V jednom ze starších čísel českého vydání časopisu Scientific American, které se mi podařilo získat při návštěvě červnového Veletrhu vědy, jsem se začetla do článku s názvem Vyspi se na to! Objevila jsem v něm něco pro mne opravdu zajímavého. To, že během spánku dochází k ukládání informací, je možná již obecně poměrně známá věc. Výzkumy spánku však ukazují na to, že vědomě ukládáme informace, které považujeme důležité nikoli z hlediska minulosti, tedy třeba kvůli krásnému zážitku, ale podle užitečnosti informací pro budoucnost.
„Ale takhle přesně funguju já!“ napadlo mě okamžitě a začala jsem o tom uvažovat. Vím, že mám nadprůměrně dobrou paměť. A hodně toho využívám. Například jízdní řád našeho autobusu znám víceméně nazpaměť ze všech pěti důležitých zastávek. Proč? Ušetřím si třeba čtvrthodinové čekání v mrazu, když vím, že stačí trošku popoběhnout, aby člověk stihl nejbližší spoj. Nebo naopak nemusím spěchat s těžkým nákupem, když vím, že mohu pár minut ještě posedět v teple supermarketu. O maličko tak třeba snižuji možnost nastydnutí a oddaluji chvíli, kdy se ozvou zničená záda…
Nebo procházím pasovou kontrolou pražského letiště a dívám se na hodinky. Znovu na ně kouknu, když se dostanu ke své odletové bráně. Zjištění, že mi to trvalo 15 minut, se mi hodí třeba při odletu zahraniční návštěvy, která zapomene něco v hotelu. V takové chvíli si prostě spočítám, jestli dokážu být se zapomenutou věcí včas na letišti, neboť od času letu, který znám, je potřeba odečíst minimálně 30 minut (čas, kdy se zavírá brána před odletem), ale taky čas, než stihnete k odletové bráně dojít. Obdobně při příletu. Pokud má letadlo přistát v 6:30, proč stepovat na letišti už od šesti hodin (co kdyby přistáli dřív), když vím, že to trvá ještě tak půl hodiny, než člověk dostane bagáž, projde pasovou kontrolou a dlouhými chodbami se dostane k východovým dveřím?
Zkrátka snažím se zapamatovat si spoustu věcí z praktických důvodů, protože vím, že někdy v budoucnosti se ocitnu na stejném místě v podobné situaci. Nebo mi to možná pomůže rychleji se rozhodnout mezi dvěma podobně vypadajícími možnostmi.
Tuto paměťovou strategii lze dobře pozorovat i u našich oblíbených deskových her. Špičkoví hráči si své partie zapisují a později (nejlépe hned po zápase) se k nim vracejí. Hráči nižší úrovně kolikrát zapisují partie jen proto, že se řeklo, že je to povinné. Nikdy se k partii nevrátí, nikdy nebudou zkoumat, jestli jejich prohra o tři tahy dřív mohla být odvrácena, kdyby hráli nějak jinak. Nevidí, že by jim to mohlo být při další partii prospěšné. A tak si jejich paměť tyto pro budoucnost užitečné informace nejspíš neuloží ani ve spánku.
A jak jste na tom vy? Cítíte se být spíš sběrateli krásných zážitků, nebo je vaše paměť plná praktických informací?