Krajina tentokrát neubíhala za okny vlaku. Byla všude. Před našimi tvářemi – mourem notně ozdobenými. Pod našima rukama – když děti z otevřeného vagónu určeného výhradně pro mensovní výpravu trhaly listy ze stromů rostoucích těsně u kolejí. Vláček funěl a svištěl rychlostí… no, nesvištěl. Třicítkou. Maximálně. Stejný úsek – z Třemešné do Osoblahy …