupnout včas. Na informační televizi svítí počet účastníků, kteří za hodinu půjdou dovnitř, a hned víte, jestli se vejdete, nebo máte zkusit štěstí znovu za hodinu. Skromně laicky tipuji, že to je dobře promyšlený systém, protože za těch pár dní v CERN jsem si všiml optimálního vytížení těchto exkurzí, které nebývají prázdné, ale ani se na ně netvoří velké fronty.

CERN je mezistátní organizace, která veškeré vědění distribuuje bez autorského práva a výsledky bádání jsou otevřeny celému světu – v tom se protínají základní hodnoty Mensa a CERN. A to nejlepší: exkurze jako taková je zdarma, průvodce dělají většinou dobrovolníci z řad zaměstnanců CERN a podávají velmi angažované vyprávění a prohlídky jsou dechberoucí. Na celou prohlídku jsme dokonce dostali od CERN autobus i s řidičem, a to naprosto zdarma!

Po úvodním videu v posluchárně jsme byli rozděleni na dvě skupiny a věnovali se nám celkem tři průvodci. Většina audiovizuálních zážitků byla s titulky, nebo dokonce v češtině. Průvodce se nám omluvil, protože jsme měli slíbený výklad v češtině a oni se ho opravdu snažili zajistit, ale bylo to velmi obtížné a českého průvodce se nepodařilo z řad zaměstnanců CERN sehnat. Pokud by třeba někdo čtoucí nyní tyto řádky věděl, za jakou nitku u budoucích exkurzí zatahat, a poprosil některého ze zaměstnanců CERN, bude mu to pánem bohem oplaceno. S výkladem v angličtině jsme nicméně nakonec neměli problém, protože se v našich řadách našli dva velmi zdatní překladatelé – tímto chci oběma poděkovat.

Dvě další mensovní exkurze do CERN plánuji v listopadu 2023 a v dubnu 2024 – původně se mi jedna zdála akorát, jenže zájem mensanů mě zaskočil. Aniž bych věděl, co mě čeká, vypsal jsem akci do kalendáře, zkonzultoval text se supervisory Ivou a Janou, nastavil počet účastníků na 48 osob a rozeslal celé Mense e-mail – a čekal, zda se alespoň někdo přihlásí. Za pár hodin jsem si všiml, že je přihlášených už 67 lidí. Někteří z nich, už „pod čarou“, se mě ptali, zda si už mohou rezervovat ubytování a letenky – ale já měl objednanou exkurzi pouze pro 48 osob. Polil mne studený pot a vše jsem okamžitě stopnul.

Na exkurzi se přihlásili i lidé, kteří často nejezdí a nevšimli si, že jsou pod čarou, já to také v textu vůbec nezmínil… Takhle to zadat nebylo dost intuitivní a jednoduché. Ve stresu, s představou, jak vracím téměř dvaceti lidem cenu letenek a ubytování a současně nesplním očekávání a mé ego vyhlásí fiasko, jsem přemýšlel, co s tím. Po chvíli mě nenapadlo nic jiného, než začít hledat druhý termín a výpravy rozdělit. Nakonec se během týdne ukázalo, že se uvolnilo v CERN další místo 11. listopadu, a já jsem neodolal splnit sen sobě a všem, co se tak těšili a nemohli by jet. Vše se vysvětlilo, účastníci dostali emailovou smršť a po pár telefonátech se organicky polovina přesunula na nový termín. Nemusel jsem vracet desetitisíce za rezervované letenky a ubytování. Sice jsem asi týden nespal moc dobře, ale stálo to za to.

Když jsem se pak dozvěděl, že CERN staví nové auditorium, a ti co se na exkurzi již nedostali mi psali, že bych mohl za účast vybírat i vstupné, rozhodl jsem se „když už mi to tak jde“ naplánovat exkurzi i třetí na duben. Proto se s exkurzemi do CERN poslední dobou v Mense „roztrhl pytel“…

Rozhodnout se exkurzi organizovat a exkurzi organizovat je rozdíl, to jsem zjistil během posledních pár týdnů a dnes to již vím.
Proto mi nyní 3 návštěvy CERN stačí, ale rád bych výhledově naplánoval jednou ročně větší letní exkurzi o prázdninách, která bude vhodná pro rodiče s dětmi. V okolí jsou možnosti velmi zajímavých výletů a exkurzí, sama se nabízí velká organizovaná komentovaná prohlídka do sídla a paláce Spojených Národů (UN) v centru Ženevy, přes ulici je naprosto fascinující Muzeum Červeného kříže i nepřeberné množství center světových institucí, jako jsou zmíněné Spojené národy (UN), Červený kříž, Mezinárodní meteorologická organizace, Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UHNCR) a další. Muzea jsou většinou se vstupem zdarma, systém veřejné dopravy je zdarma pro každého hosta k hotelovému ubytování. Možnost využití lístku na veřejnou dopravu lodičkami po Ženevském jezeře, kterých jezdí několik a fungují jako autobusy na vodě je skvělá hlavně v létě. S pomocí lodiček lze užít odpoledne na několika místech kolem jezera a plavit se do polosyta. Pro milovníky přírody nabízí okolí Ženevy a přilehlý národní park řadu zajímavých nápadů na výlet a výšlap do Alp… Jakmile bude cokoliv bližšího známo, dozvíte se více. Předběžnou registraci zájmu o menzovní exkurzi do CERN provedete na webu nevzdavej.cz/cern a další včasné zpravodajství formou e-mailu vás už nemine.

Tímto také nabízím veškeré své know-how a podporu každému, kdo bych chtěl tuto akci konat častěji a chopit se role průvodce, zájem je veliký a současně byly navýšeny kapacity CERN pro přijímání návštěv a jejich organizaci.

Když to shrnu, bez touhy po lítosti říkám, bylo to těžké dětství. Těžký rozvod rodičů a osamělost dopadla na vývoj osobnosti svou měrou. Nevím přesně, asi ve 14 letech jsem dostal první počítač. To mne ovlivnilo na celý život, ale byl na něm také nainstalovaný IQ test. Byl jsem zvědavé dítě a hned ho proklikal. Tehdy mi vyšlo nadprůměrné IQ. Bral jsem to ale jako něco nepodstatného a informace zapadla. Následovalo těžké období samoty, absence dozoru, výchovy i citu, úpadek ve studiu, alkohol, zahálka, a nakonec přes drogy taneční i pokusy s těmi nejtvrdšími. Deprese střídající mánie a jak jsem říkal, bouřlivé dětství. Tento neharmonický vývoj osobnosti dopadl na příštích 15 let mého života a vybral si svou daň.

Vystřídal jsem mnoho druhů zaměstnání, bydlišť a míst, zažil mnoho psychotických stavů a závislostí. Kolem třicítky si teprve vše začínalo sedat. Než mi bylo 30, stalo se pár zázraků a díky štěstí osudu jsem krátce po 30. narozeninách zavadil o místní organizaci Mensy. Nedalo mi to, přemluvil jsem svou tehdejší přítelkyni a šli jsme na testy. Vzpomínka na tehdejší dětský test tam stále byla, ale nepřikládal jsem jí důležitost. Zkusili jsme to a výsledky nám byly po chvilce řečeny. Oba jsme měli IQ nadprůměrné a s přítelkyní dokonce s rozdílem jednoho bodu. Což se v budoucích letech stalo terčem mnoha vtípků. To, co v následujících osmi letech přišlo, bych čekal tak maximálně v americkém filmu s happy endem.

V první chvíli si to člověk neuvědomí, ale jaký dopad měl výsledek testu na mé sebevědomí a následně jaký dopad mělo mé sebevědomí na osobní i profesní život, to bych nečekal. O tom jsem Vám chtěl právě říci. V následujících letech jsem byl na psychiatrii diagnostikován přibližně poruchou někde ve spektru mezi známou maniodepresí a neméně známou schizofrenií. Nejen díky získanému sebevědomí byla pro mne diagnóza velkou úlevou. Pustil jsem se do léčení. A úspěšná cesta léčby byla velkým darem. Od té doby jsem se nedotkl kapky alkoholu. Po několika letech stabilizace jsem začal docházet na psychoterapii, kde jsme postupně otvírali skříňky mého nevědomí a pracovali s různými vnitřními démony.

Pocit jistoty, stability a spokojenosti rostl. Nastoupil jsem na vysokou školu a splnil si dětský sen, ve svých 37 letech jsem ke svému úžasu dokončil bakalářské studium a těším se na pokračování. Další dveře snu se nečekaně začaly otevírat ihned poté. Absolvoval jsem seznámení s psychoterapeutickým výcvikem a vydávám se cestu budoucího terapeuta. Chci pomáhat lidem překonávat mimo jiné i podobnosti, které potkaly mne a které jsem i já s pomocí ostatních překonal.

Tak jsem Vás chtěl pozdravit a snad potěšit jedním příběhem s dobrým koncem.

Přeji jen to nejlepší do nového roku 2021.