252O tom, jak lidé umírají, jsem se přesvědčil málokrát. Poprvé to bylo, když jsem jako asistent hlavního stavbyvedoucího pomáhal stavět první hospic na Moravě. Jmenoval se Hospic sv. Lukáše. Měl jsem to štěstí, že jsem se na stavbě podílel od úplného začátku, od prvních výkopů přes průběžné a dokončovací práce až po asistenci při chodu naostro, kdy už budovu řídil její investor – Charita Ostrava. Ve své pozici jsem musel znát veškeré souvislosti, nejen ty konstrukční, ale i provozní, a tedy i jak funguje celý proces od převzetí pacienta až po odjezd jeho ostatků. Abyste tomu rozuměli, hospic by měl být místem, kde člověk může v klidu, citlivě a důstojně odejít z tohoto světa. Bez rozdílu věku, vyznání nebo společenského postavení. V hospici nejde pouze o zdravotní péči, stejnou roli zde hraje i sociální a duchovní rozměr. K dispozici je zde kaple, kancelář kněze nebo místo, kde můžete sami v klidu rozjímat. Do hospice přichází nevyléčitelně a těžce nemocní lidé a péči o ně se říká paliativní. A v tomto prostředí jsem jako zástupce nadnárodního stavebního podniku po měsíc a půl pracoval, pohyboval se a sledoval dění. Můj počáteční pohled na věc se výrazně změnil. Předtím to byla jen taková estetická a funkční „továrna na smrt“, nyní to bylo daleko více místo, kde žili lidé a kde paradoxně přes své ticho život teprve nabíral nový rozměr. Ono se tu vůbec najednou všechno soustředilo na život, přesněji na jeho poslední chvíle. A smrt tu byla jako takový obcházející duch, jako takový „pešek“. Alespoň tak to na mě působilo. Co se týče složení, tak tu byly k vidění snad všechny druhy lidí, především starší, ale i mladší, chudí, bohatí, méně i více inteligentní, obklopení přáteli i osamělejší a bez morálního soudu také hodní a zlí. Z mého pohledu se zaměstnanci charity k pacientům chovali velmi citlivě, laskavě, příjemně a profesionálně a jejich práce byla posláním a možná i výsadou. Dokázali se dívat na situaci s nadhledem, a pokud to jen trochu šlo, tak se i usmívat. I když bych počet svých nahlédnutí směrem k pacientům dokázal spočítat na prstech rukou, vždy to na mě udělalo nepopsatelně silný dojem a odcházel jsem z práce s hlavou plnou emocí, vnitřních zápasů a filozofických myšlenek. Bral jsem to tehdy velmi vážně. Byla to velká zkušenost. Ale to vůbec nejzajímavější na tom všem bylo chování lidí před samotným odchodem. Předem chci upozornit, že jsem nikdy neviděl přímo poslední chvíle oněch lidí. To nebylo přípustné. Ale u těch, kteří mohli chodit, mluvit a byli při smyslech, mi přišlo, že každý bez výjimky se najednou díval do svého zrcadla, že každý se choval podle toho, jak prožil svůj život, že každému život nyní vrací to, za co ve skutečnosti bojoval a pro co opravdu žil. Z jejich chování a jejich pohledu se dalo dobře číst. Zatímco někdo v sobě choval klid, pokoru, odevzdanost, relativní spokojenost z naplněného života a smíření s tím, že některé sny zůstanou nesplněny a cíle nedosaženy, jiný choval k lidem spíše zášť, jako by chtěl ještě na poslední chvíli člověku ublížit. A někdy i ubližoval, ale o tom zde nechci psát. Zvláštní kapitolou byly návštěvy. Někoho navštívili kromě příbuzných i lidé, které možná ani nečekal, kamarád či kamarádka, soused, spolupracovník, spolužák, se kterým se dlouho neviděli, člověk, kterému dříve nějak pomohli, nebo co si pamatuji, tak i nějaký starší policista. Vypadalo to, že velká vzdálenost pro tyto návštěvníky nebyla překážkou. Za jinými zase mnoho lidí nechodilo, leckdy zůstali sami, nešťastní, nazlobení na sebe i na svět a uzavření. S nikým se nebavili, nikomu nevěřili a personál to s nimi měl o poznání těžší. Učebnicový příklad toho, že je život pestrý, a ne černobílý. Co ale nyní všechny spojovalo, bylo vnímání úplně jiného měřítka a jiného žebříčku hodnot než tam venku. Najednou se do popředí vyhoupl čas s rodinou a přáteli, láska, smysl života a vlastní sny a tužby. Nezřídka jsem zaslechl dobře míněná životní moudra ve snaze na poslední chvíli ještě pomoci nové generaci. Jedno krátké jsem si tehdy i zapsal, cituji: „Nikdy nikoho nepodceňuj.“ Řekl mi ho člověk, kterého komunisté poslali za trest do dolu, kde ho mimo jiné bili, protože chtěl být svobodný. Pokusil se utéct z tehdejšího Československa, ale na hranicích ho chytili vojáci. A víte, o čem naopak v hospici nikdo nemluvil? Co jsem ani jednou neslyšel? Zbytečné pokrytecké řeči, které každodenně vedou lidé pod silným vlivem konzumního způsobu života. Nikdy jsem nezaslechl, že by tam někdo ztrácel svůj drahocenný čas řečmi o penězích, majetku, jiném hmotném bohatství nebo o tom, jakou úžasnou kariéru udělal a jakou měl tehdy výplatu. Přesně tak, jak jsme se učili v hodinách psychologie – člověk s věkem obvykle tíhne od hmotného bohatství k tomu duševnímu.
