mensanthropist [ men-san-thruh-pist ] noun
a person, who actively participates in fulfilling one of Mensa’s objectives by fostering and utilizing intelligence for the benefit of humanity

Unfortunately, I did not manage to personally interview the mensanthropist this article is about. He died less than a year ago. But his legacy will remain with us for a long time, and his life was such an accurate embodiment of the above definition that I simply couldn’t leave him out of my series.

Perhaps not many people outside the UK know that he was chairman of British Mensa for 17 years, specifically from 1980-1997. But you’d be hard pressed to find a man in the whole of Europe who grew up in the 1980s and doesn’t connect the name Sinclair with a small personal computer that used a cassette recorder as a recording medium and a TV set as a monitor. It was his ZX80 that made personal computers affordable to ordinary British families on average incomes in the 1980s. Its successors, the ZX81 and ZX Spectrum, then quickly spread the phenomenon not just across Europe but around the world, partially thanks to local companies starting to produce clones in large numbers, such as the Slovakian Didaktik Gama.

But the small computer was not the first of his creations to change the world. He began to have a significant impact on the lives of his and following generations of people long before that…

Passion for miniaturization

Sir Clive Sinclair was born on 30 July 1940 and a war intervened in his life virtually immediately after his birth. He and his mother escaped from it to his aunt in Devon. It turned out as lucky, because soon their home was hit by German bombing. It’s hard to find out for sure where Clive Sinclair was born. Some sources say Ealing, others Richmond. But Ealing, which is mentioned in one of the published interviews, seems more likely. Richmond is probably mentioned as the place of birth because Clive lived there after the war and went to school there, specifically Tiffin Boys‘ School.

As a twentieth-century inventor, Clive Sinclair could not have timed his arrival in the world better. His greatest passion was miniaturization. He was convinced that for technological advances to benefit the masses, they had to be small and cheap. The two inventions that helped miniaturization perhaps the most were the transistor and the integrated circuit. The first working germanium transistor was made by John Bardeen and Walter Brattain at AT&T’s Bell Laboratories in December 1947, when little Clive was seven years old. Yet just 12 years later, Sinclair published his first two books, one on transistor receivers, the other on stereo audio systems, including schematics and instructions for building the necessary electronic circuits.

At school, Clive excelled in maths, but he was not interested in sport at all and most other subjects were not fun. As a child, he much preferred to spend his free time with adults who could teach him something, rather than with his peers. He reportedly started secondary school at the age of 10, a year earlier than usual in the British education system. By the age of 12, Clive had built a single-seater submarine from a petrol tank. Due to his father’s financial difficulties, he had to change secondary school several times, so he took his general (O-level) exams at Highgate and his specialist exams in physics, mathematics and applied mathematics at St George’s College, Weybridge.

At seventeen, he decided not to continue his studies at college. He rather wanted to go into business and start implementing his ideas. However, he lacked funding, so he first joined Practical Wireless magazine as an assistant editor, where he had been contributing technical articles for some time. He also earned money by mowing grass and washing dishes in a café. A year later, Jack Kilby demonstrated the world’s first working integrated circuit…

Radios and calculators

Clive started his business in 1961 by founding Sinclair Radionics. By then, TTL integrated circuits were a reality already and subsequently dominated the electronic world in the 1970s and 1980s.

Sinclair initially sold transistor radio kits, which he made in the evenings at home and mailed to customers. The company’s first products were mainly radio receivers and hi-fi amplifiers, mostly offered in the form of self-assembly parts kits. Although Sinclair later began selling his products assembled, most were still available as kits at a lower price as well.

All of Sinclair’s products at the time had one thing in common. They were smaller and cheaper than what the competition was offering. In 1964, he launched the world’s smallest radio named Micro-6 which fit in a matchbox. With the advent of integrated circuits, its miniaturization began to gain momentum. In 1966, he created the first pocket TV. But this invention had to wait ten years for commercial production due to the high manufacturing cost. In 1972, he launched the Sinclair Executive pocket calculator, which was less than 1 cm thin while the thinnest competing product (the Japanese Busicom LE-120A „HANDY“ calculator) was more than twice (23 millimetres) as thick.

Pocket calculators were Sinclair’s main source of income in the 1970s. Yet he managed to drive the company nearly to bankruptcy in 1975 with another product, the Black Watch, a digital timepiece. This was because it was unreliable, inaccurate, had to be pressed to display the time, and lasted only ten days on the battery instead of the advertised one year. In addition, the company was not keeping up with the orders it received. Not that it didn’t remind me of my Apple Watch…

But more than its failure, the watch was interesting for the way it spoke about Clive’s priorities and approach to invention. Financial gain was clearly never his priority. His main goal was to move people into the future and he saw education as one of his main means. Although he did not seek it in the traditional school, he himself was eager for new knowledge and wanted to offer the same to others. That’s why he offered most of his products in the form of a kit, and the digital wristwatch was no exception. Its failure stemmed, among other things, from the fact that Sinclair probably did not fully address the fact that the requirements for successful assembly of such a kit were already too high.

ZX comes to the scene

The same goal motivated Sinclair to buy out and start a second company, which gradually changed its name from Ablesdeal to Westminster Mail Order, Sinclair Instrument, Science of Cambridge, Sinclair Computers (from 1979) to Sinclair Research. It was this company that came up with the Sinclair ZX80 computer (named after the year it was introduced) in 1980. In fact, a year earlier, after the launch of the £700 Commodore PET, The Financial Times had forecast that the price of similar personal computers could fall to £100 in five years, which at the time was about a fifth of the average monthly salary in Britain. Sinclar decided to accelerate development and offered its computer fully functional for £99.95 in 1980, and even £20 cheaper as a kit again.

He hoped that young people would learn to program on the computer. That’s why it also came with the BASIC programming language included. It was a bit of a disappointment to Clive that „Sinclairs“ then spread to homes all over the world mainly through games and only a fraction of users learned to program on them.

The ZX80, ZX81 and ZX Spectrum computers were Sinclair’s greatest commercial success, earning him millions of pounds, a knighthood, honorary doctorates from the University of Bath, the University of Warwick and the University of Heriot-Watt, an honorary fellowship of Imperial College and an honorary fellowship of the Manchester Institute of Science and Technology. In 1999, he also received the Computer Entrepreneur Award from the IEEE Computer Society „for his spirit of innovation and entrepreneurship, which has been a source of inspiration and guidance to the computer industry worldwide.“ Bill Gates, Paul Allen, Steve Jobs and Steve Wozniak had received the same award a year earlier, and Michael Dell a year later.

Unfortunately, as with Sinclair Radionics, the success didn’t last long. The next product was to be Sinclair QL, aimed at freelancers and small businesses. Launching on January 12, 1984, 12 days before Apple introduced the Macintosh, Sinclair hit the right timing, but didn’t manage to get the computer into a fully usable state. By the time he could fix all the flaws, it was too late to save the product. In 1985, he tried to raise money to restructure the company, but failed, and eventually sold all the rights to the computer product line to Amstrad a year later. He retained Sinclair Research for research projects and gradually downsized the company until he was left alone in 1997.

Electric cars and bikes

Another area that Clive Sinclair began to pursue alongside computers was transportation equipment. In 1983 he founded Sinclair Vehicles, which was joined as a director by Barrie Wills, formerly of the DeLorean Motor Company. Its first and only product was the Sinclair C5 single-seater electric car, launched in 1985. However, it did not get a positive response from the public and media and the company closed later that year.

But this, along with other projects in the field of transportation that later reappeared under the Sinclair Research banner, such as the A-Bike folding bicycle, the Zike lightweight electric bicycle, the ZETA universal electric bicycle drive, the ZA20 wheelchair power unit, the X-1 two-wheeled pedal electric car and the electric version of the A-Bike, subtly suggest something of what kind of inventor Clive Sinclair was. That he wasn’t so much concerned about commercial success as about the real benefit to humanity.

The A-Bike Electric project website (http://a-bike.co.uk), when it still existed, presented Sinclair’s quote: „The idea is if you had a bicycle which was seriously lighter and more compact than anything existing at the moment, it would change the way in which people saw bikes.“ His C5 e-bike may not have been a success in its day, but it may just have been ahead of its time.

Don’t give up

In an interview with Richard Sharp in February 2019, when asked what advice he would give to young people looking to enter the world of IT or start a business, he replied, „Don’t give up. Stick at it.“ In the same interview, he said: „What I’ve done well, if I may say so, is to see the future. Forty years ago I gave a talk to Joint Committee of Congress on the future. And I projected a lot of thins then which came to pass, including driverless cars. I remember saying, you enjoy driving, do it while you can because one day you won’t be allowed to.“

He often claimed that there was no point in asking people if they would want his invention because they couldn’t imagine it. When he got an idea of what he wanted certain thing to look like in the future, he didn’t let anyone talk him out of it and just went ahead and tried it, regardless of whether it took off. Sometimes he just came up with it too early. But in doing so, he had a knack for pulling even more out of the available technologies than they were built for. For example, he extended the battery life of his pocket calculator, the Executive, before LCD displays later achieved that. He simply noticed that the LEDs would stay lit for a while after the electric current stopped flowing through them – so instead of keeping the calculator’s display on all the time, he made it blink.

According to his daughter Belinda, he was a wonderful person and was interested in everything. He wanted to make things small and cheap so that people could easily access them. In 1985, in a television interview, in response to a question about an upcoming portable computer model, he said he was convinced that one day all devices would be portable.

Poker, poetry and the universe

In contrast to all this, Sinclair did not use his own inventions. Instead of a calculator, he carried a slide rule everywhere, and in all his interviews he said he didn’t use a computer or the internet. He was even worried that artificial intelligence beyond the human one would threaten our survival. According to Janet Goodenough, the Mensan I had the opportunity to talk to about Clive Sinclair, he never read or sent a single email. „It was basic old fashioned phone calls and snail mail on ordinary paper with a pen. I’ve got cards he sent. We talked a lot via phone.“

Janet met Sir Clive at a „Midsummer Madness“ party he was hosting for Mensans at his penthouse near Kings Cross, and they became close platonic friends for the rest of Clive’s life. Clive is said to have found the publicity hard to take, especially after his divorce from his first wife and the C5 electric car debacle, after which the press picked on him a lot in a negative way.

In addition to the inventions he lived for, Clive Sinclair was very fond of poetry, literature and poker. „If he had a subject he enjoyed, he researched it thoroughly. So he had a very strong grounding, comprehensively across literature. He was a polymath, but towards the scientific side more than the literary artistic side.“

„He was a really good poker player. In his latter years, he moved from Kings Cross to a place that was being renovated up into apartments, having been a big Lloyds Bank on Trafalgar Square. He bought two apartments there and had them fitted out to his requirements, one for himself, and another for his mother, who he cared for in her dying days. When her time came, it was leased by an American who also loved playing poker. He and Clive became friends and they’d just play poker together as a hobby. And that gave him pleasure in his final years. Poker, for Clive, was nothing to do with gambling. It was an intellectual pursuit, testing his brain and keeping it in mathematical trim. He could remember card packs and calculate odds with acute precision. He played internationally in Las Vegas. At a national tournament, run by Victoria Coren Mitchell in Cardiff, he won €20.000 and insisted on having it paid in cash. He took the suitcase of money back to London on the train. Typical Clive!“

But he was also interested in space research. „He really wanted us to move off the planet and have a Planet B. He was full of visions. He at one point imagined us all driving around in airborne cars to reduce traffic. He was really worried about the traffic situation, having he lived in Cambridge for a long time. Cambridge is a very ancient city, not made for cars. It grew up as a village and an academic center and was made for horses rather than anything modern and electronic. You can put the development of the Sinclair C5 down to a very practical solution to gridlock in Cambridge. If everyone was riding around in little C fives, there would be no gridlock. And then the idea of the flying car. It just made sense again. Totally practical. If only it were possible. He was just driven by a vision.“

Part of Mensa

Clive Sinclair became a member of Mensa in 1959 with an IQ of 159. Although in Mensa circles the specific measured IQ of members is not usually mentioned, and is even considered rude, this figure is mentioned by many sources, perhaps because of how nice it looks next to the year it was measured. He took the helm of British Mensa as its chairman in 1980, when it was experiencing an unprecedented rise in reputation thanks to people like Madsen Pirie, Brian J Ford, Victor Serebriakoff and David Schulman. Under Clive’s leadership, the success then continued, the membership base grew to nearly 40,000 members and the Mensa name got literally domesticated in the UK.

Even after he was knighted, Sir Clive insisted that he should still be addressed by his first name, Clive, by other members. To Czechs who, after 40 years of totalitarianism, don’t much care for titles of nobility, this may not seem that significant, but in Britain it meant that he put the Mensans on the same level as immediate family.

Brian Page, the current editor-in-chief of the British Mensa magazine, remembers Clive as very shy and quiet. „But he loved Mensa gatherings immensely and felt very much at home in Mensa company. He particularly liked the wilder/more eccentric members who he said made him laugh out loud. He would quite often be in boisterous company where much drink was taken but he rarely drank much himself. I do remember once chairing a ‚question and answer‘ session with members. Clive and I were on the stage with a bottle of whisky between us. It wasn’t touched during the meeting – but was soon polished off afterwards.
Clive had no time for the more pompous aspects of the society and very much believed it was a social club where people who didn’t always fit in felt at home. He was also famously quoted as saying that Mensa was a place where intelligent people went to get laid (have sex). He didn’t do many interviews but we did a couple together over the years and he was always hugely self-effacing and modest. My favourite answer to an interview question… I asked what he would most liked to have invented – to which he replied the ballpoint pen…“

Sylvia Herbert, a former councillor of both British Mensa and Mensa International, met Clive Sinclair at a Mensa weekend in 1994: „I hadn’t been very active until attending this weekend. I found a few members happily chatting in the reception/bar area. They made room for me and I sat down and was happily chatting to the man next to me for about half an hour before I discovered it was Sir Clive! There were only about 45 members at that weekend but it actually ‚sold‘ me on Mensa.“

A few years later, at a Mensa gathering in the seaside resort of Blackpool, she got to know another side of Clive’s personality: „He searched the room for people he knew and came over to join us. I guess my son, who works in IT, was impressed! I think it was because Sir Clive was basically a shy person and I was someone he recognised best. During the evening, the entertainment included recitations by members. After one had recited three stories at length, Sir Clive muttered ‚Not another one! When is he going to finish!!?‘ It was clearly not his favourite style of entertainment!“

But shyness has sometimes been replaced by eccentricity: „I recall two PR events with Sir Clive that are somewhat connected. A photo opportunity featuring Sir Clive was organised to take place in the London Science Museum and press releases went out to the major newspapers. On the night, we arrived at a side entrance and had to walk through the lower galleries to get to the top floor where the photo opportunity was to be held. On the way through, Sir Clive kept darting off to look in cabinets, pointing to watches, calculators and small computers exclaiming excitedly ‚That’s one of mine!‘ ‚That’s another of mine‘. The press didn’t turn out, apart from one national, so he was disappointed and decided Mensa should look less stuffy. So a trip was organised to the London club Stringfellows for dinner. After a great dinner there one of the hostesses climbed on the table and tried to get a photo of him looking up her legs. I knew those headlines wouldn’t be the best, but he actually wouldn’t have minded…“

Clive’s legacy

Sir Clive Sinclair was not only very clever but also very generous. He gave Christmas presents to all employees, regardless of their position in the company. He threw big parties. He gave the man who mowed his lawn a ZX Spectrum for his kids. He made money on some of his creations, lost money on others, but he gave us all something. Some of his inventions affect our lives to this day, other ideas were so ahead of their time that they have yet to come in some form. Pocket TVs and calculators are now part of a smart phone, digital watches are small computers, electric cars are gradually replacing petrol ones, automatic driving is already being tested in real traffic, we are trying to solve the traffic situation in cities with shared cars, bikes and scooters, children are starting to learn programming in primary schools.

Do you, like Sir Clive, have a vision of a better future? An idea that would improve things? Then stick at it. Even if you don’t get it right the first time, your efforts may pay off one day.

Mensantrop, -a m. (1. mn – ové)
člověk, který naplňuje hlavní poslání Mensy, využití inteligence ve prospěch celého lidstva, tím, že dělá něco prospěšného pro všechny, na co by člověk s nižším IQ nestačil

S mensantropem, o kterém je tento článek, jsem bohužel nestihl udělat osobní rozhovor. Zemřel totiž před necelým rokem. Jeho odkaz s námi ale zůstane dlouho a jeho život byl natolik přesným ztělesněním výše uvedené definice, že jsem ho ze svého seriálu prostě nemohl vynechat.

Možná moc lidí mimo Velkou Británii neví, že byl 17 let předsedou britské Mensy, konkrétně v letech 1980–1997. V celé Evropě byste ale asi těžko našli muže, který vyrostl v osmdesátých letech minulého století a pod jménem Sinclair se mu nevybaví malý osobní počítač s kazeťákem jako záznamovým médiem a televizorem místo monitoru. Byl to totiž jeho ZX80, který v roce 1980 učinil osobní počítače dostupnými obyčejným britským rodinám s průměrným příjmem. Jeho nástupci ZX81 a ZX Spectrum pak rychle rozšířili tento fenomén nejen po Evropě, ale do celého světa, mimo jiné i díky tomu, že místní firmy začaly ve velkém vyrábět jejich klony, jako byl například slovenský Didaktik Gama.

Malý počítač ale nebyl prvním z jeho výtvorů, který změnil svět. Životy jeho i následujích několika generací začal významně ovlivňovat už mnohem dříve…

Vášeň pro miniaturizaci

Sir Clive Sinclair se narodil 30. července 1940 a prakticky hned po narození mu do života zasáhla válka. Před tou se s matkou uchýlili k tetě v Devonu a udělali dobře, protože brzy jejich domov zasáhlo německé bombardování. Je těžké s jistotou zjisti, kde se Clive Sinclair narodil. Některé zdroje uvádějí Ealing, jiné Richmond. Ale jako pravděpodobnější se jeví Ealing, který je zmíněn i v jednom ze zveřejněných rozhovorů. Richmond je nejspíš jako místo narození zmiňován proto, že tam Clive bydlel po válce a chodil do školy, konkrétně do Tiffin Boys‘ School.

Jako vynálezce ve dvacátém století si Clive Sinclair svůj příchod na svět asi nemohl načasovat lépe. Jeho největší vášní byla miniaturizace. Byl přesvědčen, že aby technické vymoženosti přinášely užitek masám lidí, musejí být malé a levné. Dva vynálezy, které miniaturizaci pomohly asi nejvíce, byly tranzistor a integrovaný obvod. První funkční germaniový tranzistor vyrobili John Bardeen and Walter Brattain v Bellových laboratořích společnosti AT&T v prosinci roku 1947, když bylo malému Clivovi sedm let. Přesto už o 12 let později Sinclair vydal své dvě první knihy, jednu o tranzistorových přijímačích, druhou o stereo audio systémech, včetně schémat a návodů pro stavbu potřebných elektronických obvodů.

Ve škole Clive vynikal v matematice, zato ho vůbec nepřitahoval sport a většina ostatních předmětů ho nebavila. Volný čas trávil jako dítě mnohem raději ve společnosti dospělých, kteří ho mohli něco naučit, než se svými vrstevníky. Na střední školu nastoupil podle dostupných zdrojů ve svých 10 letech, což je v britském vzdělávacím systému o rok dříve, než je obvyklé, a ve svých dvanácti si sestrojil z benzínové nádrže jednomístnou ponorku. Kvůli finančním potížím svého otce musel střední školu několikrát změnit, takže obecné (O-level) závěrečné zkoušky složil na škole Highgate, specializované zkoušky z fyziky, matematiky a aplikované matematiky pak na škole St George’s College ve Weybridge.

V sedmnácti se rozhodl, že nebude pokračovat ve studiu na vysoké škole. Raději se chtěl pustit do podnikání a začít realizovat své nápady. Chyběly mu ale finance, proto nejprve nastoupil jako asistent vydavatele do časopisu Practical Wireless, kam už nějakou dobu přispíval odbornými články. Přivydělával si také sekáním trávy a mytím nádobí v kavárně. O rok později Jack Kilby předvedl světu první funkční integrovaný obvod…

Rádia a kalkulačky

S podnikáním Clive začal v roce 1961 založením firmy Sinclair Radionics. To už byly na světě integrované obvody TTL, které následně elektronickému světu dominovaly v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Sinclair zpočátku prodával stavebnice tranzistorových rádií, které vyráběl po večerech doma a posílal zákazníkům poštou. Prvními produkty firmy byly převážně rozhlasové přijímače a hi-fi zesilovače, většinou nabízené v podobě stavebnice. I když poději začal Sinclair své výrobky prodávat i sestavené, většina byla stále k dostání i jako stavebnice za nižší cenu.

Všechny Sinclairovy výrobky v té době měly jedno společné. Byly menší a levnější, než co v té době nabízela konkurence. V roce 1964 uvedl pod názvem Micro-6 nejmenší rádio na světě – vešlo se do krabičky od zápalek. S nástupem integrovaných obvodů pak začala jeho miniaturizace nabírat na obrátkách. V roce 1966 vytvořil první kapesní televizor. Tento vynález si ale kvůli vysokým výrobním nákladům musel na komerční produkci ještě deset let počkat. V roce 1972 Sinclair uvedl na trh kapesní kalkulačku Sinclair Executive tenčí než 1 cm, když nejtenčí konkurenční produkt (japonský kalkulátor Busicom LE-120A „HANDY“) byl tlustý 23 milimetrů.

Kapesní kalkulačky byly Sinclairovým hlavním zdrojem příjmů v sedmdesátých letech. Přesto dokázal firmu v roce 1975 přivést téměř ke krachu dalším produktem, kterým byly digitální hodinky Black Watch. Byly totiž nespolehlivé, nepřesné, pro zobrazení času je bylo potřeba stisknout a na baterii vydržely pouhých deset dní místo inzerovaného roku. Firma navíc nestíhala plnit přijaté objednávky. Ne, že by mi to nepřipomínalo mé Apple Watch…

Hodinky byly ale víc než svým neúspěchem zajímavé tím, jak vypovídaly o Clivových prioritách i přístupu k vynálezům. Je zřejmě, že jeho prioritou nikdy nebyl finanční zisk. Jeho hlavním cílem bylo lidi posouvat do budoucnosti a jako jeden z hlavních prostředků viděl vzdělávání. Přestože ho nehledal v tradiční škole, sám byl dychtivý po nových poznatcích a to samé chtěl nabízet druhým. Proto většinu produktů nabízel v podobě stavebnice a výjimkou nebyly právě ani náramkové digitální hodinky. Jejich neúspěch mimo jiné pramenil z toho, že Sinclair asi úplně neřešil to, že nároky na úspěšné sestavení takové stavebnice už byly příliš vysoké.

ZX přichází na scénu

Stejný cíl Sinclaira motivoval k odkoupení a rozjetí druhé firmy, která postupně měnila název z Ablesdeal přes Westminster Mail Order, Sinclair Instrument, Science of Cambridge, Sinclair Computers (od roku 1979) až na Sinclair Research. Právě tato firma v roce 1980 přišla s počítačem Sinclair ZX80 (pojmenovaným podle roku uvedení). O rok dříve, po uvedení počítače Commodore PET za zmíněných 700 liber, uvedly noviny The Financial Times prognózu, že cena podobných osobních počítačů by mohla za 5 let klesnout na 100 liber, což v té době byla v Británii přibližně pětina průměrného měsíčního platu. Sinclar se rozhodl vývoj urychlit a svůj počítač v roce 1980 nabídl za 99,95 liber plně funkční – a ještě o 20 liber levněji opět jako stavebnici.

Od počítače si sliboval, že se na něm mladí lidé budou učit programovat. Proto s ním také v základní výbavě dodával programovací jazyk BASIC. To, že se pak „Sinclairy“ rozšířily do domácností celého světa hlavně díky hrám a programovat se na nich učil jen zlomek uživatelů, bylo pro Cliva trochu zklamáním.

Počítače ZX80, ZX81 a ZX Spectrum byly Sinclairovým největším komerčním úspěchem, který mu přinesl miliony liber, rytířský titul, čestné doktoráty University of Bath, University od Warwick a University of Heriot-Watt, čestné členství na Imperial College a čestné členství v Manchester Institute of Science and Technology. V roce 1999 také získal ocenění Computer Entrepreneur Award od IEEE Computer Society „za jeho inovačního a podnikatelského ducha, který byl zdrojem inspirace a návodem pro počítačový průmysl po celém světě.“ Stejné ocenění obdrželi o rok dříve Bill Gates, Paul Allen, Steve Jobs a Steve Wozniak a o rok později Michael Dell.

Stejně jako dříve v Sinclair Radionics bohužel ani nyní úspěch dlouho nevydržel. Dalším produktem měl být Sinclair QL cílený na živnostníky a malé firmy – uvedený 12. ledna 1984 (tedy 12 dní před tím, než Apple uvedl Macintosh). Sinclair sice trefil správné načasování, ale nestihl počítač dostat do zcela použitelného stavu צ a než stihl všechny nedostatky odstranit, už bylo na záchranu produktu pozdě. V roce 1985 se pokusil získat peníze na restrukturalizaci firmy, ale to se nepovedlo, až nakonec o rok později prodal všechna práva na počítačovou řadu produktů firmě Amstrad. Firmu Sinclair Research si ponechal pro výzkumné projekty a postupně ji redukoval, až v ní od roku 1997 zůstal sám.

Elektromobily a kola

Další oblastí, které se Clive Sinclair začal věnovat současně s počítači, byly dopravní prostředky. V roce 1983 založil firmu Sinclair Vehicles, do které jako ředitel nastoupil Barrie Wills, původně z DeLorean Motor Company. Jejím prvním a jediným produktem byl jednomístný elektromobil Sinclair C5, uvedený v roce 1985. Ten se však nesetkal s pozitivním ohlasem veřejnosti a médií a firma ještě téhož roku skončila.

Spolu s dalšími projekty na poli dopravních prostředků, které se později objevily opět pod hlavičkou Sinclair Research (jako skládací kolo A-Bike, lehké elektrokolo Zike, univerzální elektropohon pro jízdní kola ZETA, pohonná jednotka pro invalidní vozíky ZA20, dvoukolový pedálový elektromobil X-1 nebo elektrická verze kola A-Bike), ale i tento počin nenápadně napovídá něco o tom, jaký Clive Sinclair jako vynálezce byl. Že mu nešlo ani tolik o komerční úspěch jako o skutečný prospěch lidstva.

Na webu projektu A-Bike Electric (a-bike.co.uk) je uveden jeho citát: „Myšlenka je, že pokud máte kolo, které je výrazně lehčí a kompaktnější, změní to způsob, jakým lidé jízdní kola vnímají.“ Jeho elektromobil C5 sice ve své době neuspěl, ale možná jen předběhl dobu.

Don’t give up

V rozhovoru s Richardem Sharpem v únoru 2019 Sinclair na otázku, co by poradil mladým lidem, kteří chtějí vstoupit do světa IT nebo začít podnikat, odpověděl: „Don’t give up. Stick at it.“ (Nevzdávejte se, zůstaňte u toho.) Ve stejném rozhovoru řekl: „Co jsem dělal dobře, pokud to tak mohu říci, bylo, že jsem viděl budoucnost. Před čtyřiceti lety jsem přednesl před Společným výborem Kongresu přednášku o budoucnosti. Tehdy jsem předpověděl spoustu věcí, které se staly skutečností, včetně aut bez řidiče. Vzpomínám si, že jsem řekl: Baví vás řídit, dělejte to, dokud můžete, protože jednoho dne vám to nebude dovoleno.“

Často tvrdil, že nemá smysl se ptát lidí, jestli jeho vynález budou chtít, protože si ho nedokážou představit. Když dostal nápad, jak by určitá věc měla v budoucnu vypadat, nedal si ho vymluvit a prostě to šel zkusit – bez ohledu na to, jestli se to ujalo. Jen s tím prostě jen někdy přišel moc brzy. Měl při tom ale talent vytáhnout z dostupných technologií ještě více, než na co byly stavěné. Například své kapesní kalkulačce Executive prodloužil životnost baterie ještě předtím, než toho později dosáhly LCD displeje. Prostě si všiml, že svítivé diody svítí ještě chvíli poté, co jimi přestane proudit proud – takže místo toho, aby kalkulačce svítil displej stále, ho nechal blikat.

Podle jeho dcery Belindy byl úžasnou osobností a zajímalo ho úplně všechno. Chtěl prý dělat věci malé a levné, aby k nim lidé měli snadný přístup. V roce 1985 v televizním rozhovoru v odpovědi na dotaz ohledně chystaného přenosného modelu počítače uvedl, že je přesvědčen, že jednou budou všechna zařízení přenosná.

Poker, poezie a vesmír

V kontrastu s tím vším ale Sinclair nepoužíval vlastní vynálezy. Místo kalkulačky všude nosil logaritmické pravítko a ve všech rozhovorech uváděl, že nepoužívá počítač ani internet. Měl dokonce obavu, že umělá inteligence přesahující tu lidskou ohrozí naše přežití. Podle Janet Goodenough, mensanky, se kterou jsem měl příležitost si o Clivu Sinclarovi popovídat, si nikdy nepřečetl ani neposlal jediný e-mail. „Byly to jen staromódní telefonáty a šnečí pošta na obyčejném papíře s perem. Mám pohlednice, které posílal. Hodně jsme spolu mluvili po telefonu.“

Janet Sira Cliva poznala na večírku s názvem „Midsummer Madness“, který pořádal pro mensany ve svém bytě poblíž Kings Cross, a stali se z nich na zbytek Clivova života blízcí platoničtí přátelé. Clive prý těžce snášel publicitu, zvlášť po rozvodu s první ženou a neúspěchu s elektromobilem C5, po kterém si ho média opravdu vychutnávala.

Kromě vynálezů, pro které žil, měl Clive Sinclair velice rád poezii, literaturu a poker. „Pokud měl nějaké téma, které ho bavilo, důkladně ho prozkoumal. Takže měl velmi silné základy, komplexně napříč literaturou. Byl polyhistor, ale spíš po vědecké stránce než po té literárně umělecké.“

„Byl to opravdu dobrý hráč pokeru. Ve svých posledních letech se přestěhoval z Kings Cross do bývalé Lloyds Bank na Trafalgar Square přestavěné na bytový dům. Koupil si tam dva byty a nechal si je vybavit podle svých požadavků, jeden pro sebe a druhý pro svou matku, o kterou se staral v jejích posledních dnech. Když přišel její čas, byt si pronajal jeden Američan, který také rád hrál poker. S Clivem se spřátelili a strávili spolu nad pokerem mnoho času. Nebyl gambler. Poker byl pro Clivea intelektuální záležitostí, která prověřovala jeho mozek a udržovala ho v matematické kondici. Dokázal si zapamatovat balíčky karet a s naprostou přesností vypočítat pravděpodobnosti. Hrál i na mezinárodním turnaji v Las Vegas. Na národním turnaji v Cardiffu, který vedla Victoria Coren Mitchellová, vyhrál 20 tisíc liber a trval na tom, aby mu je vyplatili v hotovosti. Kufr s penězi si odvezl zpět do Londýna vlakem. Typický Clive!“

Zajímal se ale i o výzkum vesmíru. „Opravdu chtěl, abychom se odstěhovali z planety a měli planetu B. Byl plný vizí. V jednu chvíli si představoval, že budeme všichni jezdit v létajících autech, abychom omezili dopravní zácpy. Opravdu ho trápila dopravní situace, protože žil dlouho v Cambridgi. Cambridge je velmi starobylé město, není stvořené pro auta. Vyrostlo jako vesnice a akademické centrum a bylo stvořeno spíše pro koně než pro cokoli moderního a elektronického. Vývoj Sinclairu C5 měl vést k velmi praktickému řešení dopravní zácpy. Kdyby všichni jezdili v malých pětkách, žádné zácpy by nebyly. A pak přišel nápad s létajícím autem. Prostě to zase dávalo smysl. Naprosto praktické. Kdyby to šlo. On byl prostě poháněn vizí.“

Součást Mensy

Členem Mensy se stal Clive Sinclair roce 1959 s naměřeným IQ 159. Přestože se v kruzích Mensy obvykle konkrétní změřené IQ členů neuvádí a bývá to i považováno za neslušné, tento údaj zmiňuje hodně zdrojů, možná i proto, jak hezky vypadá vedle roku, kdy byl změřen. Do čela britské Mensy se jako její předseda Sinclair postavil v roce 1980, kdy zažívala díky lidem jako Madsen Pirie, Brian J. Ford, Victor Serebriakoff a David Schulman nebývalý nárůst reputace. Pod Clivovým vedením pak úspěch pokračoval, členská základna vyrostla na téměř 40 tisíc členů a jméno Mensa ve Velké Británii doslova zdomácnělo.

I po získání rytířského titulu sir Clive trval na tom, aby ho ostatní členové stále oslovovali jen křestním jménem Clive. Nám Čechům, kteří si po 40 letech totality na šlechtické tituly moc nepotrpíme, to nemusí připadat až tak významné, řekli bychom si, že to je totéž, jako když nám někdo nabídne tykání, ale v Británii to znamená, že mensany stavěl na stejnou úroveň jako nejbližší rodinu.

Brian Page, současný šéfredaktor časopisu britské Mensy, si Cliva pamatuje jako velmi plachého a tichého. „Setkání Mensy měl ale nesmírně rád a ve společnosti mensanů se cítil jako doma. Obzvláště se mu líbili divočejší/excentričtější členové, kteří ho podle jeho slov rozesmávali. Často se vyskytoval v bujaré společnosti, kde se hodně pilo, ale on sám pil jen zřídka. Vzpomínám si, jak jednou vedl sezení s členy, kde se kladly otázky a odpovědi. Clive a já jsme stáli na pódiu s lahví whisky mezi sebou. Během schůze jsme se jí ani nedotkli, ale poté zmizela velmi rychle. Clive neměl čas na pompéznější aspekty společnosti a velmi věřil, že je to společenský klub, kde se lidé, kteří ne vždy zapadají, cítí jako doma. Proslul také výrokem, že Mensa je místo, kam inteligentní lidé chodí za sexem. Neposkytoval mnoho rozhovorů, ale za ta léta jsme jich spolu pár udělali a vždy byl nesmírně skromný a sebevědomý. Moje oblíbená je jeho odpověď na otázku, co by nejraději vynalezl –odpověděl, že kuličkové pero…“

Sylvia Herbert, bývalá radní jak britské Mensy, tak Mensy International, poznala Cliva Sinclaira na mensovním víkendu v roce 1994: „Až do tohoto víkendu jsem v Mense nebyla moc aktivní. V hotelovém baru jsem našla několik členů, kteří si spokojeně povídali. Uvolnili mi místo a já jsem si sedla a asi půl hodiny jsem si spokojeně povídala s mužem vedle sebe, než jsem zjistila, že je to sir Clive! Na tom víkendu bylo jen asi 45 členů, ale tohle mě pro Mensu nadchlo.“

O pár let později na mensovním setkání v přímořském letovisku Blackpool poznala i další stránku Clivovy osobnosti: „Hledal v místnosti známé a přisedl si k našemu stolu. Můj syn, který pracuje v IT, byl asi ohromen! Myslím, že to bylo tím, že sir Clive byl v podstatě plachý člověk a mě tam poznal nejlépe. Večer se mensané bavili recitací. Poté, co jeden z nich zarecitoval tři dlouhé příběhy, sir Clive zamumlal: ‚Už ani jeden! Kdy už skončí?!‘ Zjevně to nebyl jeho oblíbený styl zábavy.“

Plachost prý ale někdy vystřídala i výstřednost: „Vzpomínám si na dvě PR akce se sirem Clivem, které spolu souvisejí. V londýnském muzeu vědy s ním bylo zorganizováno focení pro noviny. Cestou od bočního vchodu do patra, kde se focení mělo konat, jsme museli projít spodními galeriemi. Clive neustále odbíhal nahlížet do skříní, ukazoval na hodinky, kalkulačky a malé počítače a vzrušeně vykřikoval: ‚To je jeden z mých! To je další z mých!‘ Ke Clivově zklamání se ale tisk kromě jednoho národního plátku nedostavil, a tak prohlásil, že Mensa by měla vypadat méně dusně, a uspořádal výlet do londýnského klubu Stringfellows. Po večeři tam jedna z hostesek vylezla na stůl a snažila se ho vyfotit, jak jí zespoda kouká na nohy. Věděla jsem, že ty titulky by nebyly nejlepší, ale jemu by to zřejmě bývalo nevadilo…“

Clivův odkaz

Sir Clive Sinclair byl nejen velice chytrý, ale také štědrý. Všem zaměstnancům bez ohledu na pozici ve firmě dával vánoční dárky. Pořádal velké večírky. Člověku, který mu sekal trávník, dal ZX Spectrum pro jeho děti. Na některých svých výtvorech vydělal, na jiných prodělal, ale všemi nám něco dal. Některé jeho vynálezy ovlivňují náš život dodnes, s jinými nápady předběhl dobu natolik, že teprve v nějaké podobě přijdou. Kapesní televize i kalkulačka jsou dnes součástí chytrého telefonu, digitální hodinky jsou malý počítač, elektrická auta postupně nahrazují ta benzínová, automatické řízení už se zkouší v reálném provozu, dopravní situaci ve městech se snažíme řešit sdílenými auty, koly a koloběžkami, děti se začínají učit programovat už na základní škole.

Máte také jako sir Clive vizi lepší budoucnosti? Nápad, který by něco zlepšil? Tak se ho držte. I kdybyste s ním neuspěli hned napoprvé, vaše snaha se může jednou vyplatit.

Mensané mohou pomoci

Co vám tedy může Mensa nabídnout? Přeskočme nyní přátele, se kterými si máte co říci, protože jsou na podobné mentální úrovni jako vy, a přejděme rovnou k dobrovolnictví. Dobrovolnictví je něco, co člověka baví, povznáší a duševně naplňuje. Nese v sobě totiž poselství, hodnoty, které vyznáváme nebo jsou nám jinak blízké. Ale je tu také vlastní prospěch ve formě seberealizace. Mensa umožňuje získávat zkušenosti v zázemí úspěšně fungující mezinárodní organizace. Prospíváte ostatním a ve výsledku to prospěje i vám osobně. Budete-li třeba organizovat zajímavé akce a programy pro ostatní mensany, časem získáte dobré organizační schopnosti. Podobně je tomu i například s příspěvky do časopisu a získáním publicistických dovedností. A takhle bychom mohli pokračovat. Váš životopis se tak najednou může rozrůst hned o několik položek, ale hlavně budete něco dobře ovládat a umět a na tom už se dá stavět. V každé organizaci, nebo alespoň ve většině z nich, jsou nejdůležitější lidé, a nejinak je tomu i v Mense. Využijte toho, že se tu sdružují lidé s podobným intelektem a s podobnými zájmy. Oslovujte je a komunikujte s nimi, třeba právě vás někde doporučí nebo si vás rovnou přizvou do svého byznysu. Pravda, je potřeba taky trochu štěstí. Ale štěstí můžete jít naproti, třeba tak, že si do intranetu Mensy vložíte svůj životopis.

Ladislav Koubek: Pohledem personalisty

Na přednášce SIG Manager nazvané Psychologie výběru lidí prozradil pan Mgr. et Mgr. Ladislav Koubek, MBA, jakými
způsoby a metodami dnes personalisté vybírají uchazeče o práci. Na začátku nám položil otázku: Kolik životopisů dorazí
průměrně na jednu pracovní pozici u prestižní firmy? Odpověď byla: asi 100. Je to samozřejmě jen hrubý odhad, avšak podává
nám jasný obraz o současné situaci na trhu práce. Životopisů ke zpracování je prostě mnoho. Nenechte se tedy zaskočit, když po vás firma místo něj bude chtít vyplnit vlastní formulář, daleko lépe se jí totiž zpracovává.

Další otázka zněla: Kolik českých zaměstnavatelů hledá uchazeče na profesní sociální síti LinkedIn? Tentokráte byla odpověď: asi 51 %. Z praxe však vím, že toto číslo je ještě trošku vyšší. Takže mít vlastní, dobře vypadající a správně nastavený profil se zřejmě vyplatí. Dejte si také pozor na vaše profily na sociálních sítích Facebook a Twitter, jsou pro personalisty dobrým doplňujícím zdrojem informací. Firmy i státní instituce si v praxi často hrají na špiony. Některé to přiznávají a některé to až pokrytecky zapírají či jen taktně nesdělují. Připravte se také na diskriminaci. Navzdory všemu ji tu bohužel stále v určité míře máme. U mužů je to nejčastěji výška a u žen vizuální atraktivita. Dobrou zprávou je, že existují osvícení personalisté, kterým se daří takové neprofesionální chování eliminovat. Kupříkladu si zakryjí přiloženou fotografii a posuzují kandidáta nezávisle, podle jeho skutečně potřebných kvalit.

Stanislav Wolf: Inteligence a organizace

Vysoká rozumová inteligence sama o sobě vám získání práce může ulehčit, ale o přijetí na vytoužené místo rozhodují i jiná,
důležitější kritéria. Jedním z nejdůležitějších, které mimochodem vysoce postavení manažeři dnes velmi často skloňují, je schopnost člověka přijmout a sdílet hodnoty organizace. Takže pokud je sdílíte, má vaše inteligence zelenou. A jak to vypadá s poptávkou po inteligenci ze strany firem? Už přesně celý rok se jejich zástupců ptám, jak pracují s inteligencí ve svých organizacích, jak využívají inteligenční potenciál svých zaměstnanců. Obvykle je zaskočím a dočkám se nechápavých výrazů. Ale nutno dodat, že ne vždy. Jedna analytická společnost využívá úspěšné splnění IQ testu jako vstupní brány k zažádání o většinu volných pracovních pozic. Jiná společnost z oblasti IT cíleně vyhledává lidi s vysokou inteligencí, protože se jim osvědčilo jejich systémové myšlení a schopnost fungovat samostatně. Pak tu jsou strojírenské a logistické firmy
hledající tvůrce umělých inteligencí v souvislosti se zaváděním tzv. Průmyslu 4.0 (mluvíme o čtvrté průmyslové revoluci).
Tady všude s inteligencí pracují a vycházejí jí vstříc.

Jaké jsou naše zkušenosti po prvním měsíci fungování obnoveného projektu? Svůj životopis si na intranetu Mensy ČR upravilo nebo zaregistrovalo deset členů Mensy. Každý z nich obdržel individuální nabídku poradenství, které se týká převážně možnosti doporučení úprav životopisu a dále informací ohledně trhu práce (kde hledat, na jaké nabídky se zaměřit, jak si nastavit agenta, jak se prezentovat na profesních sociálních sítích apod.). Na tuto nabídku reflektovali čtyři členové Mensy a další tři mě kontaktovali přímo na základě informací zveřejněných v časopise.

Jeden z dotazů byl specifický – týkal se konkrétní záležitosti – „Jak personalisté reagují, když má uchazeč o zaměstnání ve své praxi uvedenu zkušenost z MLM společnosti?“ V ostatních případech ode mě mensané obdrželi rady, jak upravit jejich CV – jaké informace v nich např. chybí anebo které skutečnosti zdůraznit a ještě více popsat. Další část doporučení obsahovala v některých případech odkazy na konkrétní pracovní pozice s doporučením, kde obdobné nabídky hledat a jak na ně odpovídat.

Pokud jste tedy v situaci, že hledáte práci, nebojte se využít možností, které vám projekt Kariérní podpora nabízí, a nechte si poradit, jak vaše CV upravit tak, aby v záplavě životopisů, které personalisté vámi vybraných firem obdrží, zaujalo především to vaše. Známou pravdou je, že nemáme druhou šanci učinit první dojem – a ten si o vás personalisté vytvářejí na základě vašeho životopisu a ještě dříve – na základě průvodního dopisu k tomuto CV. Nepodceňujte proto význam obou komunikačních prostředků a věnujte jim náležitou péči. Ráda vám s těmito kroky pomohu.

Autor: Olga Kulíková

Proč by měla tato informace zajímat personalisty? Jak má člověk s IQ >130 nejlépe vytěžit svůj potenciál na trhu práce? Vnímají personalisté/zaměstnavatelé vyšší IQ jako výhodu, nebo komplikaci? A jsou to personalisté nebo někdo úplně jiný, kdo by mohl zajásat nad zaměstnancem s řádově větší inteligencí, než má běžná populace?

Skoro bych řekl, že příval podobných otázek se může limitně blížit nekonečnu. Jelikož lidská představivost nemá hranice, stačí zúžit výběr, vydat se opačným směrem k podstatě věci, ke zdroji a zkusit si položit otázku: „Co je vlastně to IQ?“ A případná odpověď? Když jsem šel před cca 20 lety na testy do Mensy, myslel jsem si, že výsledek mi odpoví na otázky, které mi tak nějak napovídaly, že potřebuji více než chléb a hry. Až časem jsem pochopil, že definovat IQ je to samé, jako se snažit slovy popsat nepopsatelné, že prakticky nemá výsledek testu pro posunutí se dál žádný smysl; člověk jen zjistí, že ví, co potřebuje vědět, a je jen na něm, jak se svým talentem naloží. Je to jen klíč, který držíme v ruce, a podobně jako malíř může vyjádřit své představy lépe štětcem než lopatou, i my můžeme posouvat hranice poznání, poznáme-li své skutečné možnosti a budeme je cílevědomě rozvíjet. Aby mohl člověk využít efektivně vlastností tohoto klíče, musí ujít velký kus cesty, a jak známo, ta nejdelší cesta vede k sobě.

Když jsme si s Tomášem Kubešem vyměňovali názory na téma projektu Kariérní podpora, napadlo mě, že okamžik restartu projektu je nejlepší příležitostí, jak projekt podchytit komplexně. Je to unikátní moment a místo, kde můžeme provázat chuť udělat dobrou věc, propojit kontakty a sdílet zkušenosti, a tak pomoci těm, kdo svou kariéru teprve startují. Myslitelé mnoha kultur se shodují v tom, že nejcennější je naučit se, jak se učit, a tím nemám na mysli Vladimíra Iljiče. Mnozí lidé nejsou talentovaní, ale jsou cílevědomí, pracovití, disciplinovaní a to je vynáší vzhůru (abstrahujeme-li od v dnešní době časté bezohlednosti a materialismu). Bude-li si takto kultivovat skromnost, sociální dovednosti a odbornost člověk s nepřehlédnutelným talentem, je jasné, že ve světě, kde bývá často spravedlnost zobrazována jako hluchá a slepá, může nechat ostatní hodně daleko za sebou. Pokus o rozpoznání, po jakých siločarách se mění chování společnosti a jaká je obvyklá posloupnost příčin a důsledků, nevede dle mého názoru člověka ke snaze v takovém chaosu zvítězit. Vede spíše ke smíření, v němž jedinec vyvažuje kvalitu svého talentu s kvantitou převládajících vzorců chování skupiny. Vede k nalezení hlubšího smyslu své práce, která je zároveň zdrojem obživy. Je v tom zajímavá interakce, kdy zachování vnitřního klidu je určujícím faktorem velikosti úspěchu a nutné námahy k jeho dosažení. A kromě jiného – práce by měla osvobozovat a měla by také člověka bavit, ne z něj dělat otroka. Ztratit vlastní osobnost je snadné, udržet si osobní čest a důstojnost v dnešním dynamicky se měnícím světě vyžaduje celkem vysoké nasazení, ale výsledky stojí za to.

Shodneme-li se, že Mensa sdružuje talentované jedince, potom by bylo fér spojit síly anebo se alespoň zamyslet, jak nejjednodušeji doplnit stávající aktivity projektu. Někde na začátku by asi stálo rozhodnutí, zda chci prioritně vydělávat peníze a zbohatnout, nebo někam dorůst v rámci svého profesního oboru – tyto přístupy se kříží. Posledních cca 15 let jsem pracoval převážně v developerských a technologických firmách na vedoucích pozicích. Svůj osobní vklad do projektu Kariérní podpora Mensy vidím minimálně v tom, že se v příštích příspěvcích pokusím zaměřit na předání praktických zkušeností jak z pohledu vedení lidí, tak z pohledu člověka, který je v reálném světě motivován chutí kombinovat svůj talent s reálnými možnostmi okolní společnosti a přijímat, jak je dnes v oblibě, „nové výzvy“.

Závěrem této úvodní úvahy si dovolím konstatovat, že ať zde vyslovím jakýkoli názor, neznamená to, že bych si činil nárok na vyslovování obecných pravd. Někdo bude souhlasit, někdo ne, jinému to bude jedno. A někomu to třeba dá impuls, aby nepovyšoval své velevýznamné ego nad zbytek světa, aby rozpustil své obavy udělat to nejjednodušší, co může udělat, a začal být jednoduše sám sebou. Pro začátek stačí si uvědomit, kdo jsem, odkud jsem přišel a kam kráčím, ale máme-li z pohledu jedince filozoficky pochopit, v čem spočívá přínos lidí s členstvím v Mense pro společnost a co může nám zpětně společnost poskytnout, měla by komunikace a interakce fungovat všesměrně, neboť jen tak lze něco v pozitivním slova smyslu ovlivnit. Samotný fakt, že je někdo členem Mensy, má spíše charakter potvrzení, že svým talentem neplýtváme. Není to však způsob, jak se katapultovat mezi elitu. Má-li člověk pracovat na své kariéře, pak musí být rovný především sám k sobě a začít od sebe. Dle mého názoru se opravdový úspěch každého člověka musí odrazit také na dílčích úspěších týmu, struktury pracovní či společenské, do které náleží – tedy i v prostředí Mensy, není-liž pravda. Nestačí nakročit, ale vykročit.

Proč nahrát svůj životopis na intranet Mensy?

• Nabízím individuální přístup – nenabízím nikomu žádnou brožuru nebo odkaz na článek, vždy začínám od konkrétního CV a konzultace s Vámi a Vašich dosavadních zkušeností – kde jste hledal, koho oslovoval, co se osvědčilo, kde jste si nebyl jistý.

• Na základě konzultace mohu navrhnout další postup – úpravy CV, doporučení, kde hledat nabídky, kde se zaregistrovat, jak nastavit vyhledávací agenty nebo jak vytvořit profil na LinkedIn.

• V některých případech mohu pro kandidáty přímo vyhledávat pracovní nabídky a pomoci sestavit motivační dopis na konkrétní pozici.

• Jindy vyhledávám firmy, pro které by chtěl daný uchazeč pracovat, přestože právě nemají otevřenou žádnou pozici.

• Odměna členům za doporučení firem s vhodnými volnými místy.

• Stálý reklamní prostor v časopise, který bychom nabízeli firmám, které budou mít zájem primárně o mensany – firmy by pak tuto inzerci měly zdarma.

Další rozvoj

Do budoucna plánuji, že začnu aktivně vyhledávat volné pracovní pozice a do společností, které je inzerují, začnu rozesílat odpovídající CV mensanů s doporučením. Pokud tato CV danou firmu zaujmou, dohodnu se s firmou na přijatelné finanční odměně, kterou by zaplatila v případě nástupu daného uchazeče, a následně domluvím schůzku uchazeče v dané společnosti. Všechny nabídky i firmy jsou s uchazečem konzultovány předem, takže ví, kam je jeho CV zasíláno. CV jsou zasílána bez identifikačních údajů (jméno, příjmení, kontakty, poslední zaměstnavatel). Přitom paralelně budujeme síť firem, které mají primárně zájem o kandidáty z řad mensanů (opět se jedná o dlouhodobý postupný proces).

Tuto službu zatím nenabízím, protože vyžaduje licenci od MPSV. O tu bychom požádali, pokud by mezi mensany i firmami byl dostatečný zájem, který by ospravedlnil potřebné výdaje. Z odměny za doporučené pracovníky by byla hrazena především moje práce, avšak část bych chtěla rozdělit ještě k dalším účelům, například:

Autor: Olga Kulíková, olga.kulikova@centrum.cz

Výhody uvedení členství v CV

Výhody, které uvedlo 17 respondentů, lze shrnout asi takto:

• ukazuje, že máte co nabídnout v případě, že vaše kvalifikace nepostačuje,
• aktivita ve společnosti (zejména v radě) je vnímána jako pozitivum,
• naznačuje, že dáváte přednost výzvám před rutinní prací,
• může vyvolat zajímavou diskuzi, zejména o odlišných způsobech, jimiž nadaní lidé komunikují,
• může představovat výhodu v případě, že čtenář ví, co Mensa je,
• ve Velké Británii je vnímáno jako pozitivní faktor při žádostech o pracovní pozici,
• nadání není nic, za co by se měl člověk stydět,
• otevřenost ohledně Mensy přispívá ke zvyšování povědomí širších vrstev veřejnosti o této organizaci.

Nevýhody uvedení členství v CV

Nevýhody členství, které uvedlo 15 respondentů, lze shrnout asi takto:

• členství by se mělo uvádět jen tehdy, jestliže se pracovní pozice, o níž se člen uchází, přímo týká,
• uvedení členství může lidi odradit, protože mensané jsou často vnímáni jako negativní nebo arogantní osoby,
• uvedení členství může zavdat příčinu k nerealistickým očekáváním,
• čtenář nemusí vůbec chápat, co Mensa je,
• je nevýhoda, pokud nemůžete vysvětlit přínos členství v Mense,
• jakmile jednou o vašem členství vědí, již nikdy jej nemůžete popřít,
• nepředstavuje přínos, pokud nejste v Mense aktivní.

Závěry

Autorky jsou si vědomy toho, že přestože se podle výsledků průzkumu 77 % dotazovaných osob domnívá, že uvedení členství v Mense je výhodné, je počet odpovědí příliš nízký na provedení statistické analýzy. Autorky však považují za zajímavé, že v rámci tohoto vzorku respondentů se liší údaje u žen a mužů: zatímco většina žen (70 %) se častěji rozhodne své členství v Mense neuvést, naopak většina mužů (81 %) tak učiní. Důvodem je možná to, že ženy mají s uvedením členství více negativních zkušeností nebo že jsou nerady středem pozornosti. Autorky si též nejsou jisté, zda na tuto otázku nemají vliv kulturní rozdíly, a chtěly by proto získat více informací od ostatních členů na celém světě. Pokud Vás tato záležitost zajímá, kontaktujte prosím paní Nauta na emailové adrese noksnauta@ihbv.nl.

Autorky

• Noks Nauta je lékařka se specializací na nemoci z povolání a psycholožka, která pracuje v Nadaci pro nadané a talentované dospělé (Gifted and Talented Adults Foundation – IHBV), www.noksnauta.nl a www.ihbv.nl.
• Caro van Eck pracuje jako asistentka psychodiagnostiky.

Překlad vychází ze zkrácené verze článku publikované v mezinárodním mensovním časopise. Úplné znění tohoto článku bylo publikováno v časopise Mensa Berichten Mensy Nizozemského království v čísle leden-únor 2011. Anglické nebo holandské znění celého článku si můžete vyžádat na emailové adrese noksnauta@ihbv.nl.

Autor: Z originálu „Do You Disclose Your Mensa Membership on Your CV?“, více autorů, Mensa International Journal 552, září 2011, strana 5, přeložila Martina Bártová